6 Tdo 288/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 288/2017-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 420/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 3/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, byl obviněný V. S. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal obviněný uvedený přečin tím, že dne 22. 7. 2013 na základě plné moci ze dne 21. 6. 2013 od D. Ch., vlastnice mobilního domu ASPEN WILLERBY, uzavřel v P. kupní smlouvu s M. B. o prodeji mobilního domu ASPEN WILLERBY za celkovou částku 270.000,- Kč, přičemž veškeré finanční prostředky v celkové výši 270.000,- Kč získané prodejem tohoto mobilního domu D. Ch. do současné doby nepředal a neoprávněně si je ponechal pro svoji potřebu, čímž D. Ch., způsobil škodu ve výši 270.000,- Kč.

3. Podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo od potrestání obviněného upuštěno. Poškozená D. Ch. byla s jejím nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 420/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž bylo podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obviněného a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a výroku o náhradě škody uložil obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.
II.


5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. V odůvodnění svého podání uvedl, že se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že v jeho případě došlo k porušení procesních podmínek a nebyla dodržena pravidla zákonnosti řízení předcházejícího vydání rozhodnutí. Následně uvedl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině shora uvedeným trestným činem toliko na základě jeho doznání učiněného v souvislosti s postupem podle § 307 tr. ř. a stanoviska rodinných příslušníků poškozené. Poznamenal, že považoval za přijatelné, když soud prvního stupně naznačil možnost ukončit trestní řízení nejprve postupem podle § 307 tr. ř. a poté po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem postupem podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na změněné stanovisko státního zástupce, v jehož důsledku byl odsouzen a byl mu uložen trest, však nepovažuje rozhodnutí soudů za správné. Postup podle § 307 tr. ř. i podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku původně navrhoval i státní zástupce. Právě z důvodu souhlasu státního zástupce se soudem navrženým postupem, soud prvního stupně zcela rezignoval na zjištění okolností daného případu, když neprovedl pro nadbytečnost důkazy, které pro prokázání své neviny obviněný navrhoval. Následně věc převzal jiný státní zástupce a podal odvolání v jeho neprospěch, což je účelový postup, kterým byl (obviněný) zkrácen na svých procesních právech. Toto pochybení neodstranil ani odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně neprovedl důkazy jím navržené a spokojil se s jeho doznáním učiněným podle § 307 tr. ř. V návaznosti na to obviněný připomněl, že v řízení opakovaně uvedl, že nebyly dostatečně objasněny okolnosti skutku, kterého se měl dopustit, a soudy se jeho tvrzeními vůbec nezabývaly. Poté popsal skutkové okolnosti případu, kterými se podle jeho názoru měly soudy zabývat. K osobě poškozené namítl, že ačkoli ze spisu vyplývá, že byla zbavena svéprávnosti, jako nesvéprávná nikdy nepůsobila. Tuto skutečnost lze prokázat svědeckými výpověďmi A. F., J. S. a J. Č. Je přitom s podivem, že poškozená ačkoli zbavena svéprávnosti, uzavřela dne 7. 8. 2014, sama, svým jménem, smlouvu o převodu dalších nemovitostí v k. ú. V. Obviněný vyjádřil lítost nad nastalou situací, ale odmítl, že by ji úmyslně zapříčinil. Opakoval, že soudy se žádným způsobem nevypořádaly s jeho tvrzeními, ani s tím, proč neprovedly jím navržené důkazy. Z dokazování navíc nevyplynuly žádné skutečnosti, podle kterých lze dovodit jeho úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého. Zde poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/19. Namítl rovněž, že odvolací soud navíc nevzal při ukládání trestu, resp. změně výroku soudu prvého stupně, v úvahu nejen jím uváděné skutečnosti, ale také jeho doposud bezúhonnou minulost a ani to, že poškozené způsobenou škodu uhradil. Uzavřel, že soud měl postupovat tak, aby mu byla poskytnuta dostatečná ochrana jeho základních práv, a to především s ohledem na zásadu in dubio pro reo.

7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 420/2016, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadat dovoláním pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí nalézacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Pokud vzal obviněný své odvolání zpět a odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu, resp. o upuštění od potrestání, byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na výrok o upuštění od potrestání. Obviněný je tedy oprávněn podat dovolání pouze proti výroku o trestu, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. V části, ve které napadá výrok o vině, je jeho dovolání nepřípustné. V části, ve které směřuje proti výroku o trestu, dovolání formálně přípustné je. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet námitky proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu. Takové námitky nelze vznášet ani v rámci speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu se nelze domáhat, aby soud upustil od potrestání obviněného, jestliže podmínky pro takovýto postup neshledal. Speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak lze uplatnit pouze tehdy, jestliže o upuštění od potrestání bylo rozhodnuto.

9. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ] .

III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

11. Dovolání je přípustné, jestliže proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§ 265a odst. 1 písm. h) tr. ř.].

12. Pokud se jedná o přípustnost mimořádného opravného prostředku obviněného, nutno dále upozornit, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu (resp. výroku o upuštění od potrestání) rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

13. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 3/2015 je zřejmé, že obviněný sice podal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, avšak následně je vzal zpět a toto zpětvzetí vzal předseda senátu jmenovaného soudu podle § 250 odst. 4 tr. ř. na vědomí usnesením ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, a to v neprospěch obviněného, proti výroku, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného [§ 246 odst. 1 písm. a), § 247 odst. 1, § 249 odst. 2 tr. ř.]. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. spočívá odvolací řízení na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu, resp. výrok o upuštění od potrestání obviněného.

14. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Vady výroku o upuštění od potrestání obviněného vytýkané odvoláním státního zástupce totiž zjevně neměly svůj původ v jiném výroku, tedy výroku o vině. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř., neboť odvolání proti výroku o vině podané obviněným jím bylo vzato zpět.

15. Protože odvolání státního zástupce bylo v posuzované věci podáno jen proti výroku o upuštění od potrestání obviněného, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle § 254 odst. 2 tr. ř. byla přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně omezena výhradně na uvedený výrok. Za tohoto stavu věci mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (z rozsudku odvolacího soudu), případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo.

16. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného v části vytýkající vadnost výroku o vině přípustné. Pokud by obviněný v předmětné trestní věci podal dovolání pouze proti tomuto výroku, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku však brojil též proti trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu druhého stupně, a v této části dovolání přípustným bylo podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
IV.


17. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání v přípustné části opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Současně je zapotřebí konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

21. Nejvyšší soud přitom považuje za vhodné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

22. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

23. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

24. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

25. V daných souvislostech lze připomenout závěry Ústavního soudu, který považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu