6 Tdo 302/2011
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 30 tr. ř.



6 Tdo 302/2011-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2011 o dovolání, které podal obviněný F. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 208/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 79/2009, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 2 T 79/2009, byl obviněný F.K. dále jen obviněný ) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a [v bodě 2)] přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu 1) v období od 1. 6. 2004 nejméně do dne 5. 7. 2008 v rodinném domě, v obci V., okres P., kde pobýval společně se svojí manželkou poškozenou D. K., tuto psychicky i fyzicky týral tím způsobem, že ji opakovaně zakazoval kontakt s rodiči a nutil ji, aby se zdržovala pouze doma, kde se musela věnovat domácím pracím a péči o děti a v případě nespokojenosti ji fyzicky napadal údery pěstí do ramene, kroucením ruky za záda a škrcením a psychicky ji týral tak, že na ni plival, křičel a slovně jí nadával a urážel vulgárními nadávkami, zamykal ji v kanceláři do doby, než mu zpracuje faktury a neustále ji kontroloval mobilní telefon, přičemž k fyzickému napadání poškozené docházelo po celé období, nejméně 3x do měsíce, ji tímto jednáním po výše uvedenou dobu dlouhodobě vystavil tělesnému a duševnímu strádání, které vyvrcholilo tím, že v době od 22.00 hodin dne 4. 7. 2008 do nejméně 02.00 hodin dne 5. 7. 2008 v obývacím pokoji rodinného domu v obci V., okres P., pod pohrůžkou násilí nutil svoji manželku D. K., aby vzala zpět svůj souhlas k přestupkovému řízení, které bylo zahájeno vůči jeho osobě na Policii ČR, a když poškozená odmítla, obžalovaný přistoupil k poškozené s nožem, který si předtím přinesl z kuchyně a mířil s ním na její krk, přičemž opakoval poškozené, že nemá jinou možnost, než aby přistoupila na jeho verzi, jinak že zabije ji a její rodinu, načež poškozená z obavy nakonec souhlasila s jeho požadavky a později opět začal nutit poškozenou, aby souhlasila s jeho požadavky a to tak, že znovu držel nůž v blízkosti jejího krku, přičemž jí zakázal volat rodičům a požadoval, aby mu odevzdala svůj mobilní telefon a musely zůstat dveře do ložnice otevřené, aby ji mohl i nadále hlídat, následující den ráno jí opět vyhrožoval pod pohrůžkou použití kuchyňské paličky, kterou měl při sobě s tím, že pokud nesouhlasí s jeho požadavky, tak jí rozbije telefon a následně odešel do sklepa se slovy, že celou věc bude řešit jinak, čímž vzbudil v poškozené obavu, že jí něco dalšího provede, a proto utekla z rodinného domu, aby si přivolala pomoc,
2) v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2008 nejméně do 3. 11. 2008 v době, kdy se poškozená D.K. odstěhovala s dětmi ze společně obývaného domu a bydlela u svého otce v obci Ch., okres P., ve V., okres P., při náhodném setkání s poškozenou jí vyhrožoval, že ji podřízne a následně nejméně ve třech případech telefonicky v době, kdy se poškozená nacházela ve svém bydlišti v Ch., okres P., jí telefonicky vyhrožoval, že ji zabije, že zabije děti i jejího otce, o kterém dále prohlašoval, že ho zmlátí, přičemž ze všech shora uvedených výhrůžek měla poškozená obavu o zdraví a život svůj, svého otce, svých dětí, a to s ohledem na předchozí jednání obžalovaného, kdy ji opakovaně bezdůvodně fyzicky napadal . Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 208/2010, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku shledal, že ve výpovědích poškozené v přípravném řízení, v řízení před soudem a též v řízení opatrovnickém jsou významné rozpory, resp. že v mnoha případech se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení. Prohlásil, že ačkoliv se snažil prokazovat svoji bezúhonnost, orgány činné v trestním řízení mu prakticky v ničem nevěřily a svědecké výpovědi v jeho prospěch soud zhodnotil jako účelové. Následně se pozastavil nad tím, že poškozená si ve výpovědi ze dne 6. 1. 2010 cca po dvou letech vzpomněla, co jí všechno za trvání jejich soužití prováděl, ačkoliv to nikdy minulosti v trestním řízení neuvedla. Podle jeho slov si vše promyslela, chtěla ho poškodit a znemožnit mu spolupodílet se na výchově dětí.

Pokud se jedná konkrétně o jeho vinu trestným činem vydírání, konstatoval, že jde o tvrzení proti tvrzení a že se předmětného jednání nedopustil. Vyjádřil přesvědčení, že ve spise se nachází dostatek důkazů svědčících o rozporech a změnách ve výpovědi poškozené, popř. že některá její tvrzení nemají logiku a jsou upravována tak, aby co nejvíce korespondovala s následnými jeho výpověďmi. Podotkl, že poškozenou měl ohrožovat dvěma kuchyňskými noži zajištěnými jako předměty doličné a že vzhledem k tomu, že tyto nepoužíval, a tudíž na nich nemohly být jeho daktyloskopické stopy, navrhoval provedení těchto důkazů, avšak bezvýsledně. Akcentoval, že by bylo bývalo zjištěno, že se na nožích nacházejí pouze otisky poškozené. Uzavřel, že se ze strany poškozené jedná o promyšlené jednání směřující k tomu, aby využila jeho nepřítomnosti v domě a vyřešila jejich rozchod stran majetku, dětí i jejich vzájemných vztahů. Přitom vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů soudem.

Ohledně trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě poznamenal, že ani v tomto případě neměly orgány činné v trestním řízení k dispozici takové relevantní důkazy, které by svědčily o tom, že se k poškozené choval dlouhodobě nevhodným způsobem, resp. že by ve vztahu k ní dlouhodobě páchal trestnou činnost. Ohradil se proti tomu, že svědci vypovídající v jeho prospěch (jeho otec a bratr) byli označeni za nevěrohodné, snažící se ho vyvinit z trestné činnosti, a naproti tomu bratr a otec poškozené byli považováni za věrohodné. Dodal, že z výpovědí bratra a otce poškozené nevyplývá, že by kdy byli přítomni nějakému konfliktu mezi ním a poškozenou. Argumentoval také, že pokud by problémy v rodině byly takového rázu, jak tvrdí poškozená, nepochybně by situaci řešila. Připustil, že mezi nimi docházelo k hádkám a že je případně i vyvolával (též poškozená uvedla, že nadávala a nijak se nenechala), ale zdůraznil, že takové vulgarity, které poškozená zmínila u soudu, nikdy nepoužil. Podle něho je vše v daném bodě v příliš obecné rovině, aby mohlo pokrýt dobu od roku 2004 do roku 2008. V této době si pořídili další dítě, stavěli rodinný dům, žili jako rodina. Konstatoval, že poškozená nebyla týrána, že případný jeden konflikt prakticky přerostl v dlouhodobé týraní.

K přečinu nebezpečného vyhrožování namítl, že s ohledem na znalecké posudky ve věci úpravy poměru k dětem je jednoznačné, že se jako rodiče snažili získat děti do své výchovy, že oba měli pro péči o děti přiměřené předpoklady, když podle jeho názoru on měl předpoklady větší. Prohlásil, že toto trestní řízení ho prakticky z možnosti dostat děti do péče vyřadilo, resp. že také zde chybí jakýkoliv relevantní důkaz o jeho vině, když i z výpovědí svědků ze strany rodiny poškozené vyplývá, že se nikdy ani nepřiblížil k jejich rodinnému domku a svým jednáním nemohl zavdat jakoukoliv příčinu obavy o zdraví či život poškozené a jejich blízkých.

Shledal překvapivým, že prakticky nikdo, kromě otce poškozené (jenž připustil případný motiv majetkový), nezjistil žádný motiv, který by poškozenou vedl ke křivému obvinění jeho osoby. V této souvislosti upozornil, že v době, kdy byl mimo rodinný dům, byly vypáčeny dveře od pracovny, byly odcizeny peníze a z domu odvezeny věci spadající do společného jmění manželů. Seznal, že motivů, proč poškozená vypovídala tak, jak vypovídala, se nabízí hned několik motiv majetkový, chtěla se ho zbavit, připravit ho o vliv na děti. K tomu uvedl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na přehrání záznamu z předání dětí, jenž by vnesl do dokazování naprosto jiný pohled. Podle jeho názoru měl dostat prostor pro možnost obvinění zvrátit, vyvinit se. Trestní řízení však bylo vedeno jednostranně a jeho tvrzení a důkazy jím předkládané byly bagatelizovány a prakticky nebrány v potaz. Uvedl, že se cítí být bezdůvodně krácen ve svých právech na obhajobu. Poukázal též na skutečnost, že opatrovnický spor vedla soudkyně Mgr. Kateřina Boudníková a následně věc trestní její manžel Mgr. Miloslav Boudník a že se bezvýsledně domáhal vyslovení jeho podjatosti, neboť z celého vedení řízení cítil negativní postoj vůči jeho osobě (byl odsouzen dříve, než bylo zahájeno hlavní líčení). V neposlední řadě připomněl závěry znaleckého posudku Mgr. Michaely Fialové, jež u něho neshledala impulzivní či agresivní tendence, případně zjistila, že predikce jeho agresivního chování je velmi nízká a že má spíše sklony vyhýbat se konfliktním či konfrontačním situacím.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 208/2010, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, takže dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., být nemohou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 208/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání jemu kladených za vinu nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265bodst . 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

V návaznosti na uvedené dále Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněným uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., de facto vytýkající podjatost předsedy senátu nalézacího soudu Mgr. Miloslava Boudníka, nelze pod tento dovolací důvod podřadit, je však možno ji označit za formálně právně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný vznesl námitku podjatosti vůči jmenovanému předsedovi senátu nalézacího soudu již před rozhodnutím soudu druhého stupně.

S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu soudu první instance Mgr. Miloslava Boudníka ze skutečnosti, že opatrovnický spor mezi obviněným a poškozenou vedla manželka dotyčného soudce Mgr. Kateřina Boudníková, resp. že z celého vedení řízení obviněný cítil negativní postoj tohoto soudce vůči jeho osobě, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala resultát o podjatosti jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně. V tomto ohledu lze bez výhrad přisvědčit Krajskému soudu v Praze, že jednak z obsahu spisového materiálu není zřejmá jakákoli zaujatost či neobjektivnost předmětného soudce vůči obviněnému, jednak Mgr. Kateřina Boudníková nebyla činná v posuzované trestní věci, a pokud jí byla podle rozvrhu práce přidělena opatrovnická věc obviněného, tato okolnost nemůže být důvodem pro vyloučení Mgr. Miloslava Boudníka, neboť se nejedená o případ předpokládaný ustanovením § 30 odst. 2 tr. ř. ani o případ nikterak výjimečný či jakkoli nestandardní (srov. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 13 To 209/2010 na č. l . 413 a 414 spisu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. března 2011


Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý