6 Tdo 20/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 20/2017-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2017 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 12 To 256/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 134/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 3 2016, sp. zn. 1 T 134/2014, byl obviněný R. N. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.

2. Obviněný R. N. byl za toto jednání odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému J. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě majetkové škody částku 54 516 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný R. N. odvolání, o kterém Krajský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. P. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, uložil obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřenou povinnost spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. P. nemajetkovou újmu ve výši 82 922 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl dále poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný R. N. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání.

5. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný upozornil na protokolaci hlavního líčení ze dne 7. 10. 2014, kdy po svém odmítnutí vypovídat odešel ze soudní síně, ale neuvedl, že by chtěl, aby soudní řízení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Soud měl následně zaprotokolovat, že hlavní líčení nebude konáno v jeho nepřítomnosti, nicméně následně došlo k přepisu této protokolace. S ohledem na tuto skutečnost má dovolatel za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Dovolatel rovněž vznesl podezření, že došlo k manipulaci se soudním spisem, protože on i jeho obhájce obdrželi zcela zmatečnou obžalobu , kde část se týká dovolatele a část obviněného P. H. Soud prvního stupně tak porušil ustanovení § 196 tr. ř., protože nedoručil dovolateli obžalobu, která by obsahovala náležitosti uvedené v § 177 tr. ř. Dovolatel dále uplatnil procesní námitku, která souvisí s tím, že mu soud prvního stupně před uzavřením dokazování nedal možnost uplatnit další návrhy. Dle jeho názoru jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nalézací soud vycházel pouze ze dvou přímých důkazů, a to výpovědí poškozeného J. P. a svědkyně M. V., které dovolatel považuje za rozporné vzhledem k ostatním důkazům. Soud podle jeho názoru dále vycházel ze znaleckých posudků, které ale pouze uvádějí pravděpodobnost možného způsobu poranění poškozeného. Dovolatel rovněž poukázal na to, že opakovaně požadoval provedení rekonstrukce, resp. prověrky na místě, což soudy odmítly, čímž mu odepřely právo náležitě se hájit. Ve svém dovolání dále předložil možnosti, jak podle něho ke zranění poškozeného mohlo dojít a zpochybňuje závěry soudů i tvrzení, že došlo k útokům na hlavu poškozeného údery o zem. Uvedl, že v daném případě jej nelze odsoudit za trestný čin výtržnictví, neboť se nejednalo o prostor veřejně přístupný, naopak se jednalo o samostatný uzavřený prostor, ve kterém se kromě něj, poškozeného a svědkyně M. V. nikdo jiný nenacházel. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. V rámci vyjádření nejdříve shrnula dosavadní průběh řízení a následně konstatovala, že se jedná o námitky, které dovolatel uplatňuje v rámci své obhajoby od počátku trestního stíhání a již se jimi zabývaly soudy nižších stupňů. K objasnění mechanismu vzniku zranění poškozeného uvedla, že se soud opakovaně zabýval znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i znaleckým posudkem zpracovaným znalcem z oboru ortopedie a znalcem z oboru biomechaniky. Závěry znalců navíc korespondují se svědeckými výpověďmi. K námitce dovolatele ohledně nedání možnosti uplatnit další návrhy před uzavřením dokazování uvedla, že měl dovolatel po celou dobu obhájce, který jeho práva uplatňoval. Z protokolace, jejíž správnost, dle jejich slov, do té doby nikdo nenamítal, je zřejmé, že bylo navrhováno pouze provedení rekonstrukce a výslech lékaře, který přijímal poškozeného k ošetření. K námitce nesprávné protokolace při hlavním líčení dne 7. 10. 2014 se nevyjádřila, a to z důvodu, že nedisponovala s kompletním spisovým materiálem. S ohledem na výše uvedené má za to, že rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Rovněž vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

10. Pod shora uvedený dovolací důvod směřovaly námitky obviněného, které směřoval vůči protokolaci hlavního líčení ze dne 7. 10. 2014, kdy po svém odmítnutí ve věci vypovídat odešel ze soudní síně a soud měl zaprotokolovat, že hlavní líčení nebude konáno v jeho nepřítomnosti, nicméně následně došlo k přepisu této protokolace. Uvedenou námitku nelze považovat za důvodnou. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2014 je patrné (č. l. 173 180), že po zahájení dokazování bylo přistoupeno k výslechu obviněného. Ten po poučení podle § 33 tr. ř. a § 92 - 95 tr. ř. uvedl, že poučení rozuměl a využil svého práva nevypovídat. Tímto byl výslech obviněného skončen a dále byla podle § 207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď z přípravného řízení (č. l. 25 31). Na straně druhé protokolu o hlavním líčení je dále uvedeno, že poté obviněný výslovně požádal, aby hlavní líčení nadále probíhalo v jeho nepřítomnosti, přičemž setrval na osobním slyšení znalce MUDr. Michala Berana. Následně obviněný opustil jednací síň. Vzhledem k výše popsanému bylo proto soudem vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že došlo k přepisu v předmětném protokolu o hlavním líčení, neboť původně zde bylo uvedeno, že podle § 202 odst. 5 tr. ř. nebude nadále hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obžalovaného . V kontextu k celé situaci, kdy obviněný předem požádal, aby hlavní líčení nadále probíhalo v jeho nepřítomnosti je zřejmé a logické, že tato nesprávnost je pouhou písařskou chybou či jinou zřejmou nesprávností, která byla ovšem ihned odstraněna faktickou opravou v protokolu, doplněnou podpisem opravovatele. Navíc z logiky věci vyplývá, že obviněný byl v tu dobu zastoupen obhájkyní, která byla přítomna hlavnímu líčení a nelze akceptovat argumentaci obviněného v dovolání, že by obhájce u hlavního líčení nevznesl námitku vůči konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud by to nebylo v souladu s vůlí obviněného předem před obhájcem a soudem vyslovenou. Toto pochybení nemůže mít vliv na správnost a přezkoumatelnost rozsudku Okresního soudu v Příbrami ani rozsudku Krajského soudu v Praze. Nejvyšší soud proto konstatuje, jak již výše uvedl, že toto pochybení je pouze písařské povahy a nelze je proto podřadit pod dovolatelem zmiňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

11. Nejvyšší soud dále konstatuje, že nelze přisvědčit ani další námitce dovolatele (tuto již vůbec nelze pod shora uvedený důvod dovolání podřadit), pokud vznesl podezření, že došlo k manipulaci se soudním spisem, protože on i jeho obhájce obdrželi zcela zmatečnou obžalobu , kde část se týkala dovolatele a část obviněného P. H. Na tomto místě je nutno uvést, že tvrzené nevyplývá ze spisového materiálu. Obžaloba, č. j. 2 ZT 61/2014-26, která je založena na č. l. 160 163 byla podána na obviněného R. N., přičemž splňuje všechny náležitosti podle § 177 tr. ř., které má obsahovat (srov. rozhodnutí nalézacího soudu, str. 6). Prvořadé je v tomto směru zdůraznit, že rozhodující je popis skutku, pro který byla obžaloba na obviněného podána, přičemž je nesporné, že totožnost skutku byla zachována ve vztahu ke skutku, pro který bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. Obžaloba byla obviněnému doručena dne 20. 9. 2014, tedy v souladu s § 196 tr. ř. Nutno podotknout, že při prvním nařízeném hlavním líčení dne 7. 10. 2014 obviněný, ani jeho obhájkyně neměli vůči obžalobě, jejímu obsahu či doručení žádných námitek. Přitom se jedná o stejné hlavní líčení (viz shora), při kterém obviněný využil svého práva a nevypovídal, setrval na osobním slyšení znalce MUDr. Michala Berana a následně opustil jednací síň, aniž by namítal jím později tvrzenou zmatečnost obžaloby. Nad rámec je dále vhodné uvést, že rovněž předseda senátu se k námitce vyjádřil, když v protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 3. 2015, č. l. 250 uvedl, že se ve spise nachází obžaloba na jméno obviněného, bez jakýchkoli vad a pochybení. Jak již bylo shora uvedeno, ani této námitce obviněného nelze přiznat právní relevanci.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. V souvislosti s námitkami obviněného, které směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V souvislosti s formálním uplatněním dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. V předmětné trestní věci bylo prokázáno (zjednodušeně řečeno), že obviněný dne 21. 4. 2014 v době okolo 16:30 hodin v prostoru venkovní terasy cukrárny U J. nejprve vulgárními výrazy napadl M. V., a když se této zastal její přítel, poškozený J. P. a vyzval obviněného, aby odešel, tento jej bezdůvodně úmyslně fyzicky napadl tím způsobem, že jej velkou silou strhl na podlahu, zde jej několikrát velkou silou kopl ležícího do levé nohy a následně jej chytl za hlavu a nejméně dvakrát s ní přesně nezjištěnou silou udeřil o podlahu, přičemž vzhledem k charakteru útoku a způsobu napadení si musel být vědom toho, že může poškozenému způsobit závažná poranění, kdy svým jednáním způsobil poškozenému nitrokloubní zlomeninu vnějšího hrbolu horního konce levé kosti holenní s posunem úlomků a výronem krve do levého kolenního kloubu a zlomeninu levé kosti lýtkové pod hlavičkou. Obviněný se tak svým chováním mj. dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, když poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, navíc se jednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví (i s ohledem na následně vzniklou žilní trombózu). Nalézací soud přitom upřesnil oproti popisu skutkového děje v podané obžalobě skutek ve výroku svého rozsudku v tom, že útok proběhl tak, že obviněný nejdříve strhl poškozeného velkou silou na podlahu, zde jej několikrát velkou silou kopl do levé nohy a následně jej chytl za hlavu a nejméně dvakrát s ní přesně nezjištěnou silou udeřil o podlahu. Dále bylo prokázáno, že vzniklé poranění omezovalo poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší než šest týdnů, kdy toto poranění zanechalo trvalé následky na zdraví poškozeného v podobě těžkého poškození kloubní plochy kosti holenní, které v budoucnu velmi pravděpodobně způsobí rychlý vznik artrózy levého kolenního kloubu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že kopy byly vedeny velkou silou a velkou intenzitou, a to opakovaně.

17. Pokud dále obviněný namítá neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů, tyto v projednávané trestní věci nelze podřadit pod kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). V předmětné trestní věci však nelze konstatovat, že by se soudy uvedenými návrhy vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně odůvodnil, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování, když dosavadní provedené dokazování považoval za dostatečné pro své rozhodnutí. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména když takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů. Naopak, je patrné, že otázce věrohodnosti svědectví poškozeného o tom, že obviněný byl pachatelem činu, jakož i všem vznášeným námitkám obviněného věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám a požadavkům uvedeným v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy si obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež posuzovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Z napadených rozhodnutí, především pak z jejich odůvodnění, je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného, která je téměř po celé trestní řízení konstantní. S ohledem na výše uvedené, při neexistenci vad namítaných obviněným, Nejvyšší soud vyloučil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť neshledal libovůli v postupu obou soudů, navíc zdůrazňuje, že měl na paměti v souvislosti s hodnocením existence extrémního nesouladu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje nad rámec podaného dovolání zejména k výhradě existence tzv. opomenutých důkazů potřebným zdůraznit, že jde o problematiku, ke které se v zásadě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud (srov. str. 5 6, 8), jenž shledal rozsah a způsob provedeného dokazování za dostatečný. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a jen doplňuje, že opomenutými důkazy jsou důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a v důsledku tohoto jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní. Dochází k nim tehdy, když v řízení před obecným soudem není dána účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Jak však dovolací soud shledal, o takové důkazy ani situace se v projednávané věci nejednalo, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a pokud jen část důkazů neprovedl, vysvětlil, z jakých důvodů tak neučinil. V daném případě nalézací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování jako nadbytečné zamítl, neboť by nemohly pro danou věc nic podstatného přinést. Na základě výše uvedeného nalézací soud neshledal důvod pro provedení rekonstrukce na místě činu, především za situace, kdy byl v hlavním líčení proveden důkaz fotodokumentací a protokolem o ohledání místa činu, které prokazují žalované jednání obviněného a žádné pochybnosti nevznikly. Z obdobných důvodů soud nepřistoupil ani k provedení důkazu výslechem lékaře, který poškozeného přijímal v nemocnici, když byl v hlavním líčení proveden důkaz čtením lékařské zprávy o příjmu poškozeného (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k principu presumpce neviny Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3658/16). Jiné zásadní důkazy obviněný nezmínil ani v rámci svého dovolání, byť soudům vytýká procesní námitku nemožnosti uplatnění dalších návrhů [viz bod 5].

18. Obviněný dále namítl, ve vztahu ke skutku, kterýžto byl posouzen jednak jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, že se neztotožňuje s posouzením uvedeného jednání jako přečinu výtržnictví, neboť nebyla naplněna skutková podstata uvedeného přečinu ve znaku spočívajícím v tom, že se uvedeného jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném nebo veřejném, a to proto, že se jednalo o samostatný uzavřený prostor, ve kterém se kromě něj, poškozeného a svědkyně M. V. nikdo jiný nenacházel. Nejvyšší soud však neshledal tuto námitku opodstatněnou. Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ustanovení § 358 chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokem narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu).

19. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného je pak jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.), (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 3322 3324, dále srov. 3 Tdo 801/2014).

20. V projednávané věci nalézací soud v právní větě uvedl, že se obviněný jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném (str. 2 rozsudku nalézacího soudu). Ve skutkové větě jsou dále údaje o místě činu, konkrétně že k útoku došlo v prostoru venkovní terasy cukrárny U J. čp. ... v ulici Z. v obci S., okr. P. Naplnění znaku na místě veřejnosti přístupném lze pak zcela jistě u daného skutku shledat, neboť obviněný se uvedeného jednání dopustil v prostorách cukrárny, která je místem veřejnosti přístupným, tedy místem, kde by výtržnost mohla být postřehnuta minimálně pracovníky, ostatními návštěvníky podniku či kolemjdoucími (srov. str. 7 rozhodnutí nalézacího soudu), tedy dalšími osobami, kdy však současně otázka toho, kolik lidí bylo ve skutečnosti přítomno dosahu celého incidentu, není pro naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty stěžejní. Podmínkou totiž není, že výtržnost je v době činu postřehnuta více lidmi, ale jde o to, že je zde reálná možnost, že by tomu tak s ohledem na to, kde se čin odehrál, být mohlo, což bylo splněno. Stejně tak nelze opomenout ani skutečnost, že k jednání došlo během dne, v odpoledních hodinách.

21. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. N. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu