6 Tdo 199/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 199/2009



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 dovolání, které podala obviněná I. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 74/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006, byla obviněná I. K. (dále je obviněná ) uznána vinnou, že

dne 21. 12. 2005 kolem 18.00 hod. v zastavěné části obce B., okres R. n. K., v bezprostřední blízkosti místní komunikace u plotu na rozhraní soukromých pozemků u obytných domů čp. a čp. a za přítomnosti dalších přihlížejících osob, fyzicky napadla svého souseda F. K., nar., kterému nejprve vyrazila z ruky svítilnu, a poté ho celkem dvakrát udeřila dřevěnou tyčí o délce přibližně 150 cm a průměrů 4 cm, přičemž oba údery vedla ve směru na hlavu napadeného, když v prvním případě ho skutečně udeřila přímo do hlavy, ale podruhé již F. K. takto vedený úder částečně zachytil levou rukou, kterou stačil přizvednout, a proto byl do hlavy udeřen pouze zčásti, a to spíše do její levé strany, čímž způsobila F. K., nar., zranění v rozsahu otřesu mozku lehkého stupně, otřesu levého labyrintu, oděrku a zhmoždění měkkých tkání v levé temenní krajině a oděrku na levém předloktí, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností do 26. 2. 2006 a omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu nejméně 12ti dnů, přičemž léčení otřesu levého labyrintu není doposud ukončeno, a dále pak škodu na poškozené svítilně ve výši celkem 500,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody, a to poškozenému F. K., nar., bytem B., částku 42.405,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 9. 5. 2007 do zaplacení, nejpozději však do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 ve výši repo sazby, stanovené Č., platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů a Č. n. z. p., J., P., částku 2.870,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. K., nar., bytem B., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obviněná, její syn M. K., její dcera P. K. a její matka J. Ž. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) napadla obviněná prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Podle jejího názoru neměla v řízení obhájce, ačkoliv ho mít měla, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podání obviněná připomněla dosavadní průběh řízení ve věci. Soudům obou stupňů vytkla nesprávné právní posouzení skutku. Namítla, že se nejedná o trestné činy, neboť nejsou naplněny všechny znaky jejich skutkové podstaty. Konstatovala, že znakem skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. mimo jiné je újma na zdraví. Tento pojem zákon nespecifikuje a je možno jej nalézt v judikatuře, popř. v komentáři k trestnímu zákonu. Jednou z podmínek je omezení v obvyklém způsobu života, respektive stav, kdy porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje poškozenému výkon obvyklé činnosti eventuálně má jiný vliv na jeho obvyklý způsob života. Obviněná vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že poškozený byl v obvyklém způsobu života intenzivně omezen zejména po dobu tří až čtyř dnů od vzniku poranění, tj. ode dne 21. 12. 2005. Upozornila, že jeho poranění mu však nebránilo pronášet v těchto nejkritičtějších dnech projev na Štědrý den v obci, účastnit se zvonění a následně po dobu pracovní neschopnosti vyřizovat pracovní záležitosti na O. ú. v B. Podle jejího názoru není rozhodná skutečnost, že tak činil v rámci vycházek a neporušoval tímto jednáním léčebný režim. Pracovní neschopnost je důležitým (nikoli jediným) kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, když právě újma na zdraví má nepříznivě ovlivňovat pracovní schopnosti poškozeného v tom smyslu, že jej dočasně vyřadí z pracovního procesu. Není možno vše založit na subjektivních stescích, které jsou zvýrazňovány nevraživostí poškozeného k I. K. v souvislosti s trvajícím sporem o hranici mezi jejich pozemky.

Obviněná též vytkla, že soudy obou stupňů pochybily, pokud stíhané jednání kvalifikovaly jako trestný čin výtržnictví. Odvolací soud připustil, že znak spočívající v tom, že se činu dopustila na místě veřejnosti přístupném, patrně naplněn nebyl. O znaku, že se činu dopustila veřejně nepochyboval, neboť k němu došlo ve smyslu § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. před více než dvěma osobami současně přítomnými. Tomuto závěru obviněná nepřisvědčila. Podotkla, že ke skutku došlo dne 21. 12. 2005 kolem osmnácté hodiny, tedy v době, kdy slunce zapadá v 16.01 hod. (což doložila fotokopií diáře s vyznačením západu slunce). Uvedla, že k údajnému jednání došlo mezi dvěma domy u plotu, na místě, kde není žádné osvětlení, takže by případné přítomné osoby nebyly schopny skutek skutečně postřehnout, vidět jej a byly by za rohem domu. I sám poškozený vypověděl, že si vzal s sebou baterku, protože nebylo vidět, kdo údajně poškozuje jeho dům, ačkoliv mělo naopak dojít k poškození šablony střechy u plotu stojícího domku patřící obviněné a zde bylo rovněž místo incidentu. Podle tvrzení poškozeného měla udeřit do baterky a poškodit ji tak, že nesvítila. V této souvislosti obviněná namítla, že pokud nebylo osvětlení, které bylo získáno za pomoci světla z baterky, nebylo vidět a nikdo další nemohl nic vidět. Konstatovala, že jí popírané jednání neodpovídá z hlediska trestního zákona materiálnímu znaku skutkové podstaty trestného činu, a to požadovanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Zdůraznila, že ne každé napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném je výtržností a trestným činem podle § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž tento právní názor je zastáván ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí č. 40/1977, č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Rovněž v podrobnostech poukázala na to, že trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Jeho smyslem je chránit klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (jsou dotčeny jen sekundárně).

Za rozporuplná obviněná označila rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud nevysvětlily, proč považují její jednání za výtržnost ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák., ale omezily se toliko na konstatování, že k tomuto jednání došlo, a to podle prvostupňového soudu veřejně a na místě veřejnosti přístupném . S tímto názorem se ztotožnil i soud druhého stupně zamítnutím odvolání, i když okrajově akceptoval obhajobu, že se patrně nejedná o místo veřejnosti přístupné. Podle obviněné nemohlo být popsaným způsobem zdůvodněno naplnění zákonného znaku výtržnost , neboť okolnost, že se tak stalo před více než dvěma osobami současně přítomnými a ve tmě, je slabým zdůvodněním. S poukazem na judikaturu má i otázka noční doby velký význam při posuzování, zda jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Obviněná vyslovila závěr, že zjištěný skutek zákonné znaky trestného činu výtržnictví nevykazuje. Jednalo se konflikt, týkající se individuálních zájmů její osoby a poškozeného, který se odehrával výlučně mezi nimi, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Za tohoto stavu mělo být její jednání zkoumáno z pohledu, zda nenaplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších zákonů.

Podle mínění obviněné bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces, neboť neměla v řízení před prvostupňovým soudem obhájce, ač ho podle zákona mít měla. Uvedla, že žádala o ustanovení obhájce s tím, že nemá dostatečné finanční prostředky na hrazení obhajoby, neboť pobírá invalidní důchod. Navíc soudy obou stupňů včetně státních orgánů vyjadřovaly pochybnost o jejím duševním zdraví, což je vedlo k ustanovení znalce z oboru psychiatrie. Dokonce u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou probíhalo řízení o zbavení její osoby způsobilosti k právním úkonům. I když k tomu nedošlo, a též závěry znaleckého psychiatrického posudku vyzněly v tom směru, že složka rozpoznávací a ovládací není omezena, tak s ohledem na předchozí psychiatrické léčení a její osobnost, bylo plně odůvodněno tvrzení, že nebyla schopna se sama hájit. Proto měla mít již v přípravném řízení i před soudem ustanoveného obhájce.

V další části mimořádného opravného prostředku obviněná konstatovala, že se krajský soud nevypořádal s právními vadami vyslovenými obhajobou a rovněž ani s jí uváděnými skutkovými tvrzeními, což svědčí o ryze formálním přístupu odvolacího soudu. Uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož vymezení v zákoně připomněla, se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich spolehlivém základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Za splnění této podmínky je skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Obviněná zdůraznila, že pokud nelze vycházet z přesvědčivě a jednoznačně učiněných skutkových zjištění, je namístě ingerence dovolacího soudu, a to zcela výjimečně a ojediněle do závěrů soudů, které se opírají o neúplná, nepřesvědčivá a pro přijetí právních závěrů nedostatečně učiněná skutková zjištění. V tomto směru poukázala na judikaturu Ústavního soudu (např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 64/1998, č. 37/2002 a č. 32/2004), který ve svých rozhodnutích konstatoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), přičemž právě o takový případ se v posuzované věci jedná.

Protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu označila obviněná jako příliš stručný, když nekoresponduje s rozsahem předneseného doplnění odvolání ze strany jejího obhájce. Tato okolnost sice nemůže být dovolacím důvodem, avšak považuje za nezbytné ji zmínit, neboť ve vyjádření obhájce byla napadána skutečnost, že rozsudek okresního soudu neobsahuje žádné zdůvodnění ohledně odsouzení pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Rovněž byly napadány provedené důkazy, případně jejich neprovedení, což její osobu výrazným způsobem znevýhodnilo a stala se nerovnocennou stranou v trestním procesu. K tomuto postupu nelze přistupovat s ohledem na skutečnost, že činnost některých soudců považuje za podjatou. Obviněná doložila kopie listin s tím, že prokazují skutečnost, že v době pracovní neschopnosti poškozený vykonával běžnou pracovní činnost (zápis z ÚJ ze dne 31. 1. 2006, úřední záznam ze dne 4. 1. 2006, dopis ze dne 18. 1. 2006, záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 2. 1. 2006 ve vztahu k trestnímu oznámení ze dne 24. 12. 2006).

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006, a prvostupňovému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná učinila i vlastnoruční podání, které označila za doplnění dovolání. V podrobnostech vyslovila nesouhlas s tím, že byla odsouzena. Přílohou písemnosti jsou různé listiny.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a jaké dovolací námitky obviněná uplatnila.

Státní zástupkyně poukázala na znění tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku okresního soudu. Konstatovala, že podle závěrů soudu, jak jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, byl poškozený bezdůvodně napaden obviněnou a zraněn dvěma údery směrem na hlavu, z nichž jeden vykryl rukou. Obviněná měla konflikt vyvolat tím, že poškozený slyšel rány a šel se podívat, do čeho buší, přičemž ona se začala ohrazovat, že jí svítí na dvůr a připravenou tyčí mu rozbila svítilnu. Skutková zjištění vymezují jednání obviněné jako úmyslné, když byla na svém pozemku, za plotem a poškozený, jenž je s její osobou v dlouhodobých sousedských sporech, za ní přišel a svítil si na ni, aby zjistil, zda netluče do jeho větráku. Pro tuto příležitost měla mít obviněná připravenou tyčku, aby mohla souseda napadnout. Rovněž jeho rodinní příslušníci byli v očekávání konfliktu, k němuž došlo, přítomni.

Dále státní zástupkyně poukázala na znění tzv. právní věty výroku o vině, podle kterého je zřejmé, že prvostupňový soud považoval trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. za spáchaný tím, že se obviněná dopustila veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti, neboť napadla jiného. Soudy obou stupňů shledaly jednání obviněné zmíněným trestným činem proto, že fyzicky napadla poškozeného a že k tomu došlo veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Toto zjištění však k naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 202 odst. 1 tr. zák. nestačí, neboť spočívají mimo jiné v tom, že pachatel se dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného . Státní zástupkyně přisvědčila dovolání v tom, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Jakkoliv je fyzické napadení jednoho občana druhým obecně neakceptovatelné, je třeba mít ve vztahu k obviněné na zřeteli, že tomu předcházel zásah poškozeného do jejího soukromí, který vzhledem ke své osobnostní výbavě nebyla schopna přijmout. Na tom nic nemění zjištění, že mělo jít o preventivní zákrok proti případnému poškozování jeho věci, větráku. Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, tj. ve zvýšené míře. Nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití by šlo v případě, že by obviněná byla útočníkem, který napadl souseda mimo jakoukoli interakci, ze zjevné svévole, nebo bezohledně sledujícího prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. Podle zjištění soudu však obviněná reagovala, byť nepřiměřeně, za situace, kdy poškozený kontroloval, co ona na svém oploceném pozemku dělá, při dlouhodobé zkušenosti, že tím vyvolá minimálně verbální konflikt. Porovnají-li se zásady, jimiž se řídí výklad ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., se zjištěným skutkem, je podle státní zástupkyně namístě závěr, že skutek zákonné znaky trestného činu výtržnictví nevykazuje.

Ve vyjádření státní zástupkyně připomněla, jak je trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně a pojem ublížení na zdraví v soudní judikatuře. Konstatovala, že aniž by chtěla bagatelizovat zranění, které poškozený utrpěl, je zřejmé, že při posuzování újmy na zdraví soud nehodnotil, zda letitá nevraživost mezi obviněnou a poškozeným jej nevedla k subjektivním steskům zcela nepřiměřeným potížím, které lze obvykle jako následek drobné ranky v zátylku pociťovat. Chronické akutrauma, jehož léčení není dosud ukončeno, není s velkou pravděpodobností důsledkem uváděného otřesu levého labyrintu, když další zranění, otřes mozku, byl evidentně diagnostikován rovněž na základě stesků poškozeného. Pracovní neschopnost sama o sobě v daném případě neodráží povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Při posuzování charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tj. zda došlo či nedošlo k trestnému činu ublížení na zdraví, soud měl obezřetně přistupovat k hodnocení subjektivních stesků poškozeného, to v souvislosti se všemi okolnostmi zjištěné dlouhodobé nevraživosti mezi aktéry události, což neučinil.

Podle názoru státní zástupkyně nevyplývá z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho odůvodnění jednoznačně, že jde o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, jak uvádí poškozený, přičemž pochybnost vzbuzuje i právní posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví. Za oprávněnou shledala i dovolací námitku, že paranoidní rysy osobnostní struktury obviněné odůvodňují pochybnost o její schopnosti se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. náležitě hájit.

Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 12 To 51/2008, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 10 T 74/2006, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), tak nelze přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněné, byť je označila za doplnění dovolání.

Protože dovolání lze učinit jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky (v dovolání podaném prostřednictvím obhájce) naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 a § 36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.

V dovolání obviněná namítá, že jí měl být obhájce ustanoven. O jeho ustanovení žádala s tím, že nemá dostatečné množství finančních prostředků na hrazení obhajoby, neboť pobírá invalidní důchod. Zmíněná argumentace však uplatněný dovolací důvod nenaplňuje, neboť není vytýkáno porušení některého z ustanovení trestního řádu, jež pojednávají o nutné obhajobě.

Pouze pro úplnost lze připomenout, že usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 T 74/2006-116, byl podle § 33 odst. 2 tr. ř. a contrario zamítnut návrh obviněné na určení, že v dané věci má nárok na obhajobu bezplatnou. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že obviněná ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 věty první tr. ř. neosvědčila, že nemá dostatek prostředků, aby si hradila náklady obhajoby. V této souvislosti okresní soud v odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné konstatoval: obžalovaná osvědčení nedostatku prostředků k hrazení nákladů obhajoby omezila toliko na prohlášení o výši pobíraného invalidního důchodu. Vyjádření k dalšímu movitému a nemovitému majetku neuvedla, stejně jako nezmínila ani výdělkové poměry svého manžela. Ze zajištěných listin je nepochybné, že obžalovaná je sice poživatelkou invalidního důchodu, současně však bylo zjištěno, že vlastní rozsáhlý nemovitý majetek značné hodnoty, z něhož jí mohou plynout další požitky, když poměry obžalované je nutno zkoumat celkově, a nikoliv izolovaně se omezovat na výši dosahovaných příjmů (vše na č. l. 116 spisu). Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2007, č. j. 12 To 99/2007-134, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

V dovoláním napadeném usnesení odvolací soud poukázal nejen na argumentaci v rozhodnutí, jak byla zmíněna v předchozím odstavci, ale též připomněl usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 2. 2005, č. j. 3 C 180/2004-276, potvrzené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2005, č. j. 24 Co 143/2005-306, z něhož plyne, že I. K. bylo odňato se zpětnou účinností původně přiznané osvobození od soudních poplatků. Současně uvedl: Z odůvodnění uvedených rozhodnutí je zřejmé, že obžalovaná má vyživovací povinnost ke dvěma již zletilým dětem a jejím jediným příjmem je invalidní důchod. Na druhé straně bylo zjištěno, že je výlučnou vlastnicí řady nemovitostí zemědělské usedlosti, lesních pozemků a dalších pozemkových parcel, jakož i spoluvlastnicí (v rámci společného jmění manželů) rodinného domu a dalších pozemkových parcel . Krajský soud rovněž zdůraznil: Soudkyně při svém rozhodnutí důvodně vycházela ze správnosti uvedených údajů o celkovém majetku obžalované (aktuálně i ověřených náhledem do katastru nemovitostí), který jí umožňuje, aby si náklady obhajoby hradila sama a nikoliv, aby je za ni hradil stát (str. 7 a 8 napadeného usnesení).

Obviněná rovněž v podrobnostech vytýká, že s ohledem na předchozí psychiatrické léčení a její osobnost nebyla schopna se sama hájit. Proto měla mít již v přípravném řízení i před soudem ustanoveného obhájce. Toto tvrzení obsahově uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda trestní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

Podle § 36 odst. 2 tr. ř. platí, že obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

V rámci trestního řízení byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem vyšetření duševního stavu obviněné a vypracování znaleckého posudku. V této souvislosti okresní soud v odůvodnění rozsudku na č. l. 3 konstatoval: znalec MUDr. J. K. ve znaleckém posudku uzavřel a v rámci hlavního líčení potvrdil, že obžalovaná netrpí a netrpěla, a to ani v době spáchání skutku, žádnou duševní chorobou v pravém slova smyslu, tj. psychózou, vyloučena u ní byla i závislost na alkoholu či jiné psychoaktivní látce. Obžalovaná je jen osobností s paranoidními rysy a kverulačními tendencemi. Psychotické příznaky při znaleckém vyšetření zjištěny nebyly a ani nebyly zaznamenány v minulosti. Od roku 1998 obžalovaná dochází do psychiatrické ambulance v N., je vedena jako neurasthenie, chronický depresivní a únavový syndrom, užívá antidepresivum. Spáchání trestného činu v průběhu znaleckého vyšetření trvale popírala. Dopustila-li se trestného činu, její rozpoznávací i ovládací schopnosti byly zachovány. Obžalovaná není duševně nemocná, porucha osobnosti není léčebně podstatněji ovlivnitelná. Její pobyt na svobodě není pro společnost z psychiatrického hlediska nebezpečný. Znalec proto nenavrhl uložení ochranného léčení, kdy doporučil pokračovat v pravidelných kontrolách v psychiatrické ambulanci. U hlavního líčení znalec poukázal na vypracovaný znalecký posudek a mimo jiné uvedl, že u obviněné nekonstatoval poruchu rozumových schopností či paměti (č. l. 241 spisu). Se závěry znaleckého posudku se soudy obou stupňů ztotožnily.

Pokud Krajský soud v Hradci Králové, a to s poukazem na citovaná znalecká zjištění, neakceptoval v napadeném usnesení na str. 8 výhradu obviněné ohledně její způsobilosti náležitě se hájit, tj. neshledal u její osoby naplnění ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., není namístě tento důvodný závěr zpochybňovat. Současně je potřebné poznamenat, že z vystupování obviněné a jejího konkrétního vyjadřování se u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2008 a dne 19. 11. 2008 (viz příslušné protokoly na č. l. 309-311, 353-357 spisu), rovněž nevyplývá, že by z hlediska duševního stavu byla osobou vyžadující obligatorně obhájce. Proto námitku obviněné, kterou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. formálně relevantně uplatnila, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/07). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněné, pokud zpochybňuje v soudním řízení učiněná skutková zjištění a na podporu svého tvrzení předkládá různé listinné důkazy. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro výtku obviněné, že protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu je stručný a nekoresponduje s obsahem odvolání, které přednesl její obhájce.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vyplývá, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné a proč nevyhověl jejímu návrhu na provádění dalších důkazů. S učiněnými skutkovými zjištěními, včetně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů, se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové. Též odůvodnil, proč neakceptoval návrhy obviněné na doplnění dokazování.

V dovolání obviněná rovněž v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnila znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Tato výhrada obsahově uplatněnému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda zjištěný skutek byl správně právně posouzen.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Lze připomenout, že trestní zákon, ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí ublížením na zdraví. Za naplnění tohoto pojmu se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), jenž porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížením na zdraví bude změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Je však důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Význam mají zejména skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Za ublížení na zdraví se pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posoudit, jaké potíže poškozený měl a zda odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. a č. 19/1963 Sb. rozh. tr.).

Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná udeřila poškozeného F. K. dvakrát dřevěnou tyčí o délce přibližně 150 cm a průměru 4 cm, přičemž oba údery vedla na jeho hlavu. V prvním případě jej skutečně udeřila přímo do hlavy, ale podruhé již jmenovaný úder částečně zachytil levou rukou, kterou stačil přizvednout, a proto byl do hlavy udeřen pouze zčásti. Tímto jednáním způsobila poškozenému zranění spočívající v otřesu mozku lehkého stupně, otřesu levého labyrintu, oděrku a zhmoždění měkkých tkání v levé temenní krajině a oděrku na levém předloktí, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo ho v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 12ti dnů.

Pokud jde o charakter zranění, které poškozený F. K. v důsledku fyzického útoku obviněné utrpěl, tak soud prvního stupně poukázal na lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. S tvrzením obviněné, že zdravotní stav poškozeného byl posuzován jen na základě sdělení jeho subjektivních pocitů, a tudíž nebyl odpovídajícím způsobem objektivizován, nelze souhlasit.

Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, s nímž se prvostupňový soud ztotožnil, znalec MUDr. P. L. mimo jiné uvedl: Zraňující předmět byl pevný, hladký, tvrdý a tímto předmětem mohla velmi dobře být dřevěná tyč délky asi 150 cm a průměru asi 4 cm. Tupé násilí působilo proti tělu poškozeného nejméně 2x a poranění mohla velmi dobře vzniknout tak, jak to poškozený a další svědci popisují. Ze soudně lékařského hlediska je možno poranění poškozeného považovat za ublížení na zdraví v užším slova smyslu, tedy za prosté ublížení na zdraví nanejvýš středně těžkého stupně. Léčba otřesu levého labyrintu nebyla v době podání znaleckého posudku ukončena. Obvyklá nutná doba léčení otřesu mozku lehkého stupně činí 2 3 týdny. Pracovní neschopnost odvisí především od pracovních úkonů, které pracovník vykonává, vzhledem k funkci poškozeného jeho pracovní neschopnost trvala po dobu 12 dnů. Poranění poškozeného měla za následek bolestivost zraněných míst, bolesti hlavy, závratě, pocit na zvracení, pocit šelestu v levém uchu a snížení funkce sluchu levého ucha. Tyto obtíže bývají výraznější po dobu několika málo dnů, např. 3 4 dnů po vzniku poranění, když přibližně po tuto dobu mohla nastat u poškozeného taková porucha zdraví, kterou by bylo možno považovat za vážnou, podstatným způsobem jej omezující v obvyklém způsobu života. Znalec rovněž konstatoval: Na zhoršení sluchu levého ucha poškozeného se podílely kromě změny úrazové též změny chorobné, zjištěné audiometrickým vyšetřením dne 22. 12. 2005, kdy byla zjištěna oboustranná percepční nedoslýchavost ve vysokých tónech, vpravo pouze asi polovičního stupně. Příčinnou této chorobné změny obvykle bývá předchozí dlouhodobý, léta trvající pobyt v nadměrně hlučném prostředí, tzv. chronické akutrauma (vše na č. l. 3 rozsudku okresního soudu).

Ze skutkového zjištění je evidentní, že v důsledku jednání obviněné utrpěl poškozený F. K. poranění, jež svým charakterem mu ztěžovalo obvyklý způsob života a výkon obvyklé činnosti po dobu přesahující sedm dnů, dočasně jej vyřadilo z pracovního procesu, a tudíž naplnilo pojem ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Soudy obou stupňů přitom nevycházely jen z výpovědi poškozeného a příslušných lékařských zpráv, ale i ze zmíněného znaleckého posudku. Okolnost, že poškozený měl krátký projev na Štědrý den a krátce se v rámci vycházek stavoval na O. Ú. v B., nesvědčí o porušování léčebného režimu , jak oprávněně konstatoval odvolací soud na str. 13 v odůvodnění napadeného usnesení. S ohledem na místo na těle poškozeného hlava, kam obviněná vedla dva údery až střední intenzity předmětnou dřevěnou tyčí, byl v soudním řízení prokázán i její úmysl, jenž směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (viz argumentace na č. l. 4 v rozsudku okresního soudu). Správnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též tzv. právní věta.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 9. 2006, spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad lidí. Podle § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před více než dvěma osobami současně přítomnými.

Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (trestní zákon ve znění účinném do 30. 9. 2006 příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu měla obviněná spáchat trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že dopustila se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadla jiného (č. l. 1 rozhodnutí).

Dovolání lze přisvědčit v tom směru, že rozsudek soudu prvního stupně prakticky neobsahuje odůvodnění, proč zjištěný skutkový stav byl posouzen jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Tento procesní nedostatek částečně napravil odvolací soud.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu vyplývá, že předmětného dne kolem 18.00 hod. v zastavěné části obce B., za přítomnosti dalších přihlížejících osob, obviněná jednak nejprve vyrazila poškozenému z ruky svítilnu a následně směřovala dva údery dřevěnou týčí na jeho hlavu, přičemž prvním z nich jej skutečně udeřila do hlavy a druhý úder stačil částečně zachytit rukou. Nejvyšší soud souhlasí s právním názorem, který vyjadřuje aktuální judikatura, že každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák., jak je připomínáno i v podaném dovolání. Současně ale nemá pochybnost o tom, že jednáním obviněné došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť se dopustila veřejně výtržnosti tím, že napadla jiného. Zákonný znak veřejně je ve smyslu ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. naplněn, neboť jednání bylo spácháno před více než dvěma osobami současně přítomnými. V této spojitosti lze odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu, z něhož je zřejmé, že šlo o M. K., D. K. a D. K., kteří ve věci u hlavního líčení vypovídali jako svědci a jejichž tvrzení byla v soudním řízení vyhodnocena jako věrohodná. I když k incidentu došlo ve večerních hodinách, tak z jejich výpovědí plyne, že událost viděli, přičemž svědkyně M. K. výslovně uvedla: od rozcestí dopadala na místo světla z veřejného osvětlení (č. l. 2 rozsudku). Jednání obviněné naplnilo znak výtržnosti ve smyslu trestního zákona, neboť hrubě narušilo veřejný klid a pořádek, a tím i zásady občanského soužití. Rozdíl mezi trestným činem výtržnictví a přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, na který je upozorňováno v dovolání, je často v odstupňování materiální stránky těchto dvou deliktů (z ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v přestupkovém nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů anebo o trestný čin).

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Jednání obviněné, jinak bezúhonné osoby, je nebezpečné pro společnost, neboť, jak již bylo řečeno, hrubě narušilo veřejný klid a pořádek, a tím i zásady občanského soužití. V této souvislosti nelze pominout, že fyzické napadení poškozeného F. K. bylo naprosto neadekvátní situaci, která mu předcházela. Jednání obviněné sice trvalo krátce, ale šlo celkem o tři údery, z nichž dva údery dřevěnou tyčí až střední intenzity směřovaly na hlavu poškozeného, přičemž jeho osobě bylo způsobeno i poranění. Činu bezprostředně přihlížely další osoby. Jednání bylo spácháno vyšší formou zavinění v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., z malicherné pohnutky a rovněž nebylo možno přehlédnout, že obviněná je konfliktní osobou (viz argumentace okresního soudu na č. l. 4 rozsudku). S ohledem na tyto skutečnosti je v činu obviněné naplněna i materiální stránka trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., tj. vyšší stupeň společenské nebezpečnosti než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

V dovolání je důvodně namítáno, že v předmětném skutku není v případě trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplněn i zákonný znak na místě veřejnosti přístupném. K jednání obviněné došlo na rozhraní dvou soukromých oplocených pozemků, a to u plotu mezi nimi, tj. v objektech, kam nemá přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí nezdržuje. Přístupností se sice rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (např. za plotem, na lešení apod.), avšak učiněná skutková zjištění pro takový závěr nesvědčí. Odvolacímu soudu je nutno vytknout, pokud na str. 13 napadeného usnesení, které je jinak podrobně odůvodněno, pouze konstatoval: Lze připustit, že znak, že se obžalovaná činu dopustila na místě veřejnosti přístupném, patrně naplněn nebyl .

Nejvyšší soud ale neshledal důvody, pro něž by bylo nutno rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit, aby mohlo být ve věci učiněno nové rozhodnutí.

I v případě, že by skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl právně kvalifikován vedle trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to pouze ve variantě, že se obviněná dopustila veřejně výtržnosti tím, že napadla jiného, je zcela zřejmé, že při tomto právním posouzení by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo její postavení, neboť trest by byl ukládán podle stejné trestní sazby. V posuzovaném případě byl obviněné podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody byl obviněné ukládán za dva trestné činy a stanoven těsně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby, jak je vymezena v § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž jeho výkon byl podmíněně odložen na zmíněnou zkušební dobu, lze se důvodně domnívat, že by náprava zjištěné právní vady nemohla vést k zásadní změně výměry uloženého trestu.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k