6 Tdo 219/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 219/2013-18 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března o dovolání obviněného M. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, č. j. 5 To 328/2012-158, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 114/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, č. j. 5 To 328/2012-158 byl z podnětu odvolání obviněného M. S. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 9. 8. 2012, č. j. 102 T 114/2012-134, kterým byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) (bod 1.) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2.) a odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod č. j. 104 T 36/2012-53 ze dne 16. 3. 2012, který byl doručen 10. 4. 2012 a který nabyl právní moci dne 20. 4. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Ostravě nově rozhodl tak, že obviněného M. S. odsoudil podle § 173 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov ze dne 16. 3. 2012, č. j. 104 T 36/2012-53, který byl doručen obviněnému dne 10. 4. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu I. stupně nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 5 To 328/2012 podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že pokud jde o jednání pod bodem 1. nalézací soud vycházel zejména z výpovědi jeho matky - svědkyně I. S., kterou učinila v rámci přípravného řízení, jelikož u hlavního líčení uvedla, že využila svého práva a odmítla vypovídat. V mezidobí však I. S. obviněného kontaktovala ve vazební věznici v Ostravě a uvedla, že poučení soudce špatně pochopila a ve věci nyní chce vypovídat. I přes tuto skutečnost však nalézací soud jí vypovídat neumožnil a odvolací soud ji k veřejnému zasedání ani nepředvolal. Pokud jde o skutek pod bodem 2., tak výpověď bratra obviněného Z. S. nebyla tak jednoznačná, jak nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, neboť na doplňující otázku Z. S. neuvedl skutečnosti, které by opravňovaly soud k použití kvalifikované skutkové podstaty zamýšleného trestného činu. V návaznosti na neprovedení opětovného výslechu svědkyně I. S. vyslovil obviněný M. S. názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvený v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Na podporu svého stanoviska pak citoval nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 608/06 a sp. zn. II. ÚS 1975/08. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2009, sp. zn. 5 To 328/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 9. 8. 2012, č. j. 102 T 114/2012-134, zrušil, a podle ustanovení § 265l odst. 1, 3 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně a současně aby soudu I. stupně uložil, aby byla opětovně předvolána jako svědek I. S.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného M. S. nebude věcně vyjadřovat a zároveň souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Stejný souhlas učinil i obviněný M. S..

Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahovalo i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil, je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů, či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr, obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování, či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§ 265b odst. 2 tr. ř.).

Obviněný M. S. svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, neboť své výhrady zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nenaplňuje námitka, že oba soudy nevyhověly návrhu obviněného opětovně vyslechnout jeho matku I. S. Dlužno ovšem uvést, že svědkyně I. S. byla nalézacím soudem předvolána k hlavnímu líčení konaném dne 9. 8. 2012, kde však po poučení podle §§ 99, 100 až 101 tr. ř. využila svého zákonného práva a výpověď odmítla. V tomto případě tudíž nemohlo jít o tzv. opomenutý důkaz, neboť nalézací soud podle § 211 odst. 4 tr. ř. přečetl výpověď svědkyně S. učiněnou v přípravném řízení (č. l. 83-87). Navíc tvrzení o opomenutém důkazu by nebylo důvodné v případě procesního postupu nižších soudů, neboť v trestním řízení podobně jako v jiných typech soudních řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení i čl. 82 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda, a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh.

Tvrzení obviněného, že svědkyně S. špatně pochopila poučení podle ustanovení §§ 99, 100 - 101 tr. ř. nemá jakoukoli oporu v obsahu připojeného spisového materiálu a ani ve zvukovém CD záznamu hlavního líčení ze dne 9. 8. 2012. Ze spisového materiálu je naopak zřejmé, že svědkyně byla o svém zákonném právu odepřít výpověď vůči obviněnému opakovaně poučována (č. l. 21, 55, 85). V souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter, v důsledku čehož bylo shledáno, že dovolání obviněného podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. § 265b tr. ř.).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Vilém Ravek