6 Tdo 212/2011
Datum rozhodnutí: 30.06.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § k 219 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 212/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2011 dovolání, které podal obviněný A.K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 24/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 1 T 24/2009, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. (byl aplikován zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále v tomto rozhodnutí jen tr. zák. ), a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozsudku uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. V., škodu ve výši 48.600,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného A. K. uznal vinným, že
31. 1. 2009 v penzionu V D. v D. L. okr. Č. B., poté, co si s poškozeným O. V., aplikovali pervitin, tohoto poškozeného opakovaně žádal, aby mu předal další sáčky s pervitinem a nato, co mu poškozený řekl, aby počkal, bodl jej kuchyňským nožem o celkové délce čepele 232 mm plnou silou do zad, takže mu muselo být zřejmé, že poškozeného může takovým způsobem usmrtit, k čemuž však nedošlo, neboť bodná rána pronikla do páteřního kanálu, částečně přerušila míchu a hrot nože skončil těsně u hrudní srdečnice; poté, co poškozený upadl na zem a došlo u něj k ochrnutí dolních končetin, obžalovaný jej opakovaně žádal, aby mu předal pervitin, sahal mu z tohoto důvodu do kapsy, ale když nic nenašel, zavolal na naléhání své družky J. T. telefonicky na operační středisko Policie ČR a na záchrannou službu a u poškozeného setrval až do jejich příjezdu.

Takto zjištěný skutek odvolací soud právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 32 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné ústavní protitoxikomanické léčení.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. V., škodu ve výši 48.600,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze (všem výrokům kromě výroku o náhradě škody) podal obviněný A. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání včetně jeho doplňků ze dne 8. 5. 2010 a ze dne 10. 5. 2010, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), h), j), k) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uložený trest je nepřiměřeně přísný a nevystihuje okolnosti případu i jeho osoby, nemělo být ukládáno ochranné opatření ústavní, v rozhodnutí chybí část výroku o jednání obviněného a výrok je tak neúplný.

S poukazem na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že výrok o vině napadl proto, že podle vrchního soudu musel vědět a být srozuměn s tím, že takovým bodnutím nožem může poškozeného s vysokou pravděpodobností usmrtit a ke smrti nedošlo v podstatě proto, že bodná rána byla ztlumena zasažením páteřních obratlů a plotének, takže špička nože skončila těsně u aorty. Odvolací soud se identifikoval s názorem v obžalobě i v odvolání státního zástupce, že jednal v eventuálním úmyslu poškozeného usmrtit [§ 4 písm. b) tr. zák.] Okolnosti, jež nastaly po činu (obviněný přivolal telefonicky policejní hlídku a záchrannou službu a u poškozeného setrval až do jejich příjezdu), mohly být podle vrchního soudu zohledněny pouze v uloženém trestu, nikoli ve vině. Při ukládání trestu soud přihlédl k tomu, že se jednání dopustil v afektu vyvolaném požitou drogou a těžko ovladatelnou potřebou podání další dávky drogy, v níž mu poškozený ihned nevyhověl a že předmětný pokus trestného činu vraždy spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti.

Jak obviněný konstatoval, tak po objektivní stránce je skutkové zjištění soudu prvního stupně nesporné, žádná z procesních stran proti němu nevznesla námitky a zásadní pochybnosti o něm neměl ani odvolací soud, jenž ale v jeho neprospěch zhodnotil subjektivní stránku trestného činu. V dovolání namítl, že nechtěl a nebyl srozuměn s tím, aby jeho kamarád, poškozený O. V., zemřel a ani se jej nepokusil zabít. Zdůraznil, že rána nožem byla vedena do obratle; podle výpovědi znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Františka Vorla, CSc. se nůž zarazil tím, že pronikal obratlovým tělem, čili kostěnou strukturou. Současně obviněný ocitoval vyjádření znalce k pravděpodobnosti průniku nože na str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2009. Vytkl, že se odvolací soud nevypořádal se znaleckými důkazy, zejména s výpovědí jmenovaného znalce a věc nesprávně právně posoudil. Skutek ve výroku rozsudku vrchního soudu nemá oporu v popisu skutku při zahájení trestního řízení a v podané obžalobě. Skutkovému zjištění odpovídá rozsudek prvostupňového soudu, který na rozdíl od zahájení trestního stíhání a podané obžaloby jinak formuloval skutek a dospěl k jinému závěru o úmyslu obviněného. Správně uzavřel, že obviněný společně s poškozeným vyráběli drogu pervitin, přičemž jej žádal o sáčky s pervitinem, když mu poškozený řekl, aby počkal, bodl jej nožem do zad do páteřního kanálu, a poté, kdy poškozený upadl na zem a došlo k ochrnutí dolních končetin, jej opakovaně žádal, aby mu předal pervitin, prohledával jej a zavolal záchrannou službu. Obviněný zdůraznil, že nebyl srozuměn s úmrtím poškozeného, neboť od něj mohl mít drogy, když byl živý. Místo, kam jej bodl, byť ve zmenšené příčetnosti, bylo do kostěné části těla; nebylo vedeno do jiné měkké části, do jiného prostoru. Hodnocení jeho úmyslu, jak jej provedl krajský soud, označil za správné a podepřené dokazováním. I vrchní soud považoval skutkový děj po bodnutí za skutkově a právně významný, když ho zařadil do popisu skutku, byť částečně odlišně. Na popis skutku, ale navazuje jeho nesprávné právní posouzení.

Dále obviněný konstatoval, že nebyly dány podmínky, aby vrchní soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek. Vytkl, že odvolací soud zaměnil opis z evidence Rejstříku trestů, který se měl týkat jeho osoby, s opisem z evidence Rejstříku trestů týkající se poškozeného, přičemž i s ohledem na takto zjištěnou jeho trestní minulost znovu rozhodoval o vině, včetně subjektivní stránky trestného činu. Zmínil, že vrchní soud na str. 5 rozsudku uvedl, že považoval za přitěžující okolnost podle § 34 písm. l ) tr. zák. skutečnost, že byl v minulosti opakovaně odsouzen, byť pro méně závažné trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Tato skutková zjištění obviněný označil za chybná. Trestných činů, jimiž odvolací soud u jeho osoby argumentoval, se totiž podle opisu z evidence Rejstříku trestů (str. 313 spisu) dopustil poškozený O. V. Naproti tomu prvostupňový soud správně vyhodnotil předchozí trestní odsouzení obviněného tak, že se v minulosti dopustil protispolečenského jednání ve vztahu k cizímu majetku, jeho odsouzení jsou však zahlazena. Pokud pracoval jako brigádník, nebyly k jeho práci výhrady. Stupeň a povaha narušení pachatele vedla soud prvního stupně k závěru, že jeho nápravy bude lépe dosaženo v mírnějším typu věznice s dozorem. Podle obviněného vznikají u rozhodnutí odvolacího soudu pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ve smyslu porušení § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Bylo porušeno i ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Opakování důkazů přečtením jeho výpovědi nepřineslo jiné skutkové zjištění. Současně byla porušena ustanovení o použití přitěžujících okolností, o ukládání trestu a možnosti zařazení pachatele do mírnějšího typu věznice. Mylné hodnocení jeho osoby mělo dopad na hodnocení subjektivní stránky trestného činu a jiného hodnocení zavinění obviněného, než jaké učinil soud prvního stupně.

V mimořádném opravném prostředku obviněný v podrobnostech popsal, že poškozený O. V. přišel využít jeho i jeho družku, půjčil si od něj automobil za účelem obstarání věcí potřebných k vaření pervitinu, přičemž se domnívá, že chtěl odjet do Rakouska, neboť byl v lednu 2009 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Po poškozeném žádal trochu drogy z předchozího dne na zlepšení, zklidnění stavu. Podle jeho mínění poškozený přimíchal do vyráběného pervitinu Fentanyl Torrech, opiát na utlumení vědomí, neboť vzápětí po aplikaci si stěžoval na výpadek vědomí, poté, co mu poškozený odmítl dát drogu, i po jeho naléhavé prosbě. Navíc mu až agresivně dával se žiletkou v ruce najevo, že mu nic nedá. Sahal proto poškozenému, když byl na zemi, do pravé kapsy kalhot, a jelikož nic nenašel, nechal jej být. Poškozený totiž měl drogy z předešlého dne, a to silnější koncentrace, v levé kapse. Úmysl, jenž je u něho dovozován, proto neměl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal ve skutečnosti, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a nevystihuje okolnosti případu i okolnosti vztahující se k jeho osobě, jakož i k tomu, že to byl poškozený, kdo vařil a podal mu a jeho družce drogy. Měl být tedy zařazen pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice s dozorem.

S poukazem na dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že mu bylo uloženo ochranné ústavní protitoxikomanické léčení. Při dlouhém výkonu trestu totiž nebude mít přístup k drogám a výkon trestu splní účel ústavního léčení. Dodal, že při vypracování znaleckého posudku znalci neměli k dispozici celý zpracovaný spis, a proto ústavní léčení nemá oporu ve znaleckých zjištěních.

Podle obviněného chybí v rozhodnutí část výroku o jeho jednání a výrok je tak neúplný, v čemž shledal důvod dovolání stanovený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této spojitosti odkázal na postupné změny obsahu výroku. Od počátku trestního řízení byl výrok neúplný a byl formulován jen tak, aby vyhovoval podané obžalobě a zavinění jeho osoby. Teprve prvostupňový soud, a to po důkladném objasnění věci i výslechem všech znalců, provedením listinných důkazů, podrobných výsleších u hlavního líčení, rozhodování v senátě, přeformuloval výrokovou skutkovou větu, která je podle jeho názoru správná a výstižná. Odvolací soud na jedné straně přeformuloval výrok o vině, avšak v odůvodnění rozsudku na straně 4 dospěl k dalšímu nepochybnému závěru, jenž do výroku nedal, když uvedl: šlo o situaci, kdy oba byli intoxikováni požitým pervitinem a obžalovaný jednal v afektu vyvolaném touto intoxikací a touhou získat od poškozeného okamžitě další dávku pervitinu . V této skutečnosti obviněný shledal posunutí roviny jeho úmyslu soudem druhého stupně, obsah tohoto zjištění se měl dostat do popisu skutku, což by se blížilo popisu skutku a jeho právnímu posouzení krajským soudem. Výrok o vině označil za důležitý i z důvodu, že po právní moci rozsudku byl nepravomocně odsouzen za jednání manipulaci s drogami dne 31. 1. 2009 společně s poškozeným, přičemž pokud by byl výrok formulován správně, úplně a postihoval by celé jeho jednání, nemohl by být dvakrát postižen za jednání s drogami.

V dovolání obviněný vytkl, že odvolací soud neodůvodnil své přesvědčení vyjádřené na str. 4 odůvodnění rozsudku, že musel vědět a být srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Dodal, že soud neměl brát ohled jen na nůž, který nešlo vytáhnout. Podle znalce MUDr. Františka Vorla, CSc. poraněný nebyl bezprostředně ohrožen na životě (str. 6 znaleckého posudku); při běžně dosažitelné lékařské pomoci jeho život nebyl ohrožen. Obviněný zdůraznil, že dal poškozenému jen jednu ránu a zavolal mu pomoc. Zopakoval, že jej nechtěl zabít. Současně poukázal na zdravotní stav poškozeného na jaře roku 2010, kdy se účastnil trestního řízení (s oporou dvou francouzských holí), hýbal oběma nohama a dělal i rychlé kroky. Kdyby poškozený za ním nepřišel, sám by drogy nikdy nevařil, neměl k tomu vybavení a neznal přesný postup. Poškozený byl dealer drog, drogy uměl vyrábět. Opětovně vyslovil názor, že v rozsudku krajský soud náležitě popsal a správně právně zhodnotil skutek jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Současně připomněl, jak své závěry prvostupňový soud v rozhodnutí odůvodnil. Za správný též označil uložený trest ve výměře šesti let se zařazením do věznice s dozorem, ačkoliv z formálních důvodů přicházelo v úvahu jeho zařazení podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Stupeň a povaha narušení pachatele vedla krajský soud k názoru, že jeho nápravy bude lépe dosaženo v mírnějším typu věznice.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné námitky.

Státní zástupce poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně. V návaznosti na to konstatoval, že obviněný z větší části polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu vztahujícími se k jeho zavinění, kdy odvolací soud dovodil nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.] poškozeného usmrtit. Upozornil, že z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že se touto problematikou podrobně zabýval, úvahy soudu se jeví jako logické a správné, a tudíž lze na odůvodnění rozhodnutí odkázat. Zdůraznil, že závěr o existujícím minimálně nepřímém úmyslu obviněného usmrtit poškozeného v souvislosti s předmětným útokem vyplývá zejména z intenzity, kterou nožem o délce čepele 232 mm bodl do zad poškozeného (nůž pronikl tak hluboko, že jej poté nemohl vytáhnout), i z toho, že obviněný vpich směroval do oblasti hrudníku, kde se nacházejí pro život důležité orgány, čehož si byl nepochybně vědom. Lze se ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, kdy obviněný po bodnutí poškozeného do zad na naléhání své družky přivolal policejní hlídku a záchrannou službu a u poškozeného setrval, lze hodnotit pouze v rovině trestu. Pokud je popis i tohoto jednání obsažen ve skutkové větě odvolacího soudu, lze to odůvodnit snahou soudu blíže vyjádřit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. Správným se jeví i hodnocení příčetnosti obviněného, kdy odvolací soud konstatoval, že u jeho osoby šlo nepochybně o jednání v afektu ovlivněném jeho intoxikací pervitinem a touhou získat okamžitě a za jakoukoliv cenu další dávku pervitinu, kdy zmenšená příčetnost obviněného se promítla při aplikaci § 32 odst. 2 tr. zák.

Pokud jde o námitku obviněného, jež se vztahovala k uložení ochranného léčení, státní zástupce uvedl, že je subsumovatelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Poznamenal, že z provedených důkazů vyplývá zmenšená příčetnost obviněného v okamžiku projednávaného trestného činu vzniklá v důsledku užívání návykové látky - jeho závislosti na ní, přičemž tato závislost přetrvává i následně, jak se podává ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Byly tudíž splněny podmínky, za jakých mohl odvolací soud uložit ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě (§ 32 odst. 2, § 72 odst. 1 tr. zák.).

Státní zástupce shrnul, že dokazování ve věci, a to vztahující se k objasnění povahy zavinění obviněného, bylo prvostupňovým i odvolacím soudem provedeno v dostatečném rozsahu, skutkové závěry vyjádřené ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze jsou v souladu s provedenými důkazy a rovněž i jeho právní závěry jsou adekvátní. Současně neshledal ani rozpor (a už vůbec ne extrémní) mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. S ohledem na to vyslovil přesvědčení, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Též vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného A. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h), j), k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný .

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného A.K., že nebyly dány podmínky, aby vrchní soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu a že tato ustanovení sám porušil. Dále jde zejména o námitky, že se odvolací soud náležitě nevypořádal se znaleckými důkazy a výpovědí znalce MUDr. Františka Vorla, CSc. u hlavního líčení, že při vypracování znaleckého posudku, který byl podkladem pro uložení ochranného ústavního protitoxikomanického léčení, znalci neměli k dispozici celý zpracovaný spis a že skutkovému zjištění odpovídá rozsudek soudu prvního stupně. Nutno zdůraznit, že v podstatné části dovolání obviněný v podrobnostech zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu vztahující se k jeho zavinění, včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje vady ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiného uplatněného dovolacího důvodu. Tyto námitky však žádný důvod dovolání obsahově nenaplňují.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná, byť Vrchní soud v Praze při úvaze o trestu zjevně omylem vycházel u obviněného z opisu z evidence Rejstříku trestů, který se týkal osoby poškozeného.

Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani výtku obviněného, že popis skutku ve výroku odvolacího soudu nemá oporu v popisu skutku při zahájení trestního řízení a v podané obžalobě. Jelikož z její formulace by mohlo být usuzováno na námitku, že nebyla zachována totožnost skutku, tak Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).

Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je jednání obviněného A.K. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 2. 2009, ČTS: KRPC-1283-19/TČ-2009-020070 (č. l. 2 - 3 spisu), v obžalobě krajského státního zástupce v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. KZV 4/2009 (č. l. 321 a násl. spisu), v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 1 T 24/2009 (č. l. 448 a násl. spisu) a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009 (č. l. 500 a násl. spisu), tak je nutno uvést, že nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. K. uplatnil, obsahově naplňuje toliko jeho námitka, že předmětný skutek nebyl Vrchním soudem v Praze správně právně posouzen, neboť v jeho jednání nelze shledat úmyslné zavinění k pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Z ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .

Ve stručnosti lze připomenout, že zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. Při zkoumání, zda pachatel jednal úmyslně poškozeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozvedena v jeho odůvodnění i podle Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný A. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k usmrcení jiného a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Byť obviněný v trestním řízení popřel úmysl poškozeného O. V. usmrtit, tak na zavinění ve formě úmyslu nepřímého eventuálního [§ 4 písm. b) tr. zák.], který zahrnuje všechny podstatné znaky pokusu předmětného trestného činu, bylo soudem druhého stupně oprávněně usuzováno ze skutečností objektivní povahy. Obviněný sice bodl poškozeného pouze jednou, avšak k tomuto zcela nečekanému útoku použil kuchyňského nože o délce čepele 232 mm, přičemž bodnutí bylo plnou silou do zad, takže mu muselo být zřejmé, že poškozeného může takovým způsobem usmrtit, k čemuž však nedošlo, neboť bodná rána pronikla do páteřního kanálu, částečně přerušila míchu a hrot nože skončil těsně u hrudní srdečnice. Z výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Františka Vorla, CSc. u hlavního líčení dne 13. 10. 2009 plyne, že při zasažení hrudní srdečnice by byl bezprostředně ohrožen život poškozeného O.V. a naděje na záchranu života by byla minimální (č. l. 437 spisu). Rovněž je nutno zdůraznit, že útok obviněného směřoval do oblasti těla poškozeného, kde se nacházejí pro život důležité orgány, čehož si musel být vědom.

V odůvodnění rozsudku Vrchní soud v Praze s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracovala MUDr. Monika Gärtnerová, konstatoval: U obžalovaného šlo nepochybně o jednání v afektu ovlivněném intoxikací pervitinem a touhou získat okamžitě a za jakoukoli cenu další dávku pervitinu, v čemž mu poškozený ihned nevyhověl. Podle znalkyně se obviněný nacházel v době činu ve stavu, kdy jeho ovládací schopnosti byly podstatně sníženy (dovolací soud poznamenává, že šlo o intoxikaci pervitinem a tento stav si přivodil sám; jelikož se však jedná o jedince závislého na návykové látce, nebyl schopen čelit jejímu užití vlastními silami viz zmíněný znalecký posudek na č. l. 269 spisu). I při uvážení této okolnosti odvolací soud důvodně uvedl, že obviněný musel vědět a být srozuměn s tím, že takovým způsobem může poškozeného s vysokou pravděpodobností usmrtit. Ke smrti poškozeného nedošlo, jak je zřejmé zejména ze vzpomenutého posudku znalce z odvětví soudního lékařství MUDr. Františka Vorla, CSc., v podstatě jen proto, že bodná rána byla ztlumena zasažením páteřních obratlů a plotének, takže špička nože skončila těsně u aorty. Odvolací soud rovněž oprávněně konstatoval, že na závěru o eventuálním úmyslu usmrtit poškozeného nemůže nic změnit ani skutečnost, že obžalovaný po bodnutí poškozeného do zad s takovou silou, že nůž nebyl schopen ani vytáhnout, na naléhání své družky telefonicky přivolal policejní hlídku a záchrannou službu a u poškozeného setrval až do jejich příjezdu. Tyto okolnosti, které nastaly až po činu, mohly být zohledněny pouze v rovině trestu, nikoli však v rovině viny (vše na str. 4 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud dodává, že zjištěný závěr o úmyslném zavinění v jednání obviněného rozhodně nezpochybňuje v soudním řízení prokázaný a v dovolání připomínaný motiv jeho protiprávního jednání získání pervitinu od poškozeného O. V. To platí i ohledně zjištění, že při dostupné zdravotnické pomoci nebyl poškozený bezprostředně ohrožen na životě, jak v tomto směru u hlavního líčení dne 13. 10. 2009 vypověděl znalec MUDr. František Vorel, CSc. (č. l. 437 spisu). Současně je nutno zdůraznit, že záměna opisu z evidence Rejstříku trestů neměla žádný vliv na správnost výroku o vině včetně posuzování zavinění obviněného (v těchto souvislostech odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedený důkaz ani nezmínil), jak je naopak tvrzeno v dovolání.

Jednání obviněného A. K., jinak osoby, na kterou je nutno hledět, jako by nebyla v minulosti soudně trestána, je vysoce nebezpečné pro společnost, neboť úmyslně bezprostředně ohrozilo jeden z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákonem, kterým je lidský život. Útok nožem, kterého se obviněný dopustil v afektu ovlivněném intoxikací drogou a touhou získat okamžitě a za jakoukoli cenu další dávku drogy, byl i zcela nečekaný, takže se poškozený O. V. ani nemohl nijak bránit. Rovněž není možné přehlédnout, že u poškozeného zůstanou s největší pravděpodobností trvalé následky na zdraví, jak se o nich v prognóze zmínil znalec MUDr. František Vorel, CSc. (č. l. 437 spisu), přičemž konkrétní zdravotní potíže své osoby popsal i poškozený u hlavního líčení dne 3. 7. 2009 (č. l. 351, 353 spisu).

Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, tj. při naplnění všech formálních i materiálních znaků pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k 219 odst. 1 tr. zák., odpovídá ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze i tzv. právní věta. Proto námitku obviněného, kterou v dovolání formálně relevantně uplatnil, není možno akceptovat.

Mimořádný opravný prostředek obviněný A. K. opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vytkl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nevystihuje okolnosti případu i okolnosti vztahující se k jeho osobě; pro výkon trestu měl být zařazen do mírnějšího typu věznice s dozorem. Vrchní soud pochybil i v tom, že zaměnil opisy z evidence Rejstříku trestů jeho osoby a poškozeného O. V. a v odůvodnění rozsudku uvedl, že považoval za přitěžující okolnost podle § 34 písm. l ) tr. zák. odsouzení, jež se, ale týkala jmenovaného poškozeného.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Předně je nutno zdůraznit, že obviněnému A. K. nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo řečeno vrchní soud omylem vycházel z opisu z evidence Rejstříku trestů (č. l. 313 - 314 spisu), který se týkal poškozeného O. V. V této souvislosti odvolací soud na str. 5 rozsudku nepatřičně uvedl, že považoval za přitěžující okolnost podle § 34 písm. l ) tr. zák. skutečnost, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen, byť pro méně závažné trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Z opisu z evidence Rejstříku trestů, jenž se týká obviněného (č. l. 312 spisu), je zřejmé, že se v minulosti dopustil méně závažných protispolečenských jednání ve vztahu k cizímu majetku a jeho odsouzení jsou zahlazena. Současně je možné důvodně konstatovat, že zmíněný nedostatek není takového charakteru, aby nezbytně vyžadoval zásah do pravomocného výroku o trestu. Lze připomenout, že na trestný čin vraždy je v § 219 odst. 1 tr. zák. stanoven trest odnětí svobody na deset až patnáct let, přičemž pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§ 8 odst. 2 tr. zák.). Pokud Vrchní soud v Praze obviněnému uložil podle § 219 odst. 1 a § 32 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi let, tj. dva roky pod dolní hranici zákonné citované trestní sazby, se zařazením k jeho výkonu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou [tj. do mírnějšího typu věznice, než měl být s ohledem na znění § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen], tak nelze učinit závěr, že by tento trest neodpovídal požadavkům plynoucím z ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., jež definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Při úvaze o trestu vrchní soud mimo jiné přihlédl k tomu, že se obviněný dopustil pokusu trestného činu vraždy (nikoli dokonaného trestného činu), byť poškozený bude zřejmě v důsledku jednání doživotně ochrnutý na spodní polovině těla. Rovněž zohlednil, že obžalovaný se tohoto jednání dopustil v afektu, vyvolaném požitou drogou a těžko ovladatelnou potřebou podání další dávky drogy, v níž mu poškozený ihned nevyhověl . Přihlédl i k tomu, že obžalovaný na naléhání své družky přivolal k poškozenému policejní hlídku i záchrannou službu a setrval u poškozeného až do jejich příjezdu (vše str. 5 rozsudku). Důvodnost závěru, že odvolací soud nepřikládal až takový význam zmíněné chybně vyslovené přitěžující okolnosti, jaký je jí naopak připisován v dovolání, ostatně dokládá též výše připomenuté použití moderačního ustanovení trestního zákona ohledně zařazení obviněného pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice.

V dovolání obviněný uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že nesouhlasí s uložením ochranného ústavního protitoxikomanického léčení, neboť při dlouhém výkonu trestu nebude mít přístup k drogám a výkon trestu tak splní účel ústavního léčení. Je tudíž zřejmé, že obviněný nezpochybnil naplnění ustanovení § 72 odst. 1 tr. zák., na jehož podkladě bylo ochranné opatření uloženo, ale že jeho účel splní výkon trestu. S tímto názorem nelze souhlasit.

Vrchní soud v Praze oprávněně na str. 5 rozsudku shledal, že obviněný A. K. je závislý na užívání návykových látek, dopustil se vysoce závažného trestného činu a bez protitoxikomanického léčení může podobný trestný čin v budoucnu opakovat. V tomto směru své konstatování opřel o skutková zjištění včetně závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na základě klinického vyšetření obviněného a údajů ze spisu vypracovala MUDr. Monika Gärtnerová. Zde je nutno poznamenat, že jmenovaná na dotaz obhájkyně vznesený u hlavního líčení dne 3. 7. 2009, zda se před vypracováním závěrů posudku seznámili (Mgr. Václav Šnorek vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie) s výpovědí obviněného, uvedla: Ano, měli jsme k dispozici kompletní trestní spis (č. l. 358 spisu). Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že v tomto znaleckém posudku bylo mimo jiné konstatováno: Pobyt posuzovaného na svobodě není v současné době z psychiatrického hlediska nebezpečný pro společnost, znalec však nevylučuje do budoucna možnost protizákonného jednání, zejména pokud bude pokračovat v užívání návykových látek. Vzhledem k rozvinutí závislosti na pervitinu, znalec doporučuje uložení ochranné léčby protitoxikomanické ústavní formou (č. l. 269 spisu). Příslušný výrok rozsudku je tudíž důkazně podložen. Odvolací soud rovněž důvodně upozornil, že uložení ochranného opatření umožnilo uložit obviněnému podle § 32 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 219 odst. 1 tr. zák. (str. 5 rozhodnutí).

Jelikož ústavní protitoxikomanické léčení zcela nepochybně zahrnuje léčebné úkony, které není možné suplovat toliko výkonem trestu odnětí svobody, přičemž zpravidla by mělo začít po nástupu obviněného do výkonu trestu, a dále při uvážení skutečností popsaných v předchozím odstavci tohoto usnesení, nelze uplatněnou dovolací námitku akceptovat.

V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.

Obviněný spatřuje předmětný důvod dovolání v podrobnostech v tom, že skutková věta odsuzujícího rozsudku je neúplná.

Z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že popis skutku v tzv. skutkové větě musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným. Naproti tomu do skutkové věty nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu či bližší rozvedení výroku mají pak místo v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by ve skutkové větě chyběly skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, byl by založen dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil. S příslušnými námitkami se však dovolací soud neztotožnil.

Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že předmětný dovolací důvod obsahově nenaplňují výhrady obviněného spočívající jen v tvrzení, že od počátku trestního řízení byl výrok neúplný a byl formulován tak, aby vyhovoval podané obžalobě a zavinění jeho osoby, přičemž teprve prvostupňový soud přeformuloval výrokovou skutkovou větu, která je podle jeho názoru správná a výstižná. Neúplnost tzv. skutkové věty výroku rozsudku vrchního soudu však nelze shledat ani v konkrétnější námitce obviněného, že její součástí není závěr, který odvolací soud na str. 4 odůvodnění rozhodnutí učinil šlo o situaci, kdy oba byli intoxikováni požitým pervitinem a obžalovaný jednal v afektu vyvolaném touto intoxikací a touhou získat od poškozeného okamžitě další dávku pervitinu , v čemž obviněný spatřuje posunutí jeho úmyslu, když při zahrnutí tohoto zjištění do skutku, by se skutek blížil popisu skutku a jeho právnímu posouzení krajským soudem. Byť jde o významnější okolnost, tak nejde o neúplnost výroku ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Za irelevantní je nutno považovat výtku obviněného, že pokud by byl výrok formulován správně, úplně a postihoval by celé jeho jednání, nemohl by být dvakrát postižen za jednání s drogami.

Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného A.K. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k