6 Tdo 221/2011
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 221/2011 - 21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2011 o dovolání, které podal obviněný S. N . , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 To 365/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 123/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 24 T 123/2010, byl obviněný S. N. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 24. 2 2010 kolem 20.10 hod. v Č. K., okr. D., v Ž. ulici před restaurací S. k., poté, co byl z ní vyváděn policejní hlídkou ve složení prap. Z. K., prap. J.V., ke zjištění totožnosti, neboť před přítomnými hosty v podnapilém stavu plival, smrkal do rukávu a odmítal opustit restauraci, odmítl policistům prokázat svoji totožnost a před nastoupením do služebního vozidla, kdy šel před prap. Z.K., prudce se otočil doleva a pěstí pravé ruky jej udeřil do obličejové části hlavy, způsobil mu povrchové poranění sliznice a pohmoždění horního rtu, které si vyžádalo lékařské ošetření bez omezení na běžném způsobu života .

Za tyto přečiny a za sbíhající se pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 T 67/2006, byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 T 67/2006, jakož i všechna další rozhodnutí v této věci na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kapesního nože o celkové délce 15,5 cm s řeznou plochu 6,5 cm s hnědou střenkou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 To 365/2010, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (v celém jeho rozsahu) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla řádně prokázána subjektivní stránka těchto přečinů - jeho úmysl. V daných souvislostech namítl, že si v době, kdy jej vyváděli z restaurace (což se stalo postupně dvakrát viz svědecké výpovědi), neuvědomoval, kdo jej z restaurace vyvádí. Zdůraznil, že v restauraci samotné nebyl schopen vnímat, co se kolem něho děje, což potvrzují i svědci, a venku před restaurací, kde se mu udělalo lépe, nápis policie na stejnokrojích policistů nepostřehl, neboť tento nápis je na hrudníku policisty vyhotoven pouze malými písmeny a ke skutku došlo v únoru po dvacáté hodině, tedy v době, kdy byla venku tma. Prohlásil, že jestliže kolem sebe nějakým způsobem máchal rukama, netušil, že osoby, které s ním manipulují a které mohl zasáhnout, jsou právě policisté. Dále poznamenal, že i pokud by byl jednoznačně prokázán jeho úmysl, byť eventuální, uvedené přečiny spáchat, pak je uložený trest nepřiměřeně přísný. Podle jeho mínění soudy obou stupňů vůbec nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, konkrétně k tomu, že se poškozenému prap. Z. K. i svědkyni L. omluvil, dále k nižší společenské nebezpečnosti jednání, když šlo pouze o jediný úder bez vážnějších následků pro poškozeného. V neposlední řadě upozornil na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a sp. zn. II. ÚS 855/08, k výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tř. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 To 365/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 24 T 123/2010, a podle § 265m tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro předmětný skutek zprostí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Obviněný přitom v rámci své argumentace nejprve namítá v podstatě nesprávnost skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, když tvrdí, že nevěděl, kdo ho vyvádí z restaurace, resp. že v daném okamžiku kolem sebe toliko máchal rukama. Jak ovšem vyplývá z výše popsané skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, zasahující policisté, oblečení ve služebních stejnokrojích, se obviněnému již v restauraci představili a opakovaně ho vyzývali k prokázání totožnosti. Když obviněný na jejich výzvy nereagoval, rozhodli se převést obviněného na policejní stanici, přičemž při nastupování do služebního vozidla se obviněný otočil o prudce udeřil prap. Z.K. pěstí do obličeje.

Pokud jde o právní posouzení naznačených zjištění stran subjektivní stránky, je zcela zřejmé, že obviněný nepochybně věděl, že osoby v policejních stejnokrojích, které po něm požadují prokázat totožnost, popřípadě ho vedou do policejního auta, jsou policisté, tudíž pokud z důvodu nesouhlasu s takovým postupem na jednu z nich zaútočil úderem pěstí do obličeje, musel si být vědom, že porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, resp. musel takové porušení chtít způsobit (tím spíše si přitom obviněný musel být vědom toho, že na místě veřejně přístupném napadá jiného). Obviněný tudíž jednal nepochybně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předložené dovolací argumentaci tak nelze v daném rozsahu přisvědčit.

Pokud v další části podaného mimořádného opravného prostředku obviněný napadl výrok o trestu odnětí svobody, který shledával nepřiměřeně přísným, pak námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K dané části námitek obviněného tak není možné přihlížet.

Státní zástupce shledal dovolání v konečném důsledku zjevně neopodstatněným a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 To 365/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že si neuvědomoval, kdo jej z restaurace vyvádí, resp. že pokud nějakým způsobem kolem sebe máchal rukama, netušil, že osoby, které s ním manipulují a které takto může zasáhnout, jsou právě policisté). Až sekundárně, výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pouze velmi stručně Nejvyšší soud obiter dictum dodává, že ze skutkových zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily po zhodnocení provedených důkazů (a své hodnotící úvahy rozvedly v odůvodnění rozhodnutí), je mj. zcela zřejmé, že obviněný nepochybně věděl, že osoby v policejních stejnokrojích, které po něm požadují prokázat totožnost a poté ho vedou do policejního auta, jsou policisté. Jestliže tedy zjevně z důvodu nesouhlasu s jejich postupem na jednoho z nich zaútočil úderem pěstí do obličeje, pak nejenže si musel být vědom, že porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, ale přímo chtěl takové porušení způsobit (to platí i pro skutečnost, že na místě veřejně přístupném napadá jiného, a pro další, bezprostředně předcházející, jednání charakteru hrubé neslušnosti). Obviněný tudíž jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze pak konstatovat, že mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů, přičemž trest odnětí svobody byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby (trestní sazby stanovené v § 222 odst. 1 tr. zák., podle něhož byl trest jako souhrnný ukládán).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. února 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý