6 Tdo 265/2009
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 265/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2009 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 10 To 339/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 2 T 64/2008, byl obviněný V. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 18. 09. 2007 kolem 17:50 hod. řídil ulicí K Z., ve směru od železničního přejezdu v obci V., okr. K., osobní automobil Fiat Regata, rz., řádně se nerozhlédl, vybočil vlevo do protisměrné části vozovky v reakci na vpravo u krajnice zaparkované osobní motorové vozidlo, které hodlal objíždět, svým vybočením vlevo do protisměrné části vozovky omezil jízdní trajektorii protijedoucímu motocyklu zn. Honda NSR 125, rz., které řídil M. K., který nejel při pravém okraji vozovky a v reakci na jízdu obviněného provedl úhybný manévr vlevo (z technického hlediska manévr chybný a unáhlený), po němž došlo ke střetu v levé části vozovky ve směru jízdy motocyklu, při kterém řidič K. utrpěl zlomeninu stehenní kosti vlevo s posunem a omezením v běžném způsobu života po dobu delší než 6 týdnů . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla V. z. p. Č. r. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 10 To 339/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku konstatoval, že odvolací soud své rozhodnutí opírá o záznamy v protokolu o nehodě spolu s náčrtkem a fotodokumentací. Následně vyjádřil přesvědčení, že tyto důkazy prokazují pouze konečnou pozici motorových vozidel obou účastníků a v žádném případě přesně nevystihují příčiny jejich střetu, resp. že tato skutková zjištění byla pro objasnění příčin dopravní nehody naprosto nedostatečná. Uvedl, že právě chybějící skutečnosti objektivně zpřesňující děj před střetem obou vozidel ozřejmil znalecký posudek zpracovaný znalcem Bc. D. P., avšak odvolací soud se vůbec k tomuto znaleckému posudku nevyjádřil, ztotožnil se s prohlášením státního zástupce v tom smyslu, že nehodový děj byl dostatečně objasněn výpovědí účastníků nehody a především skutečnostmi zachycenými v protokolu o nehodě, a návrh na doplnění dokazovaní zamítl. Poznamenal, že shora uvedený znalecký posudek dával prostor pro zpřesnění nehodového děje a také pro něho tvořil polehčující okolnost a že orgány činné v trestním řízení neměly zájem zkoumat příčiny nehodového děje s poukazem, že posudek byl předložen až při veřejném zasedání. Doplnil, že je obecně známo, že rozhodování soudu v trestních věcech je převážně založeno na znaleckém zkoumání s respektem k výsledkům takového znaleckého zkoumání, a proto podle jeho mínění je jeho vyloučení naprosto v rozporu s principy samotného trestního řízení. Dále namítl, že též z rozsahu samotného napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud se věcí zabýval nedostatečně. Argumentoval, že odvolací soud byl povinen zkoumat příčiny střetu, ke kterým měl přispět i výše zmíněný znalecký posudek, a také prohlásil, že pokud jde o skutková zjištění znalce Ing. H., postrádá znalecké posouzení, které by dopravní nehodu blíže osvětlilo. Znalec měl podle něho zejména exaktně stanovit pro všechny případy a varianty způsobu jízdy motocyklisty, což neučinil. Seznal, že k těmto skutečnostem se vyjadřuje odmítnutý znalecký posudek znalce Bc. D. P., který jej z hlediska příčin nehody mj. vyviňuje z podílu na dopravní nehodě, vyvrací závěry předchozího znaleckého posudku a v rozhodujících skutkových dějích jej zpřesňuje a doplňuje. Podotkl ještě, že tvrzení odvolacího soudu, podle něhož byl (nalézací soud) vůči němu benevolentní, což se mělo projevit v tom, že ho nepostihl i trestem zákazu činnosti, nesvědčí o benevolentnosti přístupu nalézacího soudu, nýbrž o neujasněnosti příčin dopravní nehody. Dospěl k závěru, že byl pravomocně odsouzen za skutek, který nebyl jednoznačně prokázán, zejména z důvodu neprovedení dokazování znaleckým posudkem, ke kterému odvolací soud při svém rozhodování odmítl přihlédnout.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 10 To 339/2008, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že obviněným uplatněný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. V této souvislosti státní zástupce mj. připomněl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod., resp. že dovolání podané s odkazem na uvedený dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů. Dodal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení věci, resp. že v případě dovolání podaného z uvedeného důvodu dovolání Nejvyšší soud vychází ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení.

Následně státní zástupce shrnul, že přezkoumáním obsahu dovolání obviněného zjistil, že tento v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně. Ve své podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem, než jak učinily soudy prvé i druhé instance, a polemizuje s tím, jak soudy hodnotily rozhodné skutkové okolnosti.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 10 To 339/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům (především soudu odvolacímu) vytýká pouze neúplné důkazní řízení (neprovedení důkazu znaleckým posudkem znalce Bc. D. P.), nesprávné hodnocení důkazů (zvláště protokolu o nehodě s náčrtkem a fotodokumentací, znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. H. H.) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům [vyjadřuje přesvědčení, že záznamy v protokolu o nehodě spolu s náčrtkem a fotodokumentací prokazují pouze konečnou pozici motorových vozidel, ale v žádném případě nevystihují příčiny jejich střetu, přitom akcentuje, že příčiny dopravní nehody objasnil právě znalecký posudek vypracovaný znalcem Bc. D. P., jenž jej vyviňuje z podílu na dopravní nehodě a vyvrací závěry předchozího neúplného znaleckého posudku, v rozhodujících skutkových dějích jej zpřesňuje a doplňuje, a uzavírá, že byl odsouzen za skutek, který nebyl jednoznačně prokázán]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. března 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý