6 Tdo 269/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.




6 Tdo 269/2013 - 23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. března 2013 o dovolání obviněného P. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To 291/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 108/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To 291/2012, byl k odvolání obviněného P. P. K. podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o zařazení obviněného P. P. K. pro výkon trestu odnětí svobody do příslušného typu věznice a dále výrok o náhradě škody i ohledně spoluobviněného, a to podle § 261 tr. ř. z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2012, č. j. 27 T 108/2009-467, kterým byl obviněný P. P. K. (spolu s obviněným V. K., který dovolání nepodal) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 42 T 4/2010, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. D., částku 3.700.000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že obviněný P. P. K. byl pro výkon trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění P. P. K. a V. K. povinni uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. D., částku 3.550.000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To 291/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod dán z toho důvodu, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Obviněný poukazuje na to, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty se vyžaduje, aby si pachatel přisvojil cizí věc nepatrné hodnoty, která mu byla svěřena, jedná úmyslně, kdy s věcí nakládá v rozporu s účelem svěření a takovým jednáním získá pro sebe prospěch. Podle mínění obviněného z popisu skutku nelze dovozovat, že obviněný měl v úmyslu si cizí věc přisvojit v podobě záloh a tyto záměrně použít k nákupu zboží pro chod společnosti Reality hlavního města Prahy s.r.o. Podle ústní dohody měly být poskytnuté finanční prostředky použity obviněným jako provize zprostředkovateli na úhradu nákladů spojených se zajištěním odkupu pohledávky . Obviněný je toho názoru, že nejednal v rozporu se sjednaným účelem použití finančních prostředků a nemohl tak získat prospěch tím, že nesplnil povinnost je vrátit. Závěrem podaného dovolání argumentuje tím, že si je sice vědom toho, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, avšak vzhledem k tomu, že nebyly soudy provedeny jím navrhované důkazy (výslechy svědků), nemohl být správně zjištěn skutkový stav a tímto postupem se cítí poškozen na svém právu obhajoby. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek zrušil a obviněného zprostil obhajoby, a pokud by k uvedenému závěru nedospěl, pak navrhl, aby věc byla zrušena a přikázána k novému projednání .

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby toto Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť prospěch trvalé povahy získali obvinění přisvojením si cizích finančních prostředků, a to tím, že s nimi jako s vlastními v rozporu s účelem svěření naložili, když je použili k investicím v rámci vlastní podnikatelské činnosti. Podle stání zástupkyně skutková věta spolehlivě pokrývá jejich úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc. Nelze rovněž akceptovat námitku obviněného, že nejednal v rozporu s účelem svěření finančních prostředků, kdy finanční prostředky v souladu s ústní dohodou měly být použity jako provize zprostředkovateli a současně měly pokrýt i jejich náklady. Další námitky považuje státní zástupkyně za právně irelevantní, neboť směřují pouze do oblasti shromážděných a hodnocených důkazů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s argumentací obviněného, že popis skutkového děje nevykazuje úmysl obviněného přisvojit si cizí věc v podobě záloh, kdy podle ústní dohody měly být použity jako provize zprostředkovateli a jako úhrada nákladů spojených se zajištěním odkupu pohledávky, je nezbytné uvést, že ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně mj. vyplývá, že obvinění společně jako jednatelé se na základě dohody o zprostředkování zavázali k zajištění odkoupení pohledávky a jejímu převodu na poškozeného a za tím účelem od poškozeného převzali zálohu ve výši 2 mil. Kč a následně ve výši 2,4 mil. Kč, přičemž svůj závazek nesplnili a ani přes opakované výzvy převzatou zálohu nevrátili a zálohu - částku ve výši 4,4 mil. Kč použili na chod společnosti Reality hlavního města Prahy a poškozenému způsobili škodu ve výši 4,4 mil. Kč .

Skutková podstata trestného činu zpronevěry spočívá v tom, že pachatel takového trestného činu si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu [§ 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.]. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný (společně s obviněným V. K.) převzali od poškozeného celkem 4,4 mil Kč jako zálohu k odkoupení pohledávky a převedení na osobu poškozeného D., k čemuž se zavázali. Ze skutkového zjištění je tedy nepochybné, že obviněným byla svěřena částka 4,4 mil Kč na odkoupení pohledávky a její následné převedení na osobu poškozeného D., což bylo základem dohody o zprostředkování ze dne 15. 9. 2004 (viz skutkové zjištění) tj. obviněným byla svěřena částka 4,4 mil Kč (tj. formální znak zmíněného trestného činu svěření). Obvinění uvedené finanční prostředky (další z formálních znaků trestného činu zpronevěry) si přisvojili, neboť bylo prokázáno, že tyto v rozporu s účelem, ke kterému jim částka 4,4 mil Kč byla svěřena, použili k jinému než svěřenému účelu - použili je pro chod společnosti Reality hlavního města Prahy s.r.o., jejímiž byli jednateli. Vzhledem k tomu, že uvedené prostředky poškozenému nevrátili, způsobili na jeho majetku značnou škodu (další z formálních znaků trestného činu zpronevěry). Vzhledem k tomu, že se jednalo o částku vyšší než 500.000,- Kč, bylo nutno škodu posoudit jako značnou (viz § 89 odst. 11 tr. zák.). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce formálních znaků trestného činu zpronevěry, aby bylo zcela zřejmé, že uvedené znaky jsou ve skutkovém zjištění popsány a provedenými důkazy byly uvedené závěry na základě postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. odůvodněny.

Uvedený výklad byl však také zvolen z toho důvodu, aby bylo jednoznačně patrno, že obvinění jednali úmyslně, když uvedené svěřené finanční prostředky ve výši 4,4 mil. Kč použili k jinému než svěřenému účelu použili je na chod společnosti, kde působili jako jednatelé. Shora uvedený výklad byl zvolen také z toho důvodu, aby bylo poukázáno na to, že námitka obviněného, kterou uváděl, že neměl v úmyslu si přisvojit cizí věc v podobě záloh a tyto záměrně použít k nákupu zboží pro chod společnosti spíše nasvědčuje závěru, že zpochybňuje okolnosti vzniku úmyslu přisvojit si cizí věc což by mohlo vzbuzovat dojem, že jde o výhrady proti zjištění úmyslu obohatit se ještě před tím, než došlo k převzetí záloh, resp. v době uzavírání dohody o zprostředkování. Takové výhrady však směřují nikoli proti použité právní kvalifikaci, ale zpochybňují kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu, kterým však obviněný nebyl uznán vinným, tudíž je nelze označit za právně relevantní. Pro závěr, že tuto námitku nelze považovat za právně relevantní svědčí další kontext námitek obviněného v příslušné pasáži jeho dovolání, kdy hovoří o tom, že finanční prostředky měly být podle ústní dohody použity jako provize zprostředkovateli a jako úhrada nákladů spojených se zajištěním odkupu pohledávky, a proto obviněný nejednal v rozporu se sjednaným účelem použití finančních prostředků. V tomto směru je tedy primárně obviněným zpochybněno skutkové zjištění, neboť podle jeho názoru (pokud by byli vyslechnuti také jím navržení další svědci viz další část dovolání, jednoznačně skutková, tj. z pohledu dovolání právně irelevantní) byla mezi obviněnými a poškozeným uzavřena dohoda ústní, zcela jiného znění, než jakou pojal soud prvního stupně jako jednoznačně prokázanou do svého skutkového zjištění. V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů, skutkových zjištění a následného právního hodnocení jednání obviněného lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 4-9), stejně jako odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 4-5), kdy mj. na straně 4 svého rozsudku soud druhé stupně vyvrací obhajobu obviněného spočívající v tom, že složení zálohy ve výši 4,4 mil. Kč byla provize zprostředkovateli a náhrada nákladů spojených se zajištěním odkupu pohledávky (poukazuje na to, že z dokladů žádné právo na provizi nevyplývalo).

V souvislosti s proklamovanou vlastní verzí skutkového děje obviněným finanční prostředky byly určeny jako provize, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2013


Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann