6 Tdo 200/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 200/2017-23

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. N . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 6 To 543/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 25/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 5 T 25/2016, byl obviněný J. N. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 6. 4. 2016 kolem 09:50 hodin řídil v obci F. n. O., okr. F.-M., po silnici III. třídy č. ... ulice H. poblíže budovy Polikliniky Frýdlant nad Ostravicí osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën C3 Picasso, ..., kdy situaci v silničním provozu nevěnoval náležitou pozornost a na vyznačeném přechodu pro chodce označeným svislým i vodorovným dopravním značením najel pravým předním kolem vozidla na nárt levé dolní končetiny zprava doleva po vyznačeném přechodu pro chodce přecházející chodkyně M. H., která při této dopravní nehodě utrpěla zranění spočívající v tržné ráně na hřbetu levé nohy v délce 5 cm a zhmoždění hřbetu levé nohy s dobou léčení delší 7 dnů.

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit škodu poškozené M. H. (dále jen poškozená ) ve výši 2.647 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Z podnětu odvolání poškozené byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 6 To 543/2016, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 10.587 Kč. Odvolání obviněného bylo týmž rozsudkem odvolacího soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

5. V podaném mimořádném opravném prostředku vyjádřil svůj nesouhlas s názorem soudů nižších stupňů, že poškozená jako chodec dala dostatečně zřetelně najevo, že hodlá vstoupit na přechod, tedy zda bylo naplněno porušení povinnosti řidiče uvedené v § 4 písm. a), b), c) a § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále jen zákon o silničním provozu ]. Závěry odvolacího soudu vyvozené z kamerového záznamu předloženého obviněným podle něho nejsou nijak patrné ani při maximálním zvětšení a zpomalení záznamu. Naproti tomu uvedl, že z tohoto záznamu jednoznačně vyplývá, že měl poškozenou ve svém výhledu velmi dlouhou dobu, kdy tato stála na chodníku před přechodem a nijak nedávala najevo vůli vstoupit do vozovky na přechod, nýbrž po celou dobu sledovala něco na druhé straně vozovky (z jejího pohledu vpravo), když po celou dobu, co ji měl ve výhledu, si nezkontrolovala, zda po vozovce nepřijíždí k přechodu jiný účastník silničního provozu, přičemž z této (levé) strany byla prvotně ohrožena. Nadto podotkl, že měl obviněnou ve výhledu z ještě lepší pozice než objektiv kamery z kamerového záznamu, avšak on sám žádný (odvolacím soudem zjištěný) jasný pohyb hlavy poškozené nezaznamenal, což měl potvrdit i svědek J. R. v rámci své výpovědi v hlavním líčení. Dále namítl, že nelze mít za prokázané, že by (byť z nedbalosti) spáchal trestný čin kladený mu za vinu, a to zvlášť s přihlédnutím k tvrzení nalézacího soudu, že situaci v silničním provozu nevěnoval náležitou pozornost a že nesprávně vyhodnotil úmysl poškozené vstoupit na přechod , jelikož poškozená nedala dostatečně jasně najevo vůli vstoupit do vozovky na přechod (např. rozhlédnutím se nebo jiným gestem). K tomu vyjádřil svůj názor, že pokud poškozená měla úmysl přejít vozovku po přechodu, mohla tak učinit ihned po projetí odbočujícího vozidla doleva, které ji prakticky chránilo od vozidel přijíždějících bezprostředně k ní samotné, tato však ještě další časový úsek pozorovala dění na druhé straně vozovky, když teprve potom se prakticky do vozovky na přechod rozběhla třemi velmi rychlými kroky, aniž se přesvědčila o tom, zda ji nehrozí nebezpečí od vozidel přijíždějících k přechodu, přičemž pokud by tak učinila, k nehodovému ději by vůbec nedošlo. K tomu dodal, že uvedený názor má potvrzovat nejen výpověď svědka J. R., ale i skutečnost, že poškozená prakticky do jeho vozidla vrazila z boku před linii A sloupku. Konstatování odvolacího soudu, že v rozporu s § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu nijak nezpomalil svou jízdu, je pak podle něho neobstojné, protože vzhledem k nastalé dopravní situaci musel naopak podstatně zpomalit.

6. V druhé části svého dovolání uvedl, že výpověď poškozené před soudem prvního stupně v několika bodech neodpovídá skutečnosti, přičemž odmítl její tvrzení, že vyskočil a řekl, že to zavinil , a dále na rozdíl od poškozené konstatoval, že doleva se vůbec nepodívala a že auta přijíždějící zprava zůstala stát až po střetu poškozené s jeho autem (což má být zřejmé z kamerového záznamu). Vzápětí namítl, že poškozená vypovídala účelově se záměrem ospravedlnit své chování, načež uvedl, že bezprostředně po střetu s jeho vozidlem měla říct, že to zavinila. Za nepravdivé označil i tvrzení poškozené, že měla přejetou celou nohu, neboť její noha byla pouze pravým předním kolem jeho auta přitisknuta k vozovce. Dále konstatoval, že nález odvolacího soudu stran zjevnosti úmyslu poškozené přejít vozovku po přechodu nemá opodstatnění v žádném z provedených důkazů, nýbrž ho lze subsumovat pod zásadu Přání otcem myšlenky! , stejně jako vyhodnocení , že se nejednalo o náhlý vstup chodkyně na přechod. Za diskutabilní označil rovněž otázku, jakým způsobem měl vyhodnotit, že poškozená je ročník narození 1933, když z kamerového záznamu je patrná především její svižná chůze, z čehož však rozhodně nelze dovodit její věk a nelze ji tedy podřadit pod osoby, vůči nimž nutno dbát zvýšené opatrnosti (tj. děti, osoby s omezenou schopností pohybu a orientace či osoby těžce zdravotně postižené), takže toto vyhodnocení soudu druhého stupně je podle obviněného protizákonné. Následně shrnul, že nesprávné vyhodnocení úmyslu poškozené není pro absenci zjevnosti porušením § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, a není ani porušením § 4 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu, protože skutečnost, že situaci v silničním provozu nevěnoval náležitou pozornost, nebyla prokázána. Dodal, že poškozená svým jednáním zavinila celou vzniklou situaci sama a že vlastně ona poškodila jeho, zatímco on jí i přesto nabízel pomoc, kterou vytrvale odmítala, když ho pouze informovala o trvajícím zdravotním ošetřování. V návaznosti na to podotkl, že poškozenou je třeba posuzovat totožně jako obviněného, tj. jako účastníka provozu na pozemní komunikaci v místě dopravní nehody se stejnými právy a povinnostmi, přičemž je nutné, aby za neplnění povinností účastníka silničního provozu nesla odpovědnost. Z toho důvodu spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu opakovaně odmítl.

7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a nově ve věci rozhodl tak, že ho zcela zprostí obžaloby.

8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Toto vyjádření nebylo zasláno obviněnému, resp. jeho obhájci, k případnému vyjádření (tzv. replice), jelikož neobsahuje žádné nové okolnosti, jež by mohly ovlivnit výsledek dovolacího přezkumu do té míry, aby bylo nutné s nimi obviněného dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost zaujmout případné další stanovisko. Státní zástupkyně se v něm v podstatě omezila na konstatování věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se obviněný i jeho obhájce již měli možnost seznámit. Použitý postup přitom neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15, IV. ÚS 2107/15).
III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 6 To 543/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

15. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů (zejména soudu odvolacímu) nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, přičemž polemizuje s výpovědí poškozené, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzeného skutku nedopustil, resp. že poškozená zavinila celou situaci sama, neboť nikterak nenaznačila, že měla v úmyslu přejít vozovku po přechodu pro chodce). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového děje pak dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení dané věci.
16. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních (odlišných od jeho vlastní skutkové verze), tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
17. V návaznosti na uvedené lze připomenout, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. V nyní souzené věci nicméně není dán žádný extrémní nesoulad, což obviněný ostatně ani neučinil předmětem svých dovolacích výhrad. Navzdory tomu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný porušil několik důležitých povinností uložených mu podle zákona o silničním provozu [§ 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 2 písm. f)], v důsledku čehož způsobil újmu na zdraví poškozené a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu nutno podotknout, že soudy měly krom protichůdných výpovědí obviněného a poškozené k dispozici i další přímý (usvědčující) důkaz předložený obviněným, a to kamerový záznam, z něhož je objektivně seznatelné, že obviněný, jenž měl (jak sám uvádí) velmi dobrý výhled, viděl stát poškozenou na okraji chodníku dostatečně dlouho před jejím vstupem na přechod pro chodce, který byl označen dvěma dopravními značeními, navzdory čemu své vozidlo před střetem s poškozenou nezpomalil, přičemž se zřetelem k tomuto důkazu nelze dát za pravdu ani jeho tvrzení, že by z jednání poškozené nebyl zřejmý její úmysl přejít vozovku po přechodu pro chodce.
19 . V tomto kontextu je zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů (především soud odvolací) si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

20. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
21. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

22. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2017 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu