6 Tdo 227/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 227/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 dovolání, která podali obvinění D. W., J. B., M. K., A. W., a J. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 23 To 113/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 102/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. W., J. B., A. W. a J. S., o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007, č. j. 27 T 102/2004-2476, byli obvinění D. W., J. B., M. K., A. W. a J. S., uznáni vinnými:

I.

obviněný D. W.

- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 1) až 8) výroku],

obviněný J. B.

- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 9), 10) a 15) výroku], dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 15) výroku],

- trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. [v bodě 11) výroku],

obviněný M. K.

- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 15), 16), 18) až 22) výroku],

obviněný A. W.

- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 17) a 23) výroku],

obžalovaný J. S.

- trestným čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 24) až 31) a 33) výroku], dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 34) výroku],

- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. [v bodě 32) výroku],

a to u všech obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za tyto trestné činy byli odsouzeni:

obviněný D. W.

Za uvedený trestný čin a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2004, č. j. 27 T 175/2004-50, doručeným mu dne 24. 11. 2004, pravomocným dne 3. 12. 2004, podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 11 rozsudku. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2004, č. j. 27 T 175/2004-50, pravomocného dne 3. 12. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

obviněný J. B.

Podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 11 rozsudku.

obviněný M. K.

Za uvedený trestný čin a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2004, č. j. 31 T 148/2004-41, doručeným mu dne 11. 2. 2005, pravomocným dne 22. 2. 2005, podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 13 rozsudku. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2004, č. j. 31 T 148/2004-41, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

obviněný A. W.

Za uvedený trestný čin a za trestný krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 9. 2004, č. j. 7 T 398/2004-30, doručeným mu dne 14. 10. 2004, pravomocným dne 23. 10. 2004, podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 13 a 14 rozsudku. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 9. 2004, č. j. 7 T 398/2004-30, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

obviněný J. S.

Podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 14 rozsudku.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to věcí specifikovaných na str. 14 a 15 rozsudku.

Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

II.

Obvinění D. W. a J. B. byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 1) na str. 15 rozsudku, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Obviněný J. B. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 3) na str. 16 rozsudku, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných S. K., R. Š., R. H., M. H., J. S., a I. S.

Vůči konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění D. W., J. B., S. K., R. Š., R. H., M. H., M. K., A. W. a J. S.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 23 To 113/2008, bylo rozhodnuto:

K odvolání obviněných D. W., S. K. a R. H. byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody:

- jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému D. W. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti E. L. a. s., se sídlem Č. B., S. n., IČ , jejímž nástupcem je společnost E. s. r. o., se sídlem Č. B., S. n., IČ, částku 48.180,- Kč,

- kterým byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené společnosti K., p. a. s., se sídlem P., T., IČ, a G. M. M. a. s., se sídlem P., V., odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněných J. B., R. Š., M. H., M. K., A. W. a J. S., byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích podali obvinění D. W., J. B., M. K., A. W. a J. S., prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný D. W. dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny výroky o vině a trestu, vyjma výroku, jímž byl obžaloby zproštěn), přičemž uplatnil dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu a při jejich objektivním hodnocení, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo, nemohou vést k závěru, že trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchal, a už vůbec ne ve větším rozsahu. Uvedl, že dovoláním vytýká porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a tím i práva na spravedlivý proces, které je základním právem občana, a tudíž je svou podstatou právem hmotně právním, přičemž při správné aplikaci zákona může být do uplatněného dovolacího důvodu zahrnuto. Nesouhlas vyslovil i s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Zejména se nevypořádaly jednak s výpověďmi tzv. utajených svědků, kteří svá tvrzení oproti přípravnému řízení u hlavního líčení zásadně změnili v jeho prospěch a jednak s nevěrohodnou výpovědí drogově závislého spoluobviněného M. K. Ani doplněné dokazování přehrání odposlechů telefonních hovorů u veřejného zasedání konaného o odvolání nesvědčí pro závěr o jeho vině. I kdyby mělo být prokazováno, že se měl dopustit jednání, které tvoří skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 tr. zák., tak podle obviněného nebylo prokázáno, že by takový čin spáchal ve větším rozsahu. Zásadní rozpory v důkazech soudy neřešily a nezabývaly se námitkami obhajoby, která odkazovala na různé nálezy Ústavního soudu, zejména ve věcech sp. zn. II. ÚS 262/04, sp. zn. III. ÚS 499/04.

Dále obviněný vytkl nesprávnou aplikaci ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Soudy totiž ignorovaly, že od jednání, jímž byl uznán vinným, uplynula doba téměř šesti let, po kterou vedl řádný život, především v posledních létech byl řádně zaměstnán a podroboval se i léčení z drogové závislosti, což vše je obsaženo v trestním spise. Rozhodnutím o uloženém trestu daly průchod pouze represivní stránce účelu trestu. Obviněný rovněž vyslovil nesouhlas s odůvodněním usnesení odvolacího soudu.

Podle obviněného nelze označit postupy soudů obou stupňů a jimi učiněná zjištění za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti, v čemž shledal naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil (vyjma zprošťujícího výroku) rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. 27 T 102/2004, i navazující usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 23 To 113/2008, jakož i vadné řízení jim předcházející. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný J. B. napadl výroky o vině pod body I. 9) až I. 11), I. 15) a trestu v rozsudku okresního soudu a výrok v usnesení krajského soudu, který se týká jeho osoby, přičemž mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal v tom, že prvostupňovým soudem mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak vzhledem k délce řízení není tento zásah do jeho osobní svobody zásahem proporcionálním, neboť nesplňuje účel trestu stanovený v § 23 tr. zák. Konstatoval, že podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 Listiny základních práv a svobod je jedním ze základních práv též právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. V jeho případě bylo toto právo porušeno. Obviněný zdůraznil, že před spácháním skutku i po celou dobu po něm žil řádným způsobem života a nedopouštěl se trestné činnosti. Vyslovil názor, že uložený nepodmíněný trest je pouhou represí bez jakéhokoli výchovného účinku, neboť soudy obou stupňů nebyl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného. Namítl, že soudy nezohlednily délku soudního řízení včetně doby, která uplynula od spáchání předmětných skutků, a ani jeho předchozí a následný bezúhonný život.

Podle obviněného je existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dána tím, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23 To 113/2008-2799, byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně (ve vztahu k jeho osobě). Podotkl, že pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné procesní podmínky, když téměř všichni obvinění již v řízení před prvostupňovým soudem a dále i soudem odvolacím navrhovali provedení příslušných důkazů, mimo jiné též vypracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu a věrohodnosti spoluobviněného M. K. Tyto důkazy mohly mít ohledně dovolatele vliv na rozhodnutí o vině a trestu, neboť vina je prokazována zásadně výpověďmi jmenovaného, jež v průběhu řízení účelově měnil. Přitom žádné svědecké výpovědi ani jiné důkazy pro uznání viny nesvědčí.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil u jeho osoby rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 27 T 102/2004-2476, v bodě I. výroku o vině a trestu i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23 To 113/2008-2799, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odložení, respektive přerušení výkonu trestu. Rovněž prohlásil, že se vzdává účasti při veřejném zasedání o dovolání.

Obviněný M. K. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v důsledku zjevné písařské chyby je v podání nesprávně uvedeno ustanovení § 265p) odst. 1 písm. g) tr. ř.] s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Připomněl, že podle odsuzujícího rozsudku spočívalo jeho jednání v tom, že prodával drogové látky jiným osobám, přičemž prvostupňový soud provedl obsáhlé dokazování. Provedl i důkaz spisem ve věci Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 206/2007, v níž byl odsuzován za obdobnou trestnou činnost. V tomto řízení, a to stejně jako v předcházející trestní věci, bylo prokázáno, že byl pravidelným konzumentem drog. Obviněný namítl, že při uvedeném zjištění měl být opatřen znalecký posudek z oboru psychologie a toxikologie za účelem posouzení jeho trestní odpovědnosti. Pouze ze znaleckého posudku lze zjistit psychický vztah pachatele ke spáchanému trestnému činu a posoudit jeho příčetnost. Pokud takový důkaz nebyl v přípravném řízení opatřen, měl jej okresní soud zajistit a v rámci dokazování provést. Jelikož tak neučinil, nezjistil řádně skutkový stav. Jedná se o závažnou vadu, kterou nenapravil ani odvolací soud, a to zejména, když v daném případě jde o trestný čin s trestem odnětí svobody od dvou do deseti let.

Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 113/2008, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 27 T 102/2004, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že je třeba vyžádat shora uvedené znalecké posudky.

Obviněný A. W. napadl dovoláním (ze dne 1. 7. 2008 ve znění jeho opravy ze dne 6. 8. 2008 a doplnění ze dne 18. 8. 2008) usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu, a to výroky o vině i trestu týkající se jeho osoby. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zmínil jeho vymezení v zákoně. Namítl, že nesprávně zjištěný skutkový stav vedl k nesprávnému právnímu posouzení. Zdůraznil, že se trestného činu nedopustil.

V dovolání obviněný poukázal na to, pro jaký skutek bylo usnesením ze dne 6. 1. 2003, č. j. ČTS: PJC-272/OK-Tč-2002, zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a o jaké důkazy byl tento úkon opřen. Konstatoval, že podle výsledků přípravného řízení byl jen svědkem ve vztahu ke spoluobviněnému M. K., který mu měl pervitin prodávat. Podotkl, že drogu, kterou dne 5. 1. 2003 vydal, měl jen pro svoji potřebu. Rovněž uvedl, co mu bylo kladeno za vinu v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. Zt 1680/2002. Současně v podrobnostech připomněl, a to i konkrétními citacemi, jaké nedostatky byly přípravnému řízení a podané obžalobě vytýkány v usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004, č. j. 27 T 102/2004-1794, jímž byla věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Dodal, že toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2005, č. j. 23 To 310/2005-1840, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Dále obviněný vytkl soudu prvního stupně, že v hlavním líčení neprovedl odposlechy telekomunikačního provozu jejich poslechem, ke kterému by se obvinění měli právo vyjádřit. Proto je nemohl hodnotit jako důkaz v neprospěch jeho osoby, a to i z důvodu, když v přípravném řízení odmítl, že by se ho odposlech měl týkat. Nebylo provedeno dokazování (znalecké zkoumání hlasu), které by jej usvědčovalo; neměl telefonický rozhovor, jak je uveden na str. 24 usnesení odvolacího soudu. Obviněný označil výpovědi spoluobviněného M. K., které učinil v přípravném řízení, za nepravdivé, motivované propuštěním ze zadržení a z vazby; svá tvrzení nebyl schopen říci tváří v tvář ostatním obviněným. Zdůraznil, že mělo být provedeno zkoumání duševního stavu jmenovaného včetně vlivu jeho závislosti na omamných a psychotropních látkách. Jeho zdravotní a duševní stav před první výpovědí označil za špatný, ovládací a rozpoznávací schopnosti byly ovlivněny pobytem ve vazbě bez drog i odvykacími problémy závislých osob. Podle obviněného nebylo možno bez znaleckých posudků z oborů psychiatrie a psychologie ověřit pravdivost výpovědí spoluobviněného ve vazbě a na svobodě. Jeho osobu označil za nepříčetnou a nesvéprávnou. Namítl, že prvostupňový soud nehodnotil výpověď spoluobviněného M. K., přičemž i v rozhodnutí odvolacího soudu chybí její podrobné zhodnocení. Odkaz okresního soudu na telefonát neznámého muže, nemůže být důkazem proti němu, neboť v usnesení ze dne 27. 10. 2004 si při vrácení věci SIM karet soud všiml, že jsou uvedena jiná jejich čísla. Výrok o vině pod bodem I. 23) v rozsudku okresního soudu není svědecky prokázán. Obviněný namítl, že svědek vystupující pod smyšleným jménem J. S. odvolal svou výpověď z přípravn ého řízení, a tudíž soud neměl z tohoto důkazu vycházet. Ani z protokolu o sledování jeho osoby včetně fotodokumentace na č. l. 1572 a násl. spisu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

Podle obviněného nebylo ohledně skutku, jak je uveden v rozsudečném výroku pod bodem I. 17) a I. 23), zahájeno trestní stíhání a nebyla podána obžaloba. Bylo proto porušeno jeho právo na obhajobu a nebyla dodržena totožnost skutku. Skutkové zjištění, které se týká jeho osoby, nebylo v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů podrobně popsáno, nejsou uvedena jednotlivá jednání. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání se mělo jednat o spolupachatelství, což se neprokázalo. V usnesení o zahájení trestního stíhání a ani v obžalobě není uvedeno, že psychotropní látka pervitin (metamfetamin) je zařazena v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění a že omamná látka heroin je zařazena v příloze č. 3 téhož zákona, a že k nakládání s nimi je třeba zákonného přivolení, které obvinění neměli. Obviněný zdůraznil, že drogy nikomu nepředával, neprodával, neposkytoval a nedopustil se žádného jednání podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Upozornil, že soud prvního stupně vyhodnotil obžalobu tak, že popisuje skutky poněkud neurčitě. Vyslovil názor, že neurčitost obžaloby nelze zhojit způsobem, jak soud skutky nově vymezil.



S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, byl mu uložen za skutky, pro které nebylo trestní stíhání zahájeno a nebyla podána obžaloba. Uložený trest označil za nepřiměřený stupni nebezpečnosti činu pro společnost a poměrům pachatele, který je otcem dvou nezletilých dětí, na které platí výživné a chce je vychovávat. V trestu nebylo vyjádřeno hledisko souhrnnosti ke všem odsouzením, k nimž v mezidobí došlo, a proto je nezákonný.

V případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný konstatoval, že v rozhodnutí chybí výrok o zproštění z podané obžaloby u jeho osoby a výrok je neúplný. Namítl, že ve skutku pod I. 23) výroku o vině v rozsudku okresního soudu, jehož doslovné znění ocitoval, je uváděn výrok i ohledně omamné látky heroin, ač se jí tento výrok netýká. Podle jeho mínění chybí výroky o tom, kdy a kde se skutky pod body I. 17) a I. 23) přesně staly.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Pochybení odvolacího soudu shledal v tom, že se neřídil svými pokyny dané okresnímu soudu v usnesení ze dne 21. 4. 2005, č. j. 23 To 310/2005-1840, důsledně nepřezkoumal, zda odlišné skutkové zjištění od zahájení trestního stíhání a podané obžaloby je přípustné. Rovněž se nevypořádal s tím, zda prvostupňový soud doplnil dokazování podle zmíněného usnesení. I když krajský soud provedl důkazy odposlechy, nezhojil okolnost, že dovolatel odposlech, který se má týkat jeho osoby, popřel. Podle obviněného měl odvolací soud zrušit napadený rozsudek, zejména pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, a proto, že se v něm okresní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Nesprávnost skutkových zjištění se totiž promítla do celého rozsudku, byla porušena ustanovení trestního zákona, uložený trest je nepřiměřený a neměl být vůbec ukládán.

S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby se Nejvyšší soud zabýval i námitkami k podané obžalobě vyslovené v usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004, č. j. 27 T 102/2004-1794. Dále navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 23 To 113/2008, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby.

Obviněný J. S., napadl mimořádným opravným prostředkem výrok usnesení odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo, a to konkrétně výrok o vině pod body I. 24) až I. 31) a I. 32) v rozsudku prvostupňového soudu. Uvedl, že důvody dovolání spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (z důvodu očividné písařské chyby je neúplně uvedeno ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.) včetně nesprávného posouzení a zvážení provedeného dokazování. U jednání pod body I. 24) až I. 31) rozsudečného výroku dovodil, že v přípravném řízení a ani v řízení před soudem nebylo zcela prokázáno v kolika případech a v jakém množství měl osobám v rozsudku označeným prodávat drogu pervitin a kolik finančních prostředků měl jejím prodejem získat. V tomto směru obviněný v podrobnostech poukázal na rozpory ve výpovědích svědků, kteří byli vyslýcháni v přípravném řízení a před soudem. Konstatoval, že v době, kdy měl drogy prodávat, byl silně pod jejich vlivem, což ovlivnilo i jeho špatný psychický stav (odjezd manželky s dětmi do V. B.). Nepamatuje si množství případů a jména osob. Má však za to, že jeho vina nebyla prokázána v rozsahu, jak je v rozhodnutí pod body I. 24) až I. 31) uvedeno. Ohledně jednání pod bodem I. 32) výroku rozsudku obviněný připomněl, že svou vinu doznal. Směs pervitinu a efedrinu v množství 3,13 gramů nalezenou dne 29. 6. 2001 u jeho osoby, když hmotnost čistého pervitinu činila 1,464 gramů, však měl výhradně pro svou potřebu, neboť v té době byl na drogách výrazně závislý, a tudíž nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák.

Trest, jenž mu byl okresním soudem uložen v trvání šesti let odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný shledal nepřiměřeně přísným i vzhledem k jeho současným poměrům. Zdůraznil, že po propuštění z vazby je od června 2003 osobou bezúhonnou, není proti němu vedeno žádné jiné trestní stíhání, před nástupem do výkonu trestu byl veden jako uchazeč o práci a pravidelně docházel na schůzky k Probační a mediační službě v Českých Budějovicích. Svého jednání velmi lituje, do budoucna chce žít řádným životem, přičemž též poukázal na své rodinné poměry s tím, že jeho družka pečuje o dvě nezletilé děti, jichž je on otcem a je odkázána i na jeho pomoc.

Z rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, neboť vzhledem k vadám ohledně jeho viny u skutků pod body I. 24) až I. 31) a I. 32) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nemůže napadené rozhodnutí z hlediska viny i uloženého trestu obstát. Současně navrhl, aby dovolací soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil podáním, a to včetně jeho doplnění ze dne 10. 3. 2009, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce konstatoval, že prakticky všichni obvinění část svých námitek [přiřazovaných k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] opřeli o výhrady proti způsobu, jímž ve věci činné soudy přistoupily k hodnocení důkazů, a také proti rozsahu (úplnosti) dokazování. Žádný z obviněných však nenamítl existenci extrémního rozporu mezi obsahem důkazů, skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením skutků, přičemž ani z dalších námitek vyjádřených v jednotlivých dovoláních taková výjimečná vada rozhodnutí neplyne. Její existence nebyla při přezkumu napadeného rozhodnutí zjištěna. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že pokud obvinění dokládají tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení věci výlučně výhradami proti hodnocení důkazů, čili výhradami proti způsobu, jímž byl zjišťován skutkový stav, míjí se jejich námitky se skutečným obsahem tohoto dovolacího důvodu. Námitky skutkové povahy, které všichni obvinění uplatnili, ve skutečnosti míří proti soudem definovanému skutečnému stavu věci, nikoli proti podřazení jednotlivých skutkových zjištění pod příslušné znaky skutkových podstat trestných činů či proti jinému hmotně právnímu posouzení, takže nemohou naplnit nejen obviněnými zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou upraveny v § 265b odst. 1 tr. ř.

Dále státní zástupce připomněl, že obviněný J. S., sice neuvedl dovolací důvod jeho zákonným označením, nicméně v jeho rámci uplatnil námitku, že u něho nalezený pervitin sloužil výlučně pro jeho osobní potřebu, a proto nebyla skutkově podložena právní kvalifikace skutku [bod I. 32) výroku o vině] jako trestného činu podle § 187a odst. 1 tr. zák. Ve vyjádření uvedl, že je naprosto nerozhodné, za jakým účelem u sebe pachatel drogu přechovával. Rozhodující je, že nalezené množství (1,464 g pervitinu) téměř třikrát překročilo hranici většího než malého množství této látky, která podle obecné soudní praxe činí 0,5 g. Vznesenou námitku tudíž shledal jako irelevantní.

Pokud obviněný M. K. v rámci dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že měl být opatřen znalecký posudek z oboru psychologie a toxikologie za účelem posouzení jeho trestní odpovědnosti, státní zástupce poukázal na charakter této námitky, jež spadá do oblasti výhrad skutkové povahy (což ostatně připouští sám dovolatel, pokud uvádí, že soud řádně neobjasnil otázku příčetnosti, nebyl náležitě zjištěn skutkový stav ). Na straně druhé nebyl v žádné fázi trestního řízení příslušným orgánem činným v tomto řízení konstatován důvod, aby byl duševní stav obviněného znalecky zkoumán. Již z povahy jeho jednání plyne, že se ho dopouštěl zcela racionálně a všeobecně si počínal jako osoba plně příčetná. Jinými slovy to vysvětlil i odvolací soud na str. 22 napadeného usnesení.

Ke zpochybňování objektivnosti hodnocení důkazů soudem prvního stupně při stabilizaci skutkového stavu státní zástupce připomněl, že soud v případě obviněných D. W., J. B. a S. K. dospěl ohledně tří dílčích skutků k závěru o jejich nevině a vyslovil zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. Dovodil, že pokud by dospěl k závěru o nedostatečně prokázané vině obviněných i ohledně dalších skutků, nepochybně by postupoval stejně. Námitky proti dostatečnému rozsahu dokazování a správnosti hodnocení důkazů podřadil obviněný J. B. očividně nesprávně pod kategorii nesplněných procesních podmínek pro negativní rozhodnutí o jeho odvolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Stejný dovolací důvod uplatnil rovněž obviněný A. W. Podle státního zástupce ani jeden z těchto dvou obviněných však neuvedl v důvodech dovolání jedinou procesní podmínku, kterou by soud druhého stupně neměl pro své rozhodnutí splněnu. Dodal, že Krajský soud v Českých Budějovicích z titulu odvolání podaných obviněnými věc řádně přezkoumal po formální i materiální stránce, a poté rozhodl způsobem, jaký mu trestní řád nepochybně umožňoval.

Ve vyjádření státní zástupce konstatoval, že převážná část argumentace obviněného A. W. tvoří citace z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 27 T 102/2004, jímž tento soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Toto rozhodnutí však bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 23 To 310/2005, zrušeno. Argumentace právně neexistujícím rozhodnutím je z hlediska dovolání irelevantní a není důvodu s ní polemizovat. V souvislosti s tvrzením obviněného, že skutky popsané v odsuzujícím rozsudku pod body I. 17) a I. 23) výroku o vině nejsou totožné se skutky popsanými ve sdělení obvinění a v obžalobě, takže není zachována totožnost skutků, státní zástupce upozornil na skutečnost, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Zdůraznil, že ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutečného stavu věci (čili popisu skutku v tzv. skutkové větě). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Soud je rovněž povinen popsat skutečný stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§ 220 odst. 1, 2 tr. ř.). Státní zástupce podotkl, že je-li u konkrétního skutku alespoň zčásti zachována shoda jednání anebo shoda následku, pak nelze totožnost skutku zpochybnit. Proto zmíněnou výhradu obviněného označil za očividně nedůvodnou. Podle jeho názoru není obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentačně podložen. Tvrzení, že obviněnému byl uložen trest za skutky, pro které nebylo zahájeno trestní řízení a nebyla podána obžaloba, jeho obsahu neodpovídá. Státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je zatížen vnitřním rozporem. Obviněný totiž vytýká, že chybí výrok o zproštění z obžaloby, avšak současně tvrdí, že je tento výrok neúplný, což se logicky vylučuje. Výrok o zamítnutí odvolání nemůže obsahovat údaje o tom, kde se měl předmětný skutek stát, jak se toho v dovolání domáhá.

Podle státního zástupce vznesli téměř všichni obvinění v návaznosti na výhrady vůči výroku o vině rovněž námitky proti výrokům o trestu, přičemž vesměs brojili proti nepřiměřené přísnosti trestního postihu. Toliko obviněný J. B. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že řízení v této věci trvalo šest let, takže jemu uložený nepodmíněný trest není proporcionálním zásahem a nesplňuje účel trestu stanovený v § 23 tr. zák., neboť je pouhou represí. Obviněný však zjevně nedocenil limity jím zvoleného dovolacího důvodu, který je možno úspěšně uplatnit pouze v případě, že buď byl obviněnému uložen takový druh trestu, jaký trestní zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na ten delikt, jímž byl uznán vinným. Žádnou z těchto alternativ námitky obviněného nenaplňují, protože výhrady na nepřiměřenou přísnost trestu do oblasti uvedených dvou vad nespadají. Zmíněné námitky je však třeba posoudit rovněž z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci obdobné výhrady vznesl i obviněný D. W. Ten brojil proti údajně nesprávné aplikaci ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, že od spáchání skutku uplynulo téměř šest let, kdy vedl v podstatě řádný život, podroboval se léčení drogové závislosti a byl řádně zaměstnán. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že trestní řízení v předmětné skupinové věci (celkem obžalováno 11 osob) bylo vedeno pro značně rozsáhlou trestnou činnost, její objasňování bylo náročné z hlediska technického i časového, nutně vyžadovalo větší časový prostor než je tomu v jednodušších trestních věcech. Z tohoto hlediska se doba, po kterou trestní řízení ve věci trvalo (sdělení obvinění v prosinci roku 2002, podání obžaloby v červnu 2004, rozsudek soudu prvního stupně v červenci 2007 a usnesení odvolacího soudu v květnu 2008), nejeví jako nijak v ýjimečně dlouhá, ale naopak je povaze a náročnosti trestní věci přiměřená. Proto ani těmto námitkám obviněných nelze přisvědčit.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech pěti obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i případně jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných D. W., J. B., M. K., A. W. a J. S., jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněných A. W. a J. B., kteří zmíněný dovolací důvod uplatnili, však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) obviněných rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Námitky obviněných, že odvolací soud neměl splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jejich odvolání podle § 256 tr. ř., obsahově nenaplňují ustanovení § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Za této situace lze tento dovolací důvod uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný A. W. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. a obviněný J. B. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady, jimiž obvinění D. W., M. K., A. W. a J. S., s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání a v podrobnostech zpochybňují v soudním řízení učiněná skutková zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a případně vlastní skutkové verze události dovozují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné námitky, které navíc obviněný A. W. a dále obviněný J. B. uplatnili prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nenaplňují nejen obviněnými deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. S učiněnými závěry, jež se týkaly skutkových zjištění, tj. ohledně jejich správnosti a úplnosti, se po provedeném odvolacím řízení v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích.

Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani výtku obviněného A. W., že nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo u jeho osoby zahájeno trestní stíhání, byla podána obžaloba a byl rozsudkem prvostupňového soudu odsouzen. Lze však připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).

Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je jednání obviněného A. W. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 1. 2003, ČTS: PJC-272/0K-Tč-2002 (č. l. 42-44 spisu), v obžalobě okresního státního zástupce v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. Zt 1680/2002 (č. l. 1779-1787 spisu) a v rozsudku soudu prvního stupně, nelze souhlasit s dovoláním, že by došlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.

Každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.

Jelikož obviněný M. K. neuplatnil v mimořádném opravném prostředku, kromě tvrzení, že skutkový stav nebyl správně zjištěn (neboť ohledně jeho osoby nedošlo k opatření a v rámci dokazování k provedení znaleckého posudku z oboru psychologie a toxikologie, aby mohla být posouzena jeho příčetnost), žádné jiné námitky, bylo nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně je potřebné poznamenat, že již soud prvního stupně se obdobnou námitkou související s posouzením věrohodnosti výpovědí jmenovaného obviněného v trestním řízení zabýval, jak je zřejmé z podrobnější argumentace na str. 59-60 v odůvodnění rozsudku a nepominul ji ani odvolací soud (str. 22 usnesení).

V dovoláních byly též vzneseny výhrady, které uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Obviněný J. S., uvádí, že směs pervitinu a efedrinu v množství nalezeném dne 29. 6. 2001 u jeho osoby měl výhradně pro svou potřebu [skutek pod bodem I. 32) rozsudečného výroku o vině], neboť v té době byl na drogách výrazně závislý, a tudíž nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Dále obviněný A. W. tvrdí [byť nepatřičně v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že v trestu nebylo vyjádřeno hledisko souhrnnosti ke všem odsouzením, k nimž v mezidobí došlo, a tudíž je nezákonný. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanými právními vadami.

Pod bodem I. 32) výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích byl obviněný J. S., uznán vinným, že:

- dne 29. 6. 2001 v době kolem 22.00 hod. v Č. B. v ul. V. V. měl u sebe 4 kusy plastových sáčků s obsahem směsi pervitin efedrin o hmotnosti 3,13 gramů, když množství čistého pervitinu činilo 1,464 g,

přičemž psychotropní látka pervitin (metamfetamin) je zařazena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách v platném znění, a k nakládání s ní je třeba zákonného přivolení, které však obžalovaný neměl.

Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém.

Přechováváním se ve smyslu citovaného ustanovení zákona rozumí jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky nebo jedu bez povolení. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, postačí, když ji má ve své moci. Na délce doby nezáleží, avšak délka trvání přechovávání bude mít význam pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Přechovávání musí být vykonáváno pro sebe, neboť přechovávání pro jiného je postihováno ustanovením § 187 tr. zák. Ustanovení § 187a tr. zák. je subsidiární privilegovanou skutkovou podstatou k ustanovení § 187 tr. zák., a navíc je i ustanovením užším. Množství větší než malé zákon nedefinuje. Za množství větší než malé ve smyslu § 187a odst. 1 tr. zák. je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta [v případě metamfetaminu-base (pervitinu) desetinásobně]. Při posuzování otázky, zda je naplněn tento zákonný znak, nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stadiu závislosti. Pro naplnění znaku přechovávání ve smyslu § 187a odst. 1 tr. zák. postačí po formální stránce jakýkoliv způsob držení omamné nebo psychotropní látky či jedu bez povolení pro sebe. Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak splňující znak množství větší než malé (srov. rozhodnutí č. 46/2000 Sb. rozh. tr.). Soudní judikatura považuje ohledně metamfetaminu (pervitinu) za množství větší než malé hodnotu 0,5 gramů (asi deset dávek).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepochybil Okresní soud v Českých Budějovicích, když skutek popsaný pod bodem I. 32) výroku rozsudku, jímž obviněného J. S., uznal vinným, posoudil jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., neboť svým jednáním naplnil všechny jeho zákonné formální a materiální znaky. Z výše citované tzv. skutkové věty předmětného rozsudečného výroku je zjevné, že obviněný, byť uvádí, že byl tehdy konzumentem drog, přechovával pro sebe bez povolení psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v téměř trojnásobném množství (ve své podstatě šlo o 29 dávek), než je množství, které soudní judikatura považuje za větší než malé. Po subjektivní stránce obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť z hlediska porušení zájmu chráněného trestním zákonem bylo jeho jednání očividně chtěné. Při posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost nemohlo být pominuto, že k protiprávnímu jednání došlo v době, kdy obviněný dlouhodobě pokračoval v páchání trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Českých Budějovicích, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu i tzv. právní věta. Námitku, která byla v dovolání formálně relevantně uplatněna, není možno akceptovat.

Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud vyžádal aktuální opis Rejstříku trestů k osobě obviněného A. W., z něhož a z příslušných soudních rozhodnutí zjistil, že obviněný byl pro různou úmyslnou trestnou činnost vícekrát pravomocně odsouzen:

- trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 9. 2004, č. j. 7 T 398/2004-30, doručeným mu dne 14. 10. 2004, pro skutek spáchaný dne 13. 8. 2004 (č. l. 2755 spisu),

- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2005, č. j. 27 T 64/2005-86, pro skutek spáchaný dne 11. 2. 2005 (č. l. 2768-2769 spisu),

- rozsudkem Okresního sou du v Táboře ze dne 11. 4. 2006, č. j. 10 T 218/2005-119, pro skutek spáchaný v období dnů 21. 4. 2005 a 22. 4. 2005 (č. l. 2770-2772 spisu),

- trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2006, č. j. 31 T 73/2006-26, pro skutek spáchaný dne 22. 4. 2006 (rozhodnutí vyžádáno dovolacím soudem),

- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2006, č. j. 31 T 98/2006-35, pro skutek spáchaný dne 27. 5. 2006 (č. l. 2756-2757 spisu),

- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007, č. j. 27 T 102/2004-2476, pro skutek spáchaný v období průběhu roku 2002 do 6. 1. 2003 (č. l. 2476-2540 spisu),

- rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, č. j. 8 T 117/2007-98, pro skutek spáchaný 27. 6. 2007 (č. l. 2764-2767 spisu).

Podle § 35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 314e odst. 5 tr. ř. platí, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.

Ve stručnosti lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.).

Aplikují-li se shora popsané obecné argumenty ohledně trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný A. W. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007, č. j. 27 T 102/2004-2476, uznán pod body I. 17) a I. 23) vinným a spáchaným v období průběhu roku 2002 do 6. 1. 2003, je potřebné konstatovat, že soudem prvního stupně byl jeho osobě správně uložen podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest pouze k trestnímu příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 9. 2004, č. j. 7 T 398/2004-30, jenž nabyl právní moci dne 23. 10. 2004. S ohledem na ustanovení § 314e odst. 5 tr. ř. má zmíněný trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, účinky spojené s jeho vyhlášením nastaly doručením rozhodnutí obviněnému dne 14. 10. 2004 a trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl spáchán před tímto dnem. Z přehledu, jak byl popsán výše, je současně zjevné, že trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 10 T 218/2005-119, dále rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 T 64/2005-86, č. j. 31 T 98/2006-35 a č. j. 8 T 117/2007-98 a trestním příkazem téhož soudu č. j. 31 T 73/2006-26, spáchal až po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 7 T 398/2004-30. Proto není k těmto odsouzením splněna zákonná podmínka ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. pro uložení souhrnného trestu. Ta není splněna ani ohledně čtyř soudních rozhodnutí, která vyplývají z vyžádaného opisu Rejstříku trestů a nebyla dosud uvedena. Všechny trestné činy, jimiž byl obviněný těmito čtyřmi rozhodnutími uznán vinným, totiž spáchal před vyhlášením posledního z nich v roce 1997 (rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 1997, sp. zn. 4 T 22/97), přičemž trestné činy, za které byl v posuzované trestní věci důvodně ukládán souhrnný trest, byly spáchány po tomto rozhodnutí a mnohem později. Z hlediska posouzení, zda v předmětné trestní věci byl obviněnému správně uložen souhrnný trest, je bezpředmětné, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 To 749/2006-52, byl zrušen jednak podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2006, č. j. 31 T 98/2006-35, a jednak podle § 37a tr. zák. trestní příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 31 T 73/2006, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného A. W. uznal vinným a odsoudil jej za totožné skutky jako ve zrušených rozhodnutích (č. l. 2758-2763 spisu). S výtkou obviněného, jak byla v mimořádném opravném prostředku ohledně souhrnného trestu vznesena, tudíž nelze souhlasit.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný A. W. namítá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V této souvislosti je potřebné konstatovat, že na trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, zákon v § 187 odst. 2 tr. zák. stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až deset let. Jelikož okresním soudem byl obviněnému uložen za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, se zařazením k jeho výkonu podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, nebyl jeho osobě uložen trest, který zákon nepřipouští a ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Výhrady obviněného, že trest mu byl uložen za skutky, pro které nebylo trestní stíhání zahájeno a nebyla podána obžaloba, nelze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani pod některý z dalších zákonem vymezených dovolacích důvodů podřadit. To platí i pro jeho námitky, že uložený trest je nepřiměřený stupni nebezpečnosti činu pro společnost a poměrům pachatele, a též pro obdobné výtky obviněného J. S., které uplatnil prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Byl-li obviněnému uložen přípustný druh trestu a ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze dovoláním napadat (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) výrok o trestu s námitkami proti jeho přiměřenosti, proti způsobu, jímž soud hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti apod. Vyplývá to ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad při ukládání trestu, jak jsou zakotveny v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; toto ustanovení upravuje zákonný dovolací důvod speciálně a výslovně jen proti výroku o trestu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný J. B. v podrobnostech tvrdí, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody není vzhledem k délce řízení proporcionálním zásahem do jeho osobní svobody. Obdobnou námitku uplatnil [v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný D. W. Tyto výhrady sice nemohou svým obsahem naplnit uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud však považuje za potřebné uvést níže popsané skutečnosti.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání bylo vedeno proti dvanácti obviněným (pravomocným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007, č. j. 27 T 102/2004-2238, byl podle § 222 odst. 2 tr. ř. v případě obviněného J. H. skutek, ze kterého byl obžalován, postoupen k projednání Okresnímu ředitelství Policie ČR České Budějovice). V případě obviněných D. W. a J. B. došlo k zahájení trestního stíhání dne 4. 12. 2002, obžaloba byla podána dne 21. 6. 2004, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 30. 7. 2007 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno dne 23. 5. 2008. V daném případě se jednalo o obtížnější trestní věc, a to nejen s ohledem na počet obviněných, ale i na charakter a rozsah trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu včetně složitosti důkazní situace.

Z odůvodnění rozsudku plyne, že Okresní soud v Českých Budějovicích věnoval náležitou pozornost otázce ukládání trestu obviněným D. W. a J. B., zejména z hledisek ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák., které zakotvuje, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele a ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., podle něhož platí, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Soud prvního stupně poukázal nejen na typovou společenskou nebezpečnost trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., která je vyjádřena i zákonem stanoveným trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let, ale též na konkrétní vysoký stupeň nebezpečnosti činu obou obviněných pro společnost. V této souvislosti sice uvedl, že k předchozím odsouzením obviněného D. W. nelze přihlížet, avšak současně zdůraznil, že se trestného činu dopouštěl jednotlivými dílčími útoky v průběhu celého roku 2002, tj. po poměrně dlouhou dobu, přičemž heroin a pervitin předával dalším nejméně osmi osobám (str. 53 rozsudku). V případě obviněného J. B. vzal prvostupňový soud v úvahu, že mu nepřitěžuje žádné předchozí odsouzení (k těm, které jsou uvedeny v opisu z Rejstříku trestů nelze přihlížet). Současně upozornil na konkrétní množství drogy (heroinu), které pro jiného opatřil či mu je prodal, a že se jednalo o více osob. Vzal též v úvahu, že podíl obviněného na spáchání jednání pod bodem I. 15) rozsudečného výroku byl nižší než u spoluobviněného S. K. a že u trestného činu podle § 185 odst. 1 tr. zák. šlo o funkční repliky (str. 54 rozsudku). U obou obviněných nebyla shledána žádná polehčující okolnost. Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že oba obvinění trestnou činnost spáchali v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., tj. vyšší formou zavinění a přitěžovalo jim, že tresty byly ukládány za dva úmyslné trestné činy (u obviněného D. W. se jednalo o trest souhrnný, uložený i za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.; u obviněného J. B. šlo o trest úhrnný, ukládaný i za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.).

I když řízení ve věci probíhalo několik let, nelze současně pominout, že se jednalo o složitější věc, vedenou proti velkému počtu obviněných osob a vyžadující rozsáhlejší dokazování. Pokud se dále uváží konkrétní vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných D. W. a J. B., i požadavky vyplývající z ustanovení § 23 a § 31 tr. zák., tak je potřebné konstatovat, že uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání čtyři roky (tj. ve čtvrtině zákonné trestní sazby) a dva a půl roku (tj. při dolní hranici zákonné trestní sazby), jak byly jednotlivým obviněným uloženy, nevybočují ze zákonem stanovených hledisek ohledně druhu, výměry a účelu trestu (tj. ochrany společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, při zohlednění požadavku na individuální a generální prevenci), a to i se zřetelem na v dovolání vytýkanou délku trestního řízení, osobní poměry pachatelů a jejich chování po spáchání trestné činnosti.

V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.

Obviněný A. W. spatřuje zmíněný důvod dovolání předně v tom, že pokud v rozhodnutí chybí výrok o zproštění z podané obžaloby vůči jeho osobě, je výrok neúplný. Jelikož okresní soud rozhodl o obžalobě způsobem, že obviněný byl v ní uvedenými skutky uznán vinným (po jejich konkretizaci na podkladě výsledků provedeného dokazování), tak dovolací námitce nelze přiznat opodstatnění. Totéž platí ohledně tvrzení obviněného, že Chybí výroky o tom, kdy přesně a kde se oba skutky měly stát. V popisu obou předmětných tzv. skutkových vět rozsudečného výroku jsou z hlediska času a místa spáchání uvedeny skutečnosti zjištěné na základě důkazů provedených v hlavním líčení. Výrok rozhodnutí obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Výtce obviněného, že v případě jednání pod bodem I. 23) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je nepatřičně uvedeno, že omamná látka heroin je zařazena v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách v platném znění , je potřebné přisvědčit. Tvrzená skutečnost totiž nekoresponduje s popisem skutku, který se týká případů neoprávněného prodeje matamfetaminu (pervitinu) obviněným další osobě. Nejde ale o nedostatek podřaditelný pod uplatněný dovolací důvod, přičemž svým charakterem se rozhodně nejedná o okolnost, která by v konečném důsledku vyznívala v neprospěch obviněného. Jinak řečeno, zmíněná nepatřičná okolnost neměla žádný vliv na právní posouzení skutku a na ukládaný trest.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných A. W., D. W., J. B. a J. S., odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí o dovoláních všech pěti obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného J. B. na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k