6 Tdo 288/2009
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 288/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněných O. M., a D. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 281/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 90/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 281/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 14 T 90/2007, kterým byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ad I., ad II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný D. L. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 253/97 Sb., (ad III. výroku rozsudku soudu prvního stupně), trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad IV. výroku), trestným činem ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 320/2006 Sb., a byli odsouzeni obviněný O. M. podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 32 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, když pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a ochranné léčení, obviněný D. L. byl podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 32 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když výkon trestu mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a ochranné léčení, a nově bylo odvolacím soudem podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti ohledně obviněného O. M. tak, že podle § 39a odst. 3 tr. zák. se obviněný O. M. pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému O. M. uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Odvolání obviněného D. L. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 281/2008, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný O. M. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), k), l), e) tr. ř. Poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že se dopustil jednání, které bylo popsáno pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, když toto jednání bylo základem pro uložení přísného trestu odnětí svobody. V souvislosti s tím namítá, že znalecký posudek nebyl objektivní, neboť pominul celou řadu významných skutečností, kdy např. soud odmítl jeho návrhy na provedení dalších důkazů (nový znalecký posudek, výslechy dětí). Podle názoru obviněného, pokud soud aplikoval ustanovení § 32 tr. zák., měl k této skutečnosti přihlédnout při ukládání trestu, což však neučinil. Je toho názoru, že v průběhu trestního řízení došlo k celé řadě procesních pochybení, která vyústila v nepřiměřeně přísný trest. Pochybení příkladmo spatřuje ve čtení svědeckých výpovědí; v krácení práva na obhajobu neměly být prováděny důkazy k dokreslení situace, které obviněnému přitěžují; ve skutečnosti, že soud prováděl dokazování i v části, kde trestní stíhání bylo zastaveno; výrok rozhodnutí měl být přesný chybné označení místa, svědka a zahrnutí jednání, které nebylo vůbec prokázáno. Dále poukazuje na to, že mu nebyl prokázán úmysl svádění k nemravnému životu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek soudu I. a II. stupně a vrátil věc k novému řízení . Navrhl, aby mu byl odložen výkon trestu.

Obviněný D. L. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V úvodní části svého dovolání poukazuje na to, že byl uznán vinným trestným činem podle § 205 tr. zák. ve znění zákona č. 320/2006 Sb., avšak ani z odůvodnění není patrno, proč soud použil tohoto ustanovení, když zákon nabyl účinnosti až 1. 9. 2006 a jím spáchaná trestná činnost měla trvat nejdéle do 29. 7. 2006. Základní výtka však ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně (ad V.) spočívá podle obviněného v nedostatečném vymezení skutkových okolností a nenaplnění formálních a materiálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, když popis výroku považuje za neurčitý a snímky, které se staly podkladem pro jeho odsouzení, byly pořízeny ve volné přírodě, při hře a nevzbuzují žádné sexuální asociace u normálního jedince (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1077/2004-I ). Soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly materiální stránkou trestného činu, která podle jeho mínění v daném případě absentuje, formálně sice lze pořízení snímků podřadit pod pojem výroby pornografického zobrazení, na druhou stranu podle obviněného z dikce skutkové postaty vyplývá, že výrobě je postaveno na roveň uvádění do oběhu, rozšiřování apod., a proto z pohledu pořízení několika kusů zobrazení, která navíc nebyla přenášena apod., nemohly být po materiální stránce znaky trestného činu /§ 205 odst. 1 písm. a) tr. zák./, jímž byl uznán vinným, naplněny. Dále poukazuje na to, že dva sexuologové odborníci nejsou schopni shodně rozhodnout, zda konkrétní předložené snímky jsou či nejsou pornografického charakteru. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že byl stíhán ve společném řízení se spoluobviněným, což podle jeho mínění negativně ovlivnilo posuzování jeho jednání, a podle jeho názoru tímto postupem došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť tímto postupem byl odňat svému zákonnému soudci. Má za to, že soudy se neřídily ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy jeho odsouzení pro skutky uvedené pod body III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně stojí na výpovědi jediného svědka, když mu mj. nebylo umožněno zpochybnit věrohodnost tohoto svědka a návrhy na jeho znevěrohodnění byly jako nadbytečné zamítnuty. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil také rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutků uvedených v rozsudku soudu prvního stupně pod body III., IV., ohledně skutku uvedeného pod bodem V. navrhuje, aby byl obžaloby zproštěn.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněných vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Uvedený dovolací důvod byl podle mínění obviněného O. M. naplněn tím, že mu nebylo prokázáno, že se dopustil jednání pod bodem I. (Pokud v uvedené části dovolání obviněný odkazuje na skutečnosti, které jsou blíže rozvedeny v odůvodnění jeho odvolání, musí Nejvyšší soud připomenout, že k úvahám uvedeným v odvolání Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek podávaný obviněným prostřednictvím obhájce osoby práva znalé, přičemž jednotlivá ustanovení o dovolání striktně stanovují náležitosti dovolání viz § 265f tr. ř., za dovolání nelze považovat odkazy na vyjádření činěná v průběhu trestního řízení). Dále zmiňuje neobjektivnost znaleckého posudku, zamítnutí návrhu na vypracování nového znaleckého posudku, vytýká soudům, že nevyhodnotily vliv prováděných výslechů na děti apod. Zde je nezbytné uvést, že veškeré tyto námitky jsou námitky skutkové, které nemohou dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť jimi se obviněný snaží zpochybnit úplnost a správnost dokazování provedeného soudy a způsob hodnocení důkazů soudy, aniž by zpochybňoval nesprávné právní posouzení (uvedený závěr je také plně v souladu s vyjádřením státního zástupce k uvedenému okruhu namítaných skutečností obviněným). Obviněný dále poukazuje na celou řadu jím tvrzených procesních pochybení a všeobecně zmiňuje porušení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, když jeho námitky jsou obecné povahy, zcela pomíjející situaci, kdy Nejvyšší soud rozhoduje o mimořádném opravném prostředku. V tomto směru je nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ke konkretizaci námitek, kdy v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 452/07 uvádí, že taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval hlediska, z jakých je rozhodnutí napadáno. Obdobného nekonkrétního rázu jsou i námitky vztahující se k ustanovení § 32 tr. zák. Byť uvedené ustanovení je hmotně právní povahy, z podání obviněného lze pouze dovodit, že vzhledem k tomu, že bylo aplikováno ustanovení § 32 tr. zák., měl mu být uložen mírnější trest. V této souvislosti je třeba upozornit na znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a okolnosti, za kterých lze v dovolání zpochybňovat uložený trest (pokud byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným, nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští). Je zjevné, že o žádný z uvedených případů se nejednalo. Otázkou uloženého trestu, a to i s ohledem na aplikaci § 32 tr. zák. se soud prvního stupně zabýval na str. 22 - 23 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 10 - 11 rozsudku. Tyto námitky, stejně jako již shora zmíněné, ale i tvrzení obviněného, že bylo zkráceno právo obhajoby na provádění důkazů k tzv. dokreslení, které jednoznačně obviněnému přitěžují , jsou námitkami procesními (jak již výše bylo uvedeno), neboť obviněný zde soudům vytýká způsob provádění dokazování, okruh důkazů, které byly provedeny, a způsob jejich hodnocení. V souvislosti s takovými úvahami však musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy , (toto rozhodnutí je zmíněno Nejvyšším soudem i s ohledem na obviněným uvedené obecné tvrzení o porušení jeho práv na spravedlivý proces, mj. i z pohledu mezinárodních norem). Pokud zákon v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. hovoří o možnosti podat dovolání, jestliže některý výrok chybí nebo je neúplný, lze pak jednoznačně konstatovat, že tento dovolací důvod není naplněn tvrzením obviněného, že by měl být přesný, neobsahovat chyby vytýkané již v odvolání, tj. chybné označení místa, svědka a zahrnutí jednání, které nebylo vůbec prokázáno . Pod dovolací důvod nespadá absence či neúplnost odůvodnění. Dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá pak v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V případě tohoto dovolacího důvodu obviněný opětovně nesystematicky a nekonkrétně argumentuje tím, že soud se zabýval dokazováním v části, kde trestní stíhání bylo zastaveno . Je nutno uvést, že touto námitkou se mj. zabýval již i odvolací soud, když její podstata nespočívá ve smyslu, který je vyjádřen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ve skutečnosti, že obviněný popírá jednání uvedené pod bodem II/7. S touto námitkou se odvolací soud plně v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 9 vypořádal, přičemž argumentaci obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze přiznat právní relevantnost. V souladu s vyjádřením státního zástupce lze připustit právní relevantnost námitky obviněného spočívající v argumentaci o absenci úmyslného zavinění a o tom, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Ve vztahu ke shora uvedenému musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedenou argumentací naplnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitku bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z důvodů níže uvedených. Již z popisu skutku vyplývá, že obviněný se dopustil jednání na osobách mladších patnácti let svěřených jeho dozoru, přičemž za jiný způsob pohlavního zneužití lze bezpochyby označit např. jednání, kdy mu penis omotali lepenkou či na něj nasadili rourku od toaletního papíru nebo skleničku a pohybovali s ní apod. Strkání trávy do úst, které obviněný zmiňuje, dokresluje celkové aktivity nezletilých, ke kterým je obviněný vedl, přičemž tyto směřovaly k jeho sexuálnímu uspokojení. Ta část námitky, kde obviněný poukazuje na to, že mu nebyl prokázán úmysl ke svádění k nemravnému životu v kontextu s trvalostí jeho jednání , je námitkou skutkovou mající vztah k ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli námitkou právní, neboť ze skutkového zjištění vyplývá, že jednání uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku se měl dopouštět koncem měsíce srpna nebo na začátku měsíce září 2004 do 16. 3. 2005, a jednání uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku od letních měsíců roku 2005 do konce července 2006, viz blíže rozsudek soudu prvního stupně str. 13 - 14. K dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. l), který obviněný rovněž uplatnil, ale konkrétněji nespecifikoval, musí Nejvyšší soud uvést, že tento lze uplatnit v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g)tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). V dané trestní věci je patrno, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 tr. ř., tudíž nepřichází v úvahu odkaz na zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě, nepřichází však v úvahu ani druhá alternativa, která dopadá na případy, kdy je odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto a odvolací soud rozhoduje usnesením. Ze všech shora uvedených důvodů byly námitky obviněného shledány právně irelevantními, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Vzhledem k tomu, že část námitek uplatněných pod dovolacím důvodem § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána právně relevantními, avšak zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud jde o námitky obviněného D. L. uplatněné k dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba odkázat na skutečnosti uvedené shora k problematice uplatnění tohoto dovolacího důvodu zákonu odpovídajícím způsobem. V případě převážné části obviněným uplatněných námitek je nutno uvést, že také u tohoto obviněného jde o námitky skutkové, dovolací důvod nenaplňující, stejně jako v případě obviněného O. M. Obviněný D. L. v podaném dovolání mj. namítá, že orgány činné v trestním řízení stíhaly obviněného L. společně s obviněným M., a tato skutečnost měla negativní dopad pro obviněného D. L. při stanovení trestu, kdy uvedený postup nebyl podle jeho mínění vhodný ani z hlediska rychlosti ani hospodárnosti řízení. Tímto postupem mělo podle obviněného být porušeno ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K uvedenému okruhu námitek obviněný sám připouští, že nepředstavují dovolací důvod, avšak předpokládá, že Nejvyšší soud nemůže odhlédnout od porušení základních práv obviněného. V souvislosti s těmito námitkami musí Nejvyšší soud konstatovat shodně jako v případě námitek obviněného O. M., které byly částečně směřovány do oblasti porušení jeho základních práv, že v daném případě otázky rychlosti řízení, hospodárnosti řízení, hypotetického tvrzení o odnětí věci zákonnému soudci, nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, a jsou proto z pohledu § 265b odst. 1 tr. ř. právně irelevantní. Obdobný závěr je nutno zaujmout také k námitkám, ve kterých obviněný namítá nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jedná se zejména o námitky ve vztahu k jednání, kterým byl uznán vinným pod body III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědka S. a cituje celou řadu pasáží z rozhodnutí soudů, která podle jeho mínění neodpovídají realitě. Obviněný soudům dále vytýká, že mu neumožnily zpochybnit věrohodnost svědka S., když jím navržené důkazy byly označeny za nadbytečné. Rovněž tak vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudy (B., M. apod.). Jeho výhrady směřují také do oblasti odůvodnění rozhodnutí soudů zde je však nutno uvést, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

V další části dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že nalézací soud při právní kvalifikaci jeho jednání (skutek V.) nepřiléhavě odkázal na zákon č. 320/2006 Sb. Nejvyšší soud v případě této námitky plně se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v daném případě došlo ze strany soudu k nepřesné citaci trestního zákona, jde však o pochybení ryze formální, které nemůže opravňovat ke zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení, neboť zákon, který soud zmínil (zákon č. 320/2006 Sb., který nabyl účinnosti 1. 9. 2006), se v žádném případě nedotýkal úpravy § 205 tr. zák., přičemž skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídá znění § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění platném od 30. 6. 2006 do 30. 11. 2007 (tedy v době, kdy obviněný se měl protiprávního jednání dopustit nejdéle do 29. 7. 2007 viz rozsudek soudu prvního stupně). V souvislosti se skutkem kvalifikovaným jako trestný čin ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném v době od 30. 6. 2006 do 30. 11. 2007) vznesl obviněný námitky, které lze označit za právně relevantní. Obviněný zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1077/2004-I publikováné pod číslem 35/2005 Sb. rozh. tr., a soudu prvního stupně vytkl, že ve světle zmíněného rozhodnutí nedostatečně zhodnotil otázku objektu trestného činu. Z rozhodnutí č. 35/2005 Sb. rozh. tr. vyplývá, že za pornografické dílo zobrazující dítě (tj. osobu mladší osmnácti let) ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného nebo předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobné sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojování osob trpících sexuální deviací (tj. osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají . S ohledem na uvedené rozhodnutí nelze akceptovat ani námitku obviněného, že když ani dva sexuologové odborníci - nejsou schopni shodně rozhodnout, zda konkrétní předložené snímky jsou či nejsou pornografického charakteru a vzhledem k tomu, že se tito shodli v dané trestní věci v rozsahu asi 20%, chybí ze strany obviněného subjektivní stránka zmíněného trestného činu. Zde lze pouze uvést, že obviněný pořizoval snímky nahých chlapců a byly u něj nalezeny fotografie nahých chlapců (str. 20 rozsudku soudu prvního stupně) a sám znalec MUDr. U. uvedl, že kritéria pro posuzování pornografie se v průběhu času mění, zatímco u dospělých objektů se hlediska liberalizují, u dětských se zpřísnila, když za dětskou pornografii jsou dnes považovány záznamy, které by dříve pohoršení nevyvolaly. Podstatné však je mj. i to, že pokud by soud měl hodnotit vystoupení znalců k pořízeným snímkům, pak je nutno konstatovat při respektování zásady in dubio pro reo, že se znalci shodli na tom, že sedm snímků, které obviněný D. L. vyrobil, je pornografického charakteru. Pokud jde o problematiku subjektivní stránky, pak je nutno zmínit, že v § 4 tr. zák. vedle přímého úmyslu je vyjádřen také úmysl nepřímý, který, s ohledem na veškeré okolnosti k jednání obviněného a jeho osobě zjištěné, byl minimálně naplněn. Závěrem je třeba se vyjádřit k poslední námitce obviněného D. L., totiž, že se soudy nezabývaly otázkou materiálního znaku jednání popsaného pod bodem V. výroku rozsudku, z pohledu, že pořízení snímků lze sice formálně podřadit pod pojem výroby pornografického zobrazení, na druhou stranu z dikce zákona vyplývá, že výrobě je postaveno na roveň uvádění do oběhu, rozšiřování, dovoz, průvoz apod. , což vše směřuje k aktivitám ve velkém, a proto pořízení několika zobrazení, kdy to ani fotografované objekty nezjistí, a zobrazení jsou jen krátkodobě uchovávána, podle mínění obviněného neodůvodňují závěr o naplnění materiální stránky trestného činu. V souvislosti s uvedenou argumentací nelze akceptovat tvrzení, že by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mohl být v daném případě nepatrný, akceptovat nelze ani tvrzení, že fotografované objekty tuto činnost ani nezjistí (nezjistily), protože toto tvrzení bylo vyvráceno (viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. jednoznačně konstatuje, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla větší než nepatrný. V souvislosti s trestnou činností obviněného nelze v rámci posuzování materiálního znaku opomenout, za jakých okolností se tohoto jednání obviněný dopouštěl (jako vedoucí pro nezletilé v rámci putovního tábora). Vzhledem k uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného D. L. zjevně neopodstatněným a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných O. M. a D. L. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřicházelo v úvahu rozhodovat o návrhu obviněného O. M. na odklad výkonu rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2009



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann