6 Tdo 224/2007
Datum rozhodnutí: 15.03.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 224/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2007 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 8 To 291/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 84/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v době okolo 11.00 hod. dne 1. 2. 2006 odcizil z prodejny oděvů a obuvi ke škodě V. Y. L. a H. N. T. M., pár pánských kožených polobotek, velikost 43, v hodnotě 350,- Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen a potrestán mj. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 9. 2004 pod sp. zn. 1 T 402/2004 mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, a jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 16-ti měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 24. 11. 2005 .

Dále byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že ačkoli dne 9. 7. 2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen jako souhrnný za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, č. j. 4 T 28/2001-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001, přesto dne 2. 2. 2006 v době okolo 14.00 hod. přistoupil ke kolemjdoucí J. A., přiložil jí ke krku nůž a pod pohrůžkou podříznutí ji přinutil k vydání 20,- Kč .

Za tyto trestné činy byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (v rozsudku popsaný) kvalifikovaný (obžalobou) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 8 To 291/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že již v řízení před odvolacím soudem předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. . Stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. však žádné námitky nevznesl a zjevně měl na mysli důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je zřejmé z kontextu zbývající části odůvodnění dovolání.

Dále dovolatel zdůraznil, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho existenci spatřuje v tom, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., se v prvé řadě vůbec nestal a v druhé řadě soudy obou stupňů nesprávně posoudily obviněného jako zvláště nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zákona .

V návaznosti na to namítl, že soudy rozhodly o jeho vině závažným trestným činem pouze na základě výpovědi jediného svědka, a to poškozené J. A., která však výpověď v průběhu trestního stíhání měnila, přičemž její výpověď působila v kontextu dalšího množství shromážděných důkazů krajně nevěrohodně . Podle jeho přesvědčení za situace, kdy jiné důkazy, které by potvrzovaly uvedenou výpověď, absentují a naopak existuje množství důkazů hovořících ve prospěch jeho tvrzení, že se skutek nestal a poškozená si celou záležitost vymyslela, soudy pochybily, když jej uznaly vinným skutkem, v němž je spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Soudy tak porušily jeho právo na spravedlivý proces daný Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2) a mezinárodními smlouvami zavazujícími Českou republiku. Dále byly porušeny zásady uvedené v § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a ustanovení § 226 písm. a) tr. ř., podle něhož měl být pro předmětný skutek zproštěn obžaloby. Soudy podle jeho slov nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. V podrobnostech odkázal na své písemné odvolání (zde polemizoval s hodnocením provedených důkazů, navíc soudu prvního stupně vytknul, že neprovedl všechny navrhované důkazy, především výslechy jím navrhovaných svědků).

V další části svého dovolání obviněný namítl, že jej soudy nesprávně posoudily jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť nesprávně zhodnotily naplnění materiální stránky. Uvedené zákonné ustanovení tak nemělo být v daném případě aplikováno. K tomu dodal, že kromě podmínek uvedených v zákoně je také třeba zvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl tr. čin spáchán, dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky trestného činu a zhodnotit rovněž osobu pachatele . V návaznosti na to zdůraznil, že: V tomto směru absentují úvahy soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí soudu I. i II. stupně .

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) s ohledem na ustanovení § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006, sp. zn.: 8 To 291/2006 a rovněž rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2006, č. j. 1 T 84/2006-244, ve výroku o vině ze spáchání skutku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za současného použití § 41 odst. 1, 2 tr. zákona, i ve všech výrocích o trestu, a následně věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí .

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co v krátkosti zrekapituloval dovolací důvody, se v obecné rovině vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod, lze vytýkat toliko vady právní, přičemž námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd., povahu právně relevantních námitek nemají. Současně připomněl, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

V dané trestní věci je zřejmé, že soud vyšel z výpovědi poškozené J. A., jelikož žádný další svědek loupežného přepadení nebyl zjištěn, a proto také nemohl být vyslechnut. Poškozená detailně popsala průběh loupežného přepadení a obviněného J. P. bezpečně označila jako pachatele při rekognici. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že obviněný se v této části dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu, jelikož v posuzované věci není dán rozpor (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

V další části svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na otázku právního posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. ř. Nejdříve v obecné rovině vymezil podmínky aplikace zmíněného ustanovení. Materiální podmínka předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost. Při posuzování tohoto předpokladu musí být zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu. V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti.

V daném případě se obviněný opětovně dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu cca rok a půl po vykonání trestu odnětí svobody, což je časový úsek k němuž je třeba přihlížet tak, že předchozí výkon trestu odnětí svobody obviněného dostatečně nemotivoval k tomu, aby se již do budoucna nedopouštěl zvlášť nebezpečných úmyslných trestných činů. Podstatné je také to, že v tomto období obviněný vykonal další trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a posuzovaného skutku se dopustil pouhé dva měsíce po výkonu tohoto trestu odnětí svobody.

Dále státní zástupce připomněl, že kromě zmíněné délky, která uplynula od posledního odsouzení, je nutné hodnotit i další okolnosti, a to okolnosti charakterizující stupeň společenské nebezpečnosti jak souzeného činu, tak i činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen, jakožto i hodnocení osoby obviněného a jeho dosavadní způsob života. K těmto hlediskům podotknul, že se obviněný předmětného trestného činu dopustil se zbraní (loveckým nožem), který přiložil poškozené ke krku, a předchozích zvlášť nebezpečných úmyslných trestných činů se také dopustil se zbraní (nožem). Z toho následně dovodil, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti dřívější trestné činnosti obviněného byl vysoký a tím spíše byl podstatně zvýšen konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným v nyní posuzovaném případě. Výše uvedené okolnosti charakterizují dosavadní způsob života obviněného a jeho osobu (dokládají jeho sklony k opakovanému porušování společenských norem) a přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu. Popsané skutečnosti tak odůvodňují naplnění nejen formálních, ale i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a soudům obou stupňů v tomto směru nelze nic vytknout.

Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, pokud jde o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také z hlediska důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K odkazu dovolatele na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že se patrně jedná o písařskou chybu, neboť konkrétní dovolací námitky směřovaly toliko k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká také nesprávné hodnocení důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a navazující závěr, že skutek, v němž je spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., se nestal.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 4, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že jej ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. (pro absenci materiální stránky). Uvedenou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§ 42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulost dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci srov. § 41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.

V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ačkoli dne 9. 7. 2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen jako souhrnný za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, č. j. 4 T 28/2001-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001 .

Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.

Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).



Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

Z těchto hledisek je nutné především zdůraznit, že v současnosti posuzovaného jednání (taktéž loupežného přepadení) se dovolatel dopustil dne 2. 2. 2006, tedy sice téměř čtyři a půl roku po předchozím odsouzení pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), avšak již jen zhruba rok a půl po vykonání trestu, který mu byl za tyto trestné činy uložen, navíc za necelé tři měsíce po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Již dne 20. 9. 2004 byl totiž dovolatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 1 T 402/2004 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců za úmyslnou násilnou i majetkovou trestnou činnost (trestné činy podle § 197a odst. 1 tr. zák., § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a § 249b tr. zák.) a z výkonu tohoto trestu byl propuštěn dne 24. 11. 2005.

Kromě doby, která uplynula od odsouzení za zvlášť závažné úmyslné trestné činy (i od posledního odsouzení) a výkonu trestů, je třeba dále zohlednit konkrétní okolnosti posuzovaného případu, zejména skutečnost, že dovolatel k činu užil, a to ke zdůraznění pohrůžky bezprostředního násilí, zbraň v podobě nože. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Soud prvního stupně výstižně takové jednání označil za velmi nebezpečné, neurvalé chování odsouzeníhodného charakteru . V souvislosti s tím je třeba dále náležitě vyhodnotit zjištění, že v případě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 4 T 28/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001, se jednalo o trestnou činnost vysoce závažnou, vysoce společensky nebezpečnou. Skutkový základ uvedeného trestného činu totiž spočíval v tom, že dovolatel společně s dosud neztotožněným pachatelem chytili poškozeného J. V. a posadili ho na lavičku, poté obžalovaný J. P. vytáhl nůž, přiložil ho poškozenému k boku, slovně mu vyhrožoval podříznutím, a tak ho donutil k vydání fotoaparátu, stříbrného prstýnku, bankovky v hodnotě 100,- Kč a OP, .

Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že dovolatel se v minulosti dopustil i dalších úmyslných trestných činů. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 6 T 33/99, byl uznán vinným trestnými činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák a podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 2 T 130/2000, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.

Rozvedené skutečnosti dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci dovolatele k soustavné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je zatvrzelým pachatelem, jehož nápravy nebylo dosaženo ani opakovaným výkonem trestu odnětí svobody. Nezávadně tedy soud prvního stupně shledal, že v případě dovolatele jde o osobu s výraznými sklony k páchání trestné činnosti . Soud druhého stupně, který také připomněl skutečnost, že intervaly mezi spácháním jednotlivých trestných činů se neustále zkracují , správně dovodil, že obviněný si ze svých předchozích odsouzení ponaučení nevzal .

Není pak od věci připomenout, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody uloženého dovolateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 4 T 28/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001, byla zamítnuta žádost dovolatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem (usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. Nt 1143/2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 10 To 266/2002), neboť soudy dospěly (mimo jiné se zřetelem ke zjištění, že dovolatel fyzicky napadl spoluodsouzeného, v důsledku čehož byl přeřazen ze třetí do čtvrté diferenciační skupiny) k závěru, že chování dovolatele a způsob, jakým plní své povinnosti, nemohou odůvodnit závěr, že by jeho přeřazení do mírnější skupiny přispělo k dosažení účelu výkonu trestu .

Lze tak shrnout, že dovolatel jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc stejný trestný čin speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost. Vzhledem k tomu byla i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. naplněna.

Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že dovolatel spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s tím je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. března 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý