6 Tdo 29/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 29/2013-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání, které podal obviněný M. R . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 94/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 40 T 9/2010 byl podle § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) zrušen výrok o vině obviněného M. R. (dále jen obviněný ) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, č. j. 40 T 9/2010-2695, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, č. j. 2 To 73/2011-2832, a to v bodech ad II./1-10, 12-13 a v bodech ad III./1-3, dále byl zrušen celý výrok o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, celý výrok o trestu zákazu činnosti, jakož i výrok o náhradě škody a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal (pokračujícím) skutkem popsaným ve skutkové větě výroku uvedeného rozhodnutí. Se zřetelem k faktu postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (ukládání společného trestu) postačí zmínit co do skutkových závěrů jmenovaného soudu dílčí skutek, jímž byl obviněný nově uznán vinným, spočívající v tom, že obviněný od R. Š.,
a) pod záminkami různých výhodných obchodů vylákal dne 22. 5. 2006 částku ve výši 656.250,- Kč, zajištěnou notářským zápisem ze dne 23. 5. 2006, ve kterém se obviněný zavázal vrátit peníze do 13. 7. 2006, což i přes opakované urgence neučinil,
b) pod záminkami výhodných obchodů vylákal dne 11. 9. 2006 částku ve výši 1.920.000,- Kč, následně byla tato půjčka potvrzena sepsáním notářského zápisu dne 13. 9. 2006 pod sp. zn. NZ 751/2006, N 816/2006, avšak peníze nebyly použity pro deklarovaný účel ve společnosti K. a R. s.r.o., i přes opakované urgence nebyly vráceny,
c) pod záminkami různých výhodných obchodů vylákal dne 17. 10. 2006 částku ve výši 2.000.000,- Kč, následně byla tato půjčka téhož dne potvrzena sepsáním notářského zápisu pod sp. zn. NZ 844/2006, N 919/2006, dle kterého měly být peníze vráceny do 17. 2. 2007; což přes opakované urgence neučinil,
d) dne 3. 10. 2006 v B. vylákal pod záminkou nákupu autobaterií pro vozidla zn. Škoda částku 275.000,- Kč, peníze ani přes opakované výzvy nevrátil,
čímž způsobil R. Š. škodu ve výši 4.851.250,- Kč.

Za tento zločin a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, č. j. 40 T 9/2010-2695, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, č. j. 2 To 73/2011-2832, ohledně něhož zůstaly napadené rozsudky nezměněny, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit škodu a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli někteří poškození odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 94/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předeslal, že je klíčové posoudit na základě provedených důkazů vztahy mezi účastníky, přičemž s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu je na místě dovodit, že trestní odpovědnost ani povinnost k náhradě škody by neměla být založena na závěrech, které by pro vznik obdobného občanskoprávního závazku nebyly dostačující. Následně uvedl, že žádný z poškozených kupříkladu nebyl schopen jednoznačně doložit, zda vůbec disponoval finančními prostředky, které měl předat jemu, tedy obviněnému. Otázka věrohodnosti svědků sice vybočuje z rozsahu přezkumu v rámci dovolání, soudy obou stupňů však zároveň nevzaly v úvahu klíčový význam předání a převzetí finančních prostředků. Při zjevném rozporu mezi výpověďmi svědků soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z listinných důkazů, které bez prokazatelného předání finančních prostředků závazek nezakládají. Pokud soud pouze na jejich základě dovozoval předání finančních prostředků a následně dovodil jak trestněprávní odpovědnost obviněného, tak jeho povinnost uhradit způsobenou škodu, je podle slov obviněného zřejmé, že konstrukce specifického trestněprávního závazku, který by nebylo za daných okolností možno přiznat v občanském soudním řízení, je nesprávným právním posouzením věci, a tedy dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dále obviněný uvedl, že pokud má být trestný čin spáchán prostřednictvím půjčky či jiné smlouvy, je třeba se zabývat občanskoprávním titulem. To se týká zejména skutku pod písm. d) bodu II./13 obžaloby a částečně též skutku pod písm. b) II./13 obžaloby, kdy se zapůjčená částka dostala minimálně zčásti do dispozice jeho manželky. U skutku uvedeného pod bodem II./13 písm. d) obžaloby tak obviněný rovněž namítl nesprávné hmotně právní posouzení ohledně vzniku závazku, neboť se mělo jednat o prostředky poškozeného M., které byly zapůjčeny svědku K. a poškozenému Š., následně měly být poskytnuty obviněnému, ačkoliv byl v předloženém notářském zápise uveden jako dlužník svědek K., který uvedenou částku podle vlastního tvrzení více než z poloviny splatil. Podle slov obviněného je bez ohledu na hodnocení zmíněných důkazů zřejmá nesprávnost názoru odvolacího soudu, že není rozhodné, čí finanční prostředky měly být obžalovanému předány a kdo učinil právní úkon směřující k tvrzené půjčce, resp. že tuto skutečnost nebylo třeba prokazovat. V popsaném skutkovém ději podle obviněného absentuje přímý vztah mezi svědkem K. a poškozeným Š., stejně jako vztah mezi poškozeným Š. a poškozeným M. Přesto celou částku požaduje jako údajnou škodu poškozený Š., kterému však nevznikl závazek v této výši, ani se nejednalo o jeho prostředky. V návaznosti na to obviněný dovodil, že poškozenému Š. tak nemohla vzniknout majetková újma ve výši údajně zapůjčených prostředků, neboť se o takovouto částku jeho majetek nezmenšil. Nelze si tedy představit úspěšnou občanskoprávní žalobu ze strany poškozeného Š. vůči obviněnému, neboť by nebyl schopen prokázat, že se jednalo o jeho vlastní finanční prostředky, které obviněnému předal. I v tomto směru proto obviněný namítl nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně obviněný rozvedl, že před ukončením insolvenčního řízení není možno rozhodnout o povinnosti nahradit škodu, neboť on tak učinit ani nemůže (viz § 140 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů dále jen insolvenční zákon ). Výrok o náhradě škody je tedy z materiálního hlediska nevykonatelný a nevykonatelný je i z hlediska formálního, neboť po dobu insolvenčního řízení nelze v souladu s ustanovením § 109 insolvenčního zákona provést exekuci. Navíc je otázkou, zda pohledávky poškozených v důsledku nepřihlášení do insolvenčního řízení nezanikly. Podle přesvědčení obviněného tak již od okamžiku zahájení insolvenčního řízení (od 14. 12. 2009) není dána pravomoc soudu o těchto nárocích rozhodnout. Obviněný také soudům prvního a druhého stupně vytkl, že nezohlednily skutečnost, že ze strany některých poškozených došlo k porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 254/2004 Sb. ), konkrétně zákazu hotovostních plateb nad určitou výši. Shrnul pak, že v nesprávném posouzení rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody za situace, kdy se jedná o výrok z formálního i materiálního hlediska nevykonatelný, a za situace, kdy bylo prokázáno zavinění a porušení zákona ze strany poškozených, spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení věci a tím i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na jím tvrzenou skutečnost, že nalézací i odvolací soud vyslovily výrok o náhradě škody za situace, kdy nebyly v důsledku zahájení insolvenčního řízení a následného prohlášení konkursu věcně příslušné rozhodovat o finančních nárocích třetích osob vůči obviněnému, pak namítl i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, případně zrušil též rozsudek soudu nalézacího.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K obviněným namítané existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poznamenala, že věcně nepříslušným soudem se rozumí ta soudní instance, která ve věci rozhodovala v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení v ustanovení § 16 a § 17 tr. ř. Z odůvodnění této dovolací námitky je ale zřejmé, že v posuzovaném směru nemohl mít obviněný na mysli otázku věcné příslušnosti soudu, popř. soudů obou stupňů, rozhodujících o jeho vině a v této návaznosti o trestu a náhradě způsobené škody. Z jeho argumentace totiž vyplývá, že namítá, že nastalé účinky insolvenčního řízení vytvořily zákonnou překážku pro přiznání nároků poškozených. Taková výhrada, kterou obviněný nezpochybnil kvalifikovaným způsobem otázku věcné příslušnosti soudů v jeho trestní věci činných, však není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Co se týká dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak lze podle státní zástupkyně konstatovat, že obviněný se v této souvislosti z hlediska posouzení povahy svého jednání ad II/13 a) d) obžaloby sice postavil na obecně správné právní stanovisko, že je třeba na podkladě provedených důkazů vyhodnotit občanskoprávní, popř. obchodně právní vztahy mezi účastníky, a to právě s přihlédnutím k účelu trestního řízení jako prostředku ultima ratio , na straně druhé ze způsobu, jakým přistupuje k odůvodnění výhradně soukromoprávního vztahu s poškozeným R. Š. ve všech čtyřech přisouzených případech, je zřejmé, že tak činí zcela bez respektu k opatřeným skutkovým zjištěním, při prosazení vlastní verze skutkového děje a s nezbytným doporučením, jak by soudy měly hodnotit ve věci provedené důkazy co do jejich vypovídací hodnoty o tom, zda si od poškozeného skutečně zapůjčil, a tedy fyzicky převzal jím údajně poskytnuté finanční částky a zda se jedná o takové finanční prostředky, které v rozhodné době byly předmětem jeho vlastnického práva a zda mu tak mohla vzniknout majetková újma. Dovolání je ovšem třeba vnímat jako mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a nemůže tak (obecně) sloužit k přezkoumávání správnosti skutkových zjištění. Přitom je zřejmé, že obviněný ani nesplňuje podmínky jediného možného způsobu, se kterým ustálená judikatura spojuje výjimečný rozsah dovolacího přezkumu skutkového stavu věci a tím je řádně odůvodněná námitka extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Taková námitka však v daném případě uplatněna nebyla.

Státní zástupkyně pak nad procesní rámec předmětného řízení o dovolání odkázala na znění předchozího vyjádření k dovolání obviněného v téže trestní věci, a to zejména v té jeho části, která se, byť s jistou mírou tolerance, přece jen stala částečně způsobilým předmětem dovolacího přezkumu správnosti právního posouzení (ad II./15 obžaloby), konkrétně z hlediska tam popsaných okolností dovolatelova podvodného jednání, které jsou pro veškerou jemu přisouzenou pokračující trestnou činnost podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku společné. V reakci na jeho výhrady k nejpozději přisouzené části společného výroku o vině (ad II./13 a) d) obžaloby), týkající se průkaznosti právních nároků poškozeného R. Š., pak zdůraznila, že ve všech čtyřech případech jsou podstatnými přisouzené okolnosti vzniku dovolatelova platného a tím i plněním jeho věřitele podloženého závazku ze smlouvy o půjčce, který nejen ke škodě své smluvní protistrany nesplnil, ale vzhledem ke své majetkové situaci toho ani nebyl schopen. Vznik majetkové újmy na straně poškozeného věřitele R. Š. a tím i škodlivého následku podvodného jednání obviněného nelze zpochybnit s odkazem, že finanční prostředky poskytnuté na podkladě předmětné smlouvy o půjčce získal od třetí osoby rovněž na podkladě půjčky, a proto se jeho majetek nezmenšil. Škoda se totiž chápe jako újma, která nastala, resp. se projevila v majetkové sféře poškozeného (srov. rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. občanskoprávní, s. 151). Přitom o vzniku takové újmy nelze mít důvodných pochybností za stavu, že by poškozený v důsledku nesplnění smluvního závazku vrácení zapůjčené finanční částky ze strany dlužníka byl nucen za něj, a tedy náhradním způsobem plnit svému věřiteli ze svého majetku. Proto této jediné kvalifikované dovolací námitce není možno přisvědčit.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 94/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, přičemž ovšem napadl toliko rozhodování v adhézním řízení s tím, že od okamžiku zahájení insolvenčního řízení proti jeho osobě, tj. od 14. 12. 2009, není se zřetelem k ustanovením § 109 a § 140 insolvenčního zákona dána pravomoc, resp. věcná příslušnost soudu o otázkách náhrady škody rozhodnout.

V návaznosti na to je na místě nejprve konstatovat, že věcně nepříslušným soudem je soud, jenž ve věci rozhodoval v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení vymezenými v ustanoveních § 16 a § 17 tr. ř. Dále je nutno zdůraznit (ve shodě se státní zástupkyní), že z povahy odůvodnění takto uplatněné dovolací námitky je zřejmé, že obviněný ve skutečnosti nebrojil proti věcné příslušnosti soudů obou stupňů, rozhodujících o jeho vině a v této návaznosti o trestu a náhradě způsobené škody. Z jeho argumentace totiž vyplývá, že nastalé účinky insolvenčního řízení považuje s odkazem na již uvedená ustanovení insolvenčního zákona za překážku pro přiznání nároků poškozených, v důsledku níž nepřicházelo v úvahu rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Takovou námitku, jež nemá obsahovou souvislost s ustanoveními § 16 a § 17 tr. ř. (nevytýká jejich porušení) nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, jež jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř.).

Nad tento rámec Nejvyšší soud stručně uvádí následující skutečnosti. Úprava vyplývající ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, která v případě prohlášení konkursu na majetek obviněného bránila rozhodnout [viz § 14 odst. 1 písm. c)] o řádně uplatněném nároku poškozeného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. a která platila až do 31. 12. 2007, se uplatní na konkursní a vyrov­nací řízení zahájená do tohoto data (§ 432 odst. 1 insolvenčního zákona). Dnem 1. 1. 2008 však nabyl účinnosti insolvenční zákon, který již neobsahuje žádná omezení ve vztahu k adheznímu řízení. To vyplývá jak z účinků spojených se zaháje­ním insolvenčního řízení (§ 109 a násl. insolvenčního zákona), tak z účinků rozhodnutí soudu o úpadku (§ 140 insolvenčního zákona) nebo z účinků prohlášení konkursu (§ 245 a násl. insolvenčního zákona). Tak např. podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona se prohlášením konkursu sice přerušují některá soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, ale podle § 266 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se prohlášením konkursu nepřerušuje mj. ani trestní řízení, aniž by zde bylo jakékoli omezení pro možnost rozhodnout v adhezním řízení. Proto je-li obžalovaný dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs podle insolvenčního zákona, pak insolvenční řízení již není překážkou rozhodnutí podle § 228 tr. ř. a obžalovanému lze nyní uložit povinnost, aby nahradil poškozenému škodu způsobenou trestným činem, třebaže se tato povinnost týká majetkové podstaty dlužníka nebo má z ní být uspokoje­na, a dokonce lze nařídit i exekuci k uspokojení takové pohledávky poškozeného, ale provedení této exekuce je omezeno ustanovením § 267 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 1846).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nad uvedený rámec je možno doplnit (a rovněž v tomto směru přisvědčit státní zástupkyni), že vznik majetkové újmy na straně poškozeného R. Š. a tím i škodlivého následku podvodného jednání obviněného nelze zpochybnit tvrzením, že finanční prostředky poskytnuté obviněnému jmenovaný poškozený získal od třetí osoby na podkladě půjčky, a proto se jeho majetek nezmenšil. Jestliže se škoda chápe jako újma, která nastala, resp. se projevila v majetkové sféře poškozeného, pak je zjevný vznik takové újmy za situace, kdy obecně platí, že předmětem smlouvy o půjčce jsou věci zastupitelné (zejména peníze), které přecházejí do vlastnictví dlužníka, tedy v tomto případě poškozeného [peníze či jiné věci poskytnuté jako půjčka totiž nejsou dlužníkovi pouze svěřeny, nýbrž dlužník se stává jejich vlastníkem (viz Šveska, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 657. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1851, 1853)].

Nejvyšší soud ještě stručně dodává, a to k námitce obviněného, podle níž někteří poškození porušili zákon č. 254/2004 Sb., takže soud nalézací i soud odvolací měl posoudit, zda je na místě takovým nárokům přiznávat ochranu v trestním řízení v podobě rozhodnutí o náhradě škody, následující skutečnosti. Tato námitka, kterou vzhledem k její povaze nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže obstát. Naznačení poškození by případným porušením uvedeného předpisu založili pouze důvody k vyvození odpovědnosti za správní delikt ve smyslu ustanovení § 5 uvedeného předpisu. To by ovšem nemělo žádný právní dopad na splněné podmínky trestní odpovědnosti obviněného a jeho povinnosti k náhradě škody, tak jak mu bylo shora citovanými rozhodnutími přisouzeno.

K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013


Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý