6 Tdo 265/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 265/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný E.H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu pro mládež v Brně pod sp. zn. 8 Tm 42/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 42/2010, byl obviněný E. H. uznán vinným:
- přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (v bodě 1-7 výroku),
- přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1, 3 výroku),
- přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1, 5-7 výroku).

Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných R. V., D. V., J. V., mladistvého M. V. a T. G.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněného E. H. uznal vinným skutky, které právně kvalifikoval jako:
- přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7 výroku),
- přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 3 výroku),
- přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 5 -7 výroku).

Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, a to výrok o trestu, napadl obviněný E. H. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, aniž byly splněny podmínky pro jeho zamítnutí a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil z opatrnosti, neboť mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Podle obviněného spočívá jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci [v kombinaci s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] ve skutečnosti, že se Krajský soud v Brně ve svých rozhodnutích při ukládání trestu nezabýval a nevypořádal s předběžnou otázkou, která má vliv na výši uloženého trestu. Konstatoval, že se mezi léty 2008 a 2009 nacházel po dobu 8 měsíců ve vazbě (ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn 8 Tm 8/2008 nebo sp. zn. 8 Tm 44/2007). Na tuto skutečnost upozorňoval v odůvodnění písemného odvolání podaného dne 15. 7. 2010. Připomněl, že podle § 92 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Doplnil, že vazba, kterou v tomto řízení (Městského soudu v Brně sp. zn. 8 Tm 42/2010) vykonal, byla započtena do uloženého trestu. Upozornil, že podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku, není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. Poznamenal, že podle ustáleného výkladu k § 38 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, je soud povinen posoudit otázku, zda lze předchozí odsouzeným vykonanou vazbu započítat do nově ukládaného trestu, a to předběžně před rozhodnutím o trestu (Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2004, str. 340-341). S ohledem na obsahovou shodnost ustanovení § 38 a § 92 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, potvrzenou i doktrinálně (Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., § 1 až 139, Komentář, I. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 991), je tedy soud i nadále povinen postupovat výše uvedeným způsobem.

Dále obviněný vytkl, že se Krajský soud v Brně nevypořádal ve smyslu § 9 tr. ř. s předběžnou otázkou možnosti započtení předchozí vazby, když nedospěl ani k závěru o možnosti započtení vazby, ani nezohlednil případnou nemožnost započtení vazby při ukládání trestu, respektive při stanovení jeho výměry. Absencí odůvodnění v rozhodnutí mu byla upřena možnost seznámit se s právním názorem odvolacího soudu a důvody, které jej vedly k postupu v rozporu s ustanovením § 92 odst. 3 tr. zákoníku. Namítl, že tím odvolací soud navázal na prvostupňový soud, který předběžné otázce možnosti započtení předchozí vazby nevěnoval v rozsudku prostor. Dovodil, že není v souladu s principy právního státu, jestliže obviněnému, který stráví ve vazbě část života, nebylo umožněno, aby se mu doba, kdy byl na svobodě omezen, zohlednila při dalším omezení svobody formou výkonu trestu jen proto, že soudy obou stupňů se s takovou předběžnou otázkou nevypořádaly.

Podle obviněného jsou mezi vazbou z roku 2008/2009 a nově ukládaným trestem, tj. nynějším výkonem trestu, kvantitativní proporce. Bylo tedy možné přesně a jednoznačně stanovit, v jaké míře by byl momentálně uložený trest odpykán již předtím vykonanou vazbou. Ani jeden ze soudů však takové posouzení neprovedl, čímž došlo k poškození jeho osoby, kdy uložená výměra trestu nebyla odstupňovaná podle již vykonané vazby, což znamenalo neuložení nižšího trestu, který správně měl být uložen. Rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a došlo k porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní zákon neposkytuje obecným soudům v tomto směru žádný prostor pro libovůli ohledně aplikace ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud tím, že nepřihlédl k době jeho pobytu ve vazbě, byť byl vazební důvod založen obviněním z přečinu, který byl druhově shodný s přečiny, za něž byl výše uvedeným rozsudkem odsouzen, porušil ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku. Zdůraznil velmi blízkou časovou souvislost obou řízení i adekvátní účinek na jeho osobu z hlediska funkce a účelu trestu. Připomněl, že podle výkladu k § 92 odst. 3 tr. zákoníku se musí skutečnost, že soud přihlédl k vykonané vazbě a vykonanému trestu, jejichž započítání není možné, zásadně projevit ve prospěch pachatele (Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., § 1 až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 995). Vytkl, že s ohledem na druh uloženého trestu (nepodmíněné odnětí svobody) znamená pro něj toto nepřihlédnutí soudu ve svém důsledku v podstatě dvojnásobně tvrdší sankci, než jaká mu měla být uložena. Jelikož osm měsíců trvající vazba v rámci uvedeného (tzn. jiného, předcházejícího) řízení vyústila ve zproštění obžaloby, je nezapočtení vazby nejvýraznějšího zásahu státu do osobní svobody jednotlivce do časově velmi blízkého trestu nejen porušením § 92 odst. 3 tr. zákoníku, ale také čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť dochází ke zbavení svobody na šestnáct měsíců, přičemž na základě důvodů stanovených v zákoně měla být tato doba zkrácena právě o délku trvání předcházející vazby.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, popř. zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 42/2010, neboť vady zakládající uplatněný dovolací důvod mají původ již v řízení před soudem prvního stupně.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na tento důvod dovolání, ve skutečnosti však jediným argumentem, z něhož je dovozováno jiné nesprávné hmotně právní posouzení, je skutečnost, že obviněný se nacházel v době předcházející vynesení odsuzujícího rozsudku v nyní dovolávané věci v jiné své trestní věci ve vazbě, a že soudy obou stupňů neřešily jako předběžnou otázku možnost započtení zmíněné vazby do uloženého trestu odnětí svobody či jiný způsob jejího zohlednění při ukládání trestu. Dodal, že v této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Z obsahu dosažitelných spisových materiálů a ani z textu podaného dovolání nevyplývá, že by mimo shora zmíněné časové blízkosti dovolávané věci s věcmi, v nichž byl obviněný ve vazbě, tato causa jakkoliv souvisela. Podle jeho názoru neexistoval žádný důvod, proč by měly soudy namítanou vazbu při ukládání trestu jakkoliv zohledňovat. Podotkl, že pokud by byly splněny zákonem požadované podmínky, nic nebrání obviněnému domáhat se po českém státu náhrady škody za nezákonnou vazbu zákonem předpokládaným způsobem.

Dále státní zástupce uvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soud při ukládání trestu nevzal v úvahu, že byl krátce předtím v jiných svých trestních věcech ve vazbě a nemodifikoval z toho důvodu výrok o trestu. I v této části označil dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť jednak soudům obou stupňů žádná povinnost zohledňovat zmiňovanou vazbu nevznikla, jednak (a to je ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podstatné) výkon vazby neměl a ani nemohl mít jakýkoliv vliv na rozsah trestní sazby, v níž byl obviněnému trest ukládán. Jelikož mu byl uložen úhrnný trest v rámci trestní sazby pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je tvrzení o uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu nonsens.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že jeho uplatnění nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného nebylo soudem druhého stupně odmítnuto ani zamítnuto.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného E. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.).

Dále je potřebné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Jelikož obviněnému E. H. byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody (úhrnný) v rámci trestní sazby pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, tak mu nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Současně Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést níže popsané skutečnosti.

Podle § 92 odst. 1 tr. zákoníku platí, že jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku zakotvuje, že není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (poznámka: zcela shodné je ustanovení § 38 odst. 1, 3 tr. zák. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům vytýkat, že měly v předmětné trestní věci zohlednit obviněným E. H. zmiňovaný výkon vazby jeho osoby v jiné trestní věci, v níž byl obžaloby zproštěn. Proto nedošlo ani k porušení v dovolání uvedených ústavních či jiných právních norem. Započítání vazby do trestu (§ 92 odst. 1 tr. zákoníku) nebo přihlédnutí k vazbě při stanovení druhu trestu popř. jeho výměry, není-li započítání vazby možné (§ 92 odst. 3 tr. zákoníku), se ve smyslu znění § 92 odst. 1 tr. zákoníku totiž týká trestního řízení, v němž byl pachatel ve vazbě a v tomto řízení došlo k jeho odsouzení. O takovou situaci se však zjevně nejedná. V dovolání tvrzené skutečnosti, a to blízká časová souvislost obou trestních věcí a okolnost, že šlo o druhově shodné přečiny, nemohou být důvodem pro postup podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud by byly splněny zákonem požadované podmínky, nic nebrání obviněnému domáhat se po českém státu náhrady škody za nezákonnou vazbu zákonem předpokládaným způsobem. Ostatně na tyto skutečnosti důvodně upozorňuje i statní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.

Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný E.H. svými námitkami obsahově nenaplnil žádný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného E. H., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k