6 Tdo 254/2017
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: čl. § 265k tr. ř., čl. § 265l tr. ř., čl. § 211 odst. 1 tr. zákoníku, čl. § 12 odst. 2 tr. zákoníku



6 Tdo 254/2017

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2017 o dovolání, které podala obviněná J. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 51/2016, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 1 T 51/2016, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Třebíči p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 1 T 51/2016, byla obviněná J. T. (dále jen obviněná ) uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že

společně se C. S. po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti dne 26. 6. 2013 v T. na K. n. č. p. při sjednávání hypotečního úvěru s pověřenou pracovnicí Z. D. společnosti Česká spořitelna a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha (dále jen Česká spořitelna a.s.) v úmyslu získat finanční prospěch, uvedli do Smlouvy o hypotečním úvěru č. uzavřené dle zák. č. 513/1991 sb., obchodní zákoník, nepravdivé údaje o zaměstnání J. T., počtu vyživovaných osob a dalších závazků, kdy v rámci uzavření úvěru předložili nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance J. S. vystaveného O. S. za spol. Původní bílovická pekárna s.r.o., IČ: 63488302, se sídlem Žižkova 51, 664 01 Bílovice nad Svitavou, která rovněž ze své pracovní pozice v Původní bílovické pekárně zasílala pro vytvoření obrazu i mzdu na účet C. S., ačkoli v uvedené společnosti J. S. nikdy nepracovala a v uvedené době byla jako nezaměstnaná evidována na Úřadu práce ČR, v počtu vyživovaných osob neuvedli v žádosti o úvěr žádný stav, ačkoli měli ze dne 14. 5. 2013 již pravomocnou úpravu práv a povinností k nezletilým dětem, upravenou rozsudkem Okresního soudu Brno venkov pod č. j.: P 92/2013-25, rovněž tak neuvedli ostatní závazky nejméně u spol. GenAgro a.s. ve výši 138.000,- Kč a Provident Financial s. r. o. ve výši 15.000,- Kč, na základě těchto uvedených nepravdivých skutečností jim byl úvěr ve výši 1.520.000,- Kč poskytnut, úvěr je doposud řádně splácen a České spořitelně a.s. škoda nevznikla.

2. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.

3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení shora popsaného skutku.

5. V rámci první námitky připomněla, že trestní odpovědnost podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku dopadá výlučně na jednání spojená se smlouvou o úvěru, která byla v daném období upravena zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník ). V této souvislosti upozornila, že poskytování úvěrů může být předmětem i jiných smluv, odlišných od smlouvy o úvěru, jimž trestněprávní ochrana podle § 211 tr. zákoníku poskytována není, přičemž z dotčené skutkové věty podle jejího názoru naplnění znaků úvěrového charakteru nevyplývá. Údaje uvedené v popisu skutku (že se jedná o smlouvu o hypotečním úvěru uzavřenou podle obchodního zákoníku, a že byl poskytnut úvěr ve výši 1.520.000 Kč) označila za ryze formální s tím, že každou smlouvu je třeba posuzovat podle jejího obsahu. Poté namítla, že v popisu skutku zcela absentuje uvedení jakéhokoliv znaku, který by vystihoval daný závazkový vztah tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o věcné naplnění pojmu úvěrové smlouvy, a to způsobem spolehlivě odlišujícím tento závazkový vztah např. od smlouvy o půjčce. Absence skutkových zjištění a právních úvah v naznačeném směru tak podle ní znemožňuje podřazení skutku pod ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Stran další dovolací výhrady podotkla, že uplatnění trestní odpovědnosti podle § 211 tr. zákoníku je podmíněno uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, resp. zamlčením podstatných údajů, které měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky, tj. takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by uzavřena byla, ale za podstatně jiných podmínek, v souvislosti s čímž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05. V návaznosti na to připomněla, že podle sdělení poškozené České spořitelny, a.s., tato neuplatnila nárok na náhradu škody a úvěr je standardně hrazen, a dále poukázala též na její zprávu ze dne 15. 12. 2015, z níž plyne, že úvěr by byl obviněné a C. S. poskytnut i tehdy, kdyby v době uzavření úvěru byla obviněná bez zaměstnání a neměla žádný příjem. Soudům nižších stupňů proto vytkla, že nepřistoupily k testu proporcionality ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu a nezabývaly se otázkou, zda uvedení nepravdivých údajů bylo vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, načež vyjádřila svůj názor, že dotčené zamlčené či nepravdivé údaje nebyly trestním zákoníkem požadovanými podstatnými údaji, které by měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky, resp. se jednalo o takové údaje, které na rozhodnutí úvěrujícího neměly vliv. Pro případ jiného názoru namítla, že její jednání nedosáhlo tak významného stupně společenské škodlivosti, aby bylo postihováno prostředky trestního práva s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.

7. Poslední výtku směřovala do oblasti tzv. opomenutých důkazů z důvodu zamítnutí jejího důkazního návrhu na znalecké zkoumání z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo ke zjištění, zda se jedná o její pravé podpisy na žádosti o úvěr, na potvrzení o jejím zaměstnání a na záznamech z jednání společnosti OVB Allfinanz a.s., které vyhotovil svědek M. V. S takovým postupem soudů nižších stupňů se neztotožnila, jelikož důvodnost návrhu zamítnutého z důvodu nadbytečnosti umocňují konkrétní skutečnosti spočívající v tom, že to byla právě sama obviněná, kdo podal v dané věci trestní oznámení, že její vztahy se spoluobviněnými C. S. a O. S. byly a jsou velmi kolizní, jakož i v tom, že spoluobviněný C. S. v přípravném řízení výslovně uvedl, že s panem V. jednal pouze on a jeho sestra a že obviněná se s panem V. setkala pouze u podpisu smlouvy v T., zatímco v hlavním líčení uvedl, že obviněná byla přítomna i několika předcházejících jednání s panem V. a že se v tomto bodu spletl. Namítla proto, že bez provedení navrženého důkazu nemůže být její obhajoba s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, vyvrácena, a že napadená rozhodnutí jsou tudíž zatížena nejen vadami v podobě porušení obecných procesních předpisů, nýbrž i rozporem s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

8. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016, včetně všech výroků a rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že námitky stran neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví se týkají rozsahu provedeného dokazování a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. K tomu poukázal na str. 2-3 rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento odůvodnil, proč považoval uvedený důkazní návrh za nadbytečný. V návaznosti na to konstatoval, že obviněná se zpochybněním závěru soudů o nadbytečnosti provedení důkazu znaleckým posudkem fakticky domáhá přehodnocení provedených důkazů, avšak námitky tohoto druhu nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod ani při jeho rozšiřujícím výkladu. Dále poznamenal, že obstát nemohou ani výhrady ohledně charakteru předmětného smluvního vztahu, neboť nevznikly žádné reálné a racionální pochybnosti o tom, že uzavřená smlouva mezi obviněnou, C. S. a peněžním ústavem byla smlouvou o úvěru. K námitkám týkajícím se povahy nepravdivých údajů uvedl, že zákon výslovně nevyžaduje, aby v případě nepravdivých údajů šlo o údaje podstatné, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcí sp. zn. 8 Tdo 1664/2011, byť vzápětí připomněl, že v pozdějším rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 181/2016 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku nelze rozdílně vykládat typově podobné způsoby klamání poškozeného. Soudům nižších stupňů sice vytknul, že v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly na zprávu České spořitelny, a.s., podle které by byl úvěr obviněné a C. S. poskytnut i tehdy, kdyby v době jeho uzavření byla obviněná bez zaměstnání a neměla žádný příjem, zároveň však podotkl, že údaj o pracovním příjmu nebyl jediným nepravdivým údajem, jelikož obviněná a C. S. zatajili rovněž vyživovací povinnost a další závazky nejméně u spol. GenAgro a Provident Financial, s.r.o., v souvislosti s čímž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1038/2015 a sp. zn. 6 Tdo 1037/2015. Následně připustil, že z hlediska významu inkriminovaných údajů pro poskytnutí úvěru šlo o případ hraniční, při komplexním posouzení všech údajů, které byly uvedeny v rozporu se skutečností, resp. zatajeny, nicméně dospěl k závěru, že znak skutkové podstaty podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí byl v posuzované věci naplněn. V neposlední řadě uvedl, že obstát nemůže ani námitka ohledně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe s tím, že zákonodárce učinil v § 211 odst. 1 tr. zákoníku trestným již samotné uvedení nepravdivých nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, takže skutečnost, že úvěr je řádně splácen a že nevznikla škoda, podle státního zástupce nemůže snižovat společenskou škodlivost do té míry, aby nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů úvěrového podvodu spáchaných ve skutkové podstatě podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

10. S ohledem na shora uvedené shrnul, že dovolací námitky zčásti neodpovídají formálně deklarovanému důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k odlišným závěrům o existenci formálních znaků přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, dodal, že obvinění vyvinuli značné úsilí, aby dokázali pravdivost smyšlených údajů o pracovním příjmu obviněné, takže subjektivně daný údaj za rozhodný považovali. V návaznosti na to uvedl, že pokud by šlo (pro rozhodování peněžního ústavu o poskytnutí úvěru) o tvrzení nevýznamná, jednalo by se o skutkový omyl pozitivní o znacích základní skutkové podstaty, přičemž výkladem by pak bylo možno dospět k závěru o právní kvalifikaci skutku jako pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 tr. zákoníku. 11. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil svůj souhlas i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016 , je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností tedy (mimo jiné) vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. V obecné rovině pak nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. 17. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci shledal, že některé námitky obsažené v dovolání byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně. Jelikož charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem podle § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. Předně se však vyjádří k výhradám obviněné, které nebyly shledány opodstatněnými, popř. které se míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. První nedůvodná námitka obviněné směruje vůči posouzení závazkového vztahu ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně jako smlouvy o úvěru. V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 tr. zákoníku se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, jejíž podstatnými znaky jsou poskytnutí finančních prostředků jednou stranou straně druhé, která se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z poskytnutých prostředků úroky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.). Z dotčené skutkové věty se přitom podává, že mezi obviněnou a jejím manželem na straně jedné a Českou spořitelnou, a.s., na straně druhé byla podle obchodního zákoníku uzavřena Smlouva o hypotečním úvěru č. ve výši 1.520.000 Kč, takže je z ní zcela zřejmě patrné, že se jedná o úvěrovou smlouvu. Není pochyb ani o tom, že v případě této smlouvy byly naplněny všechny podstatné náležitosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 211 tr. zákoníku, jelikož v ní bylo sjednáno poskytnutí finančních prostředků ve výši 1.520.000 Kč ze strany České spořitelny, a.s., (byť není rozhodné, zda je subjektem poskytujícím úvěr banka), přičemž z obsahu smlouvy o hypotečním úvěru se podává, že obviněná a C. S. se zavázali poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit z nich sjednané úroky. Nadto nutno poznamenat, že obviněná neuvádí žádné konkrétní argumenty, proč by se v daném případě o úvěrovou smlouvu jednat nemělo. Skutečnost, že skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu neobsahuje podrobný popis všech pojmových znaků smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku, přitom není žádným pochybením, poněvadž podstatné je, že z ní zcela jednoznačně vyplývá, že se jedná o úvěrovou smlouvu a že toto právní posouzení odpovídá obsahu takové smlouvy.

19. Žádnou relevanci nelze přiznat ani námitce ohledně zamítnutí důkazního návrhu obviněné, resp. stran jejího nesouhlasu s posouzením důkazního návrhu jako nadbytečného. K tomu Nejvyšší soud prvně v obecnosti uvádí, že ve vztahu k takovým výhradám v zásadě neexistuje jeho přezkumná povinnost vyjma situací, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí i tzv. opomenuté důkazy, které soudům nižších stupňů vytýká obviněná. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další), přičemž v případě opomenutých důkazů jde jednak o procesní situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru. V nyní posuzované věci však soudy obou stupňů zamítnutí důkazního návrhu obviněné ve svých rozhodnutích věcně adekvátně odůvodnily (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 3 usnesení odvolacího soudu), takže o opomenuté důkazy ve shora vymezeném pojetí se v daném případě nejedná. Takový závěr přitom nemůže ovlivnit ani skutková polemika obviněné s odůvodněním nadbytečnosti navrženého důkazu, s kterou se již navíc dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. 20. Naproti tomu nutno formální, jakož i materiální relevanci přiznat výtkám obviněné vůči subsumpci souzeného skutku pod znak trestného činu úvěrového podvodu uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i stran zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to z níže rozvedených důvodů. 21. Předně Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku , podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

22. Dále nutno k trestnému činu úvěrového podvodu a jeho základní skutkové podstatě uvedené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku předeslat, že se jedná o tzv. složitou skutkovou podstatu, jelikož některé její znaky jsou uvedeny ve více alternativách. Tento trestný čin lze totiž spáchat (při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru) buď uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů . Zatímco u druhé z uvedených alternativ zákonodárce požaduje, aby se jednalo o údaje podstatné (tj. zásadní pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků), u první alternativy tak tomu expressis verbis není. Nicméně právě s ohledem na shora vymezenou zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze ani tento formální znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu vykládat zcela formalisticky bez ohledu na jeho materiální obsah, nýbrž aby se v souladu s uvedenou zásadou jednalo o skutek vyžadující trestněprávní postih, resp. aby bylo užití prostředků trestního práva coby ultima ratio z hlediska jeho legitimity opodstatněno, musí být konkrétní uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů i dostatečně společensky škodlivé. Proto jakkoliv je alternativní znak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů formulován velmi široce, nejde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v případech, kdy byl sdělen jakkoliv bezvýznamný údaj neodpovídající realitě, ale musí jít o skutečnost důležitou pro uzavření úvěrové smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016; srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str . 2109), potažmo (jak uvádí i sama obviněná) se musí jednat o údaj způsobilý ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je v daném případě ochrana majetkových práv a vztahů v oblasti úvěrování.

23. V nyní posuzované věci byl shora popsaný skutek právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v jeho první alternativě, tj. z důvodu, že obviněná (společně se C. S.) při sjednávaní úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje , přičemž ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu se podává, že se mělo jednat o uvedení nepravdivých údajů o jejím zaměstnání, počtu vyživovaných osob a dalších závazcích, jakož i předložení nepravdivého potvrzení zaměstnavatele o výši jejího pracovního příjmu. Otázkou tedy v této poloze je, zda byly tyto konkrétní údaje způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, potažmo zda se jednalo o skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. 24. V této souvislosti nutno soudům nižších stupňů v první řadě vytknout, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou patrny žádné konkrétní úvahy stran subsumování shora popsaných skutečností pod znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku uvedení nepravdivých údajů . Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí omezily v podstatě toliko na posouzení toho, zda obviněná byla seznámena s obsahem nově uzavírané smlouvy o hypotečním úvěru a s nepravdivými údaji ohledně jejího zaměstnání a příjmů uváděnými České spořitelně, a.s. Naproti tomu se soudy nikterak nevypořádaly (jak důvodně namítá obviněná) se závěry vyplývajícími ze zprávy České spořitelny, a.s., ze dne 15. 12. 2015, tj. že úvěr by byl žadateli C. S. a obviněné poskytnut i tehdy, kdyby v době uzavření úvěru byla obviněná bez zaměstnání a neměla žádný příjem. Tato skutečnost má přitom ve světle výše vymezených teoretických východisek podstatný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněné, jelikož je souzena za uvedení nepravdivých údajů, které nebyly způsobilé ovlivnit rozhodnutí úvěrujícího o poskytnutí úvěru. V obecné rovině sice lze konstatovat, že uvádění údajů o příjmových poměrech žadatele je pro poskytovatele finančních prostředků věcí zásadní a má podstatný vliv na případné uzavření smlouvy o úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). Nicméně i tuto skutečnost je potřeba posuzovat pečlivě v každém jednotlivém případě, a to tím spíše, pokud se z provedených důkazů podává, že údaje o příjmech jednoho ze žadatelů (které byly v daném případě uvedeny nepravdivě) nebyly pro úvěrujícího vůbec podstatné. Tomuto požadavku ovšem soudy nižších stupňů nedostály, jelikož se s touto skutečností (tj. nezpůsobilostí nepravdivých údajů o zaměstnání a příjmech obviněné ovlivnit rozhodnutí České spořitelny, a.s., o poskytnutí úvěru) vyplývající ze zprávy České spořitelny, a.s., jakož ani se souvisejícími námitkami obviněné, vůbec nevypořádaly.

25. V posuzovaném případě ovšem nelze odhlédnout od skutečnosti, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně měla obviněná (společně se C. S.) uvést nepravdivé údaje nejen ohledně svého zaměstnání a příjmů, nýbrž i ohledně počtu vyživovaných osob a jejich dalších závazků. Se zřetelem k těmto skutkovým zjištěním nalézacího soudu, nezpochybněným soudem druhého stupně, by tak byla společenská škodlivost ve vztahu ke znaku uvedení nepravdivých údajů z důvodu mnohosti nepravdivých údajů uvedených České spořitelně, a.s., v rámci žádosti o úvěr nepochybně zvýšena. K tomu však Nejvyšší soud musí konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není nikterak zřejmé, na základě jakých provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům o uvedení nepravdivých údajů stran počtu vyživovaných osob a dalších závazcích obviněné a C. S. Z obsahu trestního spisu bylo navíc zjištěno, že ze žádosti o úvěr (viz č. l. 6 spisu) se sice nepodává konkrétním číslem počet vyživovaných osob, nicméně v téže řádce je v kolonce o věku dětí vyplněno 12, 18 . Skutkové zjištění o nepravdivém uvedení počtu vyživovaných osob tak postrádá oporu nejen v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (potažmo § 134 odst. 2 tr. ř.), nýbrž i v provedených důkazech. Rozpor skutkových závěrů nalézacího soudu s provedenými důkazy byl shledán rovněž v části skutkové věty o neuvedení ostatních závazků u spol. GenAgro, a.s., jelikož obviněná, ani C. S. neměli závazky vůči této společnosti, ale vůči otci C. S., jenž obviněné poskytl půjčku, ze které byly uhrazeny závazky vůči společnosti GenAgro, a.s. (viz č. l. 36 spisu). Nehledě na vytknutá procesní pochybení nutno zejména opětovně podotknout, že soudy nižších stupňů se nikterak nezabývaly právním hodnocením ani ve vztahu k těmto nepravdivým údajům (a to i s přihlédnutím k jejich důležitosti pro uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu shora popsaných teoretických východisek) a jejich subsumpcí pod příslušný znak skutkové podstaty trestného činu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

26. Naproti tomu nelze přiznat opodstatnění námitce obviněné, že soudy nižších stupňů při posouzení (základů) její trestní odpovědností nevzaly v potaz skutečnost, že poskytnutý úvěr byl i navzdory uvedení nepravdivých údajů následně (C. S.) splácen, a to s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, potažmo princip ultima ratio . K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, neboť k jeho dokonání není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel uvede nepravdivé údaje v rámci sjednávání úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, v Sešitě 77/2011 pod č. T 1406). S ohledem na takto koncipovanou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž okolnost následného splácení úvěru, či eventuální absence škody nemohou ovlivnit posouzení základů trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu úvěrového podvodu, jelikož se jedná o okolnosti nastalé po dokonání trestného činu. Skutečnost, že úvěr (poskytnutý navzdory uvedení nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených údajů) je následně splácen, ovšem může indikovat, že se v konkrétním posuzovaném případě může jednat o méně společensky škodlivý čin, přičemž v takových případech je zapotřebí se o to zevrubněji vypořádat s otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a způsobilosti takového protiprávního jednání ohrozit majetkové vztahy v oblasti úvěrování. Nicméně, samotné splácení takto poskytnutého úvěru jakožto součást chování pachatele po spáchání trestného činu může být zohledněno toliko při úvahách o vhodné trestněprávní reakci na spáchaný skutek, a to jak v rovině trestního práva hmotného (při ukládání trestní sankce, kdy by přicházelo v úvahu i upuštění od potrestání), tak v rovině trestního práva procesního [např. při aplikaci odklonů jak tomu bylo v případě C. S. a O. S. nebo zásady oportunity z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.]. V této souvislosti možno poukázat rovněž na závěry již zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe, z jehož právní věty se mimo jiné podává, že chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku) [viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. 27. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud vyjádří rovněž k úvaze státního zástupce o možnosti právní kvalifikace souzeného jednání jako pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu tzv. pozitivního skutkového omylu o znacích základní skutkové podstaty. Nelze popřít, že v dané věci se ze strany (dříve ve věci obviněných) C. S. a O. S. skutečně jednalo o důsledně promyšlený a provedený postup při přípravě nepravdivých údajů o zaměstnání a příjmech obviněné, takže je zřejmé, že tyto nepravdivé údaje subjektivně považovali za velmi důležité pro uzavření úvěrové smlouvy, byť v objektivní poloze (jak vyplývá ze správy České spořitelny, a.s.) tyto údaje nebyly způsobilé ovlivnit rozhodnutí České spořitelny, a.s., o poskytnutí úvěru. Ve vztahu k jednání spočívajícímu v uvedení nepravdivých údajů o zaměstnání a příjmech obviněné ze strany C. S. a O. S. by tak bylo na místě uvažovat o pozitivním skutkovém omylu (ve smyslu § 18 odst. 3 tr. zákoníku a maiore ad minus ), jak ve svém vyjádření alternativně naznačil státní zástupce (srov. Kratochvíl, V. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 308-310). Na druhé straně však nelze pominout tu skutečnost, že obviněná se na přípravě těchto nepravdivých údajů podílela v podstatě jen okrajově tím, že je stvrdila svým podpisem. Při eventuálních úvahách o právní kvalifikaci jednání obviněné v části týkající se uvedení nepravdivých údajů o jejím zaměstnání a příjmech jako pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 k § 211 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu jejího pozitivního skutkového omylu by tak bylo nutné posoudit, zda rovněž ona mylně předpokládala, že tyto nepravdivé údaje jsou důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za předpokladu, že by i v jejím případě bylo možné dospět k závěru o pozitivním skutkovém omylu, bylo by pak potřebné přihlédnout k míře její účasti na přípravě a uvádění těchto nepravdivých údajů (byť ve skutečnosti údajů bezvýznamných pro rozhodnutí České spořitelny, a.s., o poskytnutí úvěru) a následně posoudit její jednání se zřetelem k požadavku individualizace trestní odpovědnosti a vyvstávající zásadě subsidiarity trestní represe. 28. Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 466/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 1 T 51/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 29. V dalším řízení bude Okresní soud v Třebíči povinen znovu posoudit jednání obviněné v intencích výše uvedeného. V první řadě v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozsudku vyloží, o které důkazy opřel svá skutková zjištění o uvedení nepravdivých údajů ze strany obviněné (všech, které jí budou eventuálně v dalším řízení přisouzeny). Dále na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu, který bude mít oporu v provedeném dokazování i odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně rozvede své právní úvahy ve vztahu k hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty vymezené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci právní kvalifikace jednání obviněné se pak bude muset pečlivě vypořádat se skutkovým zjištěním, že úvěr by byl obviněné (a C. S.) poskytnut i v případě, že by byla bez zaměstnání a příjmů. Se zřetelem k této skutečnosti bude povinen řádně odůvodnit, zda uvedení nepravdivých údajů, které bude v dalším řízení obviněné přičítáno, naplňuje příslušný alternativní znak objektivní stránky úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, a to s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe, jakož i požadavku individualizace trestní odpovědnosti, a to vzhledem k míře účasti obviněné na uvedení nepravdivých údajů České spořitelně, a.s. V neposlední řadě nutno připomenout, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 30. Jelikož zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu