6 Tdo 291/2011
Datum rozhodnutí: 17.03.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 291/2011 - 27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2011 o dovolání, které podal obviněný P. K . , dříve O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 3 To 102/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 203/2009, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 74 T 203/2009, byl obviněný P. K., dříve O. (dále jen obviněný ) uznán vinným (v bodě 1. až 8.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), [v bodě 9. a) až e)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., (v bodě 10.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodě 11. a) a b)] trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vypočtené částky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. B. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla na totéž řízení se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána poškozená společnost SAutoleasing, a.s.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 3 To 102/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1. až 8., 9. a 11., ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody s výjimkou poškozené R. K. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným (v bodě 1. až 8.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a [v bodě 9. a) až e)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy ho při nezměněném výroku o vině v bodě 10. napadeného rozsudku podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. ho zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vypočtené částky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného P. B. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. na totéž řízení se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou společnost SAutoleasing, a.s. Dále obviněného za podmínek 259 odst. 3 tr. ř. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 5 Zt 357/2009, pro skutky blíže popsané pod bodem 11. a) a b) rozsudku, kterými se měl dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že mu bylo napadeným rozsudkem uloženo zaplatit společnosti SAutoleasing, a.s. na náhradě škody částku 281.827,- Kč, ačkoli stejná povinnost mu již předtím byla uložena v občanskoprávním řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2010, č.j. 126 EC 16/2009-34, jímž byl na základě žaloby společnosti SAutoleasing, a.s. zavázán k úhradě částky 257.096,- Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 257.096,- Kč ve výši 0,05% denně od 12. 5. 2008 do zaplacení. Z odůvodnění zmíněného rozsudku podle něho vyplývá, že titulem žalované částky jsou závazky z leasingové smlouvy č. 2/06/47089 uzavřené mezi ním a společností SAutoleasing, a.s. dne 17. 5. 2006. Poznamenal, že z napadeného rozsudku sice není zřejmé, zda přiznaná částka zahrnuje jistinu ve výši 257.096,- Kč a případné kapitalizované úroky z prodlení, resp. proč se částka přiznaná v civilním a v trestním řízení liší, lze však dovodit, že nejméně co do částky 257.096,- Kč byla pohledávka společnosti SAutoleasing, a.s. přiznána duplicitně. Následně zdůraznil, že z § 44 odst. 3 tr. ř. se podává, že byla-li poškozeným náhrada škody uplatněna v trestním a následně také v civilním řízení, a v civilním řízení bylo o nároku rozhodnuto, nelze o něm znovu rozhodnout v řízení trestním (k tomu viz též rozhodnutí publikované pod č. 18/2004 Sb. rozh. tr. a ustanovení § 206 odst. 2 tr. ř.). Prohlásil, že je zřejmé, že odvolací soud v době svého rozhodnutí neměl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 k dispozici, ostatně ani on o rozsudku nevěděl, neboť mu byl doručen teprve poté, co se konalo veřejné zasedání o odvolání. Podle něho je ale evidentní, že v době, kdy bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody, již objektivně o témže nároku existovalo rozhodnutí civilního soudu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 9/2001, pod č. 246.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený výrok o náhradě škody zrušil, případně aby tento výrok zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.

Dále vyjádřil přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku trestu. Připomněl, že v řízení před soudy nižších stupňů uváděl, že pohnutkou jeho protiprávního jednání byla jeho závislost na hře v kasinu, na automatech a jiných hazardních hrách, resp. že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie sice dospěl k závěru, že u něho byla jak složka ovládací tak složka rozpoznávací zachovalá a že není patologickým hráčem, nicméně připustil, že u něho zjistil puzení ke hře. K tomu poznamenal, že on sám však popsal své jednání tak, že se nebyl schopen ovládnout, jakmile šel kolem nějakého kasina nebo herny, musel vstoupit dovnitř s tím, že to alespoň zkusí, obvykle ale prohrál velké sumy peněz, prohrával i peníze, které mu nepatřily, takže následně, aby dluhy uhradil, případně aby si zajistil další peníze ke hře, dopouštěl se trestné činnosti. Zhodnotil, že byť znalec uzavřel, že se v jeho případě nejedná o patologické hráčství, má za to, že o jistý druh závislosti jde a že právě tato závislost je příčinou jeho trestné činnosti. Podotkl, že své jednání nyní hodnotí kriticky a má zájem a vůli spolupracovat s psychology na tom, aby se své závislosti zbavil a po propuštění z výkonu trestu se nedopouštěl další trestné činnosti. Z toho důvodu navrhoval, aby mu soud uložil ochranné léčení. Soudu vytkl, že mu toto trestní opatření s odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. Hlavinky neuložil, přičemž argumentoval, že závěry znalce soud není vázán, že znalecký posudek je pouze jedním z podkladů rozhodnutí a že v jeho případě by ochranné léčení bylo případné. Také upozornil, že i soud prvního stupně konstatoval, že předchozí odsouzení a výkon trestu odnětí svobody u jeho osoby nevedly k nápravě. Podle názoru obviněného jakkoli dlouhý trest, který mu bude uložen, sám o sobě k jeho nápravě nebude schopen přispět, když je nutno mu uložit vedle trestu také ochranné léčení.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) také výrok o trestu z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť zákonným kriteriím v jeho případě odpovídá trest kratšího trvání za současného uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení závislosti na hazardních hrách.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Konstatovala, že obviněný námitkou proti výroku o trestu vytýká napadenému rozsudku, že mu namísto trestu odnětí svobody mělo být uloženo ochranné opatření, konkrétně pak ochranné léčení. Jinými slovy obviněný napadá výrok o trestu tou zásadní námitkou, že mu trest, konkrétně trest odnětí svobody, spojený s jeho přímým výkonem, neměl být vůbec ukládán a z toho důvodu usuzuje na chybějící účelnost takového trestního postihu ve smyslu měřítek uvedených v § 23 a 31 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti upozornila, že výrok o trestu lze dovoláním napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž aplikace tohoto procesního ustanovení je však spojena s právní námitkou, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Připomněla, že obviněný byl uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu, jehož právní kvalifikaci nezpochybňuje a ve vztahu k výroku o trestu ani neargumentuje právními námitkami v duchu výše poukázaného dovolacího důvodu, kterým lze výrok o trestu speciálně napadat. Podotkla, že tento dovolací důvod ostatně ani neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu, protože mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na tři léta a šest měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na osm let odnětí svobody. Uzavřela, že námitky, které se týkají pouze účelnosti a přiměřenosti trestního postihu, jsou sice záležitostí aplikace hmotného práva, svým významem však nemohou spadat ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dále uvedla, že deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl také odůvodněn výtkou směřující proti té části výroku o náhradě škody, kterým bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit poškozené společnosti SAutoleasing, a.s. částku ve výši 281.827,- Kč, když se zbytkem svého nároku byla tato obchodní společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolatel v uvedeném směru poukázal na znění § 44 odst. 3 tr. ř., jakož i na tomu odpovídající judikaturu s tím, že takovým způsobem bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu způsobené škody i přesto, že o něm již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení, a to konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 126 EC 16/2009, což podle něho zakládá podmínky pro postup soudu ve smyslu § 206 odst. 2 tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně má ovšem taková argumentace ryze procesní povahu, a tedy po stránce věcné nemůže naplnit právní větu o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, kterým by musela být vytýkána nesprávná aplikace norem hmotného práva, byť ve spojení s normami procesního charakteru. Pouze pro úplnost poznamenala, že za stavu, kdy podle obviněným uvedených časových údajů nemohl ani odvolací soud v rámci svého postupu podle § 206 odst. 2 tr. ř. zjistit, že o témže nároku, který se stal předmětem jeho adhézního rozhodování, již bylo v rámci jiného řízení vydáno rozhodnutí [srov. (Rt) KS České Budějovice 3 To 489/2003], zakládá taková okolnost důvod obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř., spojený s perspektivou jiného rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 3 To 102/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci jsou ovšem uplatněné dovolací námitky obviněného zacíleny výlučně právě do oblasti skutkové, resp. procesní.

Dovolací argumentace obviněného týkající se výroku o náhradě škody poškozené společnosti SAutoleasing, a.s. totiž odvolacímu soudu vytýká toliko neúplnost relevantních skutkových zjištění a zejména nerespektování procesních ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř. a § 206 odst. 3 tr. ř. Takovou argumentaci pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

V návaznosti na konstatování obviněného, že soud druhé instance v době rozhodování o podaném řádném opravném prostředku neměl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 126 EC 16/2009, k dispozici, resp. že ani on (obviněný) v inkriminované době o tomto rozhodnutí nevěděl, však Nejvyšší soud obiter dictum poznamenává, že zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, pokud by zakládal tvrzenou procesní vadu, by představoval důvod obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř.

Rovněž výhrada obviněného v tom smyslu, že zákonným kritériím v jeho případě odpovídal trest kratšího trvání za současného uložení ochranného léčení závislosti na hazardních hrách, primárně směřuje proti hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a proti jimi učiněným skutkovým zjištěním ohledně charakteru jeho závislosti na automatech a hazardních hrách.

V daných souvislostech Nejvyšší soud dále upozorňuje, že námitky vůči uloženému trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze než uzavřít, že shora předestřená námitka obviněného směřující proti výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu věcně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ani jiné důvody dovolání podle § 265b tr. ř.) nenaplňuje. K tomu je možno stručně dodat, že soud druhého stupně obviněnému uložil přípustný druh trestu v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2011 Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý