6 Tdo 268/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 268/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný D. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 61 To 403/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 74/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 39 T 74/2006, byl obviněný D. V. uznán vinným, že

1. dne 8. 4. 2006 kolem 03.00 hod. na diskotéce, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl poškozeného S. M.,

2. téhož dne mezi 03.00 a 04.00 hod. v prostoru prvního mostního oblouku od pravého břehu řeky, nezjištěnými údery srazil na zem poškozeného S. M., kde na zemi opakovanými údery ruky sevřenou v pěst a opakovanými kopy nohy obutou v pevnou obuv do hlavy poškozeného, poškozenému způsobil difúzní axonální poranění mozku, mnohočetné tržné a tržnězhmožděné rány obličeje levého obočí, levé tváře, pod dolní čelistí vlevo, dolního rtu, tvářové sliznice vlevo, s krvácením zevním i do dutiny ústní, krevní výrony v obličeji, otoky víček obou očí, více vlevo, pohmoždění vlasové části hlavy s otokem temenních krajin a krevními výrony v týle hlavy, krevní podlitiny krku, se zlomeninou velkého rohu jazylky vpravo, se vdechnutím krve a zvratků do dýchacích cest s následným podchlazením, čímž mu způsobil trvalou amnézii na předmětný útok, s možnými trvalými následky ve sféře psychické i motorické poraněného mozku poškozeného, ze zranění není poškozený dosud vyléčen a poškozený byl hospitalizován téměř 1 měsíc na jednotce intenzivní péče ARO a neurologickém oddělení a byl zcela odkázán na péči ošetřovatelského personálu, což poškozeného omezovalo v běžném způsobu života po dobu více jak 6 týdnů.

Výše popsané jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval v bodě 1 jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2 jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., a za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 222 odst. 1 tr. zák. a použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému S. M., škodu v částce 1.054.557,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný D. V. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 61 To 403/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. uložil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný D. V. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které zaměřil do výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jeho osobě byl uložen trest, který zákon nepřipouští.

V odůvodnění podání obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Konstatoval, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. mimo jiné o skutková zjištění, že s poškozeným po vzájemné domluvě společně odjeli vozidlem taxi na odlehlé místo, které vybral sám poškozený a kde chtěli vyřešit předchozí konflikt. Jak poškozený, tak i obviněný si uvědomovali, že budou vzájemně útočit na svoji tělesnou integritu, a tudíž si museli uvědomovat i případné následky. Poškozený tedy dal k předmětnému jednání předem souhlas. Svolení přitom nemusí být výslovné, postačí souhlas konkludentní, který poškozený nepochybně dal (odstrčil svědkyni L., která mu chtěla v usednutí do vozidla taxi zabránit, vybral vhodné místo a zaplatil taxi, odmítl návrh D. V., že se prát již nebudou a neprodleně zahájil útok proti němu). Poškozený si byl jednoznačně vědom své věkové, váhové a fyzické převahy nad odsouzeným. Jelikož byl podstatně starší, navíc mohutnější postavy, vedl obviněný svoji obranu celou silou a podařilo se mu, že poškozený upadl na zem. Jelikož byl S. M. stále boje schopný a obviněný se obával dalšího útoku z jeho strany, ve fyzickém útoku pokračoval. Poté, co si uvědomil jeho zdravotní stav, snažil se přivolat pomoc. Obviněný zdůraznil, že oba aktéři si byli vědomi nebezpečí možného zranění, přesto s jednáním, v němž došlo k vzájemnému fyzickému napadení, předem souhlasili, přičemž poškozený byl navíc v jisté přesile nejen pro fyzickou převahu, ale i pro výraznější střízlivost, zatímco D. V. byl v důsledku silné podnapilosti pro fyzický konflikt znevýhodněn. Jeho obhajoba, že na místě, kde k fyzické roztržce došlo, již neměl zájem se prát, a jako první fyzicky začal útočit poškozený, což vyvolalo nutnost obrany, vyvrácena nebyla.

Obviněný poukázal na ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. s tím, že mezi okolnosti vylučující protiprávnost a nebezpečnost pro společnost patří svolení poškozeného, a to za podmínek, že jde o zájmy jednotlivce, o nichž může rozhodovat sám a jejichž porušení se nedotýká zásadních zájmů společnosti, svolení je vážné a dobrovolné, je učiněno osobou právně způsobilou a je dáno před činem. Konstatoval, že všechny uvedené podmínky byly v posuzovaném skutku splněny.

Dále obviněný připomněl ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a § 33 písm. f) tr. zák. Namítl, že uvedená ustanovení nebyla aplikována, rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení, v důsledku čehož byl skutek v jeho neprospěch kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., ačkoli měl být kvalifikován maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Při ukládání trestu měla být vzata v úvahu polehčující okolnost podle § 33 písm. f) tr. zák.

Podle názoru obviněného soud při ukládání trestu vyhoštění porušil ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť má na území České republiky na základě rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Oddělení cizinecké policie Karlovy Vary ze dne 2. 4. 2004, č. j. SCPP-464/PL-VI-2004, povolen trvalý pobyt podle § 65 odst. 1 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb. V návaznosti na to uvedl, že v České republice studuje (respektive do svého omezení na svobodě studoval) na Vysoké škole. Jeho otec A. V., má na území České republiky rovněž povolen trvalý pobyt (do 2. 4. 2014), přičemž zde trvale žije a svému synovi, který dosud není výdělečně činný a denní formou studia se připravuje na své budoucí povolání, zajišťuje zázemí; jmenovaný na území České republiky podniká (A. s. r. o.). Obviněný musel studium v době trestního stíhání přerušit, neboť ve vazební věznici pro něj nejsou podmínky. Uložení trestu vyhoštění je rovněž v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť s matkou se nestýká a žije pouze se svým otcem.

Z petitu dovolání obviněného vyplývá, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 61 To 403/2006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (přílohou dovolání jsou: doklady k pobytu v ČR, doklady o studiu a doklady k podnikatelské činnosti A. V.).

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný uplatnil námitku beztrestnosti svého jednání s tím, že splnil podmínky činu v nutné obraně a že bylo dáno svolení poškozeného. Přitom ale vycházel z jiného, než přisouzeného popisu skutkových okolností případu. Proto nejsou předpoklady, aby tyto námitky mohly být věcně přezkoumány, a to ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem právního posouzení. V daném případě by bylo možno usuzovat v rámci řízení o dovolání o výjimečném zásahu do skutkového stavu věci pouze tehdy, pokud by právní závěr o dovolatelově brutálním způsobu útoku do oblasti hlavy a krku k zemi sraženého poškozeného nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. V uvedeném směru státní zástupkyně poukázala na výpovědi poškozeného a několika svědků o událostech, jež předcházely vlastnímu fyzickému konfliktu dovolatele s poškozeným, který si však jeho průběh, a to v důsledku povahy utrpěných zranění, již nemohl vybavit. Jejich mechanismus ostatně vyplynul ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterých bylo zranění ve smyslu podmínek § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. způsobeno nejen opakovaným brachiálním násilím (údery rukou sevřenou v pěst), ale i hrubějším násilím v podobě opakovaných kopů nohou obutou v pevnou obuv do hlavy poškozeného na pevné podložce zemi. Zjištěná lokalizace i rozsah poranění poškozeného, jak jsou blíže popsány pod bodem 2 výroku o vině, taktéž vypovídají o razanci jednotlivých útoků proti S. M. a o vzájemné poloze obou aktérů fyzického konfliktu. Státní zástupkyně zdůraznila, že za daného skutkového stavu věci je případná úvaha o dovolatelově jednání za podmínek nutné obrany zcela vyloučena. Taktéž je třeba důrazně odmítnout i právní názor, že by bylo možno uvažovat o vážném a dobrovolném svolení poškozeného s tak intenzívním způsobem jeho napadení, kterému se nemohl vzhledem ke své bezbranné poloze ležícího účinně bránit. S ohledem na popsaný způsob, intenzitu a směřování fyzického napadání poškozeného není pochyb o tom, že dovolatel musel vědět, že takový útok je plně způsobilý vážně poškodit tak životně důležitý orgán, jako je mozek napadeného a pro případ, že taková situace nastane, byl s ní za daného stavu věci srozuměn. Způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného je tudíž ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák. pokryto minimálně nepřímým úmyslem obviněného. Za uvedeného skutkového stavu věci nelze přistoupit na v dovolání nabízenou variantu právní kvalifikace jednání D. V. jako trestného činu podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Není možno se ztotožnit ani s úvahami o nesplněných podmínkách ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které za přisouzené právní kvalifikace dovolatelova jednání pod bodem 2 výroku o vině nejsou vůbec na místě. Není též pochyb o plné míře jeho trestní odpovědnosti za jednání ve stavu snížené příčetnosti, jenž si požitím alkoholických nápojů sám způsobil. Státní zástupkyně podtrhla, že s poukazem na uvedené skutečnosti je namístě odmítnout veškerou dovolací argumentaci k vytýkané nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného pod bodem 2 výroku o vině, jakož i k důvodům vyloučení trestnosti jeho jednání. Dodala, že v dovolacím řízení se nelze ve vztahu k výroku o trestu zabývat předpoklady použití ustanovení § 33 písm. f) tr. zák., neboť svým významem spadá toliko do řízení před odvolacím soudem.

Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný v souladu s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku, že trest vyhoštění mu byl uložen v rozporu se zákonnými předpoklady uvedenými v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Připomněla, že trest vyhoštění byl jeho osobě uložen za splnění zákonných podmínek § 57 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že obviněný je cizím státním příslušníkem, na území České republiky má povolen přechodný pobyt do roku 2014 z důvodu studia, o pokračování v něm neprojevil v době vazebního trestního stíhání zájem a že nemá žádné sociální vazby k území České republiky. Tyto právní úvahy soudu prvního stupně doplnil odvolací soud o zdůraznění, že obviněnému byla přisouzena závažná úmyslná trestná činnost a že je v zájmu ochrany občanů hostitelského státu, aby osobám jeho typu bylo zabráněno zdržovat se na našem území. Státní zástupkyně konstatovala, že pokud obviněný poukázal na splnění podmínek zákazu uložení zmíněného druhu trestu ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., pak je z dostupného spisového materiálu zřejmé, že údaj o jeho rodinném a sociálním zázemí ze strany otce na našem území podnikajícího, uvedl až v rámci dovolacích námitek. Za stavu, že po zahájení trestního stíhání obviněný ke své osobě takový údaj vůbec neuvedl a při hlavním líčení dne 7. 8. 2006 se vyjádřil v tom směru, že bydlí v pronajatém bytě s kamarádem, studuje vysokou školu, podporují jej rodiče, kteří jej financují co do plateb školného, jakož i běžných životních potřeb, mají údaje týkající se studijního zázemí, jakož i zázemí sociálního, představovaného tvrzenými podnikatelskými aktivitami jeho otce, a to za stavu přerušených kontaktů s matkou, povahu zcela nových skutečností. Přitom se jedná o skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo vzhledem ke skutečnostem a důkazům známým už dříve odůvodnit závěr, že trest vyhoštění byl uložen ve zřejmém nepoměru k poměrům pachatele. Podle názoru státní zástupkyně je takto naznačená možnost prověření nových skutečností k osobním poměrům dovolatele, jakož i posouzení jejich právního významu v režimu podle hlavy devatenácté trestního řádu namístě už z toho důvodu, že žádnému ze soudů projednávajících předmětnou trestní věc nelze vytýkat, že by při posuzování případných překážek vylučujících uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. ř. postupoval liknavě. V přijetí závěru o splněných podmínkách trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. jim nebránila žádná skutečnost plynoucí z ustanovení § 57 odst. 3 písm. a), b), d) tr. zák., přičemž obsah dovolatelových výpovědí k jeho osobě nevyvolával potřebu doplnění důkazního řízení za účelem odstranění případných pochybností o existenci kumulativních podmínek zákazu uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Proto v daném případě nelze dovodit, že došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští. Za daného stavu věci lze naposledy uvedené námitky zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných. V rámci shora naznačeného řízení o povolení obnovy bude namístě zabývat se důsledným odstraněním všech nově vzniklých pochybností ohledně splnění podmínek, při ukládání trestu vyhoštění. V případě vyloučení těchto pochybností vyřešit i otázku, zda uložení trestu vyhoštění v jeho maximální výměře na dobu neurčitou umožňuje z hlediska míry jeho přiměřenosti absentující možnost nápravy obviněného (viz nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 178/98), a to s přihlédnutím ke značné brutalitě a bezcitnosti jeho jednání, projevující se v již tak nízkém věku na straně jedné a při zvážení jeho plné trestní zachovalosti na straně druhé .

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného D. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní předně námitku obviněného D. V. spočívající v podrobnostech v tvrzení, že v daném případě byla dána okolnost vylučující protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost, neboť poškozený S. M. dal k útoku na svoji osobu předem souhlas. Dále jeho výtku, a to jednak ohledně aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., jednak že předmětný skutek měl být kvalifikován maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu zmíněné výhrady obviněný primárně spojuje s jinými skutkovými okolnostmi, než jak byly zjištěny v soudním řízení a tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř., obsahově nenaplňují.

Ze skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině, vyplývají okolnosti, které byly citovány výše. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že útok proti poškozenému S. M. vyvolal obviněný D. V., o čemž svědčí nejen výpověď poškozeného, ale i výpovědi v rozsudku jmenovaných svědkyň. Ty uvedly, že obviněný nejprve slovně útočil na poškozeného, chtěl si to s ním vyřídit, protože se mu nelíbil, chtěl mu dát přes držku a nadával mu plešoune . Poškozený reagoval tak, aby mu nenadával. Prvostupňový soud neuvěřil tvrzení obviněného, že poškozeného pouze jednou kopl náhodou do hlavy. V návaznosti na to poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž zranění byla poškozenému způsobena jednak v době, kdy již ležel na zemi pevné podložce, jednak opakovanými údery ruky sevřené v pěst a opakovanými kopy nohy obuté v pevné obuvi do hlavy poškozeného. Zdůraznil: Z četnosti úderů vyplývá, že zranění poškozenému nemohl způsobit jediným úderem. Svědčí to pro brutalitu útoku, agresivitu a bezcitnost ze strany obžalovaného opakované brachiální násilí páchané na již bezvládném těle poškozeného, který se nemohl útoku bránit. Ohledně způsobeného škodlivého následku na zdraví poškozeného obvodní soud dovodil s poukazem na zjištěné jednání obviněného (charakter násilí, jeho intenzitu a místo na těle napadeného, kam bylo směřováno) v jeho činu úmyslné zavinění (vše v podrobnostech na č. l. 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně).

V dovolání obviněný D. V. zcela pomíjí způsob, jakým poškozeného fyzicky napadl. Dále je zcela zjevné, že S. M. nedal žádné předchozí svolení k tomu, aby jeho osobě byla způsobena újma na zdraví, jak je tvrzeno v dovolání. Za ně rozhodně nelze považovat dohodu dvou fyzických osob, že neshody budou řešit s použitím fyzického násilí. Navíc v daném případě došlo k situaci, že na zemi ležící a prakticky v té době i bezbranný poškozený byl napadán pěstmi a dokonce i kopán do hlavy. Pro úplnost je nutno připomenout, že svolení poškozeného, jako okolnost vylučující protiprávnost (trestnost) určitého jednání, není vymezeno zákonem, přičemž podle právní nauky a rozhodovací praxe soudů může být dáno pouze při splnění podmínek:

- jde o zájmy jednotlivce, o kterých může poškozený rozhodovat sám a jejichž porušení se nedotýká zásadních zájmů společnosti,

- svolení je učiněno vážně, srozumitelně a dobrovolně, nebylo vyvoláno lstí,

- svolení je dáno osobně (zastoupení není možné), a to osobou, která je vhodným způsobem poučena a je schopna učinit závazný projev v tomto směru,

- svolení musí být dáno před činem nebo nejpozději současně s ním.

V návaznosti na to je potřebné zdůraznit, že svolení poškozeného má význam zejména při posuzování trestnosti činů proti majetku a může se týkat i některých přísně osobních práv (např. osobní svobody a cti). Naopak nepatří sem svolení ve vztahu k poškození života a zdraví, neboť jde o tak významné zájmy, které se dotýkají celé společnosti. Podle právní úpravy platné v České republice je trestní odpovědnost dána i v případě tzv. euthanasie.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé na podkladě jakých konkrétních skutečností bylo jednání obviněného D. V. pod bodem 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že tento dovolací důvod přichází v úvahu tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest, který trestní zákon vůbec nezná nebo trest, který zákon zná (srov. znění § 27 tr. zák.), avšak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu tohoto druhu. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá i uložení několika druhů trestů vedle sebe, jejichž uložení takto kumulativně je zákonem vyloučeno a rovněž případy uložení trestu mimo trestní sazbu, tj. trestu, který je za konkrétní trestný čin možno uložit, avšak soud nerespektuje trestní sazbu, kterou stanoví trestní zákon. Nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, tak nepřiměřenost uloženého trestu z důvodu např. nesprávné aplikace ustanovení § 23 a § 31 tr. zák. nemůže být v tomto případě důvodem dovolání.

Ve světle rozvedených skutečností nemůže obstát námitka obviněného D. V., která spočívá v tvrzení, že při ukládání trestu nebyla zohledněna polehčující okolnost stanovená v § 33 písm. f) tr. zák., tj. že spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze. Tato výhrada nenaplňuje nejen předmětný ale ani žádný jiný dovolací důvod. Navíc z napadených rozhodnutí nevyplývají ohledně jednání obviněného takové okolnosti, na něž by zmíněné ustanovení trestního zákona dopadalo.

V dovolání obviněný v podrobnostech uplatnil i výtku, že trest vyhoštění neměl být jeho osobě ukládán, neboť postupem soudu bylo porušeno ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Tato výhrada by mohla dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval její opodstatněnost.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. platí, že soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný D. V. byl cizím státním příslušníkem, měl na území České republiky povolen pobyt do roku 2014 a též zde studoval. V době vazebního stíhání však neprojevil o studium zájem, neměl je dále zajištěno a ani neměl na území České republiky žádné sociální vazby (srov. argumentaci na str. 8 rozsudku prvostupňového soudu). Nutno uvést, že tato zjištění odpovídají obsahu spisového materiálu. Soudům obou stupňů nelze vytýkat, že by při ukládání trestu vyhoštění postupovaly v rozporu s trestním zákonem, neboť všechny v zákoně stanovené podmínky pro jeho aplikaci shledaly důvodně naplněnými včetně toho, že nebyly dány skutečnosti předvídané v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. ř. (musí být dány kumulativně), jež by jeho uložení neumožňovaly. Obviněný nebyl občanem České republiky ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, přičemž uložení trestu bylo s ohledem na jeho trestnou činnost oprávněně zdůvodněno bezpečností lidí. Na území republiky sice měl povolen dlouhodobý pobyt, avšak jeho pracovní studijní zázemí nebylo zde již reálně dáno a zejména zde neměl sociální zázemí. Pokud v dovolání obviněný konstatuje opak a své tvrzení dokládá určitými důkazy, tak může jít ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit, že vzhledem k nim by byl původně uložený trest ve zřejmém nepoměru k poměrům pachatele (fakticky by při naplnění ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. ř. nebyly dány zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění). Nejvyšší soud proto považuje za potřebné strany dovolacího řízení upozornit, že zmíněné okolnosti tvrzené obviněným by mohly být důvodem k podání návrhu na obnovu řízení (ustanovení § 277 a násl. tr. ř.), který mohou u soudu prvního stupně (posuzoval by, zda jsou splněny podmínky obnovy - § 278 tr. ř.) učinit osoby uvedené v § 280 tr. ř. (vedle obviněného mimo jiné i státní zástupce).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného D. V. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k