6 Tdo 23/2006
Datum rozhodnutí: 11.01.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 23/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, č. j. 5 To 412/2004 183, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 35/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, č. j. 5 To 412/2004 183, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2003, č.j. 3 T 35/2003 88. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 248 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Pokud jde o důvody, které jej vedly k podání dovolání s odkazem na zmíněný dovolací důvod, poukazuje na to, že sice byl vyrozuměn o konání veřejného zasedání, ale k tomuto se nemohl dostavit, neboť dne 7. 8. 2005 byl zadržen policií ve S. (dále jen S. ) a od 8. 8. 2005 až do 17. 8. 2005 byl ve vazbě. Z uvedeného vyplývá, že se nemohl k veřejnému zasedání dne 9. 8. 2005 dostavit a nemohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tím byl také zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ). S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, č. j. 5 To 412/2004 183, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále je toho mínění, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Předně musí Nejvyšší soud uvést, že již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, kterým podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, č. j. 5 To 59/2004-118, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.) a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, uvedl, že samotné předložení potvrzení o pracovní neschopnosti by neprokazovalo dostatečným způsobem, že obviněný pro zdravotní důvody není schopen se dostavit k veřejnému zasedání. Okolností, která vedla Nejvyšší soud k vydání usnesení sp. zn. 6 Tdo 932/2004, bylo to, že odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolával, nikoli pouze vyrozumíval, a tím dal najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že soud měl k dispozici jednak omluvu obviněného, zprávu lékařky, ze které vyplývalo, že lékař účast obviněného u veřejného zasedání nedoporučuje, nezbylo Nejvyššímu soudu než postupovat jak shora uvedeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem považuje Nejvyšší soud za potřebné znovu zmínit následující skutečnosti (uvedené již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004) :



Ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Obviněného k veřejnému zasedání předvolává zpravidla tehdy, kdy považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003/I Sb. rozh. tr.).

Jak vyplývá z pokynu předsedkyně senátu na čl. 175 či 178, jakož i z dalších skutečností patrných ze spisu, předsedkyně senátu obviněného o konání veřejného zasedání vyrozumívala vzorem č. 7a). Z dodejek vyplývá, že písemnost zaslaná obviněnému obsahovala vyrozumění o konání veřejného zasedání. Není tudíž pochyb, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání dne 9. 8. 2005 řádně vyrozuměn. K zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání se používají rozlišné vzory (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org., o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení). K veřejnému zasedání se obviněný předvolává prostřednictvím vzoru č. 8 - předvolání k veřejnému zasedání, o termínu veřejného zasedání musí být obviněný vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a - vyrozumění o veřejném zasedání.

V souvislosti s argumentací obviněného v podaném dovolání je dále potřeba uvést, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn (nikoli předvolán) dne 3. 8. 2005 (dvakrát), tedy včas a řádně, což je potvrzeno jednak jeho podpisem, ale i vyjádřením v dovolání, že předvolánku (zaměňuje s vyrozuměním) si řádně převzal . Toto vyrozumění převzal na adrese P., D. u pí B. S., a téhož dne na adrese P., V. Tedy na území Č. r. Proč Nejvyšší soud uvedené zdůrazňuje je následující. Po celou dobu řízení před odvolacím soudem obviněný argumentuje tím, že zdravotní stav mu nedovoluje účastnit se řízení před odvolacím soudem. V tomto směru musí Nejvyšší soud uvést, že ani postup odvolacího soudu nebyl optimální, pokud jde o kladení otázek lékařce. Otázky na možnost účasti obviněného u veřejného zasedání nebyly dostatečně přesně formulovány (kdy bude schopen účasti u veřejného zasedání), když z lékařských zpráv vyplývá, že docházel na vyšetření (tudíž by mu patrně nic nebránilo dostavit se maximálně na hodinu k veřejnému zasedání) a ze zprávy primáře MUDr. J. J., zástupce přednosty urologické kliniky F. n. v M., se podává, že vzhledem k charakteru onemocnění je nejspíše možné zúčastnit se jednání u soudu. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje okrajově ve vztahu k tomu, že přestože obviněný dne 3. 8. 2005 převzal vyrozumění o konání veřejného zasedání, neomluvil se a přestože po dobu delší jednoho roku je jeho stav tak vážný a dokládán lékařskou zprávou, že jeho účast se nedoporučuje, opouští území Č. r., aby byl následně v S. vzat do vazby. Uvedená skutečnost svědčí pro jednoznačný závěr o tom, že zdravotní stav (který nemusel být optimální a vedl i k operaci dne 15. 3. 2005 obviněného) se stal pro obviněného záminkou, kterou mařil nařízená veřejná zasedání. Odvolací soud, pokud by vhodně volil otázky na lékařku, která vystavila pracovní neschopnost, a přihlédl ke zprávě na č. l. 159, mohl o odvolání obviněného rozhodnout již dříve. Dále je potřebné zmínit i to, že obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím bylo porušeno jeho právo dané mu zákonem a Listinou. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že obviněný pokud se omlouval z veřejného zasedání dne 12. 10. 2004, odkazoval na zdravotní důvody, které mu brání účasti u veřejného zasedání, na kterém trvá, aby se mohl osobně vyjádřit k celé své věci a k obsahu svého odvolání . Obviněný však minimálně od 12. 10. 2004 neučinil ničeho nezaslal soudu žádnou písemnost, ve které by se vyjadřoval k celé své věci a obsahu svého odvolání až do dne rozhodování odvolacího soudu dne 9. 8. 2005. Také tato skutečnost spolu s přihlédnutím k jednání obviněného v průběhu celého dovolacího řízení vzbuzují důvodné pochybnosti o tomto tvrzení obviněného.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené, když zjistil, že obviněný byl o veřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2005 řádně a včas informován, (odvolacímu soudu se neomluvil, nepožádal o odročení veřejného zasedání, vycestoval z území republiky přičemž nepříznivý zdravotní stav, který mu po dobu delší jak jeden rok měl bránit se dostavit k odvolacímu soudu) a odvolací soud nepovažoval osobní účast obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou, musí konstatovat, že v daném případě neshledal podmínky pro postup obviněným navržený v dovolání. Pro uvedený postup nebyly shledány podmínky ani z pohledu obviněným tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný byl v této trestní věci vyslechnut jako obviněný dne 22. 1. 2003, obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení převzal. K hlavnímu líčení se s ohledem na svůj špatný zdravotní stav dne 2.4. 2003, ani v následujících termínech nedostavil a hlavní líčení se konalo dne 8. 10. 2003 v nepřítomnosti obviněného, když obhájce obviněného, který byl hlavnímu líčení přítomen prezentoval souhlas obviněného s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dále je třeba zdůraznit, že obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které však směřovalo pouze do výroku o trestu, přičemž svoji argumentaci postavil na tom, že soudem prvního stupně nebylo dostatečně zohledněno, že výkon doposud nevykonaných zbytků trestů odnětí svobody by měl být dostatečný k jeho nápravě, není tedy nutno působit represivně na něj v této trestní věci a bylo by proto na místě upustit podle § 37 tr. zák. od uložení dalšího trestu (takto bylo odvolání obhájcem obviněného odůvodněno dne 29. 12. 2003). Dovolací soud nemohl přehlédnout ani to, že odvolací soud od prvního veřejného zasedání konaného dne 19. 2. 2004 činil vše pro to, aby vyšel obviněnému vstříc, pokud jde o jeho konání, přestože nic mu nebránilo skončit věc dříve (viz výklad shora).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání na 9. 8. 2005 pouze vyrozumíval, o termínu konání byl obviněný včas a řádně vyrozuměn, k tomuto veřejnému zasedání se nedostavil (byť pro objektivní překážku) a odvolací soud o jeho odvolání do trestu rozhodoval v jeho nepřítomnosti, aniž by měl k dispozici řádnou omluvu obviněného, přesto mu nebránilo za této situace rozhodnout v nepřítomnosti obviněného o jeho odvolání. Nejvyšší soud je toho názoru, že ani skutečnost, že byl obviněný v době rozhodování o jeho odvolání ve vazbě v S., o čemž soud odvolací nevěděl, není důvodem pro postup navržený obviněným v rámci dovolání při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odkaz na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Shora bylo již citované znění Listiny zmíněno, přičemž Nejvyšší soud podrobně rozvedl okolnosti, které vydání dovoláním napadeného rozhodnutí předcházely, i to, jaké okolnosti a na čí straně bránily rozhodnout o odvolání obviněného podaném pouze do výroku o trestu. Vzhledem k tomu, že platný trestní řád výslovně neřeší otázku, která se stala důvodem podaného dovolání obviněný byl ve vazbě na území cizího státu v jiné trestní věci, která je proti němu vedena justičními orgány tohoto státu, ale řeší pouze otázku vazby či trestu ve vztahu k území Č. r., oproti trestnímu zákonu (viz § 22 odst. 1 tr. zák.), musel Nejvyšší soud brát zřetel i k této problematice a dospěl k závěru, že v dané trestní věci obviněného nedošlo s ohledem na všechny již shora rozvedené skutečnosti k porušení ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť těžiště čl. 38 odst. 2 Listiny ve vztahu k právu, aby věc byla projednána v přítomnosti obviněného a tento se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, lze bezesporu vztáhnout k problematice hlavního líčení nikoli však již beze zbytku k veřejnému zasedání. Jestliže by tomu tak mělo být ve vztahu k veřejnému zasedání, jednalo by se o ryze formalistické chápání tohoto ustanovení. Za předpokladu, že obviněný v podaném odvolání, které bylo směřováno proti tomu, že rozsudkem soudu prvního stupně nebylo upuštěno od uložení dalšího trestu, neuvedl resp. s ohledem na uplatněné dovolání a v podstatě ani nemohl uplatnit jiné námitky než ty které byly uvedeny v odvolání a odkazoval na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, pak je třeba uvést, že možnost vyjádřit se k prováděným důkazům lze uplatnit zejména u hlavního líčení, event. v případě odvolání podaném jak do výroku o vině, tak i trestu, a v případě dovolání při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu a námitky obviněného byly rozvedeny v odvolání, nemůže pak z hledisek uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny obstát námitka obviněného, že se chtěl k věci vyjádřit, když mj. po dobu delší jak jeden rok odvolání do trestu blížeji ve smyslu své argumentace nerozvedl. Případné námitky k otázce zjišťování skutkového stavu věci, viny či neviny obviněného jsou již bezpředmětné s ohledem na to, že uplynula doba k podání opravného prostředku i do viny. Nejvyšší soud je toho názoru, že ke každé věci je třeba přistupovat individuálně a rovněž tak je třeba individuálně posuzovat i naplnění důvodů pro použití ustanovení § 38 odst. 2 Listiny a nikoli k této problematice přistupovat pouze formálně, navíc je třeba připomenout, že ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny nebyly u veřejného zasedání prováděny žádné důkazy, když přítomnost obviněného ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny je vázána na to, aby se mohl obviněný k prováděným důkazům vyjádřit.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na to jakým způsobem bylo ve věci rozhodnuto, bylo bezpředmětné zabývat se návrhem obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, když je třeba zmínit, že ani předseda senátu soudu prvého stupně neshledal důvody pro postup podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. ledna 2006

Předseda senátu:



JUDr. Jan Engelmann