6 Tdo 205/2007
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 205/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. P. M., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 353/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 88/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 T 88/2005, byl obviněný Ing. P. M., CSc. podle § 226 písm. b) tr. ř., zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. Zt 1/2001 ze dne 11. 8. 2005 pro skutek spočívající v tom, že v době od 18. 4. 1970 do 24. 7. 1975 ve S. r. N., jako tajný agent I. S. F. m. v. Č. s. r., nasazený v R. S. E. v M., pod legendou rozhlasového hlasatele, využil svého působení ke shromažďování důležitých údajů týkajících se ostrahy objektů, zejména technického zázemí jeho řídícího prostoru m.-c.-r. , které využil k vypracování čtyř konkrétních návrhů s nákresy k uložení dvou až osmi výbušnin na různých místech budovy, přičemž jejich výbuchem měl být vysílač S. E. vyřazen z činnosti a zaměstnanci vydání nebezpečí těžké újmy na zdraví eventuelně smrti, přičemž tyto písemné návrhy předal ve dnech 12. 6., 22. 7., 11. 12. 11. 1972 a 24. 7. 1975 své řídící centrále; I. S. f. m. v. tyto návrhy přijala, vyžádala bližší podrobnosti, avšak jejich realizaci odložila na neurčito .

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 353/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zrekapitulovala shora uvedená rozhodnutí. Následně v obecné rovině vyložila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti uvedla, že v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je zmíněný dovolací důvod taktéž relevantně uplatněn, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, což je závěr, který respektuje i Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), a o takový případ se v posuzované věci jedná. V návaznosti na to konstatovala, že z hlediska posouzení podmínek, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení a dotčení postulátů spravedlivého procesu, vyčlenil Ústavní soud tři skupiny případů. První případ představuje situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

V navazující části odůvodnění dovolání připomněla, že Nejvyšší soud se již touto věcí zabýval, a to k jejímu dovolání, přičemž poukázala na to, že z jeho rozhodnutí ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1183/2003, se mj. podává, že okruh důkazů v tu dobu shromážděných nelze označit za úplný, což platí zejména v otázce objasnění hodnoty zařízení řídícího centra (m. c. r.), potažmo k výši případně hrozící škody ze stíhaného skutku jako jednoho z alternativních následků (účinků) trestného činu. Velmi stručná zpráva RSE uvádějící, že hodnota vybavení řídícího centra byla podle záznamu ze dne 30. 9. 1995 stanovena přibližně na 305.000 USD, není a nemůže být dostatečným podkladem pro spolehlivá zjištění v tomto směru. Vzhledem k závažnosti posuzovaného případu měly orgány přípravného řízení být důslednější a měly si vyžádat seznam zaměstnanců RSE v kritickém období let 1970 až 1975 zajišťujících provoz zvláště české sekce, ověřit možnost jejich výslechu a ten v kladném případě realizovat. RSE měla být rovněž požádána o podrobné vysvětlení shora citované zprávy, příp. její doložení podklady, z nichž vycházela. Až v případě, že by těmito způsoby nebylo možno zajistit potřebné důkazy a v návaznosti na to znalecky určit hodnotu technického vybavení řídícího centra, přichází do úvahy opatření znaleckého posudku, který by nejprve objasnil konkrétní technické vybavení řídícího centra a poté i jeho hodnotu.

V návaznosti na uvedené konstatovala, že orgány přípravného řízení se zmíněným pokynem Nejvyššího soudu řídily nedůsledně a v jeho zásadní části jej dokonce ignorovaly. Poukázala přitom na to, že po prvním rozhodnutí dovolacího soudu ve věci policejního komisaře opakovaně kontaktoval elektronickou poštou R. H. C., který nabízel pomoc při objasnění hodnoty technického vybavení R. S. E. v rozhodném období, přičemž za tímto účelem policejnímu komisaři zaslal i dobové fotografie a opakovaně trval na tom, že v řídícím centru bylo umístěno celkem 22 vysílacích panelů. Z materiálu založeném na č. l. 812 je zřejmé, že R. H. C. policejnímu komisaři nabídl podání svědecké výpovědi.

Pracovnice R. S. E. M. R. sice policejnímu komisaři přípisem ze dne 22. 12. 2004 sdělila, že případně dohledání dokladů o technickém vybavení vysílacího centra z let 1970 až 1975 bude obtížné (později bylo z důvodu skartace rozhodných materiálů zcela vyloučeno), zaslala mu však seznam zaměstnanců, kteří pracovali v R. S. E. v 70. letech. Ze zprávy se také podává, že všichni označení členové Č. s., jak byli tehdy nazýváni, začali v R. S. E. pracovat před rokem 1975. Fakticky se jedná o seznam 12 osob identifikovaných datem narození a tehdejším místem trvalého bydliště. Policejní komisař však neučinil jediný krok, který by vedl ke ztotožnění těchto osob a z jeho záznamu (č. l. 870) vyplývá, že výslech označených osob neplánuje, neboť jde o osoby obtížně ustanovitelné, jež mohou žít v různých zemích a zejména nelze očekávat jejich kvalifikované vědomosti ve vztahu k hodnotě technického vybavení R. S. E. Poté policejní komisař přistoupil k variantě znaleckého ocenění vybavení vysílacího centra, přičemž měl znalec k dispozici dobovou fotografii. Tato varianta je ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu uvozena slovy v případě, že by těmito způsoby nebylo možno zajistit .

Bez realizace výslechu bývalých zaměstnanců R. S. E., jakož i bez realizace výslechu R. H. C. soud posoudil tvrzení jmenovaného o existenci 22 kusů vysílacích stojanů v řídícím centru jako nevěrohodné a plně uvěřil verzi obviněného, že se v řídícím centru v rozhodné době nacházelo pouze 5 vysílacích stojanů. Údaj tvrzený obviněným se následně stal stěžejním podkladem pro znalecké závěry, jak byly učiněny v hlavním líčení dne 1. 6. 2006. Takto provedené důkazní řízení však představuje hrubé pochybení v procesu dokazování a v ustálené judikatuře Ústavního soudu je označeno termínem opomenutých důkazů a má za následek zásadní vadu řízení, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V další části odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že výše uvedené námitky nejsou jediným pochybením orgánů činných v trestním řízení, jehož se při realizaci důkazního řízení dopustily. V návaznosti na to odcitovala tu část žalobního návrhu, kde se podává, že obviněný v době od 18. 4. 1970 do 24. 7. 1975 využil svého působení ke shromažďování , které využil k vypracování čtyř konkrétních návrhů s nákresy k uložení dvou až osmi výbušnin na různých místech budovy . K tomu uvedla, že soudy obou stupňů se dosud při posuzování jednání obviněného izolovaně zaměřují pouze na případné umístění výbušnin v místnosti řídícího centra (m. c. r.) a v návaznosti na to se snaží nalézt odpověď na otázku hodnoty technického zařízení umístěného v této místnosti v rozhodné době. Bez povšimnutí však zůstala provedeným dokazováním zjištěná skutečnost, že jednání obviněného směřovalo k napadení místnosti vysílacího centra pouze v počáteční fázi. V této souvislosti odcitovala část z vlastnoruční zprávy obviněného ze dne 20. 10. 1973 (příloha č. l., č. l. 19 20) a následně dovodila, že obviněný své jednání nesměřoval pouze ke zničení řídícího střediska (m. c. r.), nýbrž převážné části budovy R. S. E. v M., což je v žalobním návrhu zřetelně označeno formulací zejména technického zázemí jeho řídícího prostoru m. c. r. . Soudy obou stupňů se však těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly a jak bylo shora rozvedeno, věc posuzovaly izolovaně, ač bylo dokazováním zjištěno, že úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestné činnosti formou opatřování prostředků (§ 7 odst. 1 tr. zák.) obviněný směřoval k podstatné části budovy R. S. E. v M., a nikoli pouze k místnosti vysílacího centra.

Na popsanou realizaci důkazního řízení lze podle nejvyšší státní zástupkyně taktéž aplikovat závěry ohledně tzv. opomenutých důkazů. Za podstatné označila především to, že otázku výše škody, jejíž vznik jednáním obviněného hrozil, je třeba posuzovat i z tohoto úhlu pohledu a nikoli izolovaně.

Dále nejvyšší státní zástupkyně připomněla závěr soudů, které absenci trestní odpovědnosti obviněného mj. odůvodnily tvrzením, že ten nedostal k realizaci útoku souhlas československé rozvědky, jelikož z pohledu jeho nadřízených nebylo provedení akce takového rozsahu vůbec zvažováno a návrh byl hodnocen jako nerealistický. Tento závěr je však podle jejího názoru v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Ze záznamu z jedné z prvních schůzek obviněného s jeho řídícím orgánem, která se uskutečnila 20. 21. 11. 1971 (příloha č. l., č. l. 4) vyplývá, že řídící orgán obviněnému sdělil, že jím navrhovaná realizace výbuchu v budově R. S. E. v M. je velmi zajímavá akce, k jejímuž provedení je třeba znát vše do podrobností. Obviněnému bylo uloženo, aby akci sledoval a v rámci svých možností vše zpracoval a připravil, při bezpodmínečném dodržování zásad konspirace. Ze záznamu o další schůzce uskutečněné dne 14. 12. 1971 (příloha č. 4, č. l. 12) se podává, že obviněný svému řídícímu orgánu sdělil, že se v souladu s jeho pokyny zaměřil na důkladnou prověrku situace v prostoru vysílacího panelu, celou akci ještě důkladně prověří a připraví plánky. Ze záznamu o přípravě instruktáže obviněného nadřízeným orgánem ze dne 12. 9. 1972 (příloha č. 6, č. l. 3) vyplývá, že na schůzce počátkem měsíce října 1972 bude jako zvláštní samostatný bod vyčleněného projednání akce P. , obviněný bude podrobně vytěžen k možnosti provedení tohoto aktivního opatření a celých podmínek a situaci, související s touto akcí. K vyhodnocení akce P. z bezpečnostního hlediska nadřízený orgán obviněného poznamenává (příloha č. 6, č. l. 5), že hlavní nebezpečí akce spočívá v tom, že je prováděna v zahraničí. Vzhledem k tomu, že v rámci akce budou provedena odpovídající bezpečnostní opatření, riskuje československá rozvědka minimálně. Ze záznamu o další schůzce ze dnů 19. -20. 10. 1973 (příloha č. 7, č. l. 9) vyplývá, že řídící orgán obviněnému sdělil, že celá akce je nadále vedena v patrnosti, avšak s ohledem na současnou celkovou mezinárodně politickou situaci není realizace vhodná.

Skutečnost, že vedení československé rozvědky realizaci výbuchu v budově R. S. E. i nadále sledovalo, dokládají podle slov nejvyšší státní zástupkyně dokumenty založené v příloze k trestnímu spisu č. 8, z nichž je zřejmé, že ještě v roce 1975 obviněný Ing. P. M., CSc. připravoval náčrty a plány a tyto předával řídícímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Současně nejvyšší státní zástupkyně označila za zřejmé, že ze žádného z těchto materiálu nevyplývá, že by z pohledu nadřízených obviněného nebylo provedení akce vůbec zvažováno a návrh by byl hodnocen jako nerealistický. Z logiky věci je přitom zřejmé, že pokud by tomu tak bylo, nepřipravoval by obviněný příslušné podklady po dobu téměř šesti let, kdy do svého plánu postupem času zahrnul aplikaci více výbušnin na různých místech budovy R. S. E.

Podle nejvyšší státní zástupkyně lze polemizovat i se závěrem Městského soudu Brně, pokud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že obviněný ve svých zprávách podával nadřízeným orgánům pouze povrchní informace, bez přesnějších údajů např. o síle zdiva a rozměrech místností a tyto zprávy tak nebyly dostatečným podkladem pro určení nezbytného množství trhaviny, jejíž explozí by bylo možno akci realizovat, když např. obviněným vypracovaná zpráva ze dne 22. 7. 1972 obsahuje vedle plánku i údaje nálož by musela být natolik silná, aby tu 30 cm stěnu prorazila. A ty panely, které jsou z lehkého materiálu hliník prorazila a zničila (příloha č. 1, č. l. 14).

V návaznosti na to nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného ve svém souhrnu představuje úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., a to opatřováním prostředků ke spáchání činu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 tr. zák., a pokud nalézací soud na základě provedeného dokazování, aniž by splnil pokyn Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1183/2003, učinil závěr o absenci trestní odpovědnosti obviněného, spočívá takový závěr na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednání obviněného bylo totiž od počátku ovládáno představou nebezpečí a také vůlí je způsobit. Úmysl obviněného proto prokazatelně směřoval ke způsobení obecného nebezpečí.

Jestliže odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce, je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že tak učinil za situace, kdy byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je jeho rozhodnutím naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 353/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 T 88/2005, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce.

Ve vztahu k případnému doplnění důkazních prostředků vyjádřil přesvědčení, že případné spoléhání na spolupráci pana C. nepochybně povede do slepé uličky , neboť ten již prokázal, že o rozhodném období v podstatě nic neví a s průkazností svých údajů si těžkou hlavu nedělá . Ani případné výslechy bývalých zaměstnanců RFE, kteří tam v rozhodné době na rozdíl od C. skutečně působili, nemohou přinést ohledně vybavení m.-c.-r. rozhodující důkaz. V této souvislosti obviněný připomněl, že od jeho návratu do ČSSR a spojení RFE s R. L. uplynulo již přes třicet let. Zda se počet vysílacích stojanů zvýšil za působení obviněného v RFE nebo později, by proto bylo nutno zjistit objektivně z dokumentů a nespoléhat na ošidnou lidskou paměť.

Dále obviněný vyjádřil podiv nad tím, jaké neúplnosti v dosavadním dokazování a hodnocení důkazů nalezl nejvyšší orgán dozoru v trestním řízení po šestnácti letech výkonu takového dozoru . Zpochybnil přitom tvrzení, že slovo zejména v žalobním návrhu zřetelně vyjadřuje jinde v obžalobě nezmíněné přesvědčení, že obviněný chtěl zničit převážnou část budovy R. S. E. Poukázal také na skutečnost, že provedení některých podle dovolání nejvyšší státní zástupkyně nezbytných důkazů, navrhovala v řízení před soudem obhajoba, zatímco obžaloba je považovala za nadbytečné. K samotným dovolacím důvodům pak konstatoval, že z valné většiny se jedná o polemiku s dosavadním hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v tomto směru nemohou být zákonným dovolacím důvodem. Pokud pak jde o teorii tzv. opomenutých důkazů, ponechal zhodnocení na dovolacím soudu. Dodal ovšem, že případné vyhovění dovolání prodlouží už tak extrémně dlouhé trestní řízení, které opět skončí v jeho prospěch.

Závěrem vyjádřil obviněný souhlas, aby Nejvyšší soud o předmětném dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. přípustné.

Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění soudu (zpravidla vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé) relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Výše uvedené je nutno vztáhnout taktéž k argumentaci, o kterou se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupkyně založila svůj názor, že v předmětné trestní věci je dán zmíněný dovolací důvod, na tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a jejich právním posouzením - ve skutečnosti na námitkách, že došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení v podobě tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry Ústavního soudu, které ovšem nemohou zaručovat přípustnost dovolání a přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací důvody. Nejvyšší soud zde odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní praxe. Přitom nejvyšší státní zástupkyně je zásadně oprávněna v dovolání vytýkat vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, ale nepřísluší jí posuzovat správnost výkladu citovaného dovolacího důvodu prováděného dovolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. opomenuté důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nejvyšší státní zástupkyně uplatnila, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy nejvyšší státní zástupkyně namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala pouze z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení z namítaného hrubého pochybení v procesu dokazování v podobě opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.

Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. M., CSc. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný nedopustil skutku v podobě popsané v obžalobě Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. Zt 1/2001. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupkyně, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tedy ve skutečnosti dovolatelka nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto její argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.). Nejvyšší státní zástupkyně totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřila jen proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti správnosti jejich hodnocení důkazů, které jsou podkladem pro příslušné skutkové závěry. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

V daných souvislostech je ještě na místě dodat, že Nejvyšší soud ve zprávě o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. výslovně uvedl, že se jeví potřebným novelizovat institut dovolání, a to zejména v oblasti výčtu dovolacích důvodů, přičemž v úvahu přichází zavedení dalších dovolacích důvodů, spočívajících v tom, že v opravném řízení byl porušen zákaz reformationis in peius, a dále že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor vyslovený nadřízeným soudem v rozhodnutí o opravném prostředku. Z toho vyplývá, že pod žádný dovolací důvod (tedy ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nelze podřadit námitky, podle nichž orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s pokyny danými jim ve zrušujícím rozhodnutí nadřízeného soudu.

Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci pak Nejvyšší soud považuje za potřebné znovu konstatovat, že dovolatelka namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením spatřuje a váže na okolnost jí tvrzené neúplnosti shromážděných a soudy hodnocených důkazů a nesprávnosti hodnotících úvah a závěrů soudů vztahujících se k provedeným důkazům. Zjištěný skutkový stav je ovšem výsledkem činnosti soudu, která vychází ze skutečnosti shromáždit potřebné důkazy a tyto důkazy hodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z uvedeného je evidentní, že uplatněné námitky směřují ve své podstatě k doplnění dokazování a hodnocení důkazů v souladu s představami dovolatelky. Za situace, kdy soudy důkazy shromážděné v duchu § 2 odst. 5 tr. ř. hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedly způsobem odpovídajícím znění § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., pak nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelkou zmiňovaného nesouladu (extrémního) mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, neboť právě v naznačené části svého rozhodnutí soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud druhého stupně, rozvedl, jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů dovodil a proč jednání obviněného nebylo možno kvalifikovat jako delikt, pro který byla obžaloba podána.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý