6 Tdo 21/2007
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 21/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2007 o dovolání obviněného R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 123/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, č. j. 50 T 6/2005-399, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a dále trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku spočívajícího v tom, že dne 16. 3. 2005 v odpoledních hodinách v obci K., okres P., v domku č., odcizil finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč ke škodě J. H., bytem K. ; v němž krajský státní zástupce v Brně v obžalobě ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 3 KZv 22/2005, spatřoval jeden z útoků pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.



Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 123/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen ve výroku, kterým byl obviněný R. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, č. j. 50 T 6/2005-399, týmž usnesením bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 123/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, ale i soudu I. stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kterého se měl dopustit . Ve vztahu k podanému dovolání je třeba uvést, že veškeré námitky směřují k nesprávnému právnímu posouzení skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, kdy obviněný je toho názoru, že jednání soudem kvalifikované jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. mělo být správně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněný soudům vytýká, že odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., a to i přes tu skutečnost, že on (obviněný) neměl v žádném případě úmysl poškozeného usmrtit a soudům se nepodařilo prokázat, že by byl srozuměn s tím, že smrt poškozenému způsobí. V další části dovolání poukazuje na to, že se doznal k fyzickému útoku na poškozeného (dědečka), ale popírá, že by měl v úmyslu tohoto usmrtit a neexistuje žádný přímý důkaz o jeho eventuálním úmyslu. Soudům vytýká, že právní posouzení vybudovaly na nepřímých důkazech, avšak pominuly, že se na jednání vůči poškozenému nepřipravoval, ani ho neplánoval. Přesto soudy dospěly k závěru, že je dán jeho úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., ačkoli správně s ohledem na jím poukazované skutečnosti by se mělo jednat o úmysl nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. V další části dovolání, která je rovněž zaměřena na prokázání subjektivní stránky trestného činu vraždy, poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů, kde sice soudy zmiňují z jakých okolností subjektivní stránku dovodily, avšak podle názoru obviněného nepřihlédly k celé řadě okolností vyplývajících např. z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, či ze skutečnosti, že zavolal lékařskou pomoc, dotazoval se na zdravotní stav poškozeného, sám se posléze přihlásil na Policii ČR či k tomu, že ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství nevyvrátil jeho tvrzení (obviněného), že chtěl poškozeného jen omráčit, nikoliv usmrtit. Poukazuje na to, že dle jeho názoru nepřímé důkazy nevedou k jednoznačnému závěru o jeho vině a neprokazují jeho úmysl poškozeného usmrtit, jednání směřovalo pouze k ublížení na zdraví, a proto měl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a sám uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a podle tohoto ustanovení mu také uložil přiměřený trest, případně věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci, příp. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který poukazuje na to, že uplatněné námitky jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěrem svého vyjádření rovněž konstatuje, že ani námitka obviněného k možné právní kvalifikaci jeho jednání podle § 222 odst. 1 tr. zák. by nemohla obstát vzhledem k tomu, že dovolatel připouští zištný motiv svého jednání, a proto by dokonce i v případě absence úmyslu směřujícího k smrti poškozeného bylo namístě jednání obviněného kvalifikovat podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení.

Krajský soud v Brně ve svém rozsudku dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému zjištění, že obviněný 1) dne 16. 3. 2005 v době mezi 19.15 až 20.30 hod. v obci R., okres J., v domku č. v úmyslu usmrtit a zmocnit se cizích věcí fyzicky napadl J. H., bytem R., a to tak, že k sedícímu poškozenému přistoupil zezadu, chytil ho pod krkem do tzv. kravaty a povalil ho na zem, poté po dobu nejméně jedné minuty poškozeného ležícího na zemi oběma rukama rdousil až do ztráty vědomí, čímž mu způsobil zhmoždění krku a difusní hypoxické poškození mozku s následným infarktem myokardu, obrnou pravé horní končetiny a poruchou vyslovování, poté domek prohledal a odcizil z něj ke škodě J. H. peněženku s osobními doklady a částkou nejméně 100,- Kč a ke škodě dcery poškozeného Z. H., trvale bytem R., peněženku s osobními doklady a částkou nejméně 480,- Kč, přičemž jen v důsledku náhody, zejména příchodu dcery poškozeného a následného rychlého zásahu lékařské služby, nedošlo ke smrti poškozeného; 2) dne 16. 3. 2005 v odpoledních hodinách v obci K., okres P., v domku č., odcizil finanční hotovost ve výši 2.500,- Kč ke škodě H. K., , bytem K., a odcizil a poté držel a užíval platební kartu Maestro č. k účtu č. vedenému u GE Capital Bank majitele J. H., bytem K., přičemž dne 16. 3. 2005 v době od 14.35 hod. do 14.37 hod. v J., M. z uvedeného účtu neoprávněně vybral ve třech případech ke škodě majitele účtu J. H. finanční hotovost v celkové výši 5.000,- Kč; - dne 17. 3. 2005 v 00.57 hod. ve V. na čerpací stanici M. O. se pokusil zaplatit za benzín a potraviny odebrané na čerpací stanici, vše v celkové hodnotě 609,10 Kč, rovněž výše uvedenou platební kartou majitele J. H., což se mu nepodařilo z důvodu blokace odcizené karty .

Z podaného dovolání vyplývá, že toto bylo podáno prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu pouze do výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, tj. do výroku jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Převážná část uplatněných námitek je obviněným, přestože uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřována do oblasti skutkových, a takové námitky nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Zde lze poukázat např. na argumentaci obviněného, kdy uvádí, že se soudům nepodařilo prokázat, že by chtěl poškozeného svého dědečka zabít, příp. vytýká soudům, že nedostatečně bylo přihlédnuto k některým důkazům, které měly jeho argumentaci podporovat. Pokud by obviněným byly uplatněny pouze tyto skutkové námitky, bylo by nutno dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V dovolání obviněný však také poukázal na to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle § 222 odst. 1 tr. zák. s ohledem na subjektivní stránku trestného činu. Přestože i tato námitka se podstatně prolíná s námitkami skutkovými, byla soudem posouzena jako právně relevantní, uplatněný dovolací důvod naplňující, avšak podána jako zjevně neopodstatněná, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, zde soud prvního stupně a s jeho závěrem se ztotožnil také soud odvolací, dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., neboť je nepochybné, že chtěl porušit zájem státu na ochraně lidského života (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně); obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., jeho jednání s ohledem na to, že motivem tohoto trestného činu bylo získat majetkový prospěch, pak bylo správně kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. (viz str. 8 usnesení odvolacího soudu). K výše uvedenému závěru dospěl krajský soud na základě hodnocení důkazů, kdy považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, která je také (jak shora uvedeno v důvodech dovolání obviněného) podstatou podaného dovolání. Zde lze pouze pro stručnost odkázat na obsáhlé úvahy soudu k hodnocení důkazů na str. 12 až 16 rozsudku. Soud prvního stupně zde velmi podrobně rozvádí, na základě jakých okolností považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. K argumentaci obviněného v rámci podaného dovolání, kdy poukazuje na to, že neexistoval žádný přímý důkaz o jeho eventuálním úmyslu poškozeného usmrtit a že se soudům nepodařilo prokázat, že by byl se smrtí poškozeného dědečka srozuměn , se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s hodnotícími úvahami krajského soudu. Ten poukázal na to, že mechanismus napadení poškozeného obviněným mohl vést ke smrti poškozeného pokud by např. rdoušení bylo vyšší intenzity či trvalo delší dobu viz odkaz na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (str. 14 rozsudku). Soud dále uvádí, že pokud by úmysl obviněného nesměřoval k usmrcení poškozeného dědečka, muselo by obviněnému být zřejmé, že pokud poškozený přežije, sdělí, kdo ho napadl a co se vlastně stalo, tuto okolnost v souvislosti s následným chováním obviněného soud vyhodnotil v neprospěch obviněného. Nepřisvědčil ani argumentaci obviněného, že se snažil přivolat lékařskou pomoc poškozenému, kdy na str. 15 svého rozsudku soud rozvádí skutečnosti, které jej vedly k závěru nevěřit obhajobě obviněného.

Pokud jde o zavinění, tak zde je možno uvést, že jde o psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je vybudováno na složce vědění, která zahrnuje vnímání pachatele a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění. Pokud jde o úmysl přímý § 4 písm. a) tr. zák. (soudy dovozený úmysl), tak v případě tohoto úmyslu se vychází z toho, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. V této souvislosti lze poukázat na to, z jakého důvodu obviněný poškozeného navštívil (potřeboval peníze), jakým způsobem se tyto prostředky snažil získat (minimálně silou střední intenzity škrtil poškozeného), nelze přehlédnout ani způsob jakým tento útok proti poškozenému vedl (k sedícímu poškozenému přistoupil zezadu, chytil ho pod krkem do kravaty, poté co poškozený upadl na zem, rdousí ho obviněný oběma rukama tlakem na ohryzek až do bezvědomí a nehybnosti poškozeného), přehlédnout nelze ani osobu poškozeného, vůči, které byl útok veden (osoba téměř 75letá). Z hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně vyplývá, že přímý úmysl obviněného směřoval ke způsobení smrti poškozeného v úmyslu získat majetkový prospěch, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, a to pouze v důsledku náhody včasného příchodu dcery poškozeného a její následné reakce a v důsledku poskytnuté lékařské pomoci. Ze shora uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., když pro odkaz obviněného na použití ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. není žádná opora v provedených důkazech, snahou obviněného v případě odkazu na uvedené ustanovení je pouze snaha bagatelizovat jednání, kterého se dopustil, a v neposlední řadě v souladu s tímto mírnějším trestným činem dosáhnout také mírnějšího trestu.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann