6 Tdo 300/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 300/2017-26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2017 o dovolání, obviněného P. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, č. j. 3 To 419/2016-380, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 66 T 88/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

1) Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 2. 9. 2016, č. j. 66 T 88/2015-345, uznal obviněného P. Ch. vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době řádně platit běžné výživné a podle svých možností a schopností splácet dlužné výživné. 2) Proti usnesení soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, č. j. 3 To 419/2016-380, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. 3) Obviněný P. Ch. podal proti výše zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením nesprávného právního posouzení skutku, kdy na podporu této své argumentace poukázal na celou řadu jednotlivých pochybení soudů nižších stupňů, zapříčiňujících domnělý protiprávní stav. Prvním okruhem námitek jsou námitky obviněného vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění soudů nižších stupňů stran uhrazení domnělých dlužných částek na výživném ze strany obviněného. Obviněný zejména zdůrazňuje existenci jednotlivých potvrzení, která podle něj svědčí o řádném placení výživného jeho osobou. Další okruh námitek tvoří námitky zpochybňující existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, konkrétně úmyslu, které se projevují jak absentujícím popisem zavinění, včetně jeho konkrétní formy, ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak samotnou neexistencí skutkových zjištění soudy nižších stupňů, vypovídajících o úmyslu obviněného předmětný trestný čin spáchat. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku je podle tvrzení obviněného zapříčiněno také pochybením v oblasti ukládání trestu, kdy soud prvního stupně nesprávně zohlednil určité přitěžující okolnosti, jakož i zavinění obviněného vztahující se k těmto okolnostem. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 3 To 419/2016, případně zrušil též rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 66 T 88/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud věcně a místně příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by Nejvyšší soud rozhodoval v předmětné věci rozsudkem, požaduje obviněný, aby byl obžaloby zproštěn. 4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). 6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 9) Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že převážná část námitek uplatněných v dovolání je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 10) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se závěrů soudů nižších stupňů o neuhrazení konkrétních částek dlužného výživného, nespočívají v nesprávném hmotněprávním posouzení, ale těmito námitkami obviněný soudům vytýká, že nesprávně hodnotily důkazy. Takové námitky však nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. 11) Nejvyšší soud tak zcela nad rámec své přezkumné činnosti doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). 12) Soudy nižších stupňů v konkrétním případě shodně uvedly, že na základě obviněným předložených potvrzení o zaplacení výživného, nebylo možné učinit závěr o jeho skutečném zaplacení, neboť uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědi bývalé manželky obviněného, jejího současného manžela, či matky obviněného, znaleckým posudkem z oboru lékařství odvětví psychologie, jakož i listinnými důkazy bylo prokázáno, že předmětná potvrzení byla podepsána jako tzv. bianco potvrzení a nemají tak žádnou vypovídací hodnotu stran uhrazení obviněným dlužného výživného, jak obviněný uváděl. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá jednoznačný závěr, že soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že by matce nezletilého platil výživné dopředu, jak se obviněný hájil. Tyto své úvahy soudy velmi podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily (viz str. 11 13 rozsudku soudu prvního stupně, či str. 3-5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle. Tudíž v daném případě nelze ani souhlasit s odkazem obviněného např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu, že skutková zjištění neměla žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování . Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 830/2007 je nepřípadný (jím byla řešena sice subjektivní stránka trestného činu, ale ve vazbě na § 256a a § 250 tr. zák.). Ani odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 587/2006, byť se zabýval subjektivní stránkou ve vztahu k trestnému činu podle § 196 tr. zákoníku nebyl zcela přiléhavý, neboť v trestní věci obviněného (oproti obviněným zmiňovanému rozhodnutí) soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (viz str. 5 usnesení) doslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr koresponduje se závěrem soudu prvního stupně vyjádřeným v odůvodnění jeho rozsudku (str. 14), kde poukazuje na to, že obviněný věděl o své vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi a důmyslným a plánovaným způsobem se snažil vzbudit dojem, že výživné za celé období má fakticky uhrazeno (shora již bylo zmíněno, že soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že hradil výživné dopředu (viz str. 11-13 rozsudku, str. 3-5 odůvodnění). V té souvislosti je vhodné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 247/2010, ze kterého mj. vyplývá, že zákon o rodině nepřipouští možnost plnění vyživovací povinnosti uzavřením dohody mezi rodiči a dítěte o tom, že částky výživného pro dítě, které jsou splatné v budoucnosti, uhradí povinný rodič předem. Výživné je třeba zásadně platit v pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy měsíc dopředu (§ 97 odst. 1 ZOR). 13) K námitkám obviněného, které se týkají absence subjektivní stránky předmětného trestného činu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud uvádí, že uvedenými námitkami byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně, avšak tyto námitky shledal zjevně nedůvodnými z níže uvedených důvodů. 14) V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Zaviněné neplnění vyživovací povinnosti by mělo být soustavné, tzn. mělo by trvat po delší dobu (srov. např. R 49/1992). Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění účinném do 31. 1. 2014 pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině ) či občanského zákoníku. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. Pokud o otázce výše a rozsahu vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení již pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení není při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného vázán rozhodnutím, jímž byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena (srov. R 11/1984, str. 76, B 3/1983-16). Povinností soudu v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku přitom je, aby při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, bral zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházel z kritérií vyplývajících z § 96 odst. 1 zákona o rodině. Podle citovaného ustanovení soud zkoumá nejen odůvodněné potřeby oprávněného, ale rovněž možnosti a majetkové poměry povinného. 15) Aplikuje-li soud výše uvedené zásady na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně v popisu skutku soud prvního stupně uvedl, že obviněný v inkriminovaném období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2014, ničím nepřispěl na výživu svého syna, ačkoliv mu tuto povinnost vyplývala jednak ze zákona o rodině, z občanského zákoníku a z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 1 P 206/2002. Podle rozhodnutí soudu tak měl činit částkou 3 000 Kč k rukám matky E. Ch., takže na výživném za uvedenou dobu dlužil částku 111 000 Kč, neplacení výživného nenahrazoval jiným způsobem, o syna nepečoval a nejevil o něj zájem, přičemž v daném období měl dostatečný příjem i majetek k placení výživného. V návaznosti na toto (stručně uvedené) skutkové zjištění soud prvního stupně v právní větě výslovně uvedl, že se obviněný uvedeného trestného činu dopustil úmyslně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1732 s.). Jak již Nejvyšší soud zmínil shora, nejen soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na skutečnosti, pro které považoval jednání obviněného za úmyslné (soud prvního stupně poukázal na to, že zmíněné jednání se již blížilo jednání, na které dopadá ustanovení § 196 odst. 2 tr. zákoníku pro které je charakteristický vždy úmysl přímý), ale také soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, na základě kterých skutečností neuvěřil obhajobě obviněného a vyjádřil, že obviněný jednal v přímém úmyslu (viz str. 5). Jestliže obviněný argumentuje tím, že právní věta nemůže nahradit to, co chybí ve skutkové větě rozsudku a ani z odůvodnění není zřejmé, z jakých skutkových zjištění vyplývá závěr o jeho úmyslu, pak Nejvyšší soud opětovně poukazuje na skutečnosti zmíněné soudem prvního i druhého stupně, které je vedly k závěru o tom, že obviněný v předmětné trestní věci jednal v úmyslu přímém. Byť v popisu skutku není doslovně uvedeno slovo úmyslně , které patrně obviněný postrádá, je však nutno uvést, že užitím tohoto výrazu úmyslně , by došlo pouze k doslovné citaci slov zákona, avšak nebylo by vyjádřeno subjektivní jednání obviněného. Soud prvního stupně termín úmyslně vyjádřil ve vztahu ke konkrétnímu pachateli obviněnému tak, že tento o syna nepečoval, nejevil zájem a výživné neplatil po dobu od 1. 1. 2011 31. 1. 2014, přestože měl dostatečný příjem i majetek k placení výživného (dále viz odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně). 16) Veškerá argumentace obviněného (s výjimkou bodu 13) je soustředěna v tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily jím předložené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že výživné jím nebylo placeno, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na případ takto koncipovaných námitek pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Přestože tato argumentace je rovněž primární ve vztahu k již zmíněné námitce subjektivní stránky trestného činu, která podle mínění obviněného není dostatečným způsobem v rozhodnutích soudů vyjádřena (viz shora), považoval Nejvyšší soud s jistou dávkou tolerance zmíněnou námitku (vyjádření subjektivní stránky) za právně relevantní. 17) V další části dovolání obviněný zpochybňuje jemu uložený trest, kdy uvádí, že mu byl prvotně trestním příkazem uložen trest mírnější, přičemž poukazuje na skutečnosti, na základě kterých byly důkazy nesprávně v jeho prospěch vyhodnoceny. Zde je však nutno uvést, že ani z této části dovolání není zřejmé, zda tímto okruhem námitek se obviněný domáhal uložení mírnějšího trestu, či zpochybňuje možnost uložení trestu soudem prvního stupně přísnějšího oproti trestu, který mu byl uložen trestním příkazem. V souvislosti s takto koncipovanými (neurčitými) námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že mu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, 8 Tdo 705/2015, 6 Tdo 901/2014). I přes shora zmíněnou neurčitost námitky obviněného musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že byl uznán vinným trestným činem, za který mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání až na jeden rok. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pak jde o druh trestu, který mu bylo možno za trestný čin, jímž byl uznán vinným uložit a současně byl uložen ve výměře stanovené zákonem, tudíž v daném případě by nebyly dány ani podmínky pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V souvislosti s otázkou dovolacích důvodů ve vztahu k uloženému trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Měl-li svojí neurčitou námitkou obviněný na mysli uložení přísnějšího trestu soudem prvního stupně oproti trestu, který mu byl prvotně uložen trestním příkazem za předmětnou trestnou činnost, pak Nejvyšší soud okazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (viz str. 5). 18) Rovněž v části dovolání (ohledně uloženého trestu) opět poukazuje obviněný na to, že mělo být zkoumáno, zda podpisy na dokladech, které měly prokazovat, že výživné zaplatil, byly pravé podpisy matky nezletilého či zda tyto podepsala v tísni. Ve vztahu k námitkám (zjišťování pravosti podpisu, tísně atd.) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tyto námitky nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Nejvyšší soud musí opětovně uvést, že primární pro rozhodnutí soudů o vině obviněného bylo zjištění soudů, že obviněný výživné v době od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2014 na nezletilého syna neplatil . 19) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2017


JUDr. Jan Engelmann předseda senátu