6 Tdo 3/2007
Datum rozhodnutí: 20.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 3/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2007 o dovolání, které podal obviněný A. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 31 To 284/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 1/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 3 T 1/2003, byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 3. 8. 2001, kolem 7.20 hod., kdy k němu do vozu zn. Škoda Felicia, otevřeným oknem levých předních dveří sklonil J. M., a chytil ho za ruku, aby mu zabránil v odjezdu, pro podezření z prořezání pneumatik automobilu, se vozidlem rozjel, přitom poškozeného v okně přidržoval za nataženou ruku a nutil běžet, aby ho pustil až bezprostředně před změnou směru jízdy, u dopravní značky, o kterou se při pádu na zem udeřil, způsobil mu tak zlomeninu stehenní kosti vlevo s dobou léčení nejméně tři měsíce, z místa nakonec odjel, aniž by se zajímal o zranění J. M. .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 36.528,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 31 To 284/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci podal obviněný A. J. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že z popisu skutku, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, nelze dovodit, že by se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., neboť v tzv. skutkové větě předmětného rozsudku nejsou uvedeny všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, zejména zde není vyjádřeno, v čem měl spočívat úmysl způsobit poškozenému J. M. těžkou újmu na zdraví. Z popisu skutku je podle dovolatele naopak patrno, že to byl poškozený, který se, aniž by jej cokoli k takovému jednání nutilo , sklonil otevřeným oknem levých předních dveří do předmětného vozu a chytil dovolatele za ruku a tím se mu protiprávně snažil zabránit v odjezdu.

Dovolatel připustil, že se vozidlo dostalo do pohybu a poškozený se chvíli pohyboval zároveň s vozidlem, za nelogický však označil závěr okresního soudu o tom, že to byl on, kdo poškozeného ve voze držel a nutil ho běžet, když ze skutkové věty vyplývá, že to byl právě poškozený, kdo ho chytil za ruku. Dále připomněl závěr nalézacího soudu, který dospěl ke kategorickému závěru , že poškozeného nutil běžet , aby ho pustil až bezprostředně před změnou směru jízdy, u dopravní značky, o kterou se poškozený při pádu na zem udeřil . V návaznosti na to namítl, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a že z této formulace nelze v žádném případě vyvodit úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, neboť samotný soud uvádí, že měl poškozeného pustit před změnou směru jízdy a skutečnost, že k uvolnění poškozeného došlo před zmiňovanou dopravní značkou a změnou směru, lze vykládat i v jeho prospěch, tj. že se snažil střetu s dopravní značkou a tím i možnému vzniku škody na zdraví zabránit.

V této souvislosti dovolatel uvedl, že ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají pro posouzení subjektivní stránky rozhodné skutečnosti, neboť soudkyně okresního soudu se k subjektivní stránce prakticky vůbec nevyjádřila, když v odůvodnění svého rozsudku toliko shrnula obsah učiněných výpovědí a jeho výpověď považovala za účelovou a nevěrohodnou. K tomu dodal, že výpovědi poškozeného J. M. a svědků V. M. a J. P. sice podle nalézacího soudu nejsou zcela totožné a objevují se v nich rozpory, přesto je tento soud považoval za věrohodné. Dále poukázal na to, že ve své výpovědi z přípravného řízení podrobně popsal a vylíčil konflikt s poškozeným. Uvedl, že poškozený jej napadl úderem pěstí do levé tváře, právě, když seděl ve voze, v době, když měl vůz nastartovaný a zařazený první rychlostní stupeň, sešlápnutý spojkový pedál, a proto když se k němu do vozu poškozený sehnul a snažil se zabránit v odjezdu svým násilným chováním, došlo uvolněním spojkového pedálu k uvedení vozidla do pohybu. Zprvu přes poškozeného na cestu neviděl, teprve v pozdější fázi, kdy již výhled měl, zaregistroval dopravní značku a snažil se strhnout volant tak, aby ke střetu se značkou nedošlo.

V další části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil podiv nad tím, že soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou jeho námitku, že útočníkem byl poškozený, když sám připustil, že jednání poškozeného spočívající v naklonění se do otevřeného okýnka a snaha odebrat klíče a zabránit tak v odjezdu vykazuje určitou míru agrese . Na jedné straně tak soud dovozuje jeho právo bránit se proti sklánění se do vozu a bránění v odjezdu odstrčením, odjezdem, zavřením okýnka na druhé straně se podle soudu tím, že měl ve vozidle poškozeného držet a rozjet se, sám stal útočníkem a měl tak překročit meze nutné obrany. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně přitom není zřejmé, jakým způsobem poškozeného ve voze držel, když to byl právě poškozený, kdo jej držel za ruku. Rovněž absentuje jakýkoliv údaj týkající se rychlosti jízdy, z něhož by případně soud mohl vyvozovat úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví ve formě těžké újmy. Z výpovědi svědka J. P. přitom vyplývá, že tento poškozeného viděl běžet podél vozu s rukou uvnitř, nohy měl do boku, neběžel přímo, přešlapoval, z čehož lze dovozovat nízkou rychlost předmětného vozidla.

Shora uvedené závěry soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, kdo a v jaké fázi byl útočníkem, si podle slov dovolatele protiřečí. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že pokud nalézací soud dospěl k závěru, že byl na jedné straně oprávněn se útočníkovi bránit, avšak meze nutné obrany překročil, pak s ohledem na podstatu nutné obrany, jakožto institutu odvracejícího nebezpečí, jež vzniká útokem na zájem chráněný trestním zákonem, se měl soud důsledně zabývat přiměřeností obrany a důkladně vyhodnotit poměr obrany a útoku se zřetelem ke všem okolnostem případu, které mohl dovolatel jako obránce posoudit a to rovněž s ohledem na výjimečnost situace, v níž jednal, tj. nutnost okamžitého rozhodování atd. V tomto směru předmětné rozhodnutí postrádá odůvodnění. Zároveň dovolatel poznamenal, že s ohledem na povahu jednání poškozeného, které sám soud prvního stupně hodnotí jako útok, je třeba v těchto intencích nahlížet na věrohodnost výpovědi poškozeného, když zde existuje na jeho straně motiv vypovídat účelově ve snaze o minimalizaci jeho podílu na výsledku , kterým byla porucha jeho zdraví . Přitom právě na podkladě výpovědi poškozeného staví soud prvního stupně své skutkové závěry, když ostatní svědci popisují skutkový děj s výraznými odchylkami.

V závěru odůvodnění dovolání dovolatel konstatoval, že těžiště svých dovolacích námitek spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně jeho jednání posoudil nesprávně, když skutek uvedený ve výroku rozsudku nelze po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Nebyly totiž naplněny všechny znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, především subjektivní stránka ve formě úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví. S ohledem na uvedené pochybil nejen soud nalézací, nýbrž i soud odvolací, který zamítl odvolání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 31 To 284/2006, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 3 T 1/2003, zrušil, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování, a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být nemohou.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, že:

a) ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku nevyplývá, že jednání obviněného vůči poškozenému úmyslně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví,

b) pouhé zjištění soudu, že přinutil poškozeného běžet podél auta až do změny směru jízdy před dopravní značkou, do níž poškozený narazil, k závěru o úmyslném zavinění nestačí,

c) nalézací soud učinil závěr, že obviněný překročil meze nutné obrany, neboť nepřiměřeně reagoval na agresi ze strany poškozeného, aniž by se zabýval otázkou, jakou obranu by bylo možno vzhledem k okolnostem považovat za přiměřenou.

Tyto dovolací námitky státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to se vyjádřil nejprve k námitkám uvedeným v bodech a), b). Poté, co uvedl část skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, označil za nepochybné, že obviněný se s vozidlem rozjel v době, kdy se poškozený nacházel částí těla uvnitř vozidla, aktivním jednáním bránil poškozenému onu část těla z vozidla vyprostit a donutil ho tak běžet podél vozidla. Poškozeného pak pustil až v době, kdy před dopravní značkou změnil prudce směr jízdy, takže běžící poškozený již neměl možnost se dopravní značce vyhnout a nárazem do ní se zranil. I když není úmysl obviněného ve skutkové větě výslovně vyjádřen, je zcela nepochybné, že popsaného jednání se nelze dopustit jinak nežli úmyslně, přičemž ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. jde o úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák. Použitý slovní obrat aby ho pustil je synonymem pro v úmyslu pustit ho či se záměrem pustit ho a vyjadřuje, že běh poškozeného podél vozidla byl v podstatě prostředkem k vyvolání jeho pádu a nárazu do zmíněné dopravní značky.

Rychlost jedoucího vozidla v době pádu poškozeného sice nebyla exaktně určena, z výpovědí poškozeného však vyplývá, že v té době již byl na hranici svých možností podél vozidla běžet. Vzhledem ke skutečnosti, že pád nijak nechráněné osoby z jedoucího vozidla spojený s nárazem na pevnou překážku běžně způsobuje závažná zranění charakteru těžké újmy na zdraví, byl nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nejen dostatečně vyjádřen ve skutkové větě, ale byl i skutečně dán. K tomu státní zástupce dodal, že ke způsobení těžké újmy na zdraví v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. směřovalo již předchozí jednání obviněného, kterým přinutil poškozeného běžet podél vozidla rychlostí, při níž bylo věcí náhody, zda poškozený klopýtne a bude vtažen pod jedoucí vozidlo, narazí do jakékoliv pevné překážky či se zraní pouhým pádem na zem. Obviněný si tak musel být vědom, že jeho jednání je způsobilé zapříčinit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s tímto následkem byl rovněž srozuměn, neboť objektivně neexistovalo nic, co by mohlo vzniku takového následku zabránit. Jednal tedy v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

V další části svého vyjádření státní zástupce k námitce uvedené v bodě c) uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož poškozený byl agresorem a skutek byl překročením mezí nutné obrany podle § 13 tr. zák. v excesu intenzivním. Zdůraznil přitom, že obviněný byl přistižen bezprostředně poté, co došlo k propíchnutí všech čtyř pneumatik automobilu, kterým na parkoviště nacházející se v blízkosti jejich pracoviště přijel poškozený se svými spolupracovníky, přičemž s ohledem na předchozí incident byl právě obviněný vysoce pravděpodobným pachatelem. Tento skutek nepochybně jevil znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění, neboť hodnota poškozených pneumatik zřejmě převyšovala hranici škody nikoliv malé, která tehdy činila 2.000,- Kč. Pokud se poškozený snažil zabránit obviněnému v odjezdu z místa činu za účelem zjištění jeho totožnosti či jeho předání orgánům Policie ČR, jednal způsobem, předpokládaným ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř. a tedy způsobem dovoleným. Proti takovému jednání však není nutná obrana podle § 13 tr. zák. přípustná a následné jednání obviněného tedy nemohlo být jejím překročením.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod, uplatněný podle druhé tam uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tedy vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný A. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového děje. Zejména z těchto výhrad následně (sekundárně) vyvozuje, že soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny jeho znaky, především subjektivní stránka ve formě úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví . Dále namítl, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s případným využitím institutu nutné obrany, kdy se měl důsledně zabývat přiměřeností obrany a vyhodnotit důkladně poměr obrany a útoku se zřetelem ke všem okolnostem případu . Uvedené námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel kdy k němu do vozu otevřeným oknem levých předních dveří sklonil J. M. a chytil ho za ruku, aby mu zabránil v odjezdu, pro podezření z prořezání pneumatik automobilu, se vozidlem rozjel, přitom poškozeného v okně přidržoval za nataženou ruku a nutil běžet, aby ho pustil až bezprostředně před změnou směru jízdy, u dopravní značky, o kterou se při pádu na zem udeřil .

Odvolací soud, který shledal, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, rovněž zdůraznil, že poškozený se naklonil do vozidla obžalovaného s tím, že je třeba věc (podezření, že dovolatel prořezal pneumatiky vozidla, jímž původně cestovali poškozený a svědci V. M. a J. P.) vyřešit a sáhl na pravou ruku obžalovaného v domnění, že v ní obžalovaný drží klíče od vozidla . Obžalovaný však pustil spojku, vozidlo se rozjelo a poškozený měl v tom okamžiku ruku ve vozidle, přičemž obžalovaný ho za tuto ruku držel a stále s autem jel na první rychlostní stupeň. Poškozený se nemohl vymanit ze sevření, běžel kolem jedoucího vozidla (podle soudu prvního stupně běžel podél auta, nohy měl do boku, čelem byl otočený k vozidlu ) a obžalovaný ho pustil až ve chvíli, kdy se vozidlo blížilo k dopravní značce, kdy k řízení potřeboval ovládat volant a strhnout řízení doprava .

Z popsaných skutkových okolností zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatele. Přitom je na místě připomenout, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. V těchto souvislostech nutno zdůraznit, že dovolatel se rozjel v době, kdy se poškozený částí těla nacházel uvnitř vozidla, dovolatel ho držel, čímž ho donutil běžet nebezpečným způsobem podél vozidla. Poškozeného pustil až tehdy, kdy před dopravní značkou změnil směr jízdy, takže poškozený již neměl možnost se dopravní značce vyhnout, narazil do ní, v důsledku čehož utrpěl těžkou újmu na zdraví. Ve shodě se státním zástupcem je třeba dovodit, že byť není úmysl obviněného ve skutkové větě výslovně (např. použitím výrazu v úmyslu způsobit těžké zranění ) vyjádřen, je zcela nepochybné, že popsané jednání mělo charakter jednání úmyslného, a to i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Výstižně státní zástupce konstatoval, že použitý slovní obrat aby ho pustil je synonymem pro v úmyslu pustit ho či se záměrem pustit ho a vyjadřuje skutečnost, že běh poškozeného podél vozidla byl v podstatě prostředkem k vyvolání jeho pádu a nárazu do zmíněné dopravní značky. Soud druhého stupně k otázce zavinění důvodně konstatoval, že obžalovaný se s automobilem vědomě rozjel, jel s ním na první rychlostní stupeň a sám viděl, že se blíží k dopravní značce, u které na poslední chvíli změnil směr jízdy. Obžalovaný tedy věděl, že takovým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem (ochrana zdraví a života), a byl s případným takovým následkem srozuměn , přičemž k tomu správně a logicky poznamenal, že pokud by poškozený mohl od vozidla odstoupit, učinil by tak nepochybně již z důvodu pudu sebezáchovy a nevystavoval by se nebezpečí, že případně dojde k úrazu, například i pádem pod jedoucí vozidlo .

K tomu Nejvyšší soud dodává (opět ve shodě se státním zástupcem), že způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému bylo pokryto úmyslem dovolatele již za situace (k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví směřovalo již jednání dovolatele), kdy přinutil poškozeného běžet vedle vozidla (rychlost sice nebyla přesně objasněna, ale na základě zjištěných skutečností je zřejmé, že nešlo o rychlost minimální, jestliže poškozený musel běžet a nakonec upadl, a to s takovou kinetickou energií, že utrpěl velmi závažné zranění), neboť již tehdy mohlo reálně dojít k tomu, že poškozený klopýtne a bude vtažen pod jedoucí vozidlo, narazí do jakékoliv pevné překážky či utrpí vážné zranění v důsledku pouhého pádu na zem, když nebezpečí této újmy bylo umocněno tou skutečností, že poškozený při běhu podél vozidla měl nohy do boku, čelem byl otočený k vozidlu, což bezpochyby znesnadňovalo koordinaci pohybu, a to vše muselo být dovolateli zřejmé.

Dovolatel si tedy musel být vědom toho, že jeho jednání je způsobilé přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a s tímto následkem byl rovněž srozuměn, neboť objektivně neexistovalo nic, co by mohlo vzniku takového následku zabránit. Jednal tedy v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

Jako důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani námitku dovolatele stran použití institutu nutné obrany.

Nutná obrana je vymezena v § 13 tr. zák. jako:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nutná obrana tak předpokládá:

a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem,

b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájem či zájmy útočníka, které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci.

O vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky byly, že tedy stav byl nutné obraně blízký, aniž tu byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Rozlišuje se:

a) exces intenzivní kdy jde o exces co do míry obraného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě,

b) exces extenzivní kdy jde o exces co do doby zákroku, neboť nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž tu může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo když byla obrana předčasná.

Z pohledu rozvedených teoretických východisek obstojí závěr soudu prvního stupně, že právě tím, že poškozeného obžalovaný ve voze držel a zároveň se s vozem rozjel, čímž se sám stal útočníkem, překročil meze nutné obrany . Popsané jednání dovolatele totiž bylo excesem co do doby zákroku, tj. excesem extenzivním. Nelze totiž dovodit, že by v době, kdy poškozený byl nucen běžet vedle vozidla, ve vztahu k dovolateli útok přímo hrozil nebo trval. Jak bylo již zmíněno výše v teoretických východiscích, útok, který je předpokladem obrany, musí buď trvat nebo bezprostředně hrozit. Beztrestnosti podle § 13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, které nejsou opodstatněné již pouze nutností obrany.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v posuzovaném skutku shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. J. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý