6 Tdo 227/2013
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.



6 Tdo 227/2013 - 75

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2013 o dovolání, které za obviněného R. M. , podal v řízení proti uprchlému jeho obhájce Mgr. Michal Münster proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 34 T 2/2010, byl obviněný R. M. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným uvedeným v rozsudku tam vyčíslené částky. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. M. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl na totéž řízení s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán též poškozený Ing. J. R.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal za uprchlého obviněného jeho obhájce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů nebylo nepochybně prokázáno, že naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by již v době vzniku příslušných pohledávek jednal s vědomím, že své závazky nebude moci splnit, že v tomto směru své věřitele uváděl v omyl, resp. že by jim jakékoliv podstatné skutečnosti zamlčel. Akcentoval, že bylo zjištěno, že své závazky ve značné míře plnil řádně a včas. Závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že pokud v některých případech závazky plnil, jednalo se o finanční prostředky z podvodně vylákaných půjček od dalších poškozených a že tak činil s cílem zastřít svou trestnou činnost, resp. že se v určitém okamžiku připravoval na útěk do USA a posuzovanou trestnou činností si zajišťoval pro tento pobyt finanční prostředky, označil za ničím nepodloženou spekulaci. Nesprávné je podle něho též tvrzení odvolacího soudu, že jako soukromá osoba s platem hudebníka musel vědět již od počátku odkupování kuponových knížek a nabízení zhodnocování finančních půjček o nemalé úroky, že nebude moci svým závazkům dostát. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytkl, že nezohlednil skutečnost, že zdrojem jeho příjmů byly výnosy z cenných papírů. Prohlásil, že jeho ekonomická situace se zhoršila vždy až po vzniku předmětných pohledávek a že v době jejich vzniku měl za to, že své závazky bude moci splnit. Dodal, že osoby, s nimiž uzavíral smlouvy, byly předem srozuměny s účelem použití finančních prostředků (nákup nebo prodej cenných papírů), a tedy mohly rizika z toho plynoucí zvážit. Pokud soudy dovozují existenci úmyslu z tzv. modu operandi, pak se podle něho jednalo pouze o způsob jeho podnikání. Jakožto soukromá osoba v souladu s právními předpisy realizoval nákup nebo prodej cenných papírů prostřednictvím obchodníků s cennými papíry s příslušným povolením. Shledal, že v daném případě hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a uznání jeho viny znamenalo porušení procesní zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), resp. práva na spravedlivý proces. V návaznosti na to shledal, že na vytýkané jednání lze pohlížet pouze jako na následné neplnění závazků v rámci soukromoprávních závazkových vztahů, do nichž dotyčné osoby vstupovaly zcela dobrovolně, a dodal, že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti účastníka druhého při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. V neposlední řadě uvedl, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými závěry soudů a následným právním hodnocením.

Dále zmínil, že prvoinstanční řízení bylo zatíženo podstatnými procesními vadami, které nebyly napraveny ani v rámci řízení odvolacího. Namítl, že soud podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl výpovědi některých svědků i za situace, kdy svědci v hlavním líčení bez oprávnění neodepřeli vypovídat a ani se v podstatných bodech neodchýlili od své dřívější výpovědi (jelikož ani ještě nezačali vypovídat). Soud prvního stupně se v tomto ohledu spokojil toliko s konstatováním svědků, že už si na dané události příliš nepamatují. Pokud pak svědek k přečtenému protokolu jen dodal vyjádření ve smyslu Ano, to je pravda , nelze to považovat za výpověď v hlavním líčení, protože výslech se ve skutečnosti nekonal. Poznamenal, že v některých případech soud předestíral minulé události, a to ve zjevné snaze, aby svědek pouze potvrdil verzi nastíněnou soudem. V tomto postupu soudu lze spatřovat nepřípustné zasahování do svědecké výpovědi, resp. snahu o evidentní ovlivňování svědků (což zakazuje § 101 odst. 3 věta druhá tr. ř.). Doplnil, že pokud někteří svědci vypovídali a v jejich výpovědích se vyskytly závažné rozpory, soudy k nim nepřihlédly. Vzhledem k tomu nebylo možno posoudit věrohodnost jejich výpovědí. Argumentoval, že extrémně dlouhá délka trestního řízení nemůže jít k jeho tíži a že svědci měli být v rámci hlavního líčení řádně vyslechnuti. Rovněž uvedl, že většina svědků nebyla před výslechem poučena podle § 101 tr. ř. o právu odepřít výpověď s tím, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že se jedná o vadu formálního charakteru, která nediskvalifikuje samotný výslech, neboť svědci byli protokolárně a procesním způsobem vyslechnuti v přípravném řízení, kde byl zjišťován jejich vztah k věci, poměr k jeho osobě a byli řádně poučeni podle § 100 tr. ř. a měli tak možnost se vyjádřit i k tomu, zda jim některá ze zákonných překážek brání vypovídat.

Následně konkrétně namítl nesprávná skutková zjištění soudů dříve ve věci činných stran skutků popsaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně pod body 64), 65), 68), 71), 72) a 73). Soudům vytkl, že dospěly k závěru o jeho vině výlučně na základě výpovědi svědka Ing. T. F. , ačkoli v jeho výpovědích v přípravném řízení a u hlavního líčení byly podstatné rozpory. K těmto rozporům soudy vůbec nepřihlédly a nedoplnily v tomto směru dokazování, jak požadovala obhajoba. Podrobně připomněl jednotlivé výpovědi jmenovaného svědka a konstatoval, že jeho výpovědi celkově působily velmi nevěrohodně a nelogicky. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním také ohledně skutku uvedeného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem 67), když na jeho vinu uzavřely výhradně na základě výpovědi svědka Z. P. , aniž by přihlédly k údajným závažným rozporům v jeho výpovědích v přípravném řízení a u hlavního líčení. Toto své tvrzení posléze podrobně rozvedl, přičemž zmínil též skutečnost, že dotyčný svědek byl pravomocně odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Shledal, že nesprávná skutková zjištění učinily soudy též v případě skutků pod body 11), 20), 37), 41) a 42) výroku o vině nalézacího soudu, když závěr o jeho vině opřely toliko o rozporné výpovědi svědka M. J. [bod 41)], R. T. [body 37) a 42)], Z. O. [bod 11)] a D. R. [bod 20)]. Shrnul, že ve všech shora uvedených případech byly výpovědi svědků zcela nevěrohodné a nelogické a obsahovaly závažné a podstatné rozpory, k nimž soudy náležitě nepřihlédly a ani v tomto směru nedoplnily dokazování (neprovedly důkazy navržené obhajobou). Byl uznán vinným na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž v důsledku nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového základu věci pak soudy dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že v případě uvedených skutků provedené důkazy nevytvářejí ucelený a logický řetězec, který bez důvodných pochybností svědčí pro závěr učiněný soudy o jeho vině. Navíc tím, že soudy neprovedly žádné z důkazů, jež navrhoval k doplnění dokazování, porušily zásadu presumpce neviny. Soudy podle jeho slov postupovaly tendenčně a jednostranně, s jediným cílem, a to uznat ho vinným, nikoli zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V řízení před soudy nebyly zjištěny či provedeny důkazy, které by jednoznačně a hodnověrně prokazovaly, že se skutků, jimiž byl uznán vinným, dopustil. Skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebyly respektovány mantinely § 2 odst. 6 tr. ř. V projednávané trestní věci jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že již nepřichází v úvahu přijetí právního závěru na jeho podkladě dovozeného a rozhodnutí soudů svědčí o možné libovůli v jejich rozhodování.

Dále namítl, že při ukládání trestu měla být zohledněna extrémně dlouhá délka trestního řízení, přičemž odmítl názor odvolacího soudu, že průtahy v řízení jsou objektivního charakteru a byly zaviněny jeho osobou. Upozornil, že od spáchání stíhaných skutků (jednalo se o období od 19. 1. 1994 do 3. 2. 1997) do doby jejich projednání před soudy uplynulo bezmála 15 až 19 roků (po které vedl řádný život). Zhodnotil, že tato doba jednoznačně představuje neúměrnou délku trestního řízení a porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) či práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny (v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09). Také poukázal na ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Ohradil se proti závěru odvolacího soudu, že délka trestního řízení byla přiměřená, druh a výměra uloženého trestu tomu odpovídající, resp. že soud prvního stupně se opomenul v odůvodnění napadeného rozsudku zmínit o přitěžujících okolnostech podle § 42 písm. a) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin po předchozím uvážení), podle § 42 písm. b) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti) a podle § 42 písm. m) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin na více osobách a pokračoval v něm po delší dobu). Podle jeho slov nelze v jeho neprospěch argumentovat přitěžujícími okolnostmi, které zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, výslovně neuváděl, neboť se jedná o porušení zásady vyjádřené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na mimořádné okolnosti případu shledal uložený trest odnětí svobody v trvání pěti roků nepřiměřeně přísným, nedostatečně vystihujícím zásadu individualizace trestu a zhodnotil, že výkonem tohoto trestu se nedosáhne naplnění jeho účelu. Porušení ústavního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo být v daném případě kompenzováno faktickým zmírněním trestu. Konkretizoval, že trestem přiměřeným by se jevilo upuštění od potrestání, trest odnětí svobody podmíněně odložený, příp. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Uzavřel, že jeho trestní stíhání se stalo nepřípustným z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 34 T 2/2010, v celém rozsahu zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že k deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný v podstatě žádné konkrétní argumenty neuvádí, nenamítá nic, co by mohlo být důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 (resp. § 11a) tr. ř., tedy nepřípustnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Dále konstatoval, že obviněný ve svém dovolání převážnou měrou jen opakuje důvody, jejichž podstatu již dříve uvedl ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, zejména nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem odvolacím, znovu uplatňuje údajné procesní vady před soudem nalézacím a domáhá se uložení mírnějšího trestu. Obviněný si přitom byl patrně vědom, že tyto námitky nenaplňují důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dále uvedl ve svém dovolání formulace nasvědčující tomu, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje extrémní rozpor. V souvislosti s tím státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud provedené důkazy pečlivě vyhodnotil a svůj postup v tomto směru podrobně a logicky popsal v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku. Zejména je patrno i to, že se pečlivě zabýval jak zaviněním obviněného obecně, tak i věrohodností svědeckých výpovědí k obviněným namítaným dvanácti útokům. Úvahy soudu o tom, proč nebylo potřebné dokazování doplňovat a proč soud uvěřil svědeckým výpovědím z přípravného řízení, se jeví jako logické a správné. Na tehdejší námitky obviněného ohledně doplnění dokazování, i ohledně věrohodnosti svědků F. , P. , J. , T. , O. a R. podrobně reagoval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Pokud byly výpovědi svědků u hlavního líčení čteny, stalo se tak za situace, kdy si v samotném závěru roku 2010 skutečně nemuseli pamatovat své výpovědi z počátku roku 2008. Pokud nevypovídali, odchýlili se od svých výpovědí z přípravného řízení a tím byl naplněn důvod podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Podle mínění státního zástupce tedy z ničeho neplyne, že by snad důkazy provedené nalézacím soudem byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, že by byly nedůvodně opominuty, nebo že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními byl extrémní rozpor , ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by v této věci mohly být porušeny základní postuláty spravedlivého procesu. Co se týče nedostatečného poučení svědků u hlavního líčení, to nemůže být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V souvislosti s námitkou obviněného v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož otázky druhu a výměry trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce prohlásil, že je zřejmé, že žádný z obviněným tvrzených dovolacích důvodů zde nelze uplatnit, neboť mu byl trest odnětí svobody uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby.

Nad rámec podstaty věci státní zástupce ještě poznamenal, že obviněný se mýlí, pokud namítá, že v neprospěch obviněného nelze argumentovat přitěžujícími okolnostmi, které zákon č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) platný v době spáchání skutku neznal a že tím odvolací soud porušil § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Z ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku je patrno, že pokud byl tento nejmírnější předpis použit, je třeba jej užít jako celku. Ze zákona č. 140/1961 Sb. proto nelze užít ani okruh polehčujících či přitěžujících okolností ani materiální znak trestného činu obviněným uváděnou společenskou nebezpečnost. Různé zákony nelze mezi sebou kombinovat a vybírat z nich ta či ona mírnější ustanovení. Je-li v předmětné věci užit platný trestní zákoník, uplatní se (s výjimkou druhu trestu a ochranného opatření viz § 3 tr. zákoníku) všechna jeho ustanovení, která jsou této věci přiléhavá, včetně polehčujících a přitěžujících okolností. To odpovídá dlouhodobě ustálené judikatuře viz rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 19/1962, 11/1991, 48/2011 Sb. rozh. tr., jakož i nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12, sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené obviněným zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V souvislosti s námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak vzhledem k pečlivému hodnocení všech důkazů nalézacím soudem neshledal v předmětné věci nic, co by takovému extrémnímu rozporu mohlo nasvědčovat. K formálně tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný žádné bližší argumenty neuvedl. Ze všech těchto důvodů nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. na straně odvolacího soudu.

V závěru proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem (z převážné části) neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentace níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces) a neúplná a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání tak, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a porušení ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., resp. absenci aplikace ustanovení § 101 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a z neúplných a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále (přiměřeně) aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu [v tomto směru poukazující na údajnou extrémně dlouhou délku trestního řízení, resp. odmítající závěr odvolacího soudu o existenci přitěžujících okolností podle § 42 písm. a), b), m) tr. zákoníku] pod uplatněné dovolací důvody (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zločin, jímž byl uznán vinným.

Rozvedené námitky nelze podřadit ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod totiž lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (resp. § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Pod tento dovolací důvod lze se značnou mírou tolerance a pouze formálně podřadit jedině výhradu obviněného v tom smyslu, že jeho trestní stíhání se stalo z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení nepřípustným. K tomu však Nejvyšší soud poznamenává, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/03, usnesení sp. zn. IV ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03). V návaznosti na to připomíná, že ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud) ve svých rozhodnutích nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a především nestanovil výslovnou sankci, jež by následovala v případech porušení tohoto práva. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznává stěžovateli spravedlivé zadostiučinění i ve formě peněžní náhrady. Této judikatuře Soudu odpovídala i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). Jak Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. V této souvislosti Ústavní soud judikoval, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení, není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.

Obecně vzato, v rámci svých eventuelních úvah o možné kompenzaci porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy soud musí volit mezi takovými prostředky trestního práva, jež současně respektují ochranu práv poškozených subjektů. Tato kompenzace se může projevit např. ve formě finančního zadostiučinění nebo ve výroku o trestu.

Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že v posuzované trestní věci nelze soudům dříve ve věci činným porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení oprávněně vytýkat. Delší doba trvání trestního řízení totiž byla zapříčiněna především jednáním samotného obviněného, který se trestnímu stíhání dlouhodobě vyhýbal pobytem na neznámém místě v cizině, a to i poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Uložený trest tak se zřetelem k tomu i s přihlédnutím ke skutečnosti, že byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nelze označit za nepřiměřený.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2013

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý