6 Tdo 275/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 275/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 dovolání, které podal obviněný H. G., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 551/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 36/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 31 T 36/2003, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 551/2004, v celém rozsahu z r u š u j í . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 31 T 36/2003, byl obviněný H. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 1. 2000 v úmyslu neplatit leasingové splátky uzavřel jako předseda představenstva společnosti, a. s., se sídlem H. n. Š., okr. Č. K., za tuto společnost se společností I. L., a. s., se sídlem Z., P., leasingovou smlouvu č. na předmět leasingu frézku čtyřstrannou S. C., výrobní číslo, v pořizovací hodnotě 1.195.600,- Kč, ve které se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 23.248,40 Kč a do současné doby společnost, a. s., neuhradila žádnou splátku, v důsledku čehož byla společnosti I. L., a. s., se sídlem Z., P., způsobena škoda ve výši nejméně 836.920,- Kč.

Za tento trestný čin a za sbíhající se dvojnásobný trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 9. 2001, č. j. 2 T 242/2000-692, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným, spočívajícím v povinnosti obviněného dostavovat se nejčastěji jedenkrát měsíčně na středisko probační a mediační služby a dokládat úředníkovi probační a mediační služby splácení škody. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 9. 2001, č. j. 2 T 242/2000 - 692, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti I. L., a. s., se sídlem Z., P., na náhradě škody částku 836.920,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný H. G. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 551/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, podal obviněný H. G. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V úvodu mimořádného opravného prostředku obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a poukázal na skutková zjištění učiněná ve věci. V této souvislosti namítl, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vnitřně rozporná, a to i s ohledem na hmotně právní posouzení platnosti a účinnosti předmětné leasingové smlouvy a obsahu předávajícího protokolu týkajícího se předmětu leasingu. Konstatoval, že v čl. 1 bodu 1.1. všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů k leasingové smlouvě č. se stanoví, že účelem leasingu je umožnit právnické nebo fyzické osobě za úhradu užívání určité věci nebo souboru věcí, které jsou ve vlastnictví pronajímatele. Bod 1.2. tohoto článku stanoví, že předmět leasingu je získán do vlastnictví pronajímatele kupní nebo jinou smlouvou uzavřenou s prodávajícím nebo výrobcem na základě závazné žádosti nájemce o provedení leasingové operace. Podle čl. 1 bodu 1.6. leasingová smlouva nabývá platnosti podpisem oběma smluvními stranami. Její účinnost zaniká, pokud nenabude účinnosti kupní či jiná smlouva zajišťující pronajímateli dispozici s předmětem leasingu. Podle názoru obviněného pokud soudy učinily závěr, že předmět leasingu zřejmě vůbec neexistoval, jak to ostatně vyplývá z provedených důkazů, a leasingová společnost neuzavřela s dodavatelem předmětu leasingu kupní ani žádnou jinou smlouvu, ale platila na základě dodavatelem vystavené faktury, nelze dospět k závěru, že by uzavřená leasingová smlouva nabyla své účinnosti, resp. její účinnost zanikla a smluvní strany tedy nejsou podle ní povinny plnit. Rovněž konstatoval, že předávací protokol měl mít náležitosti stanovené v čl. 2 bodu 2.2. všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů, kdy předání a převzetí předmětu leasingu potvrdí nájemce spolu s dodavatelem v předávacím protokolu. Zdůraznil, že takový protokol skutečně podepsal, ale není mu nic známo o tom, že by jej podepsal i J. Š. - dodavatel předmětu leasingu. Vzhledem k popsanému nesprávnému hmotně právnímu posouzení uzavřené leasingové smlouvy a předávajícího protokolu jako podkladu pro placení kupní ceny a samotnému popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně, nenachází skutková zjištění odraz v použité právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Obviněný dále připomněl, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž k jeho spáchání je nezbytným předpokladem úmyslné zavinění [§ 4 písm. a) tr. zák. - úmysl přímý nebo § 4 písm. b) tr. zák. - úmysl eventuální]. Namítl, že ze samotného popisu skutku a ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění. Uvedl: To pak konkrétně s upozorněním na to, že jednak byly učiněny skutkové závěry o nesolventnosti společnosti, a. s., a zároveň o tom, že nejpozději v únoru r. 2000 (až po uzavření předmětné leasingové smlouvy) jsem si musel být vědom toho, že svým závazkům z leasingové smlouvy nemohu dostát, že není zjištěno, jestli jsem obohatil sebe nebo jinou osobu a že zřejmě předmět leasingu vůbec neexistoval a nebyl mi tedy skutečně dodán . V této spojitosti poukázal na ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že soud prvého stupně nehodnotil stupeň společenské nebezpečnosti popsaného jednání. Obviněný také zmínil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 12 K 37/2002, byl na jeho majetek - fyzické osoby - prohlášen konkurs. Tímto dnem přešlo podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. o konkursu a vyrovnání oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce, a proto za této situace může jen stěží splácet škodu, k jejíž náhradě byl zavázán.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, č. j. 4 To 551/2004-484, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je nutno považovat dovolání za důvodné v části, ve které obviněný vytýká, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. K naplnění objektivní stránky zmíněného trestného činu nepostačuje způsobení škody na cizím majetku, ale je nutné, aby pachatel současně obohatil sebe nebo jiného. Státní zástupce konstatoval, že v odsuzujícím rozsudku musí soud vyslovit jednoznačný závěr, zda pachatel obohatil pouze sebe nebo pouze jiného nebo sebe a současně i jinou osobu. V tzv. právní větě nelze tyto znaky uvádět alternativně, jak v předmětné věci učinil soud prvého stupně. Ve skutkové větě nejsou uvedeny především skutkové okolnosti odpovídající obohacení obviněného (v úvahu přicházelo zejména fyzické převzetí předmětu leasingu) ani okolnosti, ze kterých by vyplývalo obohacení jiných osob. Soudy obou stupňů fakticky připustily takovou skutkovou verzi, podle které předmět leasingu vůbec neexistoval a podvodné jednání obviněného, jehož nedílnou součástí byl v tomto případě i podpis skutečnosti neodpovídajícího protokolu o převzetí předmětu leasingu (samotný podpis leasingové smlouvy by ještě k žádné majetkové dispozici ze strany leasingové společnosti nevedl), směřovalo nikoli k vylákání předmětu leasingu, ale k vylákání platby ze strany I. L., a. s., ve prospěch údajného dodavatele předmětu leasingu J. Š. Tyto skutečnosti však nejsou ani v náznaku uvedeny v tzv. skutkové větě; není zde vůbec zmíněno, kdo a v jaké formě měl být trestným činem obohacen. Taktéž není uvedeno, jak konkrétně vznikla škoda společnosti I. L., a. s., a podvodné jednání je vztaženo výlučně k podpisu leasingové smlouvy. Státní zástupce zdůraznil, že ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. údaj o tom, že H. G. leasingovou smlouvu uzavřel v úmyslu neplatit leasingové splátky, by bylo možno považovat za postačující v případě, že by jeho podvodné jednání směřovalo k vylákání předmětu leasingu. Ze skutkové věty však nelze dovodit úmyslné zavinění na straně obviněného vztahující se k okolnosti, že v důsledku jeho jednání dojde ke vzniku škody na majetku I. L., a. s., a k obohacení jiných osob i v případě, že mu předmět leasingu nikdy nebude dodán. Z těchto důvodů okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě nekorespondují všem zákonným znakům trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Další námitky uplatněné v dovolání státní zástupce neshledal důvodnými (viz podrobnosti na str. 4 vyjádření). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 551/2004, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného H. G. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Ve věci obviněného H. G. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.

S poukazem na tyto skutečnosti je nutno označit za irelevantní námitku dovolatele poukazující na absenci kupní nebo jiné smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem společností I. L., a. s. a dodavatelem leasingu J. Š. a na neexistenci podpisu dodavatele předmětu leasingu na předávacím protokolu. Ve svých tvrzeních obviněný vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká byla okresním soudem učiněna na podkladě provedeného dokazování příslušnými listinnými důkazy (viz ověřená kopie jednak kupní smlouvy na č. l. 46 tr. spisu, jednak protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu na č. l. 38 tr. spisu). Zmíněné výhrady jsou procesního charakteru (prakticky je namítáno porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a proto nenaplňují nejen uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny. Jak již bylo shora uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.

V dovolání obviněný H. G. také v podrobnostech vytkl, že skutková zjištění nenacházejí odraz v použité právní kvalifikaci, zejména z důvodu absence úmyslného zavinění včetně rozporných skutkových zjištění stran okamžiku naplnění subjektivní stránky a znaku obohacení. Rovněž poukázal na nesprávné hmotně právní posouzení platnosti a účinnosti předmětné leasingové smlouvy s poukazem na zřejmou neexistenci předmětu leasingu. Dále upozornil na skutečnost, že se soud prvého stupně nezabýval hodnocením společenské nebezpečnosti zjištěného jednání z hlediska ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Předně je nutno odmítnout výtky obviněného H. G. ohledně platnosti a účinnosti leasingové smlouvy, neboť svých charakterem jsou bezpředmětné z hlediska, zda jeho jednáním došlo ke spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. či nikoliv. Pro tento závěr je naopak stěžejní otázkou, zda ve zjištěném skutku jsou naplněny všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Výše obohacení se nemusí shodovat se škodou způsobenou na cizím majetku. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak ušlý zisk (to, o co by byl majetek jinak zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Po subjektivní stránce se vyžaduje, aby pachatel jednal úmyslně (§ 4 tr. zák.), přičemž mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, dále škodou u poškozené osoby a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost.

Uváží-li se shora rozvedené argumenty ve vztahu k projednávané trestní věci, je nutno přisvědčit dovolateli v tom směru, že popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá použitá právní kvalifikace. Podle tzv. právní věty předmětného výroku o vině považoval Okresní soud v Českých Budějovicích zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za naplněné v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Těmto zákonným znakům však nekoresponduje skutkové zjištění, které by je obsahově naplňovalo. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obviněný H. G. jako předseda představenstva společnosti, a. s. v úmyslu neplatit leasingové splátky uzavřel za tuto společnost leasingovou smlouvu se společností I. L., a. s., jejímž předmětem byla frézka v pořizovací hodnotě 1.195.600,- Kč, zavázal se touto smlouvou hradit měsíční splátky ve výši 23.248,40 Kč, avšak do současné doby společnost, a. s. žádnou splátku neuhradila, v důsledku čehož vznikla leasingové společnosti škoda ve výši nejméně 836.920,- Kč.

V souvislosti s námitkou, která byla v dovolání uplatněna ohledně subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, nutno konstatovat, že z formulace skutkové věty je zřejmé, že okresní soud vztáhl podvodný úmysl obviněného nesplácet leasingové splátky výlučně k podpisu leasingové smlouvy. V rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. však v popisu skutku nejsou uvedeny skutkové okolnosti, které by v úplnosti naplňovaly zákonný znak uvedení v omyl a zcela absentuje, kdo a v jaké formě byl ke škodě cizího majetku obohacen. Také není jasné, jakým způsobem došlo ke škodě na majetku společnosti I. L., a. s. Z odůvodnění napadených rozhodnutí sice vyplývá, že se i těmito okolnostmi, byť neúplně, soudy obou stupňů zabývaly. S jejich závěry, že zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., proto nelze souhlasit.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Českých Budějovicích poukázal na nepříznivou finanční situaci společnosti, a. s. při uzavírání leasingové smlouvy, z čehož dovodil, že obviněný H. G. již v té době věděl, že vzhledem k hospodářské situaci společnosti, a. s. nebude moci leasingové splátky platit, a to i s ohledem na skutečnost, že v době podpisu předmětné smlouvy a protokolu o převzetí stroje neměla jím zastoupená společnost jistotu, zda zakázka, pro níž si předmětný stroj objednával, vyjde. Rovněž připomněl postoj obviněného, který ač nejpozději v únoru 2000 musel vědět, že zakázka realizována nebude a on není schopen dostát svým závazkům z uzavřené leasingové smlouvy, přesto s leasingovou společností z vlastní iniciativy nejednal, sám nenamítal, že by předmětný stroj nepřevzal, toto poprvé namítl na jednání z popudu leasingové společnosti dne 31. 3. 2000, nepodával trestní oznámení, civilní žaloby, nesnažil se leasingovou smlouvu žádným způsobem vypovědět. Dále soud prvého stupně k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: uvedl leasingovou společnost v omyl už tím, že podepsal protokol o převzetí a předání předmětu leasingu, ač dle svého tvrzení předmět leasingu vůbec nepřevzal. Zavázal se také hradit pravidelné měsíční splátky, ač věděl, že vzhledem ke své hospodářské situaci nebude schopen tyto splátky hradit a již v době uzavírání leasingové smlouvy si on osobně nebyl jist, zda bude moci tyto splátky vykrýt z plánované výroby, neboť nebylo zřejmé, že k této výrobě skutečně dojde. Tím, že podepsal leasingovou smlouvu s leasingovou společností za této situace, obohatil buď sebe nebo jiného. Prvostupňový soud rovněž uvedl: Podpis obžalovaného na leasingové smlouvě, kdy v okamžiku podpisu leasingové smlouvy věděl, že nebude moci splácet leasingové splátky a podepsal protokol o převzetí předmětu leasingu, ač tvrdil, že předmět leasingu nepřevzal, způsobil společnosti I. L., a. s. škodu v podobě vyplacené finanční hotovosti za předmět leasingu svědku Š. . (vše na str. 8 napadeného rozsudku).

V odvolacím řízení se Krajský soud v Českých Budějovicích ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a shrnul, že obviněný za nepříznivé finanční a majetkové situace společnosti, a. s. a v okamžiku podpisu smlouvy absence zajištění příslušného kontraktu, z jehož výnosů předpokládal hradit leasingové splátky, nejenže podepsal leasingovou smlouvu, ale i protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, který však podle jeho tvrzení neexistoval. Poukázal na obsah protokolu, že přejímající přebírá předmět leasingu na základě zmocnění společnosti I. L., a. s., která se okamžikem převzetí stává vlastníkem předmětu leasingu. V tomto ohledu zdůraznil, že teprve podpisem uvedeného protokolu obviněným (a tedy ze strany leasingové společnosti předpokládaným převzetím předmětu leasingu nájemcem) se společnost I. L., a. s. stala vlastníkem předmětu leasingu a na základě tohoto podpisu poukázala dodavateli předmětu leasingu na jeho účet částku 836.920,- Kč. Odvolací soud také uvedl: Vzhledem k jednoznačným formulacím v uvedených písemnostech si musel být obžalovaný velmi dobře vědom důsledku svého podpisu . Dále uzavřel: Tímto jednáním obžalovaný prakticky podvedl leasingovou společnost a v této finální části způsobil, že ona vynaložila zmíněnou částku 836.920,- Kč (str. 2 a 3 napadeného usnesení).

Soudy obou stupňů sice usuzovaly na podvodný úmysl obviněného H. G. ze zjištění, že společnost I. L., a. s. uvedl v omyl při podpisu předmětných dokumentů, jednak leasingové smlouvy (ohledně úhrady leasingových splátek), jednak protokolu o převzetí předmětu leasingu (deklaroval něco, co podle jeho vlastního tvrzení uskutečněno nebylo), kdy v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo k majetkové dispozici ze strany leasingové společnosti a ke vzniku škody na jejím majetku. Současně se ale dostatečně nezabývaly tím, kdo měl být jednáním obviněného obohacen. V této souvislosti soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 8 pouze uvedl: Pro trestně právní odpovědnost je však irelevantní, jestli obžalovaný svým konáním obohatil sebe nebo jiného. Je zřejmé, že podpisem smlouvy na úkor leasingové společnosti, která vyplatila částku za předmět leasingu, někoho obohatil, a to buď svědka Š., nebo svědky Š. a K. nebo svědky Š., K. a svou osobu.

Je skutečností, že zákonný znak obohacení jiného uvedený v § 250 odst. 1 tr. zák. může být naplněný i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 18/1991). To ale neznamená, že naplnění tohoto zákonného znaku (včetně obohacení pachatele trestného činu, tj. sebe) může být v několika různých alternativách, jak to učinil prvostupňový soud, neboť každá z citovaných alternativ logicky znamená poněkud jiné skutkové zjištění, jež musí vyplývat z provedeného dokazování a je nutno vzít v úvahu i otázku prokázání subjektivní stránky.

Podle názoru Nejvyššího soudu již okresní soud se měl pokusit objasnit motiv jednání obviněného (v tomto směru zjištění chybí) a zejména zjistit, k čemu jeho jednání směřovalo. Bylo nutno zkoumat, zda za situace, že se soudu nepodařilo opatřit dostatečná skutková zjištění k tomu, zda předmět leasingu skutečně existoval a zda jej skutečně převzal H. G. (viz str. 8 rozsudku), obviněný věděl, že v důsledku svého jednání uvádí v omyl nejen společnost I. L., a. s., ale že může dojít k obohacení [jeho osoby nebo jeho a jiné osoby (jiných osob), případně jiné osoby (jiných osob)] a ke vzniku škody na majetku leasingové společnosti, a s tímto následkem byl srozuměn, tj. že v jeho jednání je dáno zavinění ve formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Dovolateli lze přisvědčit i v tom směru, že napadená rozhodnutí se nezabývala otázkou naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl obviněný H. G. uznán vinným.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný H. G. podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanými vadami nelze považovat rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině za správný, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je chybný i výrok o uloženém trestu a povinnosti k náhradě škody, které na výrok o vině navazují. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 551/2004, neboť zmíněné vady v odvolacím řízení nenapravil, jednak rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 31 T 36/2003. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného H. G. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Okresního soudu v Českých Budějovicích bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Dovolací soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu v jakém rozsahu doplní z hlediska požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. dokazování (návrhy mohou učinit i strany trestního řízení), aby následně postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. důkazy vyhodnotil. Dále opětovně posoudí, jestli zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., eventuálně zda nejde o jiný trestný čin, přičemž ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. lze odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Rozhodne-li soud prvého stupně odsuzujícím rozsudkem, tak podstatná skutková zjištění vyjádří ve skutkové větě výroku rozhodnutí tak, aby byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. V takovém případě při novém rozhodování o náhradě škody přihlédne k údajům obviněného, jež uplatnil v dovolání ohledně prohlášení konkursu na jeho osobní majetek [srov. ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání]. V každém případě skutková zjištění a právní závěry stručně rozvede v odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Pro úplnost lze připomenout, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, proto nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k