6 Tdo 288/2007
Datum rozhodnutí: 22.03.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 288/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. března 2007 o dovolání obviněného L. H., alias Z. H. L., v řízení vedeném proti uprchlému, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, č. j. 39 To 48/2006-80, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 106/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, č. j. 39 To 48/2006-80, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného L. H., alias Z. H. L., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 12. 2005, č. j. 5 T 106/2005-51. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž za tento trestný čin mu byl podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění v trvání pěti let.

Obhájkyně obviněného podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Vytkla Krajskému soudu v Ostravě, že obviněného k veřejnému zasedání o odvolání nepředvolal, neboť jeho účast nepovažoval za nutnou a o konání veřejného zasedání obviněného toliko podle § 233 odst. 1 tr. ř. vyrozuměl. Tvrdí, že obviněný ve svém odvolání uvádí skutková tvrzení, která mohla být pro rozhodování odvolacího soudu relevantní, zejména pak skutečnost, že se nemůže z politických důvodů vrátit do své vlasti. Byla-li by tato skutečnost v řízení prokázána, jednalo by se o důvod, pro nějž nelze podle § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák. obviněnému uložit trest vyhoštění. Bez osobní účasti obviněného však tato tvrzení nemohla být v rámci řízení bez šetření prokázána. Obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván, nikoliv předvoláván, což s ohledem na znění § 64 tr. ř. je podstatnou okolností. V případě předvolání obviněného k veřejnému zasedání by písemnost nebylo možno doručit uložením a zásilku považovat za účinně doručenou. Dovozuje, že s ohledem na skutečnost, že obviněný sám podával ve věci odvolání řádně a včas, měl zájem veřejného zasedání se zúčastnit. Je toho názoru, že samotná skutečnost, že obviněný se nenachází na adrese uvedené jako adresa pro doručování, nemůže mít vliv na jeho právo účastnit se odvolacího řízení, zvláště pokud se jedná o poslední řádný opravný prostředek, v němž lze napadat skutková zjištění, která by mohla mít vliv na rozhodnutí soudu zejména ohledně výše uloženého trestu. S ohledem na znění § 57 odst. 1 tr. zák. pokládá trest vyhoštění za nepřiměřeně přísný, a to přinejmenším ve vztahu k posouzení, do jaké míry chování obviněného narušilo bezpečnost lidí nebo majetku či jiný obecný zájem. Vzhledem k těmto skutečnostem obhájkyně obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, č. j. 39 To 48/2006-80, a též předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 5 T 106/2005, a následně přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. K námitce obviněného, že odvolací soud ho měl k veřejnému zasedání předvolat, uvedl, že obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedeném v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Konstatoval, že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu z dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr. ř.). V posuzovaném případě odvolací soud zjevně učinil závěr, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná. Nelze mu tedy vytýkat, jestliže obviněného k veřejnému zasedání o odvolání nepředvolal a rozhodl se jej o konání tohoto veřejného zasedání vyrozumět. V této souvislosti dodal, že v souladu s ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř. není vyloučeno uložení zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (srov. č. 38/2003/II. Sb. rozh. tr.). Vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání bylo dovolateli zasláno na adresu, kterou označil pro účely doručování. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. pak bez ohledu na to, zda obviněný se o uložení dověděl či nikoli, nastává desátého dne poté zákonná fikce jejího doručení. Dodal, že i pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání konané dne 9. 6. 2006 byla u obviněného zachována. Za tohoto stavu nelze podle státního zástupce dospět k závěru, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněný byl postupem soudu zbaven svého práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že v průběhu přípravného řízení (viz výslech obviněného ze dne 16. 4. 2005) ani u hlavního líčení (zde využil svého práva a k věci nevypovídal), obviněný netvrdil, že by se do Č. l. r. nemohl vrátit z politických důvodů, jak začal tvrdit až ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Je zřejmé, že obviněný sám svým jednáním, při vědomí toho, že je proti němu vedeno trestního stíhání a že podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se připravil o možnost využít svých procesních práv, pokud pobýval na neznámém místě a na adrese, kterou udal pro účely doručování, se nezdržoval. Povinností soudu není přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Proto podle názoru státního zástupce odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 233 odst. 1 tr. ř., pokud neshledal důvody k předvolání obviněného k veřejnému zasedání konaném o jeho odvolání dne 25. 9. 2006, nýbrž k jeho vyrozumění o tomto veřejném zasedání. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Se zřetelem na ustanovení § 302 tr. ř. a násl. je obhájkyně obviněného L. H. podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se obviněného bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s níž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).



Těžiště námitek tkví v tom, že obviněný měl být k veřejnému zasedání konaném dne 9. 6. 2006 předvolán (nikoliv o něm jen vyrozumíván), neboť v odvolání uvedl skutková tvrzení, která ve smyslu § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák. brání uložení trestu vyhoštění. V případě předvolání obviněného k veřejnému zasedání by písemnost nebylo možno s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. a § 64 odst. 2 tr. ř. doručit uložením a zásilku považovat za účinně doručenou.

V souvislosti a argumentací obviněného je třeba zmínit zejména obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. To stanoví, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Blíže trestní řád přítomnost obviněného u veřejného zasedání neupravuje. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení § 263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná (obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody).

Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).

Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud obviněného o termínu veřejného zasedání vyrozuměl (viz čl. 75). Lze tudíž dovodit, že s ohledem na obsah odvolání nepovažoval osobní účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Jinými slovy řečeno, odvolací soud neshledal, že by ke skutečnostem, které obviněný uváděl v odvolání, bylo třeba obviněného vyslechnout nebo že by bylo zapotřebí, aby se obviněný k důkazu provedeném v tomto veřejném zasedání vyjádřil či podal bližší vysvětlení jeho odvolání. Ostatně u veřejného zasedání žádný důkaz prováděn nebyl, což vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 6. 2006 (na čl. 77 78). Nejvyšší soud neshledal nic, co by bránilo odvolacímu soudu konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť v případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003/I. Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o doručování vyrozumění k veřejnému zasedání, současná právní úprava obsažená v ustanoveních § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř., umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Za dodržení těchto podmínek lze konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04). Uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (srov. č. 38/2003/II. Sb. rozh. tr.).

Ačkoliv obviněný i v odvolání uvedl, že se zdržuje na adrese P. (čl. 68), na tuto adresu se mu nepodařilo nikdy předtím zásilky úspěšně doručit. Podle šetření Policie ČR na této adrese nebyl nalezen zvonek ani poštovní schránka jmenovaného s tím, že obviněného nájemníci neznají a jmenovaný v domě nebydlí (čl. 65). Protože podle sdělení Policie ČR, oddělení cizinecké policie ve Frýdku Místku, byl obviněný přihlášen k pobytu v Pobytovém středisku S., zásilky mu byly doručovány na tuto adresu. Byť většinu zásilek obviněný na adrese Pobytového střediska ve S. přebíral, vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 9. 6. 2006 se mu doručit nepodařilo. Je proto zjevné, že obviněný, třebaže si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že v důsledku jím podaného odvolání bude nařízeno veřejné zasedání, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl adresu, na které se nezdržuje, když z dalších okolností lze dovodit, že pobývá na neznámém místě. Nezbývá tedy nic jiného, než konstatovat, že obviněný sám se připravil o možnost využít svých procesních práv. Není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 72/2006).

Nejvyšší soud dále zjistil, že u obviněného byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání (srov. § 233 odst. 2 tr. ř.). Ohledně doručení se v dané věci uplatnila fikce doručení vyplývající z ustanovení § 64 odst. 2, věta druhá, tr. ř., podle níž, nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Zásilka byla uložena dne 16. 5. 2006, což znamená, že za den doručení je třeba považovat den 26. 5. 2006. Vzhledem k tomu, že veřejné zasedání se konalo 9. 6. 2006, pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla dodržena.

Nelze přičítat soudu, že obviněný sám svým chováním zavinil, že nemohl využít všech procesních práv, které mu trestní řád nabízí. Obviněný musí dbát toho, aby v rámci plynulosti řízení mu bylo možno zásilky doručovat, a to buď na adresu, na které se zdržuje nebo na adresu, kterou uvede pro účely doručování. Nečiní-li tak, újmu, kterou si tímto svým chováním způsobí, není možno vytýkat soudu, ale výlučně obviněnému samotnému.

Lze tedy shrnout, že odvolací soud zcela respektoval příslušná ustanovení trestního řádu, a jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, nikterak nepochybil. V tomto ohledu nutno též zdůraznit, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit. O termínu veřejného zasedání byl obviněný řádně vyrozuměn. S přihlédnutím ke shora uvedenému nelze mít za to, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann