6 Tdo 208/2011
Datum rozhodnutí: 16.03.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 208/2011 - 17
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2011 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 To 70/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 145/2008, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 To 70/2010, z r u š u j e .

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 T 145/2008, byl obviněný M. L. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu 1. dne 5. 6. 2008 kolem 08.30 hod. řídil v T., ul. J. K., vozidlo Renault Laguna černé barvy, přičemž byl kontrolován hlídkou Oddělení hlídkové služby Okresního ředitelství Policie ČR v T.,
2. dne 16. 6. 2008 kolem 20.45 hod. řídil v T., ul. A. S., vozidlo Renault Laguna černé barvy přičemž byl kontrolován hlídkou Oddělení hlídkové služby Okresního ředitelství Policie ČR v T., a tohoto jednání se dopustil přesto, že není držitelem řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel dle § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť ke dni 27. 2. 2008 dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení dle tohoto zákona, což mu bylo oznámeno Magistrátem města T. a byl vyzván k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, kdy výzvu převzal dne 27. 3. 2008 . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 180d tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 T 167/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 To 70/2010, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc postoupil Magistrátu města T.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání. Uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., když podle ní usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o postoupení věci, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem lze souhlasit pouze potud, pokud dospěl k závěru, že na posouzení trestnosti jednání obviněného má vliv i rekodifikace trestního zákona provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem (dále též trestní zákoník ). Podle ní však tato nemá důsledky předpokládané odvolacím soudem. Prohlásila, že pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného je směrodatné, zda trestnost jeho jednání bylo možno dovodit jak za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., tak za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Následně připomněla, že § 2 odst. 1 trestního zákoníku stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest za něj se ukládá zásadně podle zákona účinného v době spáchání činu. K tomu poznamenala, že není překážkou, jestliže se právní kvalifikace podle staré a nové právní úpravy liší a že zachováno nemusí být ani stejné označení pro daný trestný čin (viz č. 43/1970 Sb. rozh. tr.). Zdůraznila, že trestní zákoník sice skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d tr. zák.) nezná, ale že jednání pachatele, který pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení 12 bodů na stupnici sankčního hodnocení, je možno i po 1. 1. 2010 postihnout podle nového trestního zákoníku, a to jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť pachatel maří výkon rozhodnutí orgánů veřejné moci tím, že vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu, konkrétně podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Shledala přitom, že z ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 123b, § 123c odst. 1, 3, § 123f odst. 1, 2, 3 citovaného zákona o silničním provozu lze dovodit, že provést bodový záznam do registru řidičů je možno pouze na základě konkrétních rozhodnutí správních orgánů. Tato rozhodnutí mají povahu rozhodnutí podle správního řádu a vyjma blokového řízení možno proti nim podat opravný prostředek. Konstatovala, že samotná výzva k odevzdání řidičského průkazu sice nemá povahu správního rozhodnutí, avšak představuje výsledek několika předcházejících rozhodnutí, v důsledku kterých pachatel mj. přichází o body a je proveden záznam do registru řidičů. Proto lze mít za to, že jednání pachatele, který přišel o řidičský průkaz z důvodu dosažení 12 bodů, lze i po 1. 1. 2010 postihnout jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Dodala, že výjimka z principu, že trestnost činu se posuzuje a trest za něj se ukládá zásadně podle zákona účinného v době spáchání činu, stanoví, že nové právní úpravy se použije vždy, jestliže je to pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 1 věta za středníkem trestního zákoníku). Za příznivější je třeba pokládat takovou právní úpravu, podle které je skutek zcela beztrestný nebo, která zakládá pouze odpovědnost mimo trestní nebo, která je jako celek pro pachatele příznivější v případech, kdy jednání je trestné podle staré i podle nové právní úpravy. V návaznosti na uvedené upozornila, že trestní zákon č. 140/1961 Sb. stanovil na trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d horní hranici trestu odnětí svobody až na jeden rok, resp. že trestní zákoník č. 40/2009 Sb. ohrožuje pachatele trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 trestem odnětí svobody až na 3 léta. Na místě je tedy jednání obviněného posoudit podle mírnějšího zákonného ustanovení zákona účinného v době spáchání činu. Uzavřela, že Krajský soud v Ústí nad Labem postupoval nesprávně, pokud věc postoupil Magistrátu města T. k projednání věci jako přestupek.

Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 To 70/2010, a stejně tak všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Pokud jde o postoupení věci, lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř..

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů uplatněny relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2). Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

V posuzované trestní věci soud druhého stupně seznal, že (stručně řečeno) pro obviněného je příznivější posouzení jeho jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, neboť podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, a to ani přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku [není zde rozhodnutí, jehož výkon by obviněný mařil, a postupem podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení, řidič řidičské oprávní pozbývá, a nedochází tedy k jeho odnětí ve smyslu § 94 citovaného zákona, resp. § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], toto jednání by však mohlo být kvalifikováno jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a proto podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený odsuzující rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc postoupil Magistrátu města T.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.

Odborná literatura k problematice, jež je předmětem dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně, mj. uvádí, že podle převažujícího názoru je příkladem odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu ). Za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podle tohoto názoru je třeba považovat ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k odebrání bodů, a to ať už po uznání pachatele vinným trestným činem nebo přestupkem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2911).

Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto právním závěrem se ztotožnilo též trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku přijatém ve dnech 21. 10. a 27. 10. 2010 pod sp. zn. Tpjn 302/2010. Podle tohoto stanoviska argument spočívající v tom, že není vydáváno žádné rozhodnutí, jehož výkon by mohl být mařen, neobstojí především proto, že ve věci je (resp. může být) vydáno i několik předchozích rozhodnutí o uložení sankce za trestný čin, za přestupek nebo za jednání vojáka označené za přestupek nebo mající znaky přestupku. Jsou tedy vydávána rozhodnutí o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise anebo o trestných činech, na jejichž základě jsou body zapisovány a po dosažení dvanácti bodů řidič pozbývá ze zákona řidičského oprávnění. Dosažení dvanácti bodů a s tím spojené oznámení je řidiči doručováno společně s výzvou k odevzdání řidičského průkazu do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno (§ 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.).

V návaznosti na to Nejvyšší soud dovodil, že rozhodující z hlediska posouzení oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvy k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu jako rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 trestního zákoníku je skutečnost, zda tímto úkonem došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby, jinými slovy, zda individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci byl učiněn z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z tohoto hlediska je zásadní, že v uvedené výzvě se řidiči podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. ukládá odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení, s tím, že řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, nepodá-li proti němu námitky. Vedle toho teprve touto výzvou je tedy řidiči ukládána povinnost odevzdat řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz, a zákon výslovně v § 123c odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. stanoví řidiči povinnost tuto výzvu splnit, a proto je třeba tuto výzvu považovat za rozhodnutí materiální povahy. Přitom z hlediska posouzení, zda jde o takové rozhodnutí, má zásadní význam také to, že od doručení se odvíjí lhůta k podání opravného prostředku (námitek podle § 123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) a marným uplynutím lhůty řidič pozbývá řidičského oprávnění. Ze všech těchto hledisek je proto nutno oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvu k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Nejvyšší soud pak v předmětném stanovisku uzavřel, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně je tudíž důvodná.

Ustanovení § 180d tr. zák. pro některé případy, konkrétně právě případy řízení motorového vozidla řidičem, který pozbyl řidičské oprávnění tak, že v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, nahradil přísněji trestný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Jinak řečeno, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění z důvodu dosažení dvanáctibodové hranice je trestné i po 1. 1. 2010 jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Názor odvolacího soudu, že předmětný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a že by mohl být kvalifikován pouze jako přestupek, tedy nemůže obstát.
Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (viz § 2 trestního zákoníku).

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že odvolací soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 4 To 70/2010, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem tedy bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. března 2011 Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý