6 Tdo 237/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 3 tr. zákoník



6 Tdo 237/2013-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2013 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 419/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 61/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 419/2012, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 12 T 61/2012, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, který nabyl právní moci téhož dne, sp. zn. 2 T 154/2011, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 T 154/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 419/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody poukazuje na to, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání a odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Obviněný obšírně rozvádí argumentaci jím uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem zamítnuto. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu toto označuje za nepřezkoumatelné a neodpovídající požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 138 a § 125 odst. 1 tr. ř. pokud odvolací soud dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, jehož výrok o vině, trestu i náhradě škody potvrdil jako správný. V souvislosti s výrokem o vině popírá, že by se předmětného jednání dopustil, vytýká, že se soudům nepodařilo prokázat existenci podvodného úmyslu, když v tomto směru odkazuje na rozh. č. 54/67 Sb. rozh. tr., jakož i další judikaturu dané problematiky se týkající. Namítá, že již postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů byl v zřejmém rozporu se zásadami vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a dovozuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho jednání soudy. Podle jeho mínění soudy měly věc hodnotit i z pohledu principu subsidiarity trestní represe a uplatnit zásadu ultima ratio. Rovněž zmiňuje závažné pochybení soudů při rozhodování o trestu, který označuje za nepřiměřeně přísný. V souvislosti s tím odmítá argumentaci soudu prvního stupně, že se předmětné trestné činnosti dopustil v době podmíněného odkladu výkonu trestu pro trestný čin loupeže, neboť jednání, kterým se měl dopustit přečinu podvodu se naopak dopustil dříve nežli skutku kvalifikovaného jako loupež. Odvolací soud rovněž nevyhověl žádosti obviněného o ustanovení obhájce, když usnesení č. j. 5 To 419/2012-147, kterým takto rozhodl, mu bylo doručeno až poté, co veřejné zasedání o odvolání proběhlo, a tímto jeho postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž v souvislosti s vytýkanými pochybeními soudů obou stupňů dále ocitoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187). Z důvodů shora uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Podáním ze dne 28. 1.2013, datovaným dnem 25. 1. 2013, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3, resp. posléze podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že motivací jednání obviněného byla bezvýchodná finanční situace, přitom věděl, že s ohledem na své příjmy, jím daný slib ohledně vrácení peněz, je nereálný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obviněný v první jeho alternativě zní: bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu však v dané věci pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první části není důvod. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil (v první alternativě). V druhé alternativě lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že se obviněný v rámci uplatněných námitek pouze domáhá změny skutkového zjištění, které by mělo podpořit jeho verzi skutkového děje, tj. že se svým jednáním přečinu podvodu nedopustil. Ve svém dovolání namítá, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a tento svůj závěr opírá o tvrzení, že důkazy, kterými měl být zjištěn správný skutkový děj (odpovídající jeho představám) byly nesprávně hodnoceny (zpochybňuje výpověď svědkyně poškozené O. S., která není podle obviněného pravdivá, stejně jako výpovědi dalších svědků) a na základě toho musel být také zjištěn nesprávný skutkový stav, a tím je přípustné podle obviněného dovolání, a to prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uplatněním tzv. extrémního nesouladu.

K uvedenému okruhu námitek obviněného musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále také odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby mohl reagovat na námitku obviněného, že v jeho případě jde o tzv. extrémní nesoulad , který je podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný zmiňuje tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je podle jeho názoru dán také shora uvedený dovolací důvod, a tím také přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze jeho námitce o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé a nepřezkoumatelné přisvědčit.

V návaznosti na výše uvedené je potřebné konstatovat, že z rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněného nevybudovaly pouze na výpovědi poškozené O. S., ale poukazují také na další důkazy, které v souvislosti s výpovědí této svědkyně věrohodnost argumentace obviněného (že ze svých odměn byl schopen splácet dluh poškozené S., že problémy nastaly až posléze poté, když problémy řešil hrou na výherních automatech a svou výplatu prohrál, přičemž v době uzavírání dohody o půjčce předpokládal, že peníze bude schopen vrátit) vyvrací. Za situace, kdy splatnost dluhu byla sjednána do 31. 3. 2011 se jako účelová a o podvodném jednání obviněného vypovídající jeví námitka, že i když chtěl, dále již dluh splácet nemohl, neboť byl začátkem července umístěn do vazby, neboť ve vazbě se nacházel až od 11. 7. 2011 do 25. 10. 2011 (č. l. 152 spisu). Lze dodat, že ani po svém propuštění z vazby neuhradil ze zbývající dlužné částky ničeho, ani se o to nepokusil. Nutno zdůraznit, že výpověď poškozené (protokol o hlavním líčení ze dne 27. 6. 2012, č. l. 107-108 spisu) nebyla v rámci hodnocení důkazů osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, když s touto pak korespondovala zejména výpověď jejího syna P. S., jakož i svědka R. P. (protokol o hlavním líčení ze dne 27. 6. 2012, č. l. 108-111 spisu), stejně jako listinné důkazy, zejména smlouva o finanční půjčce ze dne 15. 2. 2011 a ze dne 17. 2. 2011 (č. l. 12-13 spisu), návrh dohody o splátkách (č. l. 21 spisu), potvrzení o zaměstnání společnosti PRO-GEC Stav, spol. s. r. o. o srážkách ze mzdy obviněného, doklady o závazcích obviněného, rozhodnutí soudů o exekucích nařízených proti jeho osobě, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 T 154/2011. Tyto skutečnosti podrobně rozvádí soud prvního stupně na str. 6-7 svého rozsudku, kdy uvádí, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že v průběhu trestního řízení činěné výpovědi poškozené, svědků a v jejich návaznosti i listinných důkazů shledal věrohodnými a tvrzení obviněného účelovým. Uvedené hodnotící závěry, odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., byly shledány rovněž logickými soudem druhého stupně, který se k námitkám obviněného, které tento vyjádřil ve svém odvolání a jsou shodné s dovolacími námitkami, vyjádřil na str. 1-2 svého usnesení. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně vyplývá, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav tak, že o něm nejsou pochybnosti, přičemž pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu a jeho výkonu ani ve výroku o náhradě škody (viz str. 1-2 usnesení). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., (resp. § 134 odst. 2 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. S ohledem na tyto skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil, se snaží Nejvyšší soud přesvědčit o své verzi skutkového děje, který je však odchylný od zjištění soudu prvního a druhého stupně, přičemž uvedené skutkové zjištění odpovídající představám obviněného, vychází z hodnocení důkazů dle představ obviněného. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů zjištěných soudy a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Za takové situace však nelze akceptovat námitku tzv. extrémního nesouladu, neboť rozhodnutí soudů jsou jasná, přesvědčivá a logická, pouze neodpovídají představě obviněného. Pro úplnost lze dodat, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek zčásti odůvodňuje nepřípustným způsobem, protože dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

V návaznosti na problematiku tzv. extrémního nesouladu musí soud ke zjišťování skutkového stavu a otázce hodnocení důkazů a uplatněné obhajobě obviněného uvést, že námitky obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání, byly obviněným uplatněny nejen v řízení u soudu prvního stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím. Na případ, kdy obviněný uplatňuje námitky obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejícím řízení, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Zde je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení NS ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Nutno podotknout, že za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o jednání jež je třeba řešit primárně cestou civilního práva.

Pokud jde o námitky, kterými obviněný zpochybňuje uložený trest, který považuje za nepřiměřeně přísný, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že takto koncipované námitky nemohou naplnit nejen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání napadat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněnému lze sice přisvědčit, že přečinu podvodu se dopustil dvěma útoky dne 15. 2. 2011 a 17. 2. 2011 a zvlášť závažného zločinu loupeže, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 154/2011, se dopustil až dne 24. 6. 2011, nepřesnost argumentace soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku v tomto směru je však toliko formálního charakteru, neboť obviněnému byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody a ten mu byl ukládán v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu, kterým byl uznán vinným. Tímto byl zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kde bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let. Pokud soud v rámci § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, nelze tento trest co do druhu a jeho výměry považovat za trest, který by byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ani se nejedná o druh trestu, který zákon nepřipouští [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Dále je třeba konstatovat, že námitky, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 a § 36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. V návaznosti na uvedené skutečnosti nelze argumentaci obviněného, že nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení obhájce, o které žádal krajský soud z nedostatku finančních prostředků na hrazení obhajoby, a které nebylo vyhověno s tím, že usnesení, kterým byla tato jeho žádost podle § 33 odst. 2 tr. ř. zamítnuta, mu bylo doručeno až poté, co proběhlo veřejné zasedání o jeho odvolání, pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.) nelze podřadit, neboť není vytýkáno porušení některého z ustanovení trestního řádu, jež pojednávají o nutné obhajobě. Ve vztahu k uvedené námitce obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že jestliže soud v řízení o přečinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, ukládá souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, jímž byl pachatel uznán vinným dřívějším pravomocným rozsudkem, není dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. V takovém případě je totiž řízení, byť před senátem ve smyslu § 314a odst. 2 tr. ř., konáno o přečinu, a nikoliv též o tomto zločinu, třebaže i za něj je ukládán souhrnný trest (viz rozhodnutí č. 61/2012 Sb. rozh. tr.).

Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann