6 Tdo 257/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 3 tr. zák.



6 Tdo 257/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2011 o dovolání obviněného Mgr. R. N ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 9 To 13/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec pod sp. zn. 28 T 4/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 9 To 13/2010, byl z podnětu obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 30. 10. 2009, č. j. 28 T 4/2003-1037, kterým byl obviněný Mgr. R. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 T 15/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 9 To 505/2004, jakož i dalších rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř., a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za tento trestný čin a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 9 To 13/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku, kterého se měl dopustit . Podle obviněného došlo k tomu, že tento sice ověřil pravost podpisu na sporné kupní smlouvě, avšak toto jednání v žádném případě nevykazuje znaky úmyslu, který by měl za následek vznik škody. Vzhledem k tomu, že jej další ve věci původně obviněný, nyní již pravomocně odsouzený, žaloval o náhradu škody, považuje závěry soudu o jeho vině za irelevantní a neodpovídající skutkovým zjištěním. Dále poukazuje na to, že jeho důvody, proč při ověřování podpisů postupoval nesprávně, byly pouze časové a nikoli zištné. Připouští pouze profesní pochybení, neměl však v úmyslu spáchat trestný čin, jak dovozují soudy. V této souvislosti je pak neodpovídající uložený trest odnětí svobody. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukazuje na to, že námitky, které jsou obviněným uplatněny, jsou stejného obsahu jako ty, se kterými se musel vypořádat soud prvního stupně i soud odvolací. Podle státního zástupce není Nejvyšší soud povinen přezkoumávat námitky obviněného, které vznáší pouze proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Z důvodu shora uvedeného nelze podle jeho názoru námitky obviněného označit za důvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s argumentací obviněného, kterou uvedl ve svém dovolání a vyjádřením státního zástupce, který navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné, aniž by bylo uvedeno, kterou námitku státní zástupce považoval za právně relevantní, je potřebné uvést skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně. Obviněný byl uznán vinným, že společně s již odsouzeným I. Š., na místě, které se nepodařilo spolehlivě zjistit, pravděpodobně v P., na žádost již odsouzeného I. Š. a v úmyslu ho obohatit, vyhotovil kupní smlouvu s datem 8. 11. 2002, podle které manželé J. K. a J. K., prodávají společnosti E+N INTERNATIONAL, s.r.o., zastoupené jako jednatelem dnes již odsouzeným I. Š., jako kupujícímu, benzínovou čerpací stanici v katastru obce C. nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Č. L. na listu vlastnictví č. pro katastrální území C., a to: stavbu kiosek, .. a to za kupní cenu ve výši 375.000,- Kč, a ve stejném úmyslu ověřil na ní podpisy prodávajících, ač si byl vědom, že tito kupní smlouvu před ním vlastnoručně nepodepsali, což mělo za následek, že uvedl v omyl Katastrální úřad v Č. L., který svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 2002, č. j. V 5789/2002 vložil vlastnické právo k uvedeným nemovitostem s účinky vkladu od 18. 11. 2002 pro společnost E+N INTERNATIONAL, s.r.o., zastoupené I. Š., a následně vyhotovil další kupní smlouvu ze dne 21. 11. 2002 o prodeji uvedených nemovitostí novému kupci P. H., za dvacetinásobek nabývací ceny ještě před dnem rozhodnutí Katastrálního úřadu v Č. L., v důsledku čehož způsobil manželům J. a J. K. škodu ve výši nejméně 20.942.000,- Kč, což je hodnota nemovitostí a technologického zařízení benzínové čerpací stanice .

Obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že jeho pochybení spočívalo v tom, že sice ověřil pravost podpisu na sporné kupní smlouvě, avšak to učinil vzhledem k časovému vytížení a nikoli v úmyslu, který by měl za následek vznik škody. V tomto směru považuje závěry soudu nalézacího i soudu odvolacího za irelevantní a neodpovídající skutkovým zjištěním. Z takto koncipované námitky ve své podstatě vyplývá, že obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, přičemž pojmy hmotného práva jsou zaměňovány s pojmy práva procesního. K této problematice, tj. otázce zjišťování skutkového stavu věci je vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že na základě provedených důkazů považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou (viz blíže hodnocení důkazů str. 8 rozsudku). V této souvislosti nelze přehlédnout ani další významnou skutečnost, kterou soud prvního stupně zmiňuje (str. 8 rozsudku), že obviněný na žádost odsouzeného I. Š. nejen vyhotovil kupní smlouvu s datem 8. 11. 2002, ale na této smlouvě také ověřil podpisy prodávajících, ač si byl vědom, že tito před ním kupní smlouvu vlastnoručně nepodepsali. Úmysl obviněného dovozuje soud prvního stupně dále z chronologie, která provázela vyhotovení této kupní smlouvy, její tzv. podpisy a ověření, ale také následných úkonů spojených s vyhotovením další kupní smlouvy, tentokráte novému kupci předmětných nemovitostí dne 21. 11. 2002 již za dvacetinásobek nabývací ceny (viz blíže str. 9 rozsudku). Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými mj. již také v řízení před soudem druhého stupně, je potřebné zmínit, že soud druhého stupně správně oproti soudu prvního stupně posoudil jednání obviněného jako jednání v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., kdy nad rámec úvah soudu prvního stupně rozvedl skutečnosti, které vyplývaly z provedených důkazů, a které vedly k závěru, že obviněný se snažil s již odsouzeným Š. poškozeného K. již dříve přinutit k podepsání zápisu z jednání o neexistující pohledávce (viz str. 6 rozsudku soudu druhého stupně).

Ze shora uvedeného vyplývá, že soudy dospěly k nezpochybnitelnému závěru o vině obviněného a jeho úmyslu způsobit tímto podvodným jednáním neoprávněný převod majetku poškozených a škodu odpovídající škodě velkého rozsahu. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, vyplývá, že obviněný v úmyslu obohatit již odsouzeného I.Š. , jednal úmyslně ve smyslu ustanovení trestního zákona, nikoli pouze neprofesně v souvislosti s časovou tísní. Takto koncipovanými námitkami se obviněný snaží přesvědčit soud o správnosti svých úvah o průběhu skutkového děje, které jsou však zcela odlišné od úvah, které učinil soud prvního a druhého stupně.

V souvislosti s námitkami obviněného lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.

V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud musí dále uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný, či nejvyšší státní zástupce, domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná opět o námitky skutkového charakteru, dovolací důvod nenaplňující, nelze tyto pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto v rámci hodnocení důkazů vycházely důsledně z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedly plně v souladu s ustanoveními § 125 tr. ř.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann