6 Tdo 259/2013
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 259/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2013 o dovolání, které podal obviněný M. M . , n proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 12 To 471/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 68/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 T 68/2012, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 18. 1. 2012 v přesně nezjištěné době od 7.00 hod. do 10.00 hod. jako zaměstnanec společnosti Radiálka Hradec Králové, s. r. o., IČ: 49813315 se sídlem Koutníkova 272, Hradec Králové, odcizil z nakládací plochy pobočky firmy v ulici Hradecká 816, Jičín, zde připravené a k rozvozu určené nové zimní pneumatiky zn. Nokian ............, černé barvy v pořizovací hodnotě 12.104,- Kč, které naložil do svého přiděleného vozidla zn. MAN, bílé barvy, kterým rozvážel přidělené zboží na trase J. T., a způsobil tak společnosti Radiálka Hradec Králové, s. r. o., IČ: 49813315 se sídlem Koutníkova 272, Hradec Králové, celkovou škodu ve výši 12.104,- Kč . Za tento přečin byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti Radiálka Hradec Králové, s. r. o. na náhradě škody částku ve výši 12.104,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 12 To 471/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že popis trestného činu, jak byl podán v rozsudku nalézacího soudu a potvrzen v usnesení soudu odvolacího, neodpovídá obsahu skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podotkl, že zmíněné ustanovení předpokládá, že pachatel se musí věci zmocnit v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní, přičemž shledal, že v rozsudku soudu prvního stupně však o tomto znaku není nic uvedeno. Soud toliko konstatoval, že pneumatiky odcizil tím, že je naložil do svého vozu, nikoliv, že by si hodlal pneumatiky přisvojit. K tomu poznamenal, že pro poškozenou společnost pracoval jako řidič, a tudíž náplní jeho práce bylo rozvážet zboží. Pokud by měla být předchozí rozhodnutí soudu považována za správná, musel by být odsouzen za každou svoji nakládku, když z rozsudku soudu prvního stupně se nepodává, v čem se měla předmětná nakládka lišit od jiných a proč se orgány činné v trestním řízení zaměřily právě na ni. Odvolací soud podle něho pochybil, pokud se danou skutečností nikterak nezabýval. Prohlásil, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů je skutek popsán nedokonale i v jiném ohledu. Například není řádně zaznamenáno, jaké zboží mělo být přesně odcizeno a v jakém množství. Dále argumentoval, že na základě provedeného dokazování není dostatečně zřejmé, jakým způsobem se pneumatiky ocitly na vozidle. Přitom zdůraznil, že žádnou svědeckou výpovědí nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo pneumatiky na vozidlo naložil. Soudům vytkl, že v tomto ohledu zcela pominuly výpověď svědka Š., který uvedl, že mu pomáhal vozidlo nakládat a že si žádných pneumatik nevšiml. Podle něho též nebylo prokázáno, že by si předmětné pneumatiky ponechal, resp. že by to někdy měl v úmyslu. Odvolací soud také nezohlednil skutečnosti zjištěné zejména výslechem svědků R. a B., kteří popsali, že proces nakládky u poškozené společnosti byl mnohdy chaotický, že do skladových prostorů mohly mít přístup i cizí osoby, a podpořili jeho tvrzení o obvyklosti vzájemné výpomoci při nakládce zboží. Rovněž připomněl, že u poškozené společnosti se již v minulosti stalo, že zboží bylo omylem naloženo a dopraveno jinam. Svědkyně B. zase vypověděla, že zboží bylo řidičům nakládáno i z jiné než jim přidělené pozice. V neposlední řadě zhodnotil, že ani výpovědi svědků Š. a K. nejsou dostatečným podkladem pro jeho odsouzení. Pokud tito svědci uvedli, že se pneumatiky měly nacházet na jeho vozidle, nevypovídá to nic o druhu, způsobu a povaze činu, kterého se měl dopustit. Nebylo přitom ani vyloučeno, že by k odcizení pneumatik nemohlo dojít v průběhu cesty, když zastavoval u více zákazníků, nejen u společnosti, v níž působili svědci Š. a K. Shrnul, že soudy nesprávně posoudily otázku naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přečinu, pro který byl odsouzen. Výslovně pak požádal o zodpovězení otázky, k jakému okamžiku lze znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže považovat za naplněné. Stran přípustnosti jím uplatněné argumentace v dovolacím řízení, resp. výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že v případě, kdy skutková zjištění jsou v extrémním nepoměru s přijatým právním hodnocením, nemůže toto právní hodnocení obstát, když není možné zaujmout řádné právní závěry, jestliže je skutkový stav nesprávně zjištěn nebo provedeno nesprávné hodnocení důkazů [viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1572/2008, popř. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. III. ÚS 84/94]. Uzavřel, že si je vědom skutečnosti, že si při nakládce, kontrole a rozvozu zboží počínal nedbale, a že tím mohl porušit své povinnosti zaměstnance. Tato skutečnost však nemůže být důvodem jeho odsouzení pro úmyslný trestný čin, za situace, kdy z provedených důkazů neplyne, že by poškozené společnosti pneumatiky úmyslně odcizil.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 12 To 471/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 T 68/2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poznamenal, že z hlediska přípustnosti podaného dovolání je třeba poukázat na usnesení nalézacího soudu ze dne 8. 2. 2013, sp. zn. 2 T 68/2012, jímž bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. IV odst. 1 písm. b) tohoto rozhodnutí se mu promíjí podmíněně odložený trest, přičemž podle čl. IV odst. 3 téhož rozhodnutí se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. V případě, že toto rozhodnutí nabylo právní moci, zůstává z meritorního rozhodnutí nedotčený toliko výrok o vině, zatímco výrok o trestu již neexistuje. Následně konstatoval, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 T 68/2012, v současné situaci nevyhovuje zákonné definici přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a lze se tudíž domnívat, že dovolání proti němu je nepřípustné a mělo by být obviněným vzato zpět. Pokud se tak nestane, měl by Nejvyšší soud podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné.

Pro úplnost státní zástupce dodal, že i kdyby tomu tak nebylo, není dovolání důvodné. Obviněný totiž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podkládá námitkami proti skutkovému stavu, protože napadá způsob hodnocení provedených důkazů, neuvádí však ve skutečnosti žádnou konkrétní námitku proti aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav popsaný ve výroku o vině. Ani jeho zmínka o existenci extrémního nepoměru mezi skutkovými a právními závěry napadeného rozhodnutí na tom ničeho nemění, protože nepřekračuje rámec pouhé proklamace bez naznačení konkrétní vady meritorního rozhodnutí, kterou by bylo možno klasifikovat jako případ extrémního rozporu či nesouladu. Obviněným shromážděné argumenty tak ve skutečnosti nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud by tudíž nebylo podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 12 To 471/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. (nutno v této souvislosti konstatovat, že aplikace amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky neznamená zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu, nýbrž pouze to, že se uložený trest promíjí, tedy nebude vykonán). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, je na místě poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává následující skutečnosti.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Pachatel se věci zmocnil, jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá. Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí disponovat (získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí) a současně tak vyloučit dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí.

Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím majetku musí být cílem pachatele. Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje jeho úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v době, kdy se jí zmocnil.

Za škodu nikoli nepatrnou je třeba ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku považovat škodu dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

V návaznosti výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud (a následně soud odvolací) postupoval v souladu s trestním zákonem, když skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných je totiž zřejmé, že obviněný si přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocnil a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (na majetku zmíněné společnosti škodu ve výši 12.104,- Kč odpovídající hodnotě odcizených pneumatik). Jinak nelze zjištěné skutečnosti vyjádřené v komprimované podobě ve skutkové větě výroku rozhodnutí soudu prvního stupně interpretovat.

Přitom podle názoru Nejvyššího soudu se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného o nedostatečném popisu odcizeného zboží, resp. o absenci údaje o jeho množství, neboť popis skutku vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudu první a druhé instance, dostatečně konkretizuje nejen cizí věci, jež obviněný odcizil (4 ks zimních pneumatik zn. Nokian .................., černé barvy), ale i místo, čas a způsob spáchání činu, popř. jiné jeho okolnosti, jichž je třeba k tomu, aby předmětný skutek nemohl být zaměněn s jiným.

Skutková zjištění soudů nižších stupňů rovněž umožňují uzavřít na úmyslné zavinění obviněného [ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zahrnující jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. S ohledem na fakta zjištěná o posuzovaném skutku nejsou na místě pochybnosti o tom, že obviněný od počátku chtěl protiprávním jednáním získat cizí pneumatiky do své držby, resp. tyto odejmout z dispozice jejich vlastníka, a to na dobu nikoli jen přechodnou.

Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že v daném případě došlo k dokonání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku okamžikem, kdy obviněný odvezl pneumatiky z areálu společnosti Radiálka Hradec Králové, s. r. o.­ v Jičíně, neboť již tímto okamžikem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty takového přečinu, jak jsou vymezeny shora.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. března 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý