6 Tdo 230/2004
Datum rozhodnutí: 11.03.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 230/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2004 o dovolání obviněného D. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 2 To 885/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 192/2003, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 T 192/2003, uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil tím, že dne 3. 7. 2003 kolem 21.30 hod. v H. na chodbě restaurace U T. v ulici S. chytil za oděv pod krkem číšníka M. K., nar. 20. 2. 1984, kterého přitlačil ke zdi, pod pohrůžkou fyzického napadení po něm požadoval vydání peněz, což zdůraznil rozbitím reklamního poutače instalovaného na stěně nad hlavou M. K., když toto poškozený odmítl, vytrhl mu obviněný G. z kapsy zástěry číšnický flek s finanční hotovostí a z místa činu utekl, čímž způsobil majiteli restaurace T. K., , škodu ve výši 15.170, 80 Kč, odcizením číšnického fleku M. K. škodu ve výši 280,- Kč a společnosti P. P. a. s., ODC O. poškozením reklamního poutače na pivo R. škodu ve výši 6.045,- Kč. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byla rovněž uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozeným škodu v rozsahu, který je uveden ve výroku o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. G. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 2 To 885/2003, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 2 To 885/2003, napadl obviněný D. G. dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že hmotně právní posouzení skutku vyjádřené v právní větě tím, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , nekoresponduje skutkovému zjištění, že .pohrůžkou fyzického napadení po něm požadoval vydání peněz, což zdůraznil rozbitím reklamního poutače instalovaného na stěně nad hlavou M. K. . , a proto tyto skutkové okolnosti neměl soud prvního stupně podřadit pod výše uvedené právní posouzení. Dále konstatoval, že užití násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. se musí vztahovat vůči jinému (tj. osobě) a nikoli vůči věci, v tomto případě reklamnímu poutači. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obsahují jen pohrůžku fyzického napadení a neobsahují užité násilí. Za tohoto stavu není podle jeho názoru hmotně právní posouzení skutku v souladu se zákonem, neboť trestný čin loupeže je charakterizován buďto užitím násilí nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 2 To 885/2003, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 T 192/2003, ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 4 tr. ř. obviněného nevzal do vazby.

Podle § 265h odst. 2 věty první tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně odeslal opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. G. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ze znění citovaného dovolacího důvodu plyne, že námitky, kterými lze úspěšně tento dovolací důvod uplatnit, musí být hmotně právní povahy. Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a není určeno ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný D. G. spáchal skutek tak, jak je popsán v rozsudku Okresního soudu v Přerově, v němž je třeba spatřovat těžiště při úvahách, zda skutek zjištěný soudem je trestným činem, případně zda zvolená právní kvalifikace trestného činu je správná.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z dikce tohoto trestného činu vyplývá, že jeho skutková podstata obsahuje alternativně dvě formy jednání. Jeho objektivní stránka spočívá v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pachatel může vykonat jenom násilí nebo jenom pohrůžku bezprostředního násilí, anebo může současně vykonat obě jednání. Pro stanovení trestní odpovědnosti však stačí, aby pachatel vykonal jednu z těchto alternativ.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Může být vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a z ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned.

Z popisu skutku obsaženého ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť poškozeného ...přitlačil ke zdi a vytrhl mu z kapsy zástěry číšnický flek . Takovéto jednání je násilím, neboť je zřejmé, že přitlačení ke zdi sloužilo k zamezení odporu poškozeného. Není rovněž pochyb o tom, že šlo o prostředek nátlaku na vůli napadeného. I uvedené vytržení fleku z kapsy je nutno považovat za použití násilí, protože bylo natolik intenzivní, že došlo k roztržení kapsy. Je zřejmé, že nešlo o neočekávané vytažení peněženky z kapsy.

Obviněný použil také pohrůžky bezprostředního násilí, neboť pod pohrůžkou fyzického napadení požadoval po poškozeném M. K. vydání peněz. Pohrůžku zdůraznil rozbitím reklamního poutače instalovaného na stěně, což následně i realizoval.

Takto zjištěnému jednání měla odpovídat ve výroku rozsudku soudu prvního stupně právní věta (právní posouzení skutku), že obviněný D. G. proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se zmocnit cizí věci. Soud prvního stupně sice v právní větě pouze uvedl, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu se zmocnit cizí věci, přičemž neuvedení obou alternativních znaků skutkové podstaty nemá vliv na jinak věcnou správnost rozhodnutí a nemůže být důvodem pro jeho zrušení v dovolacím řízení. Jak již bylo výše uvedeno, k závěru o vině postačuje, že je prokázáno, že pachatel vykonal jednu z těchto alternativ. Právní posouzení skutku vyjádřené v právní větě formulací, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu se zmocnit cizí věci , je správné, neboť ve skutkovém zjištění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je obsaženo použití násilí (viz výše), které směřovalo ke zmocnění se peněz poškozeného. Výhrady obviněného vznesené v dovolání proto nelze akceptovat.

K tvrzení obviněného, že násilí se musí vztahovat vůči osobě a nikoli vůči věci, lze uvést následující stručnou poznámku. Nauka i právní praxe vychází z názoru, že násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. sice zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo i věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný požadoval po poškozeném M. K. vydání peněz v době, kdy jej chytil za oděv pod krkem, přitlačil ke zdi a vyhrožoval fyzickým napadením, což zdůraznil rozbitím reklamního poutače, tak nepochybně i výhrůžkou ohledně rozbití věci činil nátlak na jeho vůli, aby zmíněný požadavek splnil.



Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné v mimořádném opravném prostředku nelze z výše popsaných důvodů akceptovat, a proto dovolání obviněného D. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž musel věc meritorně přezkoumat.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal