6 Tdo 274/2013
Datum rozhodnutí: 18.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 274/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný P. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 68 To 286/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 47/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 2 T 47/2012, byl obviněný P. R. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodech 1. až 3.), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (v bodě 2.) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (v bodě 3.), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu 1. nejméně od měsíce září 2011 z různých míst do H., okres Přerov a v H., okres Přerov, poté, co s ním J. L., ukončila společné soužití a on se na její žádost odstěhoval z jejího bytu v H., na ul. N. H. č. , okr. Přerov, opakovaně i přes několikrát zřetelně vyjádřené přání jmenované, aby ji neustále nevyhledával a různým způsobem neobtěžoval, že se s ním již nepřeje stýkat, nejprve minimálně 2krát týdně a později i několikrát denně, osobně, návštěvami v zaměstnání, jakoby náhodnými setkáními a snahou o komunikaci při jejích cestách do a ze zaměstnání, sledováním jejího pobytu a jejích kontaktů s dalšími osobami a také zasíláním nevyžádaných SMS a e-mailových zpráv, v nichž se skrytě nacházely i výhrůžky týkající se způsobení přinejmenším újmy na zdraví jmenované, výčitky, pomluvy jejího současného přítele a psychický nátlak na její osobu, spočívající ve vyhrožování spácháním sebevraždy, tuto obtěžoval, když J. L. pociťovala v souvislosti s jeho jednáním strach a úzkost a shora popsané jednání vůči její osobě narušilo psychickou integritu její osobnosti, nedokázala se soustředit na běžné denní činnosti, chovala se podrážděně, obávala se jeho dalšího možného jednání a proto opakovaně žádala o doprovod do a ze zaměstnání svého současného přítele A. V., přičemž za situace, kdy ji doprovázel v měsíci listopadu 2011 došlo k incidentu popsanému pod bodem 2 obžaloby a jeho chování vůči poškozené vyvrcholilo jednáním popsaným pod bodem 3 obžaloby,
2. v přesně nezjištěný pracovní den počátkem měsíce listopadu 2011 kolem 08.00 hod. v H., okr. Přerov, na ul. 8. května , v krejčovské dílně JL Batika - opravy oděvů, kde pracovala jeho dřívější přítelkyně poškozená J. L., a ten den ji do zaměstnání doprovodil její současný přítel A. V., se se jmenovaným dostal do slovní rozepře, a když ho tento vyzýval, aby poškozenou J. L. neustále nepronásledoval, a z dílny odešel, uchopil jednou rukou A. V. pod krkem a druhou rukou, v níž držel napařovací žehličku, se se slovy: Já tě zabiju , ohnal proti jeho hlavě, zasáhnout se mu ho však nepodařilo, protože napadený se mu vysmekl a z místa utekl, avšak tento útok proti jeho osobě u něj s ohledem na agresivitu útočníka, věc, s níž proti němu útočil a jeho předchozí chování vůči J. L., o němž věděl, vyvolalo strach, že by mohl svoji výhrůžku uskutečnit,
3. dne 21. 12. 2011 v době od 10.00 hod. do 12.30 hod. v H., okr. Přerov, na Nám. 8. května, v domě č. p. , poté, co bez vyzvání a souhlasu vstoupil do provozovny společnosti JL Batika - opravy oděvů, místa zaměstnání jeho dřívější přítelkyně J. L., jež se tam v té době nacházela, místnost uzamkl klíčem, který byl uložen v blízkosti dveří, i přes opakované žádosti odmítal místnost odemknout a poškozené J. L. bránil v odejití z místnosti, mj. i za pomoci doneseného nože o délce čepele 21,5 cm, kterým opakovaně šermoval kolem svého těla, a v průběhu incidentu si tento demonstrativně přikládal k různým částem těla a ukazoval, kde se pořeže, podřízne nebo bodne, přičemž nejprve požadoval po jmenované, aby si s ním promluvila o znovuobnovení jejich vztahu a když reagovala odmítavě, opakovaně vyhrožoval, že pokud se k němu nevrátí, že zabije ji a následně i sebe, protože mu již na ničem nezáleží, a přitom jí neustále vyčítal, že ho zradila, také jí vyhrožoval zabitím v případě, když nepřestane křičet a pokud by se pokusila přiblížit ke dveřím, přičemž při tom, jak neustále manipuloval s nožem, řízl poškozenou do ruky a způsobil jí tímto řeznou ránu na základním článku palce pravé ruky o délce 2 cm, s nutností jejího ošetření v Nemocnici Hranice a.s., a shora popsaného jednání nezanechal ani na základě opakovaných výzev policistů, kteří byli nakonec nuceni situaci vyřešit násilným vniknutím do místnosti po vyražení dveří a jeho zadržením . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území okresu Přerov na dobu čtyř let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to nože s označením KPN s délkou čepele 21,5 cm a rukojetí o délce 11,5 cm z imitace světle žlutého dřeva.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 68 To 286/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť se vytýkaného jednání nedopustil.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, poznamenal, že není pravdou, že by vyhledával nebo jinak obtěžoval paní L.. Podotkl, že sama paní L. u hlavního líčení konaného dne 12. 4. 2011 uvedla, že jí byl velkou oporou. Prohlásil, že na paní L. mu velmi záleželo, že k ní měl velmi pěkný vztah a že plánovali společnou budoucnost. V době, kdy pracoval v německém pohraničí, si neustále telefonovali a psali e-maily. Vzdal se práce v Německu a zůstal s ní, aby jí mohl být nablízku a poskytovat jí psychickou podporu, kterou v té době tolik potřebovala. Bylo pro něho zklamáním, když mu paní L. sdělila, že si nepřeje, aby ji dále kontaktoval. Později se dozvěděl, že se seznámila s panem V.. Odmítl, že by jí kdy poslal (byť jen skrytou) výhrůžnou SMS nebo e-mailovou zprávu týkající se újmy na jejím zdraví, popř. obsahující výčitku, pomluvu nebo psychický nátlak. Na podporu svého tvrzení pak odkázal na výpověď paní L. u hlavního líčení konaného dne 12. 4. 2012 a výpověď svědka V. u hlavního líčení konaného dne 15. 3. 2012.

K bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že pana V. fyzicky nenapadl, že naopak pan V. u autobusové zastávky slovně i fyzicky napadl jeho.

Stran skutku ad 3. potom zmínil, že před datem 21. 12. 2011 byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Měl sebevražedné tendence související s tím, že v té době se s ním za nejasných okolností rozešla přítelkyně a ocitl se bez práce i bez domova. Během pár dnů ztratil vše, co si dlouhodobě budoval a ze své sociální situace byl bezradný. V rámci hospitalizace byl po týdnu přeložen na otevřené mužské oddělení, podstoupil individuální psychoterapii, neboť měl zájem svou tíživou situaci řešit. Dne 21. 12. 2011 Psychiatrickou léčebnu v Kroměříži opustil na propustku a jel za paní L. si promluvit, protože se chtěl dozvědět příčinu jejich rozchodu. Paní L. s ním mluvit nechtěla a on začal mít obavu, že by místnost opustila, a proto ji zamkl. Vzhledem k tomu, že se paní L. dlouhodobě léčila na psychiatrii a má časté výkyvy nálad, dostala hysterický záchvat. Nijak jí však nevyhrožoval. Naopak, snažil se ji uklidnit. Chtěl si s ní jen promluvit, protože stále doufal, že se k sobě vrátí. Paní L. mu nechtěla nebo nedokázala vysvětlit, proč s ním již nechce žít, a tak jí řekl, že se zraní nožem. Paní L. mu v tom chtěla zabránit, chytla se nože a při tom došlo k jejímu poranění. Poté telefonovala s dcerou, která s ním také chtěla hovořit, a on jí opakoval, že paní L. nechce nijak ublížit, že by si s ní jen rád promluvil.

Uzavřel, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. že zjištěný skutkový stav neodpovídá událostem tak, jak ve skutečnosti proběhly, a proto měl být obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 68 To 286/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. dubna 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý