6 Tdo 214/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 228 tr. zákoník



6 Tdo 214/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2013 o dovolání obviněného H. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 194/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 3 T 194/2011-130, byl obviněný H. Ch. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 300,- Kč, tedy celkem 30 000,- Kč, když podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců; podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 Tdo 860/2012, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012 zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012 (ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2012, č. j. 4 To 130/2012-246), byl k odvolání obviněného H. Ch. podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 3 T 194/2011-130, a nově s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 200,- Kč, tedy celkem 20 000,- Kč, když podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný argumentuje tím, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil úmyslně, ale jednalo se o pouhou náhodu. Rovněž vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, zejména znaleckého posudku ohledně mechanismu vzniku poškození skla pátých zadních dveří automobilu poškozené, a dovozuje, že měla být zvažována aplikace zásady in dubio pro reo. Namítá, že dostačujícím a odpovídajícím postihem plně respektujícím princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř. se jeví projednání jeho jednání toliko jako přestupku zvláště za situace, kdy i podle soudů k tomuto došlo v emocionálním rozrušení vyvolaném předchozí vzájemnou hádkou s poškozenou... , a zdůrazňuje, že se nejednalo o jednání plánované a promyšlené. Rovněž vytýká, že znění výroku o trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu neobsahuje odkaz na příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, z něhož by bylo zřejmé, za jakou trestnou činnost byl odsouzen, když tento podle jeho názoru nesplňuje požadavky ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. a je tudíž nepřezkoumatelný. Je též diskutabilní, zda s ohledem na dobu uplynuvší od spáchání skutku a vzhledem k bagatelnímu charakteru jeho jednání nadále přetrvává zájem společnosti na jeho kriminalizaci a potrestání. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že nalézacím soudem zjištěný skutkový stav, z něhož vycházel i soud odvolací vykazuje po objektivní i subjektivní stránce znaky uvedeného přečinu. Pokud jde o námitky obviněného směřující k aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v tomto směru uvádí, že nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému. Naopak konstatuje, že zjištěné skutečnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti jeho činu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených. S ohledem na okolnosti případu považuje trestní represi za adekvátní prostředek k odrazení obviněného v budoucnu takovýmto způsobem prosazovat své zájmy. K námitkám, že výrok o trestu neobsahuje odkaz na příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, z něhož by bylo zřejmé, za jakou trestnou činnost byl odsouzen, podotýká, že se jedná o zcela formální pochybení, která není nutno napravovat cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), přičemž obviněný tento dovolací důvod uplatnil pouze v jeho druhé alternativě.

Uplatnil-li obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.

Po skutkové stránce mělo jednání obviněného spočívat v tom, že v době kolem 15.40 hod. dne 12. 7. 2011 na ulici Kopečná v Brně před bránou výjezdu z areálu pojišťovny Kooperativa, v emočním rozrušení vyvolaném předchozí vzájemnou hádkou s poškozenou S. K., která zaparkovala svůj automobil nevhodně a neohleduplně před výjezdem ze shora uvedeného areálu, rozbil úderem pěstí pravé ruky skleněnou vyhřívanou výplň pátých zadních dveří jejího osobního motorového vozidla značky Ford Focus C - Max DM 2, barvy modré metalízy, RZ: , čímž způsobil poškozené S. K., škodu nejméně ve výši 9.171,- Kč .

Z podaného dovolání je zřejmé, že toto směřuje proti výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž právní relevanci lze přiznat námitce, která se týká zpochybnění subjektivní stránky jeho jednání tvrzením, že se uvedeného jednání nedopustil úmyslně, ale šlo o pouhý akt náhody. Při posuzování její důvodnosti však Nejvyšší soud shledal, že z důvodů níže uvedených nelze výhradě obviněného přisvědčit. Ze skutkových zjištění a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není o úmyslu obviněného pochyb. Nejvyšší soud podotýká, že k závěru o vině obviněného dospěly soudy nejen na základě výpovědi přímé svědkyně - poškozené S. K., kterou soudy shledaly na rozdíl od tvrzení obviněného za věrohodnou, ale k dispozici měly řadu dalších důkazů, jako byly výpovědi svědků, odborné vyjádření Ing. Petra Mikuláška ohledně poškození výplně zadních dveří vozidla Ford Fokus, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, listinné důkazy (např. kopii faktury o opravě vozidla, zprávu Kooperativy pojišťovny, a. s.) Z těchto bylo jednoznačně vyvráceno, že by úder obviněného na sklo okna automobilu byl náhodný a neúmyslný, kdy podle jeho tvrzení poté co zavrávoral, se o zadní sklo vozidla poškozené opřel instinktivně pravou rukou, čímž došlo k jeho rozbití, ale naopak se jednalo o silný úder pěstí jako důsledku předchozího konfliktu obviněného s poškozenou, přičemž byl srozuměn s tím, že je může vážně poškodit či i rozbít, k čemž též došlo. Nejvyšší soud je přesvědčen, že provedené dokazování bylo v dané věci úplné, nevyvolávající žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a pokud obviněný v dovolání konstruuje jiný skutkový stav, je zjevné, že se snaží zmírnit svoji účast na spáchání trestného činu. Za daných okolností Nejvyšší soud nemá pochyb, že zjištěný skutkový stav vykazuje jak po objektivní tak i subjektivní stránce znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž pokud jde o formu zavinění, nutno v jednání obviněného spatřovat minimálně nepřímý úmysl ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku. Na tomto místě nutno připomenout, že již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 Tdo 860/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně pečlivě přistupoval k hodnocení důkazů, které měly vztah k trestnému činu poškození cizí věci, podrobně od str. 3 do str. 7 svého rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy a tyto důkazy také hodnotí, uvádí, kterými skutečnostmi je např. vyvrácena obhajoba obviněného, které pasáže z výpovědi poškozené a svědků považuje za bezpředmětné apod. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že k otázce viny u tohoto jednání přistupoval Městský soud v Brně pečlivě a důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a také jeho hodnocení odpovídá ustanovení § 125 tr. ř., jak ostatně uvádí i odvolací soud na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí. Za daných okolností Nejvyšší soud nemá ani žádné výhrady k právní kvalifikaci skutku odvolacím soudem, že jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně se obviněný dopustil přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Z pohledu výše uvedeného tedy nelze Krajskému soudu v Brně ničeho vytknout, zmíněné rozhodnutí je naprosto přesvědčivé a nevzbuzuje jakékoli pochybnosti o správnosti a zákonnosti jeho výrokové části.

Pokud obviněný ve zbývající části dovolání zpochybňuje provedené dokazování, případně napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů zejména ve vztahu k závěrům odborného vyjádření Ing. Petra Mikuláška (č. l. 42-47) ohledně mechanismu vzniku poškození skla pátých, zadních dveří automobilu poškozené, tyto námitky již pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají a je třeba je označit za ryze skutkové. Nejvyšší soud je skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí vázán a není oprávněn jej nijak měnit nebo do něj zasahovat. Irelevantní jsou rovněž výtky obviněného, že výrok o trestu neobsahuje odkaz na příslušné ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, z něhož by bylo zřejmé, za jakou trestnou činnost byl odsouzen. Z ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. se sice podává, že: odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen... , nicméně i Nejvyšší soud je toho názoru, že se v daném případě jedná o pochybení toliko formální, které nemá zásadní vliv na správnost napadeného rozhodnutí, a tudíž je netřeba napravovat cestou dovolání.

Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Zde je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení NS ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu způsobené škody), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný svým bezohledným počínáním ohrozil i zdraví dvouměsíčního novorozence ve voze se nalézajícího, které bylo zasaženo úlomky skla z rozbitých dveří, a aniž by o dítě a o důsledky svého činu projevil jakýkoliv zájem, z místa činu ujel. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Nutno podotknout, že za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o jednání náhodné, neúmyslné a postih formou projednání skutku toliko jako přestupku lze mít za dostatečný. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann