6 Tdo 278/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 278/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání, které podal obviněný F. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 14 To 271/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 43/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 1 T 43/2008, byl obviněný F. Č. (dále jen obviněný ) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., (v bodě 2. 4.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., (v bodě 5.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a (v bodě 6.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody M. F. částku 3.500,- Kč, R. S. částku 1.100,- Kč, D. Š. částku 3.800,- Kč, Z. S. částku 1.072,- Kč, A. B. částku 2.990,- Kč a J. N. částku 9.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. S. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek v citovaném rozsudku specifikovaný, jímž se měl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., přičemž podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený P. Z. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 14 To 271/2008, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému D. Š. částku 3.800,- Kč.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání ve vztahu k poškozené Z. S. (skutek popsaný v bodě 1. odrážka druhá výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) nelze kvalifikovat jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn a konstatován odvolacím soudem, nevyplývá, že by měl být spáchán trestný čin podle výše citované kvalifikace. Namítl, že odvolací soud se při svém zjištění, že plot u domu manželů S. s ohledem na svou výšku představoval překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí na pozemek, omezil jen na výpověď svědka S. (manžela poškozené S.) a již nezkoumal, zda byla branka u plotu v době spáchání trestného činu skutečně uzamčena či zda byl plot nepřerušen po celé jeho délce. Také poznamenal, že argument soudu druhého stupně, že není možné, aby s ohledem na vzdálenost branky mohl (obviněný) úzkou prolukou mezi vzrostlými tújemi dohodit k domu a trefit okno, je založen toliko na domněnce a není podložen žádným vyšetřovacím pokusem či objektivním zjištěním. Prohlásil, že se závěry odvolacího soudu o jeho vině se neztotožňuje, že se soud nevypořádal s jím uplatněnou obhajobou a rozpory zejména z prvotních úkonů orgánů činných v trestním řízení. Konstatoval, že jeho vina nebyla podložena jednoznačnými a nespornými důkazy, že důkazy ve svém souhrnu netvoří ucelený kruh, který by dovolil kategoricky určit, že se vytýkaného jednání dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozhodnutí.

Následně zmínil, že odvolací soud rovněž potvrdil, že skutkem uvedeným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že se skutkem spáchaným ve vztahu k poškozené S. dopustil dokonaného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. [přitom vyslovil názor, že v případě prvního skutku uvedeného pod bodem 1. - krádež v obchodním domě H. byl spáchán trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a nepřichází v úvahu kvalifikace podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák.]. Podotkl, že pokud soud posoudil jeho jednání ve vztahu k poškozené S. jako dokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., pak zcela přehlédl tu skutečnost, že z jeho strany zde nikdy k dokonání trestného činu krádeže nedošlo. Jeho jednání proto mohlo být právně kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Ke skutku popsanému v bodě 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený J. N. byl v blízkém poměru k jeho sestře a podílel se s ním na některých protiprávních jednáních. Zhodnotil, že je tedy velmi pravděpodobné, že výpověď dotyčného nebyla pravdivá, o čemž svědčí i ta skutečnost, že několik dnů po údajném spáchání skutku se sám dostavil na policejní oddělení, kde uvedl, že žádné pohledávky vůči němu (obviněnému) již nemá.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, případně, aby zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Shledal, že pokud jde o námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., až na výjimku zmíněnou dále se argumentace obviněného zákonnému rozsahu tohoto důvodu vymyká. Námitky týkající se skutkových závěrů soudu, resp. způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a na tom základě definovaly skutečný stav věci, se totiž nevztahují k právnímu posouzení věci, nýbrž jimi obviněný sleduje změnu samotných skutkových zjištění soudu, přičemž takovéto výhrady nevyhovují nejen tomuto, ale ani žádnému dalšímu ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. V tomto rozsahu tedy bylo dovolání podáno z jiného než zákonem aprobovaného důvodu.

Následně státní zástupce prohlásil, že racionální základ má námitka obviněného, kterou by bylo možno podřadit pod oba uplatněné důvody dovolání, a sice že jeho jednání popsané pod druhou odrážkou bodu 1. výroku o vině nemůže zakládat dokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Je skutečností, že dotyčný skutek je popsán tak, že obviněný sice překonal oplocení domu poškozené S. a rozbil výplň okna nalezenou chodníkovou dlaždicí, byl však vyrušen manželem majitelky nemovitosti, takže nestačil nic odcizit, přestože jeho jednání k takovému cíli nepochybně směřovalo. Jak státní zástupce dále podotkl, v právní větě příslušné k tomuto skutku soud uvedl, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, a tento čin spáchal vloupáním, přičemž se jednání dopustil dílem dokonaně (tj. krádeže v H.) a dílem jednání ukončil ve stádiu pokusu (což se týkalo útoku proti majetku manželů S.). Bez ohledu na nepřesnou formulaci právní věty je z ní bez pochybností jasné, že soud skutečně považoval krádež v H. za dokonanou, zatímco jednání obviněného týkající se nemovitosti manželů S. za delikt nedokonaný. V návaznosti na to státní zástupce namítl, že soud pochybil při označení tohoto deliktu příslušným zákonným ustanovením, neboť na str. 4 rozsudku uvedl pod bodem 1. toliko trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., aniž by rovněž vyznačil, že obviněný tento delikt dílem spáchal ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a tato nepřesnost se opakuje i v odůvodnění rozhodnutí na str. 6. Z povahy věci však plyne, že se jedná toliko o formální pochybení. Napadené rozhodnutí sice trpí vadou, kterou by bylo možno označit jednak jako nesprávné právní posouzení skutku a především jako neúplnost výroku o vině, nicméně je zcela zřejmé, že projednání tohoto dovolání by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 14 To 271/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům především vytýká neúplné důkazní řízení (uvádí, že odvolací soud se při svém zjištění, že plot u domu Z. S. s ohledem na svou výšku představoval překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí na pozemek, omezil pouze na výpověď V. S. a již nezkoumal, zda byla branka u plotu v inkriminované době skutečně uzamčena či zda byl plot nepřerušen po celé své délce, resp. že argument soudu druhého stupně, že není možné, aby s ohledem na vzdálenost branky mohl úzkou prolukou mezi vzrostlými tújemi dohodit k tomuto domu a trefit okno, je založen toliko na domněnce a není podložen žádným vyšetřovacím pokusem či objektivním zjištěním), nesprávné hodnocení důkazů (jeho obhajoby, výpovědí V. S. a J. N.) a vadná skutková zjištění (vyjádřená v bodě 1. odrážka druhá a v bodě 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům [stran skutku popsaného v bodě 1. odrážka druhá výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu shledává, že jeho vina nebyla podložena jednoznačnými a nespornými důkazy, popř. že provedené důkazy ve svém souhrnu netvoří ucelený kruh, který by dovolil kategoricky určit, že se vytýkaného jednání dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozhodnutí, ke skutku uvedenému v bodě 5. výroku o vině v rozsudku soudu první instance pak namítá, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený J. N. byl v blízkém poměru k jeho sestře a podílel se s ním na některých protiprávních jednáních, z čehož dovozuje, že je velmi pravděpodobné, že jeho výpověď nebyla pravdivá, přitom poukazuje též na skutečnost, že několik dnů po údajném spáchání skutku se jmenovaný poškozený sám dostavil na policejní oddělení, kde uvedl, že žádné pohledávky vůči němu (obviněnému) již nemá]. Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení dílčího skutku popsaného pod bodem 1. odrážka druhá a výlučně z těchto výhrad pak shledává nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem nelze naznačené námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Uvedené námitky (neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění) nelze podřadit ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť ten je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že se skutkem uvedeným v bodě 1. odrážka druhá výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil dokonaného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale že tento skutek mohl být právně kvalifikován toliko jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Takovou argumentaci lze označit jak z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v bodě 1. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný

- dne 6. 12. 2007 v 11.20 hodin v H. B. v obchodním domě H., ulice S. odcizil po sejmutí bezpečnostních čidel 2 lahve s alkoholickým nápojem Tequila Sierra Gold v hodnotě za 1 kus 379,- Kč, celkem 758,- Kč, l kus lahve s alkoholickým nápojem zn. Ballantines v hodnotě 299,- Kč, 2 ks lahve s alkoholickým nápojem značky J. Walker RL v hodnotě l kus 349,- Kč, celkem 698,- Kč, které následně schoval do batohu na zádech, při průchodu pokladnou bez zaplacení, byl přistižen personálem obchodního domu, čímž firmě A. C. R. a.s. H. IČ se sídlem S. B. způsobil škodu v celkové výši 1755,- Kč, přestože byl za takový čin v posledních 3 letech potrestán rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 1 T 226/2005 ze dne 29. 11. 2005, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2005,

- dne 12. 12. 2007 v době od 13.45 hodin do 13.50 hodin v H. B. po přelezení oplocení vysokého 160 cm situovaného do zadní části domu č. p. v ulici H. vnikl na zahradu předmětného domu a následně nalezenou chodníkovou dlaždicí rozbil dvojitou skleněnou výplň u uvedeného rodinného domu s úmyslem se do domu vloupat, přičemž byl vyrušen manželem majitelky domu V. S., čímž způsobil majitelce domu Z. S., škodu poškozením okna ve výši 1072,- Kč, jednání se dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod č. j. 1 T 226/2005 376 ze dne 29. 11. 2005, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2005.

K tomuto skutku pak nalézací soud v právní větě výroku svého rozhodnutí uvedl, že obviněný přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, čin spáchal vloupáním, přičemž se jednání dopustil dílem dokonaně, dílem jednání ukončil ve stádiu pokusu, neoprávněně vnikl do domu jiného, přičemž překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí . Z této právní věty je i přes její jisté formulační nepřesnosti zřejmé, že soud prvního stupně považoval krádež v H. za dokonanou, zatímco jednání obviněného ke škodě Z. S. za krádež nedokonanou. Následně při označení trestných činů příslušným zákonným ustanovením však shledal, že obviněný tím spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Nutno dodat, že také v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6) k předmětnému skutku poznamenal, že: jednání je možné kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona .

Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že správně zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil po právní stránce v souladu se zákonem s tím, že jednáním obžalovaného byly spáchány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona (ad 1) .

V souvislosti s výše rozvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud konstatuje, že dílčí skutek, jehož se obviněný dne 6. 12. 2007 dopustil v obchodním domě H. v H. B., již vykazuje znaky dokonaného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., a dílčí skutek spáchaný dne 12. 12. 2007 ke škodě Z. S. (event. manželů S.), naplňuje zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. spáchaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (a též dokonaného trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.). Mimo jiné je totiž zřejmé, že v tomto druhém případě jednání obviněného, který se jej dopustil v úmyslu uvedený trestný čin spáchat, bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci jejím zmocněním se, a to vloupáním, přičemž obviněný byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen i potrestán, avšak k dokonání tohoto činu (z důvodů na vůli obviněného nezávislých) nedošlo. Podle citované právní věty soud prvního stupně tento závěr správně učinil, následně však pochybil, když ve výroku o vině při označení právní kvalifikace zmíněného dílčího skutku příslušným zákonným ustanovením uvedenou skutečnost nijak nereflektoval. Odvolací soud pak tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně nenapravil.

Nejvyšší soud se v návaznosti na uvedené závěry zabýval ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, zda zjištěná vada by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda má po právní stránce zásadní význam. Z hlediska postavení obviněného je přitom významné posouzení toho, zda by při případném postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1, resp. § 265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět k závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.

V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný měl být v posuzované věci ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 1. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu uznán vinným trestným činem krádeže dílem dokonaným podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a dokonaným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Zde je na místě připomenout, že podle § 8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, tedy jak dokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., tak jeho pokus trestní zákon sankcionuje trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. V daných souvislostech je navíc třeba upozornit, že zjištěná vada se dotýká pouze jednoho skutku z celkem šesti, jimiž byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným, a že předmětným rozsudkem byl obviněný uznán vinným také trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., za který trestní zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, tedy trest přísnější než jaký připouští ustanovení § 247 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí sice trpí vadou, nicméně nelze dovozovat, že by upřesnění právní kvalifikace ve výroku o vině mělo vliv na stanovení druhu trestu obviněného a jeho výměry. Nejvyšší soud tedy neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady odůvodňovaly uložení jiného druhu trestu nebo trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na kvalifikaci zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad trestného činu krádeže a jeho pokusu.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý