6 Tdo 306/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 dovolání, která podali obvinění T. H., J. K., a R. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 To 36/2004, a dále obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 157/2004, v obou případech jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 13/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání všech obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 5 T 13/2003, byli obvinění T. H., J. K., R. Ch. a M. D. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože po předchozí vzájemné dohodě dne 11. 4. 2002 kolem 9.00 hod. na místní komunikaci v nezastavěné části obce J., okr. N. J., pomocí osobního automobilu Ford Escort, SPZ, postaveného napříč silnice a přehrazením silnice zezadu pomocí osobního automobilu BMW, SPZ, zabránili v další jízdě poškozenému Ing. A. H., jedoucímu osobním automobilem Škoda Fabia, SPZ, a když poškozený z obavy z vozidla vystoupil, z místa uprchl a ukryl se pod schody domu, vyhledali jej, násilím dovedli k automobilu BMW, kde jej obv. R. Ch. na pokyn dalšího neustanoveného spolupachatele prohledal, zmocnil se osobních věcí poškozeného včetně klíčů od osobního automobilu Fabia, a poškozeného Ing. A. H. násilím donutili k nastoupení do osobního automobilu BMW a proti jeho vůli jej odvezli automobilem řízeným obv. T. H. do kanceláře firmy A. v K., okr. V., přičemž během převozu mu bránili v jakémkoliv pohybu a při pouhém pokusu o poškrábání v obličeji byl neustanoveným mužem napaden opakovanými údery pěstí do obličeje, během jízdy mu bylo vyhrožováno prostřelením kolena a pověšením na provaze, a v kanceláři firmy A. byl donucen k sepsání uznání závazku na částku 617.994,- Kč, osobní automobil Fabia, SPZ, který měl v užívání na základě leasingové smlouvy č. od obchodní spol. C. L. a. s. se sídlem v P., J., které mělo v té době hodnotu 223.400,- Kč, nechal obv. T. H. uzamknout v garáži J. K. v H., okr. V., a poté byl poškozený převezen na nádraží ČD ve V. a vyzván, aby do místa trvalého bydliště odjel vlakem, popsaným útokem poškozený Ing. A. H. utrpěl lehké zranění spočívající v pohmoždění obličeje se zlomeninou nosních kůstek, pro které se léčil a byl práce neschopen po dobu 28 dnů.



Za to byl obviněný T. H. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu podle § 60a odst. 1, 2 a § 58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby se v rámci stanoveného dohledu dostavoval k úředníkovi Probační a mediační služby ČR podle místa svého bydliště a prokazoval, že řádně podniká nebo je zaměstnán a bude-li nezaměstnaný, že řádně spolupracuje s příslušným úřadem práce. Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění J. K., R. Ch. a M. D. odsouzeni podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. A. H. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 To 36/2004, byl z podnětu odvolání obviněného T. H. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek v jeho věci ve výroku o trestu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného T. H. odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek ve věci tohoto obviněného nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K. a R. Ch. zamítnuta.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 157/2004, byl z podnětu odvolání obviněného M. D. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek v jeho věci ve výroku o trestu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného M. D. odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Současně byl v jeho věci zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 8 T 108/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek ve věci obviněného M. D. nezměněn.

Všichni obvinění podali vůči konstatovanému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (proti všem jeho výrokům) prostřednictvím společného obhájce dovolání. Mimořádný opravný prostředek opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný M. D. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho mínění mu byl odvolacím soudem uložen přísnější trest, pro jehož uložení nebyl důvod.

V odůvodnění svého podání dovolatelé namítli, že soudy obou stupňů při posuzování důkazů a průběhu skutkového děje, a to i přes množství důkazů, které se díky nekvalitnímu vyšetřování této věci objevovaly až v průběhu hlavního líčení, vycházely pouze ze skutkového děje popsaného v obžalobě Okresního státního zastupitelství Nový Jičín. V průběhu hlavních líčení nalézací soud jednoznačně dával najevo své přesvědčení, že obvinění jsou vinni a pouze posuzoval, k jakému trestnému činu z jejich strany mělo dojít. Důkazy, které hovořily ve prospěch obviněných, okresní soud ve svém hodnocení jednoznačně odmítl. O způsobu hodnocení důkazů soudem svědčí i rozsah odůvodnění rozsudku čítající jednu stranu. Podle názoru dovolatelů nebylo naplněno jejich právo na obhajobu, neboť obhajobou uplatněnými námitkami se soudy nezabývaly nebo je vykládaly v jejich neprospěch. Poukázali, že od samého počátku vykazovalo vyšetřování vady, neboť vyšetřovatel chtěl rychle a bezproblémově vyřešit případ a postavit je před soud. Namítli, že ani k jednomu výslechu nepozval obhájce obviněných a dva z provedených výslechů se ukázaly nepřesnými a zavádějícími, a musely být u hlavního líčení doplňovány. I přes povinnost orgánů činných v trestním řízení vést vyšetřování tak, aby zajistily i důkazy svědčící ve prospěch obviněných, zůstalo v důsledku nesprávného postupu vyšetřovatele neobjasněno, zda na místě byli i další svědci. Ti se přihlásili až při hlavním líčení a v rámci svých věrohodných výpovědí odmítli jakékoli formy násilí na poškozeném a rovněž popsali jeho osobnost. Proti poškozenému bylo navíc vedeno trestní řízení pro podvod spočívající v jeho podvodném jednání vůči panu H. Policejní orgán se ani nezabýval tím, že sám poškozený po celou dobu tvrdil, že osob bylo celkem pět, což bylo svědecky jednoznačně vyvráceno, a že tato pátá osoba ho měla fyzicky napadat, přičemž soudy se s tímto tvrzením rovněž nevypořádaly. Obvinění zdůraznili, že skutečnosti, které se vyšetřovatel dozvěděl z jejich výslechů, dále neprověřoval; použil způsob vyšetřování formou dožádání a výslechy pouze založil do spisu. Postupem policejního orgánu proto došlo k porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Při právním posouzení skutku nalézací soud použil jako podklad pro své rozhodování pouze část důkazů a nepracoval s argumenty obhajoby, o čemž svědčí i vlastní odůvodnění rozhodnutí soudu, které je jednostranné, neúplné a velice stručné. Ani odvolací soud se nezabýval zásadními námitkami obhajoby a tyto pouze konstatoval. Navíc v případě obviněného M. D. sice zrušil ze zákonných důvodů výrok o trestu, neboť muselo dojít k uložení souhrnného trestu. Uložil mu avšak trest přísnější, než který mu byl uložen původním rozsudkem (s delší zkušební dobou), ačkoliv státní zástupce odvolání nepodal. I v případě nutnosti uložit trest souhrnný, neměl být uložen trest přísnější.

Z popsaných důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 13/2003 a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Podáním ze dne 11. 5. 2005 obvinění doplnili prostřednictvím společného obhájce dovolání s tím, že směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 36/2004 a sp. zn. 4 To 157/2004 a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, tato rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že předmětné dovolání není přípustné, neboť výhradně směřuje proti rozhodnutí soudu prvého stupně, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek uplatnit nelze. Z tohoto důvodu považuje dovolání obviněných za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. je odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.]. V tomto směru je nutno zmínit, že dovolatelé se dopustili formálního nedostatku spočívajícího v tom, že nesprávně označili rozhodnutí, proti kterému jejich dovolání směřuje, čemuž uzpůsobili i konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Dále tento nedostatek sice odstranili, ale až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. znění § 265f odst. 2 tr. ř.). Z obsahu dovolání a z argumentace v něm uvedené, lze však spolehlivě dovodit, že v zákonem stanovené lhůtě dovolatelé napadli mimořádným opravným prostředkem i rozhodnutí soudu druhého stupně, a proto Nejvyšší soud považoval tuto náležitost dovolání za splněnou. Rovněž konstatoval, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými T. H., J. K., R. Ch. a M. D. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obvinění vytýkají nedostatky v přípravném řízení (nesprávný, nekompetentní a jednostranný postup vyšetřovatele, který nevyrozuměl o výslechu svědků obhájce obviněných, náležitě neprověřoval jejich obhajobu ani výpověď poškozeného). Dále namítají pochybení v postupu soudu prvého stupně (tvrdí, že dával jednoznačně najevo, že obvinění jsou vinni, důkazy, které hovořily v jejich prospěch odmítl, pro podklad rozhodnutí použil jen část důkazů, nepracoval s argumenty obhajoby obviněných, když o způsobu hodnocení důkazů svědčí i odůvodnění rozsudku čítající jednu stranu). Rovněž vznáší výhrady k postupu odvolacího soudu ve věci (nezabýval se zásadními námitkami odvolatelů). Tyto všechny v dovolání podrobněji rozvedené výhrady však primárně vytýkají správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obvinění spatřují vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V dovolání obvinění nenamítají, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (viz jeho citace výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud proto konstatuje, že v mimořádném opravném prostředku dovolatelé sice citovali jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v něm obsažené vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V daném případě jde ze strany obviněných výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod.

Obviněný M. D. uplatnil i námitku spočívající v tvrzení o pochybení odvolacího soudu při ukládání trestu, v čemž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Východiskem pro posouzení, zda obviněným namítanou vadu výroku o trestu napadeného rozsudku lze podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestu patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Shora citovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích. Systematickým výkladem je možné dovodit, že pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry uloženého trestu je v soustavě dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciálním dovolacím důvodem vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky ohledně druhu a výměry trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze proto úspěšně uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména výhrady týkající se nesprávného vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

V případě výroku o trestu dovolatel může vytýkat i jiné vady, než jsou otázky druhu a výměry trestu a které spočívají v porušení hmotného práva, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 22/2003).

Podstata dovolacích námitek obviněného M. D. spočívá v tvrzení, že došlo k nesprávnému uložení souhrnného trestu, neboť v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius mu odvolací soud uložil trest přísnější, než byl trest uložený původním rozsudkem soudu prvého stupně (stanovil delší zkušební dobu podmíněného odsouzení). V tomto směru Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě výtky ohledně porušení zákazu reformace in peius vyjádřeného v ustanovení § 259 odst. 4 věty před středníkem tr. ř. (v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného) se nejedná o nesprávné právní posouzení, ale o procesní vadu, kterou nelze v rámci žádného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. včetně ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. Jiné námitky, jež by vytýkaly nesprávný postup odvolacího soudu při ukládání souhrnného trestu, které by bylo možno považovat za hmotně právní otázky, však obviněný ve svém dovolání nevznesl.

Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace je proto zřejmé, že jeho výhrady nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému M. D. byl uložen trest odnětí svobody, který trestní zákon v § 235 odst. 2 tr. zák. připouští a trestní sazba (v rámci které mu byl uložen souhrnný trest) zde činí dvě léta až osm let, a proto trest nebyl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Nelze tudíž pochybovat o tom, že souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců je trestem, který byl obviněnému uložen v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Lze uzavřít, že ani námitka obviněného M. D. zpochybňující nedodržení zásady zákazu reformace in peius odvolacím soudem při ukládání souhrnného trestu, v rámci níž vytýkal přísnost tohoto trestu ve vztahu k trestu uloženému soudem prvého stupně, se nevztahuje k pochybením předvídaným v § 265b odst. 1 tr. ř. a obsahově nenaplňuje žádný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Případnou existenci takové vady by bylo možné napravit v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. znění § 266 a násl. tr. ř.).

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněných T. H., J. K., R. Ch. a M. D.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání všech obviněných odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k