6 Tdo 275/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 275/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. března 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného JUDr. J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 9 To 504/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 T 34/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2008, č. j. 14 T 34/2008-221, byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 148 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, když podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 9 To 504/2008, napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2008, č. j. 14 T 34/2008-221, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání obviněného.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 9 To 504/2008, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. V tomto mimořádném opravném prostředku upozorňuje na to, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl v podstatě dílčími útoky, kterými tajil svoji daňovou povinnost, opakujícími se po dobu cca dvou let. Následkem jeho činu bylo zkrácení daně v celkové výši 248.425,- Kč. Pokud obviněný v rámci své obhajoby poukazoval na údajnou druhotnou platební neschopnost a zdravotní potíže, z čehož dovozoval nižší míru zavinění, je nutné konstatovat, že podstatou trestné činnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. je podvodné jednání pachatele, v jehož důsledku je mu vyměřena nižší daň (než by mu měla správně být vyměřena) nebo k vyměření daňové povinnosti vůbec nedojde. Zdravotní problémy obviněného, jak vyplývá ze skutkových zjištění popsaných v rozsudku, vznikly až v letech 2005 a 2006, navíc i v době, kdy byl obviněný v rekonvalescenci, i podle svého vyjádření docházel, byť na omezenou dobu, do kanceláře a vykonával svoji advokátní praxi. Pro závěr o objektivní nemožnosti podat daňové přiznání tak není žádný racionální podklad.

Podobně je podle mínění státní zástupkyně možno posoudit i tvrzení obviněného o příčině jednání spočívající v jeho nedbalosti v plnění podnikatelských povinností. Daňové povinnosti tvoří v zásadě základní náležitost podnikání, přičemž je obtížné předpokládat, že by obviněný, vzděláním právník a profesí advokát, pouze v důsledku nepozornosti či omylu po dobu dvou let opomíjel zejména podávat daňová přiznání. K naplnění dalších podmínek § 24 odst. 1 tr. zák. lze uvést, že obviněný vyslovil formálně lítost nad svým činem, avšak nikoli v tom smyslu, jak byl (skutek) popsán v obžalobě, resp. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale v tom smyslu, jak jím bylo připuštěno, tedy za absence jakéhokoli záměru neplnit daňovou povinnost či ji tajit v kombinaci s jinými faktory a v nedbalosti (jinými slovy obviněný tvrdil jiný průběh skutkového děje, nikoli např. pouze odlišné právní hodnocení téhož jednání). Obviněný svoji daňovou povinnost dodatečně splnil, ovšem po zahájení úkonů trestního řízení, popřípadě po zahájení trestního stíhání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka uvedla, že má za to, že popsané okolnosti o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. nesvědčí. Obviněný se především nedopustil trestného činu menší společenské nebezpečnosti. Své podvodné jednání vůči správci daně opakovaně realizoval po dlouhou dobu téměř dvou let, přičemž v jeho důsledku zkrátil svoji daňovou povinnost o přibližně čtvrt milionu korun českých, tedy o částku pětkrát převyšující hranici stanovenou ustanovením § 148 odst. 1 tr. zák. pro založení trestnosti vůbec. Této činnosti se přitom obviněný dopouštěl zjevně záměrně a cíleně v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., když důvody, kterými se ji snaží vysvětlit, jsou zcela neakceptovatelné, tudíž nijak nezakládající podklad pro dovození nižší míry jeho zavinění. Poukazuje mj. i na to, že základním předpokladem pro relevantní lítost nad činem ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zák. je potom plné doznání pachatele. Obviněný však ještě i v podaném odvolání svou první námitkou zpochybňuje záměr ve svém jednání a to, že by něco zatajoval, čímž se snaží tvrdit odlišná skutková zjištění (než jaká učinily soudy dříve činné ve věci), z nichž nelze dovodit jeho zavinění v potřebné formě. Jinak řečeno tedy tvrdí, že se skutek plně tak, jak byl popsán v obžalobě, nestal. Formálně projevená lítost potom relevantní lítostí podle citovaného ustanovení není.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 9 To 504/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř a krajskému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní tj. osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněný sám po skutkové stránce trestnou činnost doznal, a to ve všech podstatných bodech, které jsou významné pro použitou právní kvalifikaci . K subjektivní stránce soud uvedl, že s touto obhajobou obviněného se náležitě vypořádal soud prvního stupně, kdy obviněný také z hlediska své profese nepochybně věděl o své povinnosti vyplývající z právních předpisů a také mu bylo známo, že v případě, že příslušné daně neodvede, může ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, tudíž jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud konstatoval, že obviněný se dostal do nepříznivé životní situace, kterou sám nezavinil, měl vážné zdravotní potíže a dostal se do druhotné platební neschopnosti, svého jednání litoval a svoji daňovou povinnost dodatečně splnil, a to z větší části ještě před zahájením vlastního trestního stíhání a krátce po zahájení trestního stíhání uhradil i dlužné penále , kdy soud dospěl k závěru, že s ohledem na všechny okolnosti v rozsudku rozvedené se jedná o trestný čin menší společenské nebezpečnosti. Veškeré shora zmíněné závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, považuje nejvyšší státní zástupkyně za nesprávné a předkládá vlastní hodnocení, které jako jedině možné by mělo být akceptováno. V tomto směru však považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na skutečnost, že pokud existují dvě skupiny důkazů o vině i nevině obviněného, které si odporují a rozpory již nelze odstranit, státní zástupce podá obžalobu, zatímco soud v případě týchž pochybností, po provedení důkazů v hlavním líčení a jejich hodnocení musí respektovat zásadu in dubio pro reo. Obdobně lze nahlížet na situaci vzniklou v souvislosti s tím, že krajský soud použil ustanovení § 24 tr. zák. a při výkladu, resp. shledání naplnění v tomto ustanovení uvedených skutečností, nebyly jeho závěry shodné se závěry nejvyšší státní zástupkyně.

Soud prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil, neakceptovaly v tomto směru obviněným uplatněnou obhajobu, že jednal v nedbalosti, ale dospěly k závěru, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., zatímco nejvyšší státní zástupkyně se v mimořádném opravném prostředku domáhá po Nejvyšším soudu zjištění, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., tj. požaduje, aby Nejvyšší soud na základě důkazů, které byly již shromážděny a soudy vyhodnoceny, sám dospěl k jinému závěru v otázce posuzované subjektivní stránky trestného činu. Obdobná je situace i v případě, kdy dovolatelka poukazuje na to, že obviněný nespolupracoval s finančním úřadem, předkládal pouze částečně doklady, z jednání se omlouval apod. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by uvedené skutečnosti, které se staly podkladem pro podání obžaloby a následně i uznání obviněného vinným, zpochybňoval, právě naopak, odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o otázku viny. Dospěl však k závěru, že ze skutečností, které již v rozsudku zmiňoval soud prvního stupně, je třeba při důsledném respektování zákona zohlednit v použití § 24 tr. zák.

Souhlasit zde lze s argumentací krajského soudu, ale i soudu okresního, že obviněný se k trestné činnosti doznal, a to v podstatných bodech rozhodných pro použitou právní kvalifikaci (nedoznání viny, např. v důsledku nesprávného právního názoru, ačkoli pachatel jinak doznal všechny právně významné a podstatné skutkové okolnosti, nemusí být překážkou uznání lítosti podle § 24 odst. 1 tr. zák. viz Trestní zákon, komentář. 4. vydání, str. 171, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Praha: C.H.Beck 2001). Obviněný akceptuje (jak v dovolání uvádí nejvyšší státní zástupkyně), že z jeho strany došlo k nesplnění povinnosti dané zákonem, avšak stalo se tak údajně z důvodu druhotné platební neschopnosti, zdravotních potíží a nedbalosti v plnění podnikatelských aktivit, přičemž s tímto konstatováním se odvolací soud ztotožňuje a vzhledem k dalším skutečnostem (zaplacení veškerých dlužných částek, penále apod.) dospívá k závěru, že se jedná v daném případě o trestný čin menší společenské nebezpečnosti, a proto lze použít ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. Uvedený závěr však považuje dovolatelka za neakceptovatelný, přičemž vychází ze svého pohledu z důkazů, které odvolací soud hodnotil ve prospěch obviněného, a hodnotí je podle svých představ, tudíž tak, že nelze ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. aplikovat. Hodnotící úvahy odvolacího soudu jsou tímto provedeny v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší soudu odvolacímu toto hodnocení vytýkat, aby bylo vyhověno požadavkům dovolatelky. Nad rámec argumentace odvolacího soudu lze pouze zmínit, že obviněný byl uznán vinným trestným činem, který je zařazen mezi trestné činy proti měně a trestné činy daňové, kdy ustanovení § 148 tr. zák. chrání zájem státu nejen na správném vyměření daní apod., ale také zájem státu na příjmech z těchto povinných plateb. Z rozhodnutí soudu prvního stupně stejně jako soudu odvolacího vyplývá, že obviněný uhradil před zahájením trestního stíhání dodatečně z větší části své daňové povinnosti a krátce po zahájení trestního stíhání uhradil zbytek nezaplacených daní, přičemž uhradil i celé dlužné penále. Při zvažování, zda se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem případu může jednat o trestný čin menší společenské nebezpečnosti je vhodné zmínit, jakým způsobem došlo ke spáchání předmětného trestného činu, zda šlo např. o uvádění záměrně zkreslených, nepravdivých údajů apod. Z rozsudků soudů obou stupňů takový způsob nevyplývá a sama dovolatelka pouze konstatuje, že šlo o podvodné jednání, aniž by však poukázala, zda obviněným, realizovaný způsob spáchání byl z hlediska společenské nebezpečnosti tak výjimečný, že by nedovoloval aplikaci § 24 odst. 1 tr. zák., přičemž dovozuje, že takto jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. zjevně záměrně, po delší dobu, aniž by současně v kontextu § 2 odst. 6 tr. ř. brala v úvahu ostatní okolnosti, které zhodnotil soud odvolací a oproti nejvyšší státní zástupkyni dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Tudíž i soudy zjištěná forma úmyslu bezpochyby měla vliv na závěr odvolacího soudu, že vzhledem k menší nebezpečnosti trestného činu pro společnost (s ohledem na okolnosti v rozsudku odvolacího soudu rozvedené), skutečnosti, že jeho spáchání litoval a projevil účinnou snahu po nápravě, lze aplikovat v daném případě ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. a upustit od potrestání obviněného, kdy vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu obviněného lze očekávat, že projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené byla námitka nejvyšší státní zástupkyně shledána zjevně neopodstatněnou, a proto musel Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann