6 Tdo 198/2011
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 131 odst. 1 tr. zákoník, § 348 tr. zákoník




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného
M. H.
, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 6 To 65/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 3/2010, a rozhodl t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á
.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 31 T 3/2010, byl obviněný M.H. uznán vinným:

- pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1) 3) výroku],

- pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 k § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [v bodě 2) výroku].


Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění ve výměře dvou let.


Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.


Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 6 To 65/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného M. H. uznal vinným jednáním v bodech 1) 3) výroku rozhodnutí, které právně kvalifikoval jako

pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění ve výměře dvou let.


Nejvyšší státní zástupkyně (dále též i dovolatelka ) podala do citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, a to v neprospěch obviněného M.H., které opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.


Dovolatelka shrnula, jak ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který uznal obviněného vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Připomněla, že tohoto trestného činu se měl obviněný mimo jiné dopustit jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku, které ocitovala. Uvedla, že oproti obžalobě i rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jednání obviněného v tomto bodě rozsudečného výroku nenaplňuje též znaky skutkové podstaty pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 k § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se tudíž nedopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby padělanou veřejnou listinu užil jako pravou a způsobil takovým činem značnou škodu, a tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu, jenž byl v odůvodnění rozsudku prezentován, není možno za veřejnou listinu považovat samotnou ověřovací doložku notáře, ale takovou povahu by mohla mít ve smyslu ustanovení § 6 notářského řádu pouze ověřovací listina. Rovněž zmínil, že pod pojem listiny nelze zařadit pouhé razítko ověřovací doložky notáře, ale muselo by se jednat o listinu mající náležitosti specifikované v § 74 notářského řádu. V této souvislosti poukázal mimo jiné na rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. tr.


2)

S rozsudkem vrchního soudu a jeho odůvodněním dovolatelka vyslovila nesouhlas. Konstatovala, že pro správné posouzení věci je zásadní určení, zda notářská doložka, která ověřuje pravost podpisu na listině, je sama o sobě, a to bez ohledu na charakter listiny nebo dokladu, na kterém je umístěna, veřejnou listinou a zda její zfalšování je či není zfalšováním veřejné listiny ve smyslu trestního zákoníku, případně též, zda předložení listiny opatřené nepravým ověřovacím razítkem úřednímu orgánu (v daném případě pobočce katastrálního úřadu s návrhem na vklad do katastru nemovitosti) je či není užitím takové zfalšované veřejné listiny. Připomněla, že pojem veřejné listiny je definován v § 131 tr. zákoníku, přičemž mezi veřejné listiny patří podle věty druhé odstavce 1 tohoto ustanovení i listiny prohlášené za veřejné jiným právním předpisem. V ustanovení § 6 zákona č. 358/1992 Sb. (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, že notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen notářské listiny ) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem. Podle § 11 odst. 1 notářského kancelářského řádu jsou notářskými listinami notářský zápis, včetně pokračování v notářském zápisu, stejnopis notářského zápisu, výpis z notářského zápisu a listina o ověření. Listinami o ověření jsou doložka o legalizaci, doložka o vidimaci a doložka o osvědčení, že byla předložena listina. Forma osvědčování právně významných skutečností a prohlášení je upravena v § 72 notářského řádu, ze kterého je zřejmé, jakou formou lze jednotlivá osvědčení provést. Z tohoto ustanovení vyplývá, že není možná jiná forma než listina o ověření ohledně legalizace a vidimace a o tom, že byla předložena listina nebo notářský zápis o osvědčení jiných skutečností a prohlášení. Jakékoli osvědčení ve smyslu notářského řádu lze provést jen veřejnou listinou.


Podle dovolatelky je z výše uvedeného zřejmé, že zákon výslovně stanoví povahu ověřovací doložky, když v § 6 notářského řádu uvádí, že listiny o ověření, a tedy i ověřovací doložky, jsou veřejnými listinami. Proto mimo jiné jednání osoby, jež spočívá v padělání nebo pozměňování notářské ověřovací doložky a jednání osoby spočívající v užití této listiny jako pravé, lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Skutečnost, že listina, která je ověřována, nemá charakter veřejné listiny, není pro závěr o naplnění znaků zmíněného trestného činu rozhodující.


Dále dovolatelka upozornila, že pokud vrchní soud v rozsudku poukázal na rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. tr., tak je třeba uvést, že v této věci byla řešena poněkud jiná skutková problematika, neboť šlo o jednání obviněného, které spočívalo v pozměňování plné moci (soukromé listiny ověřené notářem), ne však o padělání ověřovací doložky, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí. Současně poukázala i na prvorepublikovou judikaturu obecných soudů, která obsahuje rozhodnutí řešící přímo povahu notářské ověřovací doložky jako veřejné listiny (rozhodnutí č. 5059, podle něhož každé falšování ověřeného opisu soukromé listiny nutně zahrnuje v sobě i falšování veřejné vidimační doložky a jest falšováním veřejné listiny ve smyslu § 199 d) trestního zákona; publikováno Vážný: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky, část trestní, svazek XVI., 1934). Zdůraznila, že jednání obviněného v bodě 2) výroku o vině napadeného rozsudku mělo být správně kvalifikováno i jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.


Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl:

- podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 6 To 65/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

- podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

- podle § 265
l
odst. 4 tr. ř. současně rozhodl o vazbě obviněného.

Rovněž vyslovila souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.


Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě nechal ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému M. H. a jeho obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).


Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).


V dovolání nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že skutek v bodě 2) výroku o vině napadeného rozsudku byl Vrchním soudem v Olomouci nesprávně právně posouzen. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je napadené rozhodnutí zatíženo tvrzenou právní vadou.


Skutku, jak je popsán pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, se obviněný M. H. dopustil tím, že


v přesně nezjištěnou dobu, nejpozději však dne 3. 9. 2009 a na blíže nezjištěném místě, po předchozí dohodě s další osobou, v úmyslu neoprávněně se obohatit, poté co další osoba předem připravila nepravdivé podklady nezbytné k převodu nemovitostí a tyto mu předložila k podpisu, jako údajný kupující podepsal kupní smlouvu datovanou v B. dne 31. 8. 2009, uzavřenou mezi údajným prodávajícím M. R., a údajným kupujícím M. H., jejímž předmětem byl prodej nemovitostí ve výlučném vlastnictví J. R., a to rodinného domu na pozemku s parcelním č. , pozemku s parcelním č. a pozemku s parcelním č. v O. M. H., ul. V Z., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, katastrální území Ostrava Mariánské Hory, za kupní cenu 3.200.000,- Kč a současně podepsal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 2. 9. 2009, který podal osobně dne 3. 9. 2009 na Katastrálním úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, ačkoliv si byl plně vědom jednak skutečnosti, že smlouva nebyla mezi zúčastněnými stranami nikdy sjednána, že je opatřena jak nepravým podpisem prodávajícího, tak nepravým ověřovacím razítkem notáře Mgr. P. B. se sídlem v B., jakož i návrh na vklad je opatřen nepravým podpisem J.R. jako účastníka řízení, jednak skutečnosti, že jím podepsané dokumenty jsou podvrhy, vyhotovené další osobou za účelem neoprávněného převodu a pozdějšího zpeněžení předmětných nemovitostí, čímž by v případě provedení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch mohla být způsobena poškozené J.R. škoda ve výši 4.800.000,- Kč, odpovídající faktické hodnotě nemovitostí k datu podání návrhu, kdy ke vzniku škody nedošlo, neboť příslušný katastrální úřad dne 3. 11. 2009 návrh na vklad zamítl s ohledem na zjištění, že na kupní smlouvě bylo uvedeno chybné jméno prodávajícího M. R. místo správného J. R. , zjištění, že J. R. předmětnou kupní smlouvu nepodepsala a tato je navíc opatřena otiskem nepravého ověřovacího razítka.


Zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou,

kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo

kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění veřejné listiny,

a způsobí-li takovým činem značnou škodu
.

Podle § 131 odst. 1 tr. zákoníku
se veřejnou listinou rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je i listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis
.


Lze připomenout, že objektem citovaného trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Trestní zákoník zavedl i legální definici pojmu veřejná listina, který byl dosud vymezován pouze soudní judikaturou. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je

její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou.


Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen notářský řád ), v § 6 stanoví, že
notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen notářské listiny ) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.


Z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) až
l
) notářského řádu plyne, že
notář osvědčuje na žádost skutečnosti a prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. Notář provádí zejména tato osvědčení:

a) vidimaci,

b) legalizaci.

c) o tom, že byla předložena listina a kdy se tak stalo,

d) o protestech směnek a jiných listin, které je třeba předložit k uplatnění práva,

e) o průběhu valných hromad a schůzí právnických osob,

f) o tom, že je někdo naživu,

g) o jiných skutkových dějích a stavu věcí,

h) o prohlášení,

i) o provedení úkonů a splnění formalit podle nařízení Rady o evropské společnosti a zákonů vydaných k jejich provedení,

j) výstupů z informačního systému veřejné správy,

k) o splnění podmínek přeshraniční fúze pro účely zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku nebo zahraničního obchodního rejstříku,

l) autorizovanou konverzi dokumentů.

Podle § 72 odst. 2 notářského řádu platí, že
o osvědčení skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) připojí notář ověřovací doložku na předložené listině nebo na listině pevně s ní spojené.
Ustanovení § 72 odst. 3 notářského řádu zakotvuje, že
o osvědčení skutečnosti uvedené v odstavci 1 písm. c) připojí notář osvědčovací doložku na předložené listině nebo na listině pevně s ní spojené.
V ustanoveních § 72 odst. 4, 5 notářského řádu je upraven postup notáře jednak při osvědčení skutečnosti uvedené v odstavci 1 písm. d) a i) až
l
), jednak při osvědčení jiných skutečností a prohlášení, které nejsou uvedeny v odstavcích 2 až 4.


Z popisu skutku, jak byl uveden pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz jeho doslovná citace na str. 4 tohoto usnesení), mimo jiné vyplývá, že obviněný M. H. podepsal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, který osobně podal na katastrálním úřadu, ačkoliv si byl
plně vědom jednak skutečnosti, že smlouva nebyla mezi zúčastněnými stranami nikdy sjednána, že je opatřena, jak nepravým podpisem prodávajícího, tak nepravým ověřovacím razítkem notáře Mgr. P. B. se sídlem v B., jakož i návrh na vklad je opatřen nepravým podpisem J. R. jako účastníka řízení, jednak skutečnosti, že jím podepsané dokumenty jsou podvrhy, vyhotovené další osobou za účelem neoprávněného převodu a pozdějšího zpeněžení předmětných nemovitostí, čímž by v případě provedení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch mohla být způsobena poškozené J.R.škoda ve výši 4.800.000,- Kč
.


Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v souladu s trestním zákoníkem, když v odvolacím řízení dospěl k závěru, že v případě skutku, který v nezměněném znění převzal ze zrušeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 31 T 3/2010, do nového výroku o vině pod bodem 2) dovoláním napadeného rozsudku, nelze jednání obviněného M. H. posoudit též jako pokus trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 k § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jak nejvyšší státní zástupkyně důvodně namítá. Toto konstatování je namístě. Obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby padělanou listinu užil jako pravou a způsobil takovým činem značnou škodu (ve smyslu znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč) a tohoto jednání se dopustil v úmyslu takový trestný čin spáchat [jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem], avšak k dokonání trestného činu nedošlo.


V dovolání se důvodně konstatuje, že jednání osoby, jež spočívá v padělání nebo pozměňování notářské ověřovací doložky a jednání osoby spočívající v užití této listiny jako pravé, lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Skutečnost, že listina, která je ověřována, nemá charakter veřejné listiny, není pro závěr o naplnění znaků zmíněného trestného činu rozhodující. Je nutno akceptovat tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že ze znění § 6 notářského řádu je zřejmé, že listiny o ověření, a tudíž i ověřovací doložky, jsou veřejnými listinami. V této spojitosti lze rovněž poukázat na výše citované ustanovení § 72 notářského řádu, z něhož plyne jakou formou může notář jednotlivá osvědčení provést. Není možná jiná forma než listina o ověření ohledně legalizace a vidimace a o tom, že byla předložena listina nebo notářský zápis o osvědčení jiných skutečností a prohlášení. Jakékoli osvědčení ve smyslu notářského řádu lze provést jen veřejnou listinou. Dále je potřebné výslovně zmínit též ustanovení § 11 odst. 1 notářského kancelářského řádu, podle něhož
notářskými listinami jsou notářský zápis, včetně pokračování v notářském zápisu, stejnopis notářského zápisu, výpis z notářského zápisu a listina o ověření. Listinami o ověření jsou doložka o legalizaci, doložka o vidimaci a doložka o osvědčení, že byla předložena listina.
Současně lze ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 1934, sp. zn. Zm I 490/33, uveřejněné v publikaci Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, ročník XVI., 1934, č. 5059), jenž přímo řeší povahu notářské ověřovací doložky jako veřejné listiny. Z tohoto judikátu, který je přiměřeně použitelný, plyne, že:
K subjektivní vině podle § 199 d) tr. zák. stačí vědomí pachatele, že falšuje veřejnou listinu, t. j. že mění její obsah veřejným úřadem potvrzený ohledně okolnosti, k jejímuž ověření jest určena. Každé falšování ověřeného opisu soukromé listiny nutně zahrnuje v sobě i falšování veřejné vidimační doložky a jest falšováním veřejné listiny ve smyslu § 199 d) tr. zák.
Nelze tudíž souhlasit s názorem Vrchního soudu v Olomouci, jak byl v podrobnostech vysloven na str. 11 dovoláním napadeného rozsudku a shrnut v závěr, že
není možno považovat za veřejnou listinu samotnou ověřovací doložku notáře .
Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. tr. je nepřiléhavý, neboť podle jeho odůvodnění byla v něm řešena skutkově jiná problematika (jednání obviněného spočívalo v pozměňování plné moci soukromé listiny ověřené notářem, tj. nešlo o padělání či pozměnění notářské ověřovací doložky).


Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo sice podáno důvodně, avšak Nejvyšší soud neshledal důvody, pro něž by bylo nutno napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušit, aby mohlo být ve věci učiněno nové rozhodnutí. I v případě, že by předmětný skutek byl právně kvalifikován, a to kromě pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, i jako pokus trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 k § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tak je zcela zřejmé, že při tomto právním posouzení by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo postavení obviněného M. H. Zde je nutno připomenout, že Vrchní soud v Olomouci rozhodoval pouze o odvolání, které obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 31 T 3/2010, přičemž byť jej nově uznal vinným toliko pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku uložil mu zcela stejný trest jako soud prvního stupně. Proto náprava zjištěné právní vady by nemohla vést ke změně uloženého trestu (k jeho zpřísnění).


S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 28. července 2011


Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k