6 Tdo 292/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 292/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 dovolání obviněného Mgr. M. M., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 8 To 246/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 110/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 4 T 110/2003, byl obviněný Mgr. M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly V. z. p. ČR a V. z. p. ČR odkázány s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný Mgr. M. M. a okresní státní zástupce v Příbrami odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 8 To 246/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného Mgr. M. M. uznal vinným, že dne 21. 12. 2002 v 01.50 hod. na silnici v katastru obce D. L., okr. P., řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Fiesta, a při vyhýbání se zvířeti nesprávně vyhodnotil hrozící nebezpečí, prudkým vybočením vpravo vozidlo uvedl do bočního smyku, v průběhu rotace a nárazu do svahu došlo k odlomení zadních dveří vozidla a vzniklým otvorem byla vlivem odstředivých sil z vozidla vymrštěna nepřipoutaná posádka sedící na zadních sedadlech a J. S. utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, tržně zhmožděné ráně v pravé temenní a spánkové oblasti, zhmoždění hlavy, zhmoždění zad s délkou pracovní neschopnosti do 11. 2. 2003, Ing. J. B. utrpěl zranění spočívající v tříštivé zlomenině prvního krčního obratle, v zlomenině druhého krčního obratle a dále lehké posunutí prvního krčního obratle a trnu druhého krčního obratle a zlomeninu třetího článku třetího prstu levé ruky s délkou pracovní neschopnosti do 24. 6. 2003 a Ing. P. M. utrpěl zranění spočívající zejména v rozhmoždění hlavy, na jehož následky na místě dopravní nehody zemřel.

Takto popsané jednání odvolací soud posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit V. z. p. ČR, O. p. P. škodu ve výši 15.571,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Proti naposledy citovanému rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný Mgr. M. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, přičemž důvod dovolání opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být citovaný dovolací důvod naplněn. Předně konstatoval, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť měl být obžaloby zproštěn. V tomto směru připomněl v rozsudku odvolacího soudu zjištěný skutkový stav a jeho právní kvalifikaci. Namítl, že ve smyslu § 5 tr. zák. mu nelze přičítat zavinění z nedbalosti. Zdůraznil, že od počátku trestního stíhání uváděl, že vozidlo řídil rychlostí nejméně 100 km/hod., jízda probíhala vzhledem k minimálnímu provozu naprosto bezproblémově až do okamžiku, kdy mu znenadání a rychle vběhlo do jízdní dráhy z pravé strany větší zvíře, na které reagoval stržením řízení doprava. Vzhledem k velmi krátkému časovému intervalu šlo o reakci více méně instinktivní, neměl čas k rozhodnutí, jakým způsobem nastalou situaci řešit. Obviněný dovolacímu soudu vytkl, že v rozsudku není dostatečně vysvětleno, jaká forma nedbalostního zavinění přichází v úvahu. Je pouze konstatováno, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom směru, že mu skutečně před vozidlo z pravé strany vběhlo do jízdní dráhy zvíře a jeho vina je spatřována v nesprávné reakci a nepřiměřené rychlosti. Pokud jde o otázku rychlosti, bylo bráno v úvahu, že byla nižší než povolená rychlost 130 km/hod. a jel na dálková světla, jak je v takovém případě zcela obvyklé. Podle obviněného nelze z těchto důvodů z hlediska zavinění hovořit o nepřiměřené rychlosti v souvislosti s vběhnutím zvířete do jízdní dráhy, neboť jde o situaci zcela náhlou a neočekávatelnou; překážka se objevila ve vzdálenosti podstatně menší, než byl dosvit jeho světel. Přiměřenost a nepřiměřenost rychlosti je nutno hodnotit vzhledem k situaci, která byla před dopravní nehodou, tedy dobrý stav vozovky, rovný úsek silnice, dohlednost totožná s dosvitem světlometů a minimální provoz. Obviněný uvedl, že o nepřiměřené rychlosti lze hovořit např. u řidiče K., který jel v podstatě stejnou rychlostí, ale na potkávací světla. Podle jeho názoru nelze dovodit, že by předmětné jednání - pokud jde o rychlost - mohlo naplňovat formu vědomé nedbalosti. O takový případ by šlo, kdyby jeho rychlost byla vysoká vzhledem k okolnostem, které mohl předvídat. Totéž platí i o nevědomé nedbalosti, neboť o překážce, která později nastala, rozhodně nemohl vzhledem k její výjimečnosti a nahodilosti vědět. O nedbalost jde pouze tehdy, jestliže měl a mohl předvídat, že škodlivý následek může nastat. Jde o míru nutné opatrnosti, které je nutno v konkrétním případě dbát. Porušení povinnosti dané dopravní vyhláškou je z hlediska zavinění možno konstatovat jen tehdy, jestliže byla porušena obecná míra opatrnosti a možnosti předvídat určitý škodlivý následek. Obviněný odvolacímu soudu dále vytkl, že pokud jde o otázku chybné reakce na vzniklou překážku, absentuje v rozsudku úvaha o tom, proč je jeho reflexní reakce brána jako zaviněné jednání. Jednání, které lze podřadit pod formu nedbalostního zavinění musí být jednáním volním, tedy ovlivnitelné lidskou myslí. Jednání je vždy charakterizováno jako projev vůle ve vnějším světě; za projev vůle však nelze považovat reflexní pohyb. Jestliže jednání neobsahuje vůli, nejde o jednání ve smyslu trestně právním. Odpadají proto úvahy, zda mezi trestně irelevantním jednáním a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění. Obviněný namítl, že odvolací soud dovodil nedbalost z toho, že věděl a mohl vědět, že uvedeným způsobem jízdy (podle soudu nepřiměřenou rychlostí a vyhýbacím manévrem) může způsobit dopravní nehodu. Těmto závěrům soudu lze přisvědčit, pokud by se jednalo o reflexní reakci, jejíž důsledky by mohl zvážit. V posuzovaném případě však šlo o reflexní reakci, kdy reagoval na poměrně velkou překážku na vozovce a jeho jednání postrádalo složku vůle. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Dále, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je možno ze základních obecných hledisek označit dovolání za přípustné. V daném případě je však třeba plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že obviněný nesprávně vyhodnotil nastalou situaci, nebrzdil a zvolil úhybný manévr, ač za daného stavu byl riskantní a nebyl nutný. Reagoval na překážku v podobě zvířete, které se náhle ocitlo před vozidlem způsobem, který neodpovídal tomu, že s plně naloženým automobilem jel rychlostí kolem 110 km/hod. V důsledku toho se vozidlo stalo neovladatelným a v průběhu rotace, kdy došlo k odlomení jeho zadních dveří, byly z něho vymrštěny tři osoby, z nichž nejméně jedna utrpěla těžkou újmu na zdraví a jedna osoba byla na místě dopravní nehody usmrcena. Vzhledem k těmto skutečnostem a s poukazem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Obviněný Mgr. M. M. spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V podrobnostech tvrdí, že z hlediska zavinění nešlo o nepřiměřenou rychlost vzhledem k okolnostem, které mohl a měl předvídat. Náhlé a neočekávané vběhnutí zvířete do jízdní dráhy vozidla nemohl předvídat a tato překážka se objevila ve vzdálenosti podstatně menší, než byl dosvit jeho světel. Současně jeho jednání postrádalo složku vůle, neboť šlo o reflexní reakci na překážku, jejíž důsledky nemohl zvážit. Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek obsahuje obviněným vytýkané vady.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele [v daném případě v nedbalostní formě - § 5 tr. zák.] zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Podle ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je zapotřebí objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla silničního provozu stanovená právním předpisem. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je však rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. Nutno zdůraznit, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.

Jak již bylo výše konstatováno, je pro dovolací soud rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný Mgr. M. M. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze a rozveden v jeho odůvodnění. Z popisu předmětného skutku mimo jiné vyplývá, že obviněný jako řidič osobního motorového vozidla řídil toto vozidlo na silnici a při vyhýbání se zvířeti nesprávně vyhodnotil hrozící nebezpečí, prudkým vybočením vpravo vozidlo uvedl od bočního smyku. V průběhu rotace a nárazu do svahu došlo k odlomení zadních dveří vozidla a vzniklým otvorem byla vlivem odstředivých sil z vozidla vymrštěna nepřipoutaná posádka sedící na zadních sedadlech J. S., Ing. J. B. a Ing. P. M., kteří utrpěli ve výroku specifikovaná poranění, přičemž naposledy jmenovaný spolujezdec na následky zranění na místě dopravní nehody zemřel.

Pokud obviněný namítl, že takto zjištěné a popsané jednání nevykazovalo nedbalostní formu zavinění, neboť bylo jeho reflexní reakcí na nečekanou a nepředvídatelnou překážku, kterou nemohl svou myslí ovlivnit a jejíž důsledky nemohl zvážit, a tudíž nevěděl a ani nemohl vědět, že může způsobit dopravní nehodu, nelze tomuto názoru přisvědčit.

V odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9 a 10 Městský soud v Praze mimo jiné připomněl výpověď obviněného ze dne 16. 7. 2003, kdy v podrobnostech uvedl, že v inkriminované době uviděl, jak mu před vozidlo vběhlo nějaké zvíře. V této souvislosti odvolací soud konstatoval: Z této výpovědi jednoznačně vyplývá, že se rozhodně nejednalo o zlomek vteřiny a náhlé vběhnutí před vozidlo obžalovaného, neboť tento stačil si uvědomit a zaznamenat v paměti, že mu do cesty, resp. na silnici ze stráně zprava vběhlo zvíře - liška, dále viděl, jak zvíře zůstalo stát před jeho vozidlem a koukalo se do světel, z čehož následně dovodil, že zvíře muselo být tedy větší než liška . Dále ke skutkovým zjištěním zdůraznil: obžalovanému skutečně vběhlo před vozidlo zvíře o něco větší než liška, nejednalo se ale o náhlé vběhnutí a obžalovaný mohl a měl reagovat tak, jak je uvedeno ve znaleckém posudku z oboru silniční dopravy . Ve zmíněném znaleckém posudku znalec Ing. J. Š. uvedl: Pokud byl důvodem k vybočení vozidla hrozící střet se zvířetem velikosti srovnatelné s liškou, řidič nesprávně vyhodnotil hrozící nebezpečí. Střet s takto velkým zvířetem osádku vozidla bezprostředně neohrožuje. Vzhledem k výraznému rozdílu hmotnosti nemůže případný střet trajektorii vozidla změnit do té míry, že by došlo k havárii. Pokud by řidič správně vyhodnotil situaci, použil zvukové výstražné znamení a případně provedl pozvolný vyhýbací manévr s využitím šíře vozovky, potom by ani při případném střetu se zvířetem k havárii ohrožující posádku nedošlo. (viz č. l. 48 tr. spisu).

Městský soud v Praze rovněž na str. 10 v odůvodnění rozsudku konstatoval: obžalovaný jel v inkriminované době nepřiměřenou rychlostí, neboť řidič smí jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. V daném případě se jednalo o noční dobu, vozovka byla vlhká, bez veřejného osvětlení, obžalovaný jel na dálková světla, a to rychlostí 110 až 120 km/hod., což k výše uvedeným skutečnostem je každopádně rychlost nepřiměřená.

Podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, platí, že každý řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno při aplikaci citovaného zákonného ustanovení na posuzovaný případ akceptovat oprávněný závěr odvolacího soudu, že obviněný řídil vozidlo vyšší rychlostí, než jaká odpovídala konkrétní dopravní situaci (vlhká vozovka, noční jízda bez veřejného osvětlení). Lze sice přisvědčit tvrzení obviněného, které uplatnil v dovolání, že nepřekročil maximální povolenou rychlost pro danou komunikaci (130 km/hod.). V této souvislosti je ale potřebné pro úplnost dodat, že v opačném případě by v existenci takové skutečnosti mohly soudy, a to podle okolností, spatřovat porušení důležité povinnosti uložené podle zákona a při splnění podmínky uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák. by mohla přicházet v úvahu kvalifikace jednání podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný Mgr. M. M. nezachoval míru povinné opatrnosti, tj. řídil vozidlo vyšší rychlostí, než jaká odpovídala konkrétní dopravní situaci, a při daných okolnostech neadekvátně reagoval na vzniklou překážku, když zvolil prudký úhybný manévr, ač za daného stavu nebyl nutný ani bezpečný. Z hlediska subjektivní stránky věděl, resp. vědět mohl a měl, že vzhledem k okolnostem případu a jeho poměrům a odborným znalostem může uvedenou jízdou způsobit dopravní nehodu, při které může dojít k těžké újmě na zdraví či smrti spolucestujících, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že toto nezpůsobí , jak na str. 13 odůvodnění rozsudku zdůraznil odvolací soud. V důsledku shora uvedené události došlo k dopravní nehodě a v souvislosti s ní jednak k těžké újmě na zdraví u jednoho spolujezdce a jednak k usmrcení dalšího ze spolujezdců. Popsaná skutková zjištění prokazují, že z hlediska subjektivní stránky a jejího obligatorního znaku - zavinění zahrnovalo jednání obviněného vědomou nedbalost ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr. zák.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný Mgr. M. M. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a smrt. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze aplikovaná právní věta. Za této situace nebylo možno námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. M. M. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k