6 Tdo 28/2011
Datum rozhodnutí: 20.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 28/2011 - 35 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný R. B . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 4 To 146/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 58/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 19 T 58/2008, byl podle § 37a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 To 859/2006, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 70 T 27/2006, rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 19 T 24/2005, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 4 T 139/2007 a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 2 T 138/2007. Obviněný R. B. (dále jen obviněný ) byl uznán vinným [v bodech 1. a) až h)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., [v bodech 2. a) až e)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., [v bodech 3. a) až c)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a (v bodě 4.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za trestné činy ad 1. a) až h), jakož i za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 36/2005, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 36/2005, doručeného obviněnému dne 27. 4. 2005, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy ad 2. a) až e), 3. a) až c) a 4. byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným M. K. částku 250.000,- Kč, K. K. částku 24.000,- Kč, E. M. částku 81.600,- Kč, T. S. částku 132.000,- Kč, F. K. částku 90.000,- Kč, R.B. částku 70.000,- Kč, L. M. částku 82.000,- Kč, I.S. částku 1.418.312,- Kč a O. P. částku 49.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený I. S. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 4 To 146/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. zrušil výrok o vině, o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 19 T 24/2005, z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 70 T 27/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 To 859/2006, a to ve vztahu ke skutkům pod body ad 1a), b), g) výroku o vině, z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 4 T 139/2007 a z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 2 T 138/2007, a to ve vztahu ke skutkům pod body ad 2a) až c), 3b) - 1, 2 výroku o vině. Obviněného uznal vinným [v bodech 1. a) až h)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., [v bodech 2. a) až e)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., [v bodech 3. a) až c)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a (v bodě 4.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [ad 1. a) až h) výroku o vině], jakož i za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 36/2005, obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 36/2005, doručeného obviněnému dne 27. 4. 2005, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. [ad 2. a) až e), 3. a) až c) a 4. výroku o vině] obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným M. K. částku 250.000,- Kč, K. K. částku 24.000,- Kč, E. M. částku 81.600,- Kč, T. S. částku 132.000,- Kč, F. K. částku 90.000,- Kč, R. B. částku 70.000,- Kč, L. M. částku 82.000,- Kč, I. S. částku 1.418.312,- Kč a O. P.částku 49.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného I. S. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V návaznosti na to namítl, že vyslechnutí svědci vypovídali nesouvisle, nepamatovali si jednotlivé situace, resp. že listinné důkazy předložené u hlavního líčení neodpovídají tomu, aby mohly být hodnoceny jako důkazy nezvratné, když šlo většinou o nedostačující doklady, na základě nichž docházelo k převodu peněz. Dále namítl, že předložená kupní smlouva na automobil s částkou 729.000,- Kč je neplatná, protože neobsahuje údaje, které by v kupní smlouvě měly být. Výpověď poškozeného I. S. zhodnotil jako nevěrohodnou s tím, že si jmenovaný trestním oznámením na jeho osobu řešil své podnikatelské neúspěchy. Vzápětí popřel, že by od něj lákal peníze, a shledal velmi nepravděpodobným, že by někdo opakovaně někomu poskytoval větší peněžní částky, tak jak udává tento poškozený, že mu (obviněnému) několikrát poskytoval peníze na zajištění automobilu a jiných věcí. Dodal, že mezi ním a poškozeným I.S. jde o občanskoprávní vztah. Uzavřel, že Krajský soud v Ostravě, který projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení skutků, neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho sice zrušil rozsudek Okresního soudu v Opavě, ale rozhodl shodně jako soud prvního stupně jak o vině, tak i o trestu.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 4 To 146/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a poté buď podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby bylo rozhodnuto, že se (obviněný) nedopustil stíhaných skutků, nebo podle § 265 l odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Nepřichází tudíž v úvahu opírat dovolání o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.

Poté státní zástupce konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit argument obviněného, že skutek, kterým byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Státní zástupce shrnul, že obviněný v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů (ve své podstatě namítá porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od podoby skutku, ze kterého vycházely při svém rozhodování soudy prvního a druhého stupně a domáhá se tak zjištění jiných (pro něho příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů. Uzavřel, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 4 To 146/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se nedopustil stíhaných skutků). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice formálně namítá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod některý ze zákonných důvodů dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy nižších stupňů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil.

Nutno ještě dodat, že námitka obviněného v tom smyslu, že kupní smlouva na automobil s částkou 729.000,- Kč je neplatná, postrádá z hlediska právního posouzení předmětných skutků jakoukoli relevanci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud, poznamenává, že předmětné skutky obviněného vykazují známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi ním a poškozeným(-i). Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchané skutky mohly být posouzeny jako trestné činy, za které lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý