6 Tdo 29/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 29/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 71/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 34 T 2/2006, byl obviněný J. V. uznán vinným, že

v úmyslu obohatit se na úkor společnosti D. C. S., s. a., předložil padělek platební karty vydané touto společností na jméno L. O. C. jako pravou platební kartu,

1) dne 2. 9. 2005 v době kolem 0.25 hod. v provozovně kasina společnosti S. S. C., a. s. k zaplacení protihodnoty hracích žetonů, které zde chtěl získat směnou za 50.000,- Kč, žetony nebyly vydány z důvodu zamítnutí transakce platební kartou,

2) dne 2. 9. 2005 v době kolem 0.27 hod. v provozovně kasina společnosti S. S. C., a. s. k zaplacení protihodnoty hracích žetonů, které zde chtěl získat směnou za 30.000,- Kč, žetony nebyly vydány z důvodu zamítnutí transakce platební kartou,

3) dne 2. 9. 2005 v době kolem 0.28 hod. v provozovně kasina společnosti S. S. C., a. s. k zaplacení protihodnoty hracích žetonů, které zde chtěl získat směnou za 15.000,- Kč, žetony nebyly vydány z důvodu zamítnutí transakce platební kartou,

4) dne 3. 9. 2005 v době kolem 12.05 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení cigaret v ceně 2.280,- Kč,

5) dne 3. 9. 2005 v době kolem 12.11 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení 32,9 litrů benzinu v ceně 1.000,- Kč,

6) dne 3. 9. 2005 v době kolem 12.20 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení cigaret, alkoholu, kuponu do mobilního telefonu a dalšího zboží v úhrnné ceně 5.022,- Kč,

7) dne 4. 9. 2005 v době kolem 12.23 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení kuponů do mobilních telefonů, cigaret a dalšího zboží v úhrnné ceně 3.490,- Kč,

8) dne 5. 9. 2005 v době kolem 17.26 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení 17,17 litrů benzinu a kuponu do mobilního telefonu v úhrnné ceně 1.547,- Kč,

9) dne 5. 9. 2005 v době kolem 20.17 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení 70,99 litrů nafty a kuponu do mobilního telefonu v úhrnné ceně 2.443,60 Kč,

10) dne 5. 9. 2005 v době kolem 20.19 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení alkoholu, cigaret a dalšího zboží v celkové ceně 1.991,- Kč,

11) dne 6. 9. 2005 v době kolem 10.10 hod. v provozovně K. A., s. r. o., k zaplacení hodinek zn. Armani v ceně 6.650,- Kč,

12) dne 6. 9. 2005 v době kolem 12.35 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení kuponů do mobilního telefonu v celkové ceně 5.000,- Kč,

13) dne 6. 9. 2005 v době kolem 13.51 hod. v provozovně čerpací stanice společnosti B., a. s. k zaplacení kuponů do mobilního telefonu v celkové ceně 4.000,- Kč,

14) dne 6. 9. 2005 v době kolem 14.40 hod. v provozovně společnosti A., k zaplacení sportovního zboží v celkové ceně 4.610,- Kč, které mu však prodáno nebylo po zjištění, že je placeno padělanou platební kartou,

a zaplacením zboží, které mu bylo prodávajícími vydáno, způsobil společnosti D. C. S., s. a., škodu v úhrnné výši 33.423,60 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1994, č. j. 3 T 1/94-1083, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 1995, č. j. 4 To 26/95-1143, odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, který vykonával v době od 2. 6. 1995 do 3. 5. 1999, kdy byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. PP 117/99, se stanovením zkušební doby v trvání sedmi let.

Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal pokračující trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití § 143 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Vůči konstatovanému rozsudku podal obviněný J. V. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 11 To 71/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný J. V. podal proti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný odkázal na obsah svého odvolání a upozornil, že se soud druhého stupně s odvolacími námitkami dostatečně nevypořádal. Namítl, že právní posouzení jeho jednání není ve shodě s provedeným dokazováním, resp. se skutkovými závěry, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Podle jeho názoru nebylo zjištěno, že by věděl či alespoň ke všem okolnostem měl a mohl vědět, že má v držení a že užívá padělanou platební kartu. Dále obviněný vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty, a to z důvodu absence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Rovněž poukázal, že z důkazů ve věci provedených nebylo zjištěno, že se skutek odehrál tak, jak ho ve výroku napadeného rozhodnutí soud popsal.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací námitky obviněného se neopírají o žádné konkrétní argumenty a omezují se na prostou deklaraci jeho názoru na výsledek trestního řízení. Navíc jsou tyto námitky vnitřně nekoherentní. Na jedné straně dovolatel tvrdí, že provedeným dokazováním nebyl prokázán skutek popsaný v odsuzujícím výroku, nicméně současně namítá, že právní posouzení tohoto skutku není v souladu s provedeným dokazováním, resp. že nebyla prokázána formální a subjektivní stránka. Státní zástupce je přesvědčen, že žádné z námitek obviněného nelze přisvědčit, a to v zásadě z důvodů vyložených v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, přičemž je nadbytečné argumentaci obou soudů opakovat. Platí to i o posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty, pokud soudy akcentovaly negativní poznatky o jeho chování před spácháním dotyčných deliktů; zkušební dobu podmíněného propuštění z výkonu trestu za zvlášť závažný úmyslný delikt obviněný trávil pácháním další trestné činnosti majetkové povahy, nelze tudíž argumentovat, že by nebyla dána materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, když o naplnění formálních znaků není pochyb. Státní zástupce uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť v něm vyjádřené námitky jsou zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. V., že skutkový děj se odehrál odlišně, než jak ho zjistily soudy, a pokud zpochybňuje prokázání subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. V této spojitosti je zapotřebí uvést, že třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podstatné, aby ji dovolatel právně relevantním způsobem odůvodnil. I v tomto směru však obviněný tvrdí, že mu určité skutečnosti, konkrétně jeho vědomost o tom, že má v držení a užívá padělanou platební kartu, nebyly prokázány. Nutno zdůraznit, že prezentované výhrady jsou primárně námitkami ohledně správnosti skutkových zjištění učiněných ve věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění popsané ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedené v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. S poukazem na provedené důkazy soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 7 a 10 rozvedl důvody, proč neuvěřil obhajobě obviněného, jejíž podstatou bylo tvrzení, že nevěděl, že předmětná platební karta, kterou užíval, je padělaná. Se skutkovými závěry ohledně úmyslného zavinění [§ 4 písm. a) tr. zák.] se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který k obsahově shodné odvolací námitce obviněného konstatoval: není důvod krajskému soudu vytýkat jeho hodnocení důkazů, pokud dospěl k závěru, že obžalovaný věděl o tom, že předmětná karta je padělek a přesto ji použil k placení . Odvolací soud v podrobnostech poukázal, že soud prvního stupně při svých úvahách správně vyšel z vyjádření obviněného před soudcem, který rozhodoval o vazbě, přičemž subjektivní stránku v jeho jednání dovodil z okolností objektivní povahy, zejména ze skutečnosti, že věděl o osobách, které takové platební karty dovážejí (vše na str. 5 a 6 napadeného usnesení).

Lze uzavřít, že zmíněné výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním, z nichž soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že obviněný J. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití § 143 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslné formy zavinění. Takové výtky stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen tyto námitky, bylo by nezbytné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž v tom, že jeho jednání bylo vzhledem k absenci materiální podmínky nesprávně posouzeno jako zvlášť nebezpečná recidiva. Tyto výhrady uplatněný dovolací důvod naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují namítanou hmotně právní vadu.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák.

Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v § 41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle § 41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.

Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů (srov. např. názor vyslovený ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod I/1969).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že obviněný J. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1994, sp. zn. 3 T 1/94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 1995, sp. zn. 4 To 26/95, uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci - zajištěné pistole. Uvedený trest odnětí svobody obviněný vykonával se započtením vazby od 7. 3. 1993 do 3. 5. 1999, kdy byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. PP 117/99, se stanovením zkušební doby v trvání sedmi let. Posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době tohoto podmíněného propuštění.

S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný J. V. se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu, jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.

V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzaly soudy obou stupňů v úvahu, že obviněný se opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., a to ve zkušební době podmíněného propuštění za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Je zřejmé, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly u obviněného k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však zřejmé, že se zabývaly i dalšími hledisky, které podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.

V naznačené souvislosti se Krajský soud v Plzni zabýval obsahem spisu téhož soudu sp. zn. 3 T 1/94, který je z hlediska projednávaného případu zásadní. V rámci posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti dřívějšího odsouzení obviněného ve vztahu k nyní projednávanému případu prvostupňový soud poukázal na okolnosti, za kterých obviněný spáchal předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž je zřejmé, že šlo o podvodné jednání, kterého se dopustil celkem 78 útoky odběrů zboží a služeb na faktury, které neuhradil a způsobil tak celkovou škodu ve výši 20.445.999,- Kč. K nyní souzené trestné činnosti soud prvního stupně zdůraznil: U trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 tr. zák. není způsobená škoda znakem skutkové podstaty a její výše není podstatná pro zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu. Za podstatnější soud považuje to, že obžalovaný spáchal více útoků trestného činu a v dalších mu bylo zabráněno tím, že padělaná platební karta byla zadržena (vše na str. 5 a 11 napadeného rozsudku).

Vedle okolností, které vypovídají o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a u nyní souzené trestné činnosti, soudy obou stupňů přihlédly i k chování obviněného po propuštění z výkonu dříve uložených trestů odnětí svobody. V této spojitosti prvostupňový soud připomněl, že obviněný spáchal další úmyslnou majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že v období od 25. 5. 2000 do 6. 6. 2000, tj. zhruba jeden rok po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. PP 117/99), obviněný J. V. společně s dalšími osobami po předchozí vzájemné dohodě vylákali od poškozené A. F. pod nepravdivou záminkou přenechání osobního automobilu na leasing částku 30.000,- Kč, přičemž se dožadovali zaplacení další hotovosti v částce 112.790,50 Kč. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2000, č. j. 7 T 155/2000 - 480, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 3. 2001, č. j. 2 To 1239/2000 - 557, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Uložený trest obviněný nastoupil dne 13. 3. 2001 se započtením předchozí vazby od 6. 6. 2000 do 12. 3. 2001, přičemž z jeho výkonu byl propuštěn dne 6. 2. 2002. Dalšího trestného jednání se obviněný dopustil dne 11. 12. 2002, když při uzavírání leasingové smlouvy na osobní automobil v pořizovací hodnotě 186.999,- Kč uvedl nepravdivé údaje a dosáhl tak jejího uzavření; zaplatil pouze zálohu ve výši 18.700,- Kč a další leasingové splátky již nehradil. V případě tohoto jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 7 T 161/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 8 To 98/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 T 35/2004. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. za jednání, že dne 25. 2. 2003 vylákal od poškozeného M. B. půjčku ve výši 5.800 Euro v hodnotě 183.135,- Kč pod záminkou, že pokud nebudou peníze včas vráceny, stane se poškozený majitelem motorového vozidla, které mu J. V. předal do zástavy. Peníze ale nebyly vráceny a poškozený se ani nestal vlastníkem vozidla, neboť jeho majitelem nebyl obviněný, nýbrž leasingová společnost (vše na str. 5 a 6 napadeného rozsudku).

Soudy se rovněž zabývaly dosavadním způsobem života obviněného i posouzením jeho osobnosti. Krajský soud v Plzni konstatoval: obžalovaný si bez ohledu na předchozí postihy či hrozby postihem soustavně opatřuje prostředky k obživě pácháním majetkové trestné činnosti a taková byla jeho motivace i u trestné činnosti nyní spáchané (str. 11 napadeného rozsudku). Odvolací soud, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, uzavřel: všechny zjištěné okolnosti - spáchání více útoků, v dalších zabráněno jenom díky zadržení karty, přes řadu soudních postihů, opatřování prostředků k obživě majetkovou trestnou činností, páchání trestné činnosti ve zkušební době - podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného (str. 7 napadeného usnesení). S ohledem na všechny uvedené skutečnosti soudy obou stupňů shledaly, že v posuzovaném případě je stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost velmi vysoký, v důsledku čehož je nezbytné jeho jednání i po materiální stránce posoudit jako zvlášť nebezpečnou recidivu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou výše rozvedené závěry soudů, že se obviněný J. V. dopustil pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití § 143 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., správné, a tudíž i trest mu byl ukládán za podmínek ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. Úvahy, na základě kterých soudy dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, rovněž náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto ani tyto námitky obviněného, které v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil, nelze akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k