6 Tdo 194/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. c), d), g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., § 20 odst. 3 předpisu č. 85/1996Sb., § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 194/2015-I.-204 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2015 o dovoláních, která podali obvinění V. H. , T. Ď. , a R. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. Ď. a R. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í : I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, byli obvinění V. H. a T. Ď. uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) 6) rozsudku soudu prvého stupně], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 1/a), b) rozsudku soudu prvého stupně], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2/a) e) rozsudku soudu prvého stupně] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) rozsudku soudu prvého stupně]. Za tyto trestné činy byli oba shora uvedení obvinění odsouzeni podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obviněný V. H. v trvání osmi let a šesti měsíců a obviněný T. Ď. v trvání osmi let a čtyř měsíců. Pro výkon uložených trestů byli oba jmenovaní obvinění podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl oběma jmenovaným obviněným uložen též trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Týmž rozsudkem byl obviněný R. H. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 2), 5) rozsudku soudu prvého stupně] a pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2/a) e) rozsudku soudu prvého stupně]. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž M. M., poté co opustil počátkem roku 2012 se svými společníky V. H. a T. Ď., území Slovenské republiky, založil pro tyto účely právnickou osobu společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225 se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní 'Konečné řešení', M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů, reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem jejich vymožení a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012, na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky, v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu dalšího nátlaku na ně, zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. J. S. a R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně násilí a hrozeb násilí, při vymáhání pohledávek, používá M. M. a jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů, tak aby byla při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu FLIP ve Z., kdy tímto popsaným jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků:
2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o. se sídlem Vsetín - Jasenice č. p. 1593, ve snaze získat pro tuto společnost zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. J. M., ......, kterému nabízel zajištění ochrany toho klubu, kdy poté co byly nabídky R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v jarních měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho bezpečnostní agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012 kolem 23:05 hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně 40 značně fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde demonstrovali provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné návštěvy donutil blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru B. V., ......, aby mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez placení, přičemž poté co byl vyzván aby objednané pití zaplatil, tak hodil oproti servírce sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy nic neplatí a skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu, a poté co byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu, aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní agentura Security Progress s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012, přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden:
a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ......, umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'každé dvě hodiny vybuchne v Musiclandu A, a Flip ve Z. bomba', kdy stejnou vyhrůžku zopakovali opět ze stejného telefonního automatu v 01:27 hodin, a následně v 01:50 hodin zopakovali stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a Flipu, z veřejného telefonního automatu číslo , umístěném ve Z. na křižovatce ulic D. Z., přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit.
b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ......., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že 'Stár klub ve Flipu, taky v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Police České republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob, které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit.
c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit.
d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu číslo ......, umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné , anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit.
e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ... v obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření, kterého se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci Městské policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit.
přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu Flip Zlín - spol. Zlínland, s. r. o. se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300,-Kč a provozovateli hudebního klubu Music Land A ve Zlíně - spol. Music-land. CZ, s. r. o. se sídlem Zlín, ul. Antonínova č. p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši 56.800,-Kč.

5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571,- Kč od společnosti White zone, s .r. o. se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12 zastoupené jednatelkou E. A., přičemž ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu tvořeného dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni představitelé společnosti Zaremba Stav, s. r. o. s tím, aby předmětný dluh uhradili, kdy poté co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti Zaremba Stav, s. r. o. M. Z., ....., R. H., M. M., a dalšími několika fyzicky disponovanými muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako formu nátlaku a zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a jeho právního zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak či jinak s tím, že by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně projednání předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č. p. ... v obci R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili jaká vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti a sledovali kde se M. Z. aktuálně zdržuje, kdy po tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili vozidlo Volkswagen Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou pohledávku ve výši 6.528.571,- Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od 03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné odstavné ploše před rodinným domem č. p. ... úmyslně založili nezjištěným akcelerantem požár motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, r. z. ....., VIN: ...... v důsledku čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou škodou ve výši 350.000,-Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé zbrojního oprávnění, vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné brokové střelné zbraně směrem na rodinný dům č. p. ..., kdy jednotnou olověnou střelou a rozptýlenými olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační značku, karoserii zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a vrchní lak vozidla značky Mercedes S 350, r. z. ......, VIN: ......, čímž způsobili škodu ve výši 160.000,- Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena spol. Zaremba stav s. r. o. se sídlem Praha 8, ul. Světová č. p. 473/12, IČ: 28265092, a dále vystřelili z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky Fiat Bürstner, r. z. ....., VIN: ......, u kterého poškodili 11 průstřely zadní část vozidla a interiér daného vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s .r. o., se sídlem Praha 1 Staré Město, ul. Benediktská č. p. 722/11 IČ: 25522744 škodu ve výši 150.000,- Kč, a dále střelbou z rozptýlených broků poškodili zateplenou část fasády daného rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna, čímž byla způsobená poškozenému J. Š., ....., škoda ve výši 35.000,- Kč, kdy uvedeným jednáním způsobili celkovou škodu ve výši 695.000,-Kč.

Za uvedené trestné činy byl obviněný R. H. odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. M. a J. S. a dále ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti obviněných M. M., V. H., T. Ď. a J. S. k náhradě v rozsudku určené škody vůči poškozeným R. P., L. P., P. P., D. S. a o povinnosti obviněných M. M., V. H., T. Ď. a R. H. společně a nerozdílně nahradit v rozsudku vymezenou škodu poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music Land CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav, s. r. o., J. Š., CZECH Game Invest, a. s. Obvinění M. M., V. H. a T. Ď. byli zavázáni společně a nerozdílně k povinnosti nahradit určenou škodu poškozeným společnostem Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození TOMA, a. s. a L. P. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pobočky ve Zlíně a poškozená Česká pojišťovna, a. s., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Poté, co usnesením ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5896, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil řízení proti obviněným V. H., T. Ď. a R. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných V. H. a T. Ď. a poškozené České pojišťovny, a. s., napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněných V. H. a T. Ď. (bod I.), a podle § 259 odst. 3 tr. ř. (bod II.) nově rozhodl tak, že jmenované obviněné uznal vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) 6)], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2/a) e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)].

Uvedených trestných činů se jmenovaní obvinění podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci dopustili tím, že poté, co opustili počátkem roku 2012 společně s již za totéž odsouzeným M. M., ......, území Slovenské republiky, založil M. M. pro tyto účely právnickou osobu společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225, se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní 'Konečné řešení', M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem jejich vymožení, a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012 na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu dalšího nátlaku na ně zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. Zčásti již za totéž odsouzený J. S., ...... a R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně násilí a hrozeb násilí při vymáhání pohledávek používá M. M. a jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů tak, aby byla při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., kdy tímto popsaným jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků:
1)
a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012 uzavřené mezi smluvními stranami - postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k dlužníku R. P.,...... postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final Solution, s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při níže popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této činnosti používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom, že společnost Final Solution, s. r. o., převzala předmětnou pohledávku, vnikli na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012 do 02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. D., okr. V., po přestříhání kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek rodinného domu č.p. ... majitele P. P., ....., kde přesně nezjištěným způsobem úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, r.z. ......, VIN: ......., majitelky J. V., ....... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno pod dřevěnou - zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se vozidlo vznítilo společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření daného vozidla, včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů benzínu Natural BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě 270 Kč, dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v hodnotě 1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno poškozené L. P.), čímž byla poškozeným způsobena celková škoda ve výši 230.506 Kč.
b) V souvislosti s jednáním uvedeným pod bodem 1/a) opakovaně kontaktovali poškozeného V. O., ...., a to tak, že poté, co proběhly opakované osobní schůzky poškozeného V. O., ..... - jednatel spol. Hakisto, s. r. o., s M. M., V. H. a T. Ď., kteří vystupovali pod společností Final Solution, s. r. o., v rámci kterých se M. M., V. H. a T. Ď. dotazovali na osobu R. P., ......, zejména pak na skutečnosti, zda je u něj zaměstnán, jaký je jeho výdělek, zda pracuje na turnusy a další informace, a poté, co V. O. tyto osoby odkazoval na osobní jednání v pracovní den u něj na sídle firmy v B. následně na příkaz M. M. vnikli V. H. a T. Ď. v době od 03:00 hodin do 03:20 hodin dne 6. 6. 2012 po odemčení visacího zámku vstupní branky prostřednictvím klíče, který byl ponechán v zámku, do vnitřních prostor oploceného dvoru rodinného domu č.p. v obci H., okr. V., majitelky D. R., ....., kde z důvodu zastrašení V. O., který má v předmětném domě trvalé bydliště, a přinucení ho ke spolupráci nezjištěným způsobem založili požár osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia combi, červené barvy, r. z. ....., VIN: ......, které bylo zaparkováno mezi dřevěným oplocením sousedního pozemku, zděnou garáží a předmětným domem, čímž byla způsobena majiteli vozidla společnosti Hakisto, s. r. o., IČ: 28585283, se sídlem Brno, Mezírka 1, škoda ve výši 205.000 Kč, D. R. vznikla v důsledku očazení fasády domu, částečným zahořením a očazením dřevěného podbití, očazením a poškozením nátěru rýn a svodů a poškozením dvoukřídlých dřevěných vrat od garáže v důsledku žáru škoda ve výši 49.000 Kč, zahořením věcí osobní potřeby V. O., které byly uloženy v předmětném vozidle (turisticko-lesnická obuv, lesnických pomůcek a lesnického oděvu), vznikla škoda 5.900 Kč a poškozenému R. P., ...., vznikla v důsledku žáru z ohně předmětného vozidla škoda na latích dřevěného oplocení, částečného zahoření vozidla Škoda Favorit Forman a boční stěny stolárny, které přiléhaly k sousednímu pozemku poškozené D. R., škoda ve výši 24.600 Kč, přičemž tímto jednáním byla způsobena celková škoda ve výši 284.500 Kč.
c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, r.z. ....., opakovaně telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ....., a R. P., ...., v místě jejich současného bydliště H. D. ...., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution, s. r. o., kdy poté, co R. P. M. M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla popisného ... v obci H. D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou držitelé zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy, r. z. ...., VIN: ......, kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část daného vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech okna od místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud zasáhli vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice, kde v tuto dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením předmětného vozidla způsobil D. S., ....., škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli dotčené nemovitosti P. P., ....., škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 12.057 Kč.

2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o., se sídlem Vsetín - Jasenice č.p. 1593, ve snaze získat pro tuto společnost zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. J. M., ....., kterému nabízel zajištění ochrany tohoto klubu, kdy poté, co byly nabídky R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v jarních měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho bezpečnostní agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012 kolem 23:05 hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně 40 značně fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde demonstrovali provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné návštěvy donutil blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru B. V., ...., aby mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez placení, přičemž poté, co byl vyzván, aby objednané pití zaplatil, tak hodil oproti servírce sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy nic neplatí, a skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu, a poté, co byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu, aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní agentura Security Progress, s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012, přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden:
a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'každé dvě hodiny vybuchne v Musiclandu A a Flip ve Z. bomba', kdy stejnou vyhrůžku zopakovali opět ze stejného telefonního automatu v 01:27 hodin a následně v 01:50 hodin zopakovali stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a Flipu z veřejného telefonního automatu číslo ...., umístěném ve Z. na křižovatce ulic D. - Z, přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit,
b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že 'Stár klub ve Flipu, taky v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Police České republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob, které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit,
c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ...., umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ...., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit,
d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,
e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ...... , umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ... v obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že 'v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba', přičemž toto oznámení vyvolalo opatření, kterého se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci Městské policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,
přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu Flip Zlín - spol. Zlínland, s. r. o., se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300 Kč a provozovateli hudebního klubu Music Land A ve Zlíně - spol. Music-land. CZ, s. r. o., se sídlem Zlín, ul. Antonínova č.p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši 56.800 Kč,
f) poté, co provozovatel hudebního klubu Flip ve Z. J. M., ....., odmítal nabídky od R. H. týkající se ochrany předmětného hudebního klubu, přikázal M. M. v přesně nezjištěné době v průběhu srpna roku 2012 V. H. a T. Ď., aby J. M. zastrašením střelbou na jeho majetek přinutili nabídku R. H. přijmout, přičemž V. H. a T. Ď. společně, resp. nejméně jeden z nich, dne 8. 8. 2012 v době kolem 00:50 hodin v obci Z. R., okr. Z., aniž by byli držitelé zbrojního oprávnění, vystřelil zpoza oplocení rodinného domu č.p. ... do areálu dvoru předmětného domu, kde z nezjištěné brokové střelné zbraně, nejméně dvěma výstřely, úmyslně zasáhli zde zaparkované osobní motorové vozidlo značky Volvo V50, 2,OD, r. z. ....., VIN: ...., v důsledku čehož došlo k poškození (prostřelení) skleněné výplně zadních pátých dveří, k poškození zadní a vrchní části karoserie a vnitřní interiérové části předmětného vozidla, čímž byla způsobená škoda ve výši 14.637 Kč společnosti Czech Game Invest, a. s., IČ: 26972492, se sídlem Praha, ulice Hlubočepská 84/37.

3) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012, která byla uzavřena mezi smluvními stranami - postupitelem J. H., ....., a postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné pohledávky 2.300.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. K., ....., tohoto v období od 28. 6. 2012 ve společnosti V. H. a T. Ď. opakovaně kontaktoval v místě jeho současného bydliště na adrese H., ul. D. č. č. ..., kde po něm M. M. požadoval zaplacení částky ve výši nejméně 2.000.000 Kč, přičemž poté, co J. K. M. M. opakovaně sdělil, že žádný dluh nemá vůči jeho osobě, ani v minulosti neměl dluh vůči osobě J. H., dne 28. 10. 2012 zorganizoval M. M. fyzické napadení J. K. za účelem jeho přinucení předmětný dluh zaplatit, přičemž osobně M. M. za tímto účelem přijel ve společnosti V. H. a T. Ď. do H. a po vzájemné dohodě při přesně nezjištěné součinnosti všech tří obžalovaných přesně nezjištěný obžalovaný kolem 14:35 hodin v H. na ulici D. č., před hlavními vstupními dveřmi do panelového domu č. p. ..., v době, kdy poškozený J. K. otevřel vstupní dveře, tohoto fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil nezjištěným předmětem, pravděpodobně kovovým teleskopickým obuškem, do oblasti temene hlavy a dále kopy a dalšími údery do různých částí těla, zejména trupu a končetin, kdy těmto úderům se poškozený snažil zabránit tím, že si dával před sebe ruce, přičemž v důsledku tohoto útoku utrpěl poškozený sérii zranění spočívajících zejména v tříštivé zlomenině dolního konce kosti loketní s posunem úlomků a nutností operativního řešení, dvě tržné rány ve vlasaté části hlavy, tržnou ranku pod levým kolenním kloubem, krevní podlitiny v obličeji, podlitiny a oděrky v oblasti obou lopatek a otok a krevní podlitiny v oblasti levého zápěstí s nutností nemocničního ošetření do 30. 10. 2012 a poté od 9. 11. do 12. 11. 2012 s nutností operačního ošetření zraněné levé horní končetiny s výraznou bolestivostí po dobu až 3 týdnů a podstatným omezením v běžných životních činnostech po dobu až šesti týdnů, tedy prakticky na hraně delší doby trvající poruchy zdraví, kdy útočník s ohledem na intenzitu a směr útoku, vedeného zejména proti hlavě poškozeného, musel vědět, že mohou způsobit vážné až život přímo ohrožující zranění poškozeného, a s tímto následkem byli obžalovaní srozuměni. Tímto jednáním způsobili škodu i poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518 - regionální pobočka Brno, Benešova 10, 659 14 Brno-město, ve výši nejméně 38.952 Kč.

4) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2012, která byla uzavřena mezi smluvními stranami - postupitelem L. N., ...., a postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné pohledávky 735.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. V., ...., tohoto M. M. opakovaně ve společnosti V. H. a T. Ď. kontaktovali v měsících září až říjen roku 2012 na provozovně Sport baru v O., kde se při osobních jednáních J. V. zavázal, že M. M. bude dluh splácet v týdenních splátkách ve výši 4.000 Kč, kdy z důvodu navození strachu a připomenutí J. V., že má splácet předmětný dluh, a s vědomím M. M., že se J. V.k zdržuje ve vnitřních prostorách Sport baru v O., a s vědomím toho, že přítelkyně J. V. M. A., ...., je provozovatelkou předmětného baru, M. M. z důvodu přinucení J. V., aby existující dluh splácel, přikázal V. H. a T. Ď., aby poškodili skleněné výplně oken na předmětném baru, kdy oba tohoto příkazu uposlechli a dne 4. 11. 2012 kolem 02:15 hodin v O., na třídě T. B. č.p. ...., poškodili dvě skleněné výplně výloh provozovny Sport baru provozovatelky M. A. pomocí dvou kamenů, které prohodili výlohami dovnitř baru, čímž způsobili majiteli budovy - společnosti Toma, a. s., IČ: 18152813, se sídlem Otrokovice, třída T. Bati 1566, škodu poškozením ve výši 16.680 Kč, kdy v důsledku tohoto jednání zaslal J. V. dne 15. 11. 2012 prostřednictvím bankovního převodu na účet spol. Final Solution, s. r. o., částku ve výši 4.000 Kč.

5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč od společnosti White zone, s. r. o., se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12, zastoupené jednatelkou E. A., přičemž ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu tvořeného dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni představitelé společnosti Zaremba Stav, s. r. o., s tím, aby předmětný dluh uhradili, kdy poté, co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti Zaremba Stav, s. r. o. M. Z., ......, R. H., M. M. a dalšími několika fyzicky disponovanými muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako formu nátlaku a zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a jeho právního zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak, či jinak s tím, že by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně projednání předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č.p. ... v obci R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili, jaká vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti, a sledovali, kde se M. Z. aktuálně zdržuje, kdy po tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili vozidlo Volkswagen Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od 03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné odstavné ploše před rodinným domem č.p. .., úmyslně založili nezjištěným akcelerantem požár motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, r. z. ....., VIN: ....., v důsledku čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou škodou ve výši 350.000 Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé zbrojního oprávnění, vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné brokové střelné zbraně směrem na rodinný dům č.p. .., kdy jednotnou olověnou střelou a rozptýlenými olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační značku, karoserii zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a vrchní lak vozidla značky Mercedes S 350, r. z. ......, VIN:...., čímž způsobili škodu ve výši 160.000 Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena spol. Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, ul. Světová č.p. 473/12, IČ: 28265092, a dále vystřelili z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky Fiat Bürstner, r. z. ..., VIN: ....., u kterého poškodili 11 průstřely zadní část vozidla a interiér daného vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s. r. o., se sídlem Praha 1 - Staré Město, ul. Benediktská č. p. 722/11, IČ: 25522744, škodu ve výši 150.000 Kč, a dále střelbou z rozptýlených broků poškodili zateplenou část fasády daného rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna, čímž byla způsobena poškozenému J. Š., ...., škoda ve výši 35.000 Kč, kdy uvedeným jednáním způsobili celkovou škodu ve výši 695.000 Kč.

6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012, uzavřené mezi mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563 Kč s příslušenstvím od věřitele (správně dlužníka) D. M., ...., přestože mu bylo známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek používá, a poskytl mu k tomu i aktivní součinnost, kdy J. S. D.. M. od počátku měsíce června roku 2012 opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil, že ve své chatě v H. ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a pokud mu nebude předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do 500.000 Kč, tak jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě jiného dlužníka pana P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při osobním jednání, které proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června roku 2012 v P. na S. n., mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem ze strany těchto slovenských vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy dne 26. 10. 2012 byl D. M. skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím telefonu ...., kde slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat dlužnou pohledávku, přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo uskutečnit dne 5. 11. 2012, přičemž D. M. z důvodů výhrůžek J. S. se předmětné schůzce právě s M. M., V. H. a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště u jeho bývalé družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M. M. z telefonního čísla .... na telefonní číslo B. V. - přítelkyně D. M. (telefonní číslo - .....), kde se jí do telefonu představil a požadoval po ní předání D. M. k telefonu, přičemž k dotazu, z jakého důvodu hledá M. přes její telefon, jí M. M. uvedl , kdy v poškozených D. M. a B. V. toto jednání spočívající ve vyhrožování masakrem a opakovaného kontaktování a návštěvy vyvolalo obavu z uskutečnění takové újmy.

Shora uvedeným jednáním byla poškozeným způsobena škoda na jejich majetku ve výši nejméně 1.253.386 Kč a hrozilo způsobení škody při užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v další celkové výši nejméně 11.312.822 Kč při vymožení existujících či fiktivních pohledávek násilím nebo hrozbou bezprostředního násilí .

Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného V. H. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněného T. Ď. za výše uvedené trestné činy odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku oběma jmenovaným obviněným uložil též trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněných V. H. a T. Ď. (společně s obviněnými M. M. a J. S.) k náhradě škody vůči poškozeným R. P., L. P., P. P., D. S.. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále zavázal obviněné V. H. a T. Ď. (společně s obviněným M. M. k náhradě škody poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music Land CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav, s. r. o., J. Š., CZECH Game Invest, a. s., Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené TOMA, a. s., a L. P. R. H. zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně nezměněn (bod III.). Podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného R. H. a státního zástupce podané v neprospěch obviněných V. H., T. Ď. a R. H. zamítl (bod IV.).

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání všichni obvinění.

Obviněný V. H. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Staňka dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že jej v trestním řízení obhajoval Mgr. Roman Toman, PhD., zapsaný jako advokát u Slovenské advokátní komory, a je tudíž velmi sporné, zda byl způsobilý jej obhajovat a jestli je veden jako evropský usazený advokát. S odkazem na zákon o advokacii upozornil na podmínky institutu tzv. hostujícího advokáta, když podle jeho názoru ze spisu není patrné jejich splnění. Zejména upozornil na nezbytnost ustanovení konzultanta pro procesní otázky. Přitom vyjádřil přesvědčení, že i kdyby Mgr. Roman Toman všechny podmínky splnil, jeho oprávnění skončilo doručením výpovědi plné moci. Dále popsal řízení o jeho odvolání, především průběh jednotlivých veřejných zasedání a připomněl svoji neúčast z důvodu zdravotní indispozice úrazu páteře. Zdůraznil, že dne 20. 6. 2014 obdržel odvolací soud jeho zprávu, v níž požádal o odročení jednání, kterého se chtěl osobně zúčastnit, přičemž soudu sdělil, že od svého obhájce obdržel výpověď plné moci a požádal soud o stanovení lhůty, aby si mohl zvolit obhájce nového. Jeho žádosti však soud s odkazem na nedostatečnost jeho omluvy (lékařského potvrzení), o které měl být poučen advokátem Mgr. Romanem Tomanem, PhD., nevyhověl a dne 23. 6. 2014 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Obviněný zdůraznil, že jmenovaný advokát nemluvil pravdu, pokud uvedl, že obviněného poučil o způsobu omluvy, protože současně odvolacímu soudu tvrdil, že neměl vědomost o tom, zda jeho výpověď plné moci byla obviněnému doručena, což by však nepochybně zjistil, kdyby s obviněným hovořil poté, kdy byla výpověď realizována. Spolu s tím akcentoval, že sám odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že výpověď plné moci obviněnému doručena byla, kterýmžto okamžikem daná plná moc zanikla, a tudíž odvolací soud už neměl s Mgr. Romanem Tomanem, PhD. jako s jeho obhájcem, jednat.

Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že postup odvolacího soudu stran řešení věci nutné obhajoby byl v rozporu se zákonem, znamenal porušení práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a také práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí tvrdí, že měl od vyrozumění o vypovězení plné moci obhájcem dostatek času ke zvolení jiného obhájce, a jelikož tak neučinil a údaje nového obhájce nesdělil, nebyl dán žádný z důvodů uvedených v § 37a tr. ř. o vyloučení obhájce v řízení zvoleného, a tudíž byl jmenovaný advokát povinen vykonávat jeho obhajobu i při veřejném zasedání dne 23. 6. 2014. Tomuto postupu soudu však obviněný oponoval. Poznamenal, že z kontextu jeho sdělení, jež bylo odvolacímu soudu doručeno 20. 6. 2014, se lze právem domnívat, že o výpovědi plné moci se (obviněný) dozvěděl právě uvedeného dne. Zdůraznil, že objektivně neměl možnost zajistit si nového obhájce, soud mu nevytvořil žádné podmínky, naopak, tuto možnost zcela zmařil. Zvolený postup ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. nebyl možný už jen pro zánik plné moci předešlého advokáta. Mgr. Romana Tomana, PhD. přitom soud nemohl jako obhájce ustanovit, protože tento postup byl možný jen u advokáta zapsaného v České advokátní komoře.

Obviněný tak v této části uzavřel, že neměl při veřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2014, jemuž nebyl, řádně omluven, osobně přítomen, řádně zvoleného obhájce, nebylo mu umožněno nového obhájce si zvolit a ani mu nebyl obhájce soudem ustanoven. Uvedl, že bude třeba se v této souvislosti zabývat celou procesní situací a zjistit, zda vůbec měl řádného obhájce už od počátku trestního řízení. Přitom zdůraznil, že v jeho případě byl nepochybně dán důvod nutné obhajoby od počátku řízení. Pokud je jeho přesvědčení o tom, že Mgr. Toman, PhD. nebyl způsobilý obhajobu vykonávat správně, pak celé trestní řízení od samého počátku trpí nezhojitelnou procesní vadou.

K dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vedle již shora popsaných skutečností uvedl, že odvolací soud nepřijal jeho omluvu z veřejného zasedání doručenou dne 20. 6. 2014, a to z důvodu, že z lékařské zprávy nevyplývá konkrétní diagnóza a sdělení, že tato diagnóza brání obviněnému v účasti u veřejného zasedání. Tento postup opět považoval za porušení práva na spravedlivý proces umocněné tím, že neměl v řízení řádného obhájce, ač ho mít měl. Akcentoval, že odvolací soud na jedné straně tvrdí, že měl dostatek času, aby si zvolil obhájce nového, ačkoli je iluzorní, aby, i kdyby se mu to podařilo, tento obhájce byl schopen se na řádnou obhajobu připravit, na druhé straně neučinil nic, když tři dny před veřejným zasedáním zjistil důvody neúčasti obviněného, přičemž měl dost času si jeho důvody ověřit a zjistit. Vážnost jeho zdravotní poruchy dokládá podle něj skutečnost, že následně musel být operován a byl dále v léčení. Odvolací soud nic, ani důvod, že by šlo o věc vazební, nenutilo jednání v jeho případě za každou cenu konat. Podle jeho názoru tak došlo k porušení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a předmětné zasedání nemělo být konáno a mělo být odročeno do doby, kdy se bude schopen k soudu dostavit.

V rámci posledního uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný pro stručnost poukázal a odkázal na své písemně provedené odvolání, ve kterém namítal neúplnost skutkových zjištění soudu prvého stupně, jež mělo za základ neprovedení celé řady nezbytných, obhajobou navrhovaných důkazů. Za rozporný s jeho právy označil zejména závěr soudu, že provedení důkazů odmítl s odůvodněním, že byly navrženy až na konci dokazování. Podotkl, že důkazy byly navrhovány v průběhu celého trestního řízení, vždy v reakci na důkazy již provedené. Nadto jej sám soud prvého stupně k podání návrhů vyzval, aby je však vzápětí odmítl s výše uvedeným odůvodněním. S respektem k zásadě volného hodnocení důkazů zdůraznil, že předmětná zásada nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což se však v jeho případě nestalo. Soud prvního stupně podle názoru obviněného uvedené povinnosti nedostál, navíc rozsudek přesvědčivě neodůvodnil, a to, ani pokud jde o závěry právní, ať již v otázce subjektivní stránky trestného činu, či naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž jej uznal vinným. V podrobnostech obviněný opět odkázal na obsah podaného odvolání.

Obviněný dále nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s problémem neprovedení navrhovaných důkazů soudem prvého stupně, a to zejména v tom, že se dotyčný soud ztotožnil se soudem prvého stupně v závěrech, které tvoří páteř výroku o vině. Obviněný rezolutně popíral svou účast na násilném protiprávním jednání vůči zdraví, tělesné integritě a majetku poškozených, k čemuž směřovaly soudem zamítnuté důkazní návrhy. Neprovedení navržených důkazů hodnotil jako zásadní porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež má podle něj hmotně právní charakter, třebaže bylo porušeno nedodržením především předpisů procesních. Závěrem poznamenal, že žádný z obou soudů ve věci činných neznal obsah navržených důkazů, a proto ani nemohl přesvědčivě zdůvodnit, proč je považuje za nadbytečné.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, č. j. 2 To 59/2014-6067, a rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 61 T 7/2013-5030, a dále postupoval podle § 265 l tr. ř. Současně navrhl, aby vzhledem k jeho zdravotnímu stavu předseda senátu soudu prvého stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Pro případ, že předseda senátu soudu prvého stupně pro takový postup neshledá důvody, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a výkon rozhodnutí odložil sám. Současně obviněný vyjádřil svůj souhlas s projednáním jeho věci v neveřejném zasedání.

Ke shora popsanému dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Staňka se obviněný V. H. připojil ještě doplněním dovolání doručeným Nejvyššímu soudu dne 16. 9. 2015 skrze obhájce Mgr. Marcela Péliho. V něm zopakoval skutečnosti týkající se jeho omluvy z nařízeného veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 23. 6. 2014. V příloze pak Nejvyššímu soudu předložil lékařem vypracované upřesnění a vysvětlení jeho diagnozy a výkonu (vytištěné dne 14. 9. 2015), jenž mu byl dne 23. 6. 2014 proveden, a jeho propouštěcí zprávu ze dne 7. 8. 2015. Z tohoto vysvětlení je podle obviněného V. H. více než zřejmé, že se z objektivních příčin nemohl veřejného zasedání zúčastnit. Závěrem dodal, že se momentálně nachází v Nemocnici pro obviněné a odsouzené v Trenčíně, kde se mu jeho stav nadále zhoršuje a v tomto zařízení nejsou schopni mu poskytnout adekvátní lékařskou péči.

Obviněný T. Ď. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uvedl, že nespáchal žádný z trestných činů, popsaných ve výroku napadeného rozhodnutí a neexistuje podle něj ani žádný přímý důkaz jeho viny. Ohledně nedovoleného ozbrojování nebylo prokázáno, že by vlastnil jakoukoli nelegálně drženou střelnou zbraň. Šíření poplašné zprávy mu nemůže být podle jeho slov kladeno za vinu, neboť ani analýza jeho hlasu neprokázala, že by došlo ke shodě hlasu oznamovatele bomby v prostorách diskoték ve Z.. Ani u přečinu porušování domovní svobody dokazování u soudu podle jeho přesvědčení neprokázalo, že by pobýval v nemovitostech soukromých subjektů bez jejich souhlasu nebo do těchto nemovitostí neoprávněně vnikal a dokonce přitom použil násilí. Především však zdůraznil, že nikoho nenutil, aby něco konal, a to ani za použití pohrůžky násilí nebo samotného násilí. Stran výroků soudu odvolacího konstatoval, že se opírají pouze o hypotetické závěry soudu prvního stupně, které přejímají.

Jmenovaný obviněný dále namítl, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nevypořádal s pochybeními orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení či před ním. V tomto směru uvedl, že při zajišťování pachových stop ne vždy došlo k dodržení metodiky jejich snímání, neboť nebyl prováděn test zájmovosti u služebního psa a výsledky pachové identifikace nebyly ověřeny za použití dalšího psa ve všech případech. Měl za to, že se jedná o procesní pochybení soudu prvního stupně, které mělo být odvolacím soudem napraveno a nikoli jen převzato. V podrobnostech stran uvedeného pochybení pak odkázal na znění svého odvolání. Pod uplatněné dovolací důvody podřadil i neprovedení důkazů, které navrhl skrze svého obhájce, a to výslechu svědka J. N., který měl osvětlit svůj vztah k poškozeným manželům P., a rekonstrukce na místě činu v případě poškození majetku pana Z., kdy s předměty doličnými manipuloval svědek J. Š., jak sám vypověděl, a tímto znevěrohodnil závěry znalce z oboru balistiky. Dovodil, že v takovém případě došlo ke zpochybnění samotných postavení střelce či střelců a tím také k oslabení důkazní situace ze strany obžaloby.

Z výše uvedených důvodů obviněný T. Ď. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí a věc podle § 265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání. Vyjádřil přitom svůj souhlas s konáním řízení o jeho dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný R. H. podal dovolání do výroku v bodě IV. rozsudku odvolacího soudu a v souvislosti s tím napadl i rozhodnutí soudu prvého stupně o jeho vině a trestu a také povinnosti k náhradě škody.

Ve svém podání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadená rozhodnutí byla podle jeho názoru vydána na základě provedených důkazů k dílem nesprávným a dílem nedostatečným skutkovým zjištěním a následně nesprávnému právnímu posouzení věci , přičemž nesprávná skutková zjištění mají za následek vždy i nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný především namítl, že v řízení nebylo prokázáno beze vší pochybnosti, že se skutky uvedené v obžalobě a napadených rozhodnutích takto staly, resp. že je spáchal on, a zda je možno jeho jednání kvalifikovat jako naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku. Dále měl za to, že soud prvého stupně, ani soud odvolací nevyhodnotily provedené důkazy tak, jak odpovídá zásadám trestního řízení, a v důsledku toho dospěly ke skutkovému závěru o jeho vině nikoli v souladu s provedenými důkazy, tj. zjistily skutkový stav nesprávně. Přitom zejména akcentoval, že provedené důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo a žádnými provedenými důkazy nebyla spolehlivě vyvrácena ani jeho obhajoba. V tomto směru jmenovaný obviněný současně odkázal v plném rozsahu na podané odvolání, v němž podrobně rozebral danou problematiku hodnocení důkazů soudem prvého stupně a uvedl, že stejné námitky má i ke způsobu hodnocení důkazů soudem odvolacím.

Pokračoval, že v obou rozhodnutích soudů byl prezentován jako člen organizované skupiny a byla mu přisouzena role někoho, kdo měl nějaké úkoly a měl něco organizovat. Není však podle něj nijak zřejmé a ani žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by mohl byť jen předpokládat, že např. po jednání se společností Zaremba Stav s. r. o. dojde k poškození majetku této společnosti. Připomenul definici pojmu organizované skupiny a namítl, že soudy si vytvořením organizované skupiny výrazně zjednodušily důkazní situaci, a to nastolením stavu, v němž není třeba jednotlivým obžalovaným dokazovat účast, ani vědomost o zapojení do dané skupiny. Toto zjednodušení však v jeho případě nelze akceptovat. Pokud by mu skutečně bylo prokázáno nade vší pochybnost zapojení do organizované skupiny, mohl být extenzivním postupem orgánů činných v trestním řízení stíhán za spáchání všech skutků, které skupina s jeho údajným vědomím, podporou a srozuměním provedla. To se však nestalo. Přitom obviněný zdůraznil, že byl vždy při veškerých jednáních zapojen a účasten pouze ve formální a zákonné rovině, tedy účastnil se jednání s dlužníkem, popř. shromažďoval informace týkající se dlužníka, nic více.

Závěrem poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu co do nutnosti respektování základních principů spravedlivého procesu a souladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, na nutnost reakce soudu na uplatněné námitky a respektování zásady, že vzniklé pochybnosti je vždy nutno vykládat ve prospěch obviněného. K tomuto postupu podle jeho přesvědčení v jeho trestní věci nedošlo.

S ohledem na shora uvedené obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, a rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Brně pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dodal, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je možno rozhodnout podle § 265m tr. ř. rozsudkem, nechť je zproštěn obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) či písm. b) tr. ř.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně shrnul obsah jednotlivých dovolání, uvedl, že námitky obviněného R. H. stran nesprávných a nedostatečných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení skutku nelze pod uplatněný (ani jiný dovolací důvod) podřadit, jelikož nejde o námitky, které by svým obsahem mohly naplnit kterýkoliv ze zákonných dovolacích důvodů. Pokračoval, že žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňují ani výtky obviněného, podle kterých soudy porušily procesní zásadu in dubio pro reo.

K námitce jmenovaného obviněného o zpochybnění naplnění znaku organizované skupiny konstatoval, že vychází z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy, neboť v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu se o činnosti a úloze obviněného pojednává dostatečně jasně a určitě. Dodal, že role obviněného je popsána nejen v návětí tzv. skutkové věty, nýbrž i v rámci pojednání o jednotlivých dílčích útocích. Nad to uvedl, že k námitkám tohoto typu, jež vycházejí ze skutkového stavu, jak si jej představuje obviněný, nikoliv jak ho zjistily soudy, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Nedostatek naplnění právního pojmu organizovaná skupina podle něj obviněný dovozuje až sekundárně, primárně toliko prezentuje svou vlastní konstrukci skutkového děje. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., státní zástupce uzavřel, že obviněný R. H. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto navrhl předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněného T. Ď. s odkazem na vymezení uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce uvedl, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Současně připomněl, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a které současně svědčí o vině jmenovaného obviněného, když popsaný závěr je podporován více důkazy nezávislými navzájem na sobě. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněným tak není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním, rozporu. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů, potažmo vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, nelze takovou argumentaci shledat relevantní, tedy podřaditelnou pod žádný dovolací důvod.

K údajným pochybením ve vztahu k pachovým stopám státní zástupce konstatoval, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by při zajištění tohoto důkazu či posléze při jeho provádění došlo k jakémukoliv porušení zákona. Jedná se tedy o důkaz zákonný, v trestním řízení použitelný. Stran námitky, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu, pak odkázal na svoji argumentaci u dovolacích námitek obviněného V. H., kde shledal postup soudů ve vztahu k důkazním návrhům obviněných za správný a odůvodněný. Protože, z obsahu napadeného rozhodnutí nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak z něj podle jeho přesvědčení vyplývá, že bylo postupováno v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., měl za to, že obviněný T. Ď. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto navrhl jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací námitku obviněného V. H. týkající se důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., stran obhajoby Mgr. Romanem Tomanem, PhD. státní zástupce nepovažoval za důvodnou. Z dostupného spisového materiálu totiž nevyplývá, že by jmenovaný advokát nesplňoval zákonné podmínky k tomu, aby mohl v předmětném řízení účinně vystupovat jako obhájce. Ani námitka stran výpovědi plné moci a následného konání veřejného zasedání nemůže podle státního zástupce předmětný dovolací důvod naplnit. Vyjádřil přitom souhlas se stanoviskem vrchního soudu, podle kterého je na danou situaci nutno aplikovat § 37 odst. 2 tr. ř.

Podle mínění státního zástupce nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Vrchní soud na str. 30 31 rozsudku vysvětlil, proč omluvu a žádost dotyčného obviněného neakceptoval. Není povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Zároveň platí, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. Pokud vrchní soud za této situace rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nedošlo k porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, nebylo zasaženo ani do ústavně zaručených práv obviněného vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Za důvodnou státní zástupce nepovažoval ani námitku obviněného vztaženou k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotný fakt, že soud nevyhověl veškerým důkazním návrhům obviněného, ještě neznamená, že tím byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech. Platí totiž, že rozsah dokazování je limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, nikoli provést veškeré obviněným navržené důkazy. Z důvodu, aby postup soudu nebyl v tomto směru projevem libovůle, stanoví se v § 125 odst. 1 tr. ř. mimo jiné to, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl, čemuž soudy v této věci dostály. Podle jeho názoru je jejich odůvodnění dostačující a tzv. opomenuté důkazy ve věci dány nejsou. Jelikož z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí podle něj nevyplývá ani existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, navrhl dovolání obviněného V. H. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce přitom vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 59/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují (s výjimkou odkazu na obsah odvolání - k tomu viz níže) náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že se může při posuzování opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. § 265b tr. ř.). Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány, tzn., že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.; přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008). Naplnění dovolacího důvodu zde však nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 19/2003, č. T 455) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 17/2005, č. T 806)].

Pokud obviněný V. H. ve svém dovolání argumentoval, že jej v trestním řízení obhajoval Mgr. Roman Toman, PhD., advokát zapsaný u Slovenské advokátní komory, a polemizoval s tím, zda byl tento advokát způsobilý jej obhajovat a zda byly v jeho případě dodrženy podmínky tzv. hostujícího evropského advokáta, pak takovou argumentaci je možné označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za formálně právně relevantní. V souvislosti s tím je však třeba poukázat na následující skutečnosti.

Podle § 35f zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o advokacii ) je hostujícím evropským advokátem evropský advokát, který poskytuje právní služby na území České republiky dočasně nebo příležitostně. Podle § 35j odst. 2 citovaného zákona, poskytuje-li hostující evropský advokát právní služby spočívající v zastupování v řízení před soudy nebo jinými orgány, včetně obhajoby v trestním řízení, je povinen ustanovit advokáta jako svého zmocněnce pro doručování písemností (dále jen zmocněnec pro doručování ). Hostující evropský advokát je povinen oznámit soudu nebo jinému orgánu adresu sídla zmocněnce pro doručování při prvním úkonu, který vůči němu učiní; soud nebo jiný orgán zasílá písemnosti, včetně rozhodnutí, na adresu sídla zmocněnce pro doručování. Podle § 35p odst. 1 zákona o advokacii, poskytuje-li evropský advokát právní služby spočívající v zastupování v řízení před soudy nebo jinými orgány, včetně obhajoby v trestním řízení, a stanoví-li zvláštní právní předpis, že účastník musí být v tomto řízení zastoupen advokátem nebo že zástupcem účastníka může být jen advokát, je evropský advokát povinen ustanovit advokáta po dohodě s klientem jako svého konzultanta v otázkách procesního práva, které budou v řízení řešeny, (dále jen konzultant ); konzultantem může evropský advokát ustanovit i zmocněnce pro doručování podle § 35j odst. 2 tohoto zákona.

Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že si obviněný V. H. v průběhu trestního řízení, konkrétně dne 4. 6. 2013 (v řízení před soudem prvního stupně), zvolil jako svého obhájce Mgr. Romana Tomana, PhD., advokáta se sídlem Rudnayovo námestie 1, Bratislava, zapsaného Slovenskou advokátskou komorou v Zozname advokatov pod č. 1735. Pro úplnost je na místě poznamenat, že v souvislosti s tím byl jeho původní obhájce Mgr. Libor Knot, který mu byl ustanoven (poté, co si obhájce sám nezvolil) již na počátku trestního řízení opatřením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 1. 2013 (č. l . 78 spisu) zproštěn povinnosti jeho obhajování. Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že již v rámci udělené plné moci a oznámení o převzetí obhajoby datovaného dnem 5. 6. 2013 (č. l . 3640 spisu) byl pro účely doručování v rámci daného trestního řízení ze strany jmenovaného hostujícího evropského advokáta Mgr. Romana Tomana, PhD. ustanoven advokát Mgr. Marek Freund. V citovaném přípisu obhájce Mgr. Roman Toman, PhD., současně oznámil, že po dohodě s mým klientem V. H. jsem jako svého konzultanta v otázkách procesního práva, které budou v řízení řešeny, ustanovil svého zmocněnce pro doručování, tedy advokáta Mgr. Mareka Freunda (č. l. 3640, 3641 spisu). Ještě v průběhu řízení před soudem prvého stupně změnil Mgr. Roman Toman, PhD. zmocněnce pro doručování a taktéž konzultanta v oblasti procesního práva, jímž se stal advokát Mgr. Pavel Jiříček. To ostatně sdělil též odvolacímu soudu při veřejném zasedání konaném odvolacím soudem dne 27. 5. 2014 (č. l . 5861 spisu).

Uvedené skutečnosti lze shrnout do závěru, že zvolený obhájce Mgr. Roman Toman, PhD., splňoval veškeré podmínky pro výkon funkce hostujícího evropského advokáta (mimo jiné se souhlasem obviněného si řádně zvolil zmocněnce pro doručování písemností a taktéž konzultanta pro procesní otázky), takže argumentace obviněného V. H. týkající se dané problematiky postrádala jakékoli opodstatnění.

K další argumentaci dotyčného obviněného vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu (neměl obhájce, jelikož dosavadní obhájce mu vypověděl plnou moc, přičemž odvolací soud mu nedal možnost včas si obhájce zvolit), již bylo rovněž možno ryze formálně označit za relevantní, bylo zapotřebí rozvést následující skutečnosti.

Přípisem ze dne 27. 5. 2014 obhájce Mgr. Roman Toman, PhD. jmenovanému obviněnému vypověděl ve smyslu § 20 odst. 3 zákona o advokacii uvedenou plnou moc z důvodu neuhrazení pohledávek za poskytnuté právní služby a náklady na znalecké posudky, a to i přes opakované urgence ze strany obhájce ( Ahoj V., týmto podľa § 20 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb. o advokácii ve znění pozdějších předpisů vypovedávam plnomocenstvo udelené mi dňa 04.06.2013 na Tvoje zastupovanie ako obžalovaného ..., nakoľko napriek opakovaným urgenciám mi Tebou neboli doposiaľ zaplatené splatné pohľadávky za poskytnuté právne služby a ani poskytnuté preddavky na hotové výdavky za znalecké posudky, ... ; č. l . 6046 spisu). Na tuto skutečnost obviněný reagoval přípisem odvolacímu soudu datovaným dnem 20. 6. 2014 (a soudu doručeným téhož dne v 14.59 hodin), kde sdělil, že uvedenou výpověď svého obhájce obdržel a nachází se tím ve stavu bez advokáta a požádal odvolací soud o lhůtu dvou týdnů ke zvolení obhájce nového. Současně uvedl, že nechce, aby jej jeho bývalý advokát zastupoval, nakolik k němu po citované výpovědi ztratil důvěru (č. l . 6045 spisu). K poslednímu veřejnému zasedání odvolacího soudu ve věci nařízenému na 23. 6. 2014 se obviněný V. H. nedostavil a toto bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Obhájce Mgr. Roman Toman, PhD. se k tomuto veřejnému zasedání dostavil s tím, že vypovězení plné moci zasílal svému klientovi, avšak neměl prokázáno jeho převzetí. Odvolací soud v této souvislosti obhájci připomněl § 37 odst. 2 tr. ř., a nadále s ním jako s obhájcem obviněného V. H. jednal. Jmenovaný obhájce s tímto postupem odvolacího soudu souhlasil, přičemž se zúčastnil celého veřejného zasedání, jmenovaného obviněného zastupoval a vykonával úkony obhajoby (č. l . 6055 6064 spisu).

Za popsaného stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat aplikaci ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. ( Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. ) a s Mgr. Romanem Tomanem, PhD. při veřejném zasedání dne 23. 6. 2014 nadále jednal jako s obhájcem obviněného V. H.. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud se o výpovědi plné moci (přitom jisté pochybnosti o vážně míněném úkonu může navozovat také přátelsky vedený způsob komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem) dozvěděl prakticky bezprostředně před konáním veřejného zasedání (21. 6. 2014 byla sobota, 22. 6. 2014 neděle), přičemž obviněný V. H. si nového obhájce nezvolil, a tedy ani nemohl oznámit volbu nového obhájce včas, tj. tak, aby nový obhájce mohl být vyrozuměn o úkonu (veřejném zasedání) v zákonem stanovené lhůtě (v případě veřejného zasedání ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. určuje alespoň pětidenní lhůtu k přípravě ). Současně lze přisvědčit odvolacímu soudu, že zde nebyly zjištěny důvody pro vyloučení jmenovaného obhájce z obhajování obviněného V. H..

Pro doplnění je možno ještě uvést, že podmínky oznámení změny obhájce obviněným orgánům činným v trestním řízení a okolnosti výkonu obhajoby obhájcem původním upravil zákonodárce v § 37 odst. 2 větě druhé a třetí tr. ř. novelou trestního řádu učiněnou zákonem č. 265/2001 Sb. a účinnou ode dne 1. 1. 2002. Jak uvedl sám zákonodárce v Důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodům 28 až 39 (§ 33 až 40a tr. ř.) má obviněný kdykoliv právo místo ustanoveného nebo zvoleného obhájce si zvolit obhájce jiného. Zákon důsledky takového úkonu zvlášť neupravuje a platí tedy, že okamžikem zvolení nového obhájce ruší se oprávnění předchozího obhájce ve věci vykonávat obhajobu. Pokud k takové změně dojde v řízení před soudem, je zpravidla spojena s nutností odročit hlavní líčení, resp. veřejné zasedání o odvolání nebo o stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem ke lhůtám, které zákon v některých případech stanoví nejsou v praxi výjimkou případy, kdy obviněný se snaží opakovanou změnou obhájce dosáhnout marného uplynutí zákonné lhůty a zmaření trestního řízení. ... Změna obhájce by neměla být důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce. Navrhovaná změna nijak neomezuje právo obviněného na obhájce, včetně práva si kdykoliv v průběhu trestního řízení obhájce zvolit. Pouze v zájmu nerušeného průběhu trestního řízení ukládá předchozímu obhájci provést úkony obhajoby do té doby, než nově zvolený obhájce začne obhajobu osobně vykonávat.

Zákonná úprava v jistém smyslu limituje možnosti obviněného při realizaci jeho obhajovacího práva, neboť ve snaze zabránit možnému obstrukčnímu jednání, kterého by se mohl účelovými změnami obhájce dopouštět ve snaze zmařit provedení již nařízených procesních úkonů, umožňuje jejich provedení za účasti obhájce, jenž byl o daném úkonu (v posuzované věci konání veřejného zasedání) vyrozuměn při zachování příslušné zákonné lhůty, tedy původního obhájce, jehož výkonu obhajovacích práv se obviněný pozdější volbou nového obhájce snažil zabránit. Účinnou realizaci změny obhájce, který by jeho obhajobu nadále vykonával, mu tak garantuje jen v případě, že provedenou změnu zvoleného obhájce oznámí orgánu činnému v trestním řízení v době, která umožňuje nově zvoleného obhájce o konání procesního úkonu vyrozumět ve lhůtě stanovené zákonem (v případě veřejného zasedání lhůtě stanovené v ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, nově zvolený obhájce, ani obviněný se nemohou domáhat zachování lhůty k přípravě veřejného zasedání, oznámili-li soudu provedenou změnu ve lhůtě kratší pěti dnů od data, kdy se má uskutečnit.

Jestliže za situace, kdy si obviněný již namísto dosavadního obhájce zvolil obhájce nového a změnu oznámil orgánu činnému v trestním řízení v době, kdy ve vztahu k nařízenému veřejnému zasedání nelze u nově zvoleného obhájce zachovat lhůtu upravenou ustanovením § 233 odst. 2 tr. ř., je dosavadní obhájce, jehož zmocnění uvedeným způsobem zaniklo, není-li vyloučen z obhajování, povinen pokračovat ve výkonu obhajoby a provádět ve prospěch obviněného potřebné úkony obhajoby, musí tato povinnost dosavadního obhájce platit tím spíše v případě, kdy ve stejné časové relaci, tj. bez možnosti zachovat tuto lhůtu ve vztahu k novému obhájci, dojde k vypovězení plné moci (obhájcem či obviněným) a obviněný si ještě nového obhájce nezvolil. Ani v tomto případě se obviněný nemůže domáhat odročení veřejného zasedání z důvodu provedení zamýšlené volby nového obhájce. V takovém případě není porušením obhajovacího práva obviněného, neboť v tomto směru mu zákon nic negarantuje, že se veřejné zasedání uskuteční za účasti původního (dosavadního) obhájce obviněného.

V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již učinil závěr, podle něhož, jestliže obviněný ve věci, v níž je dán některý z důvodů nutné obhajoby, v den konání veřejného zasedání sdělil odvolacímu soudu, že vypověděl plnou moc svému zvolenému obhájci, jenž se však k veřejnému zasedání dostavil a pokračoval v jeho obhajobě, přičemž u tohoto obhájce nebyl shledán žádný důvod pro jeho vyloučení z obhajování obviněného, pak s ohledem na ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. postup odvolacího soudu, který za této situace pokračoval ve veřejném zasedání za přítomnosti tohoto obhájce, nijak neporušuje právo obviněného na obhajobu, a nezakládá tak důvod k dovolání předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 970/2007).

Pokud tedy obhájce Mgr. Roman Toman, PhD. pokračoval ve výkonu obhajoby i při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 23. 6. 2014, nelze v tom spatřovat pochybení, a již vůbec ne závěr, který dovozuje obviněný V. H., že nebyl zastoupen obhájcem.

Z výše uvedených teoretických hledisek a faktografie zjištěné ze soudního spisu plyne, že obviněný V. H. byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem. Od stadia řízení před soudem prvého stupně až do rozhodnutí odvolacího soudu šlo o obhájce Mgr. Romana Tomana, PhD., kterého přijímal a spolupracoval s ním (poukázat lze mj. na to, že z předložené korespondence vyplývá, že si s tímto obhájcem tykal a měli tak bližší osobní vztah) a který vykonával úkony obhajoby. Nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska byla tedy obhajoba obviněného V. H. obhájcem zajištěna a jeho dovolací argumenty jsou v tomto směru neopodstatněné. Jak již ve svém rozhodnutí uvedl odvolací soud, jelikož obviněný věděl o ukončení obhajoby výpověď plné moci mu byla doručena a neoznámil odvolacímu soudu volbu obhájce nového, měl původní obhájce zákonem stanovenou povinnost obhajobu vykonávat nadále, tedy do doby, než ji osobně převezme obhájce nově zvolený.

Pokud obviněný poukázal na nedostatečnou znalost trestního řádu ze strany obhájce Mgr. Romana Tomana, a to zejména ve vztahu k veřejnému zasedání konanému dne 23. 6. 2015 a způsobilost výkonu jeho obhajoby, lze ve stručnosti konstatovat, že obecný soud není oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby obhájce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Nejvyšší soud podotýká, že obviněný V. H., který si uvedeného obhájce sám zvolil dne 4. 6. 2013, ještě v řízení před soudem prvního stupně, po celou dobu řízení, jež proti němu bylo vedeno, k němu nevznesl výhrady. K ukončení zastupování došlo ze strany obhájce z důvodu nezaplacených záloh (což může mj. vést také k úvaze o účelovosti takového jednání), nikoli z důvodu neznalosti procesních předpisů (trestního řádu).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za shora popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

Namítl-li obviněný V. H. (stručně shrnuto), že mu soudem nebylo, přes náležitou omluvu a žádost o stanovení nového termínu jednání, umožněno zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a aktivně se hájit, je třeba danou námitku považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř. Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr. ř.).

Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

V daném případě odvolací soud obviněného V. H. o konání veřejného zasedání nařízeného na den 23. 6. 2014 v 8.30 hodin (stejně jako v případě předcházejícího veřejného zasedání) toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) viz referát na č. l . 5948 spisu a přípis obviněného z 20. 6. 2014 (č. l. 6042 spisu).

Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že obviněný V. H. vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 23. 6. 2014 převzal dne 10. 6. 2014 (viz doručenka na č. l . 5948 p. v. spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.

K uvedenému veřejnému zasedání se obviněný nedostavil. Svoji neúčast odvolacímu soudu omluvil přípisem ze dne 20. 6. 2014, doručeným téhož dne do emailové schránky soudu v 14.59 hod (č. l . 6042 6047 spisu). V něm uvedl, že se veřejného zasedání nemůže zúčastnit s ohledem na závažné (kritické) zdravotní problémy. Současně požádal odvolací soud o stanovení nového termínu veřejného zasedání, aby se jej mohl zúčastnit a bylo tím dodrženo jeho právo, které v současné chvíli nemůže využít, a také proto, že skutky kladené mu za vinu nespáchal a chce se vyjádřit k jednotlivým důkazům, které budou na veřejném zasedání prováděny. Ke svému přípisu přiložil lékařskou zprávu (ambulantní nález) z Ústřední vojenské nemocnice Ružomberok ze dne 20. 6. 2014, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti od 26. 5. 2014 a listiny týkající se vypovězení plné moci jeho obhájce (viz již výše). V protokolu o tomto veřejném zasedání (založen na č. l . 6055 až 6066 spisu) je konstatována nepřítomnost obviněného a poté přečtena omluva obviněného, včetně příloh. Zmíněný protokol dále uvádí, že předseda senátu k omluvě obviněného (a omluvě spoluobviněného T. Ď.) zejména směrem k obhájcům nepřítomných obviněných uvedl, že již v minulém zasedání byli poučeni o tom, jak má omluva vypadat, aby mohlo být žádostem o odročení vyhověno, s tím, že při vyrozumívání o termínu veřejného zasedání byli obhájci požádáni o předložení aktuální lékařské zprávy o zdravotním stavu svých klientů. Poté odvolací soud rozhodl ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. a contrario o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněných V. H. a T. Ď.. Státní zástupce a obhájci nepřítomných obviněných s tímto postupem vyslovili souhlas (č. l . 6056 spisu).

Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již rozvedené shora, a to, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíval, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn řádně a včas.

Dále lze zmínit, že již při veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2014, jehož se obviněný V. H. (stejně jako obviněný T. Ď.) nezúčastnil, po vyloučení řízení proti obviněným R. H., V. H. a T. Ď. k samostatnému projednání a rozhodnutí, předseda senátu odvolacího soudu poučil přítomné obviněné a obhájce všech obviněných o tom, jak má vypadat omluva obviněných z veřejného zasedání. To ostatně vyjádřil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v němž konstatoval předseda senátu poučil přítomné obviněné a obhájce všech obžalovaných o tom, že pro případ další omluvy obžalovaných z veřejného zasedání pro zdravotní indispozici nepostačuje doklad o pracovní neschopnosti či potvrzení o ošetření u lékaře v kopii, ale je nezbytné nejméně dodatečně doložit originál takového lékařského potvrzení s uvedením důvodu pracovní neschopnosti či jiné indispozice obžalovaných v českém nebo slovenském jazyce, které mu brání v účasti u veřejného zasedání, s prognózou možného nařízení veřejného zasedání v konkrétním termínu. Totéž poučení v písemném vyhotovení bylo nepřítomným obžalovaným, kteří se z veřejného zasedání omluvili, a jejich obhájcům zasláno odvolacím soudem po první omluvě také poštou. K omluvě obviněného V. H. odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se jedná o druhý případ omluvy z veřejného zasedání krátce před jednáním spolu s doložením zpráv, z nichž ovšem nevyplývají skutečnosti požadované odvolacím soudem tak, aby mohla být jako omluva z jeho účasti na veřejném zasedání akceptována. Z žádné z lékařských zpráv (jež ani následně nebyly doloženy v originále) opakovaně nevyplývá konkrétní diagnóza v českém či slovenském jazyce a sdělení, že tato diagnóza brání obviněnému v účasti u veřejného zasedání. Odvolací soud pak se závěrem, že obviněný V. H. byl dostatečným způsobem poučen o tom, za jakých okolností může být jeho žádost o odročení veřejného zasedání akceptována, rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.

K tomu je na místě uvést, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud shledal, že omluva obviněného z účasti na nařízeném veřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2014, nebyla řádná ani dostatečná. Je pravdou, že obviněný doložil zprávu z nemocnice, avšak z této zprávy nevyplývalo, že by nebyl vůbec schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Z lékařské zprávy je zřejmé, že tato neobsahuje konkrétní diagnózu v českém nebo slovenském jazyce, ani neuvádí, že by obviněný V. H. nebyl schopen se k veřejnému zasedání dostavit. Pokud obviněný zakládá oprávněnost dovolacího důvodu a vážnost své indispozice na skutečnosti, že následně musel být operován a byl dále v léčení, jedná se o argumenty irelevantní, neboť se vztahovaly až k době po konání veřejného zasedání. Nutno je současně zdůraznit, že ze zprávy je patrno, že tato byla vydána (a vytištěna) dne 20. 6. 2014, ale tzv. domněle nezbytný zákrok byl prováděn až dne 23. 6. 2014, s podivem v den konání veřejného zasedání. Jestliže tedy obviněný primárně věděl o konání veřejného zasedání dne 23. 6. 2014 a až dne 20. 6. 2014 se dozvěděl o možném lékařském zákroku, nic mu nebránilo za situace, kdy se sám k lékaři dostavil, upozornit na uvedenou skutečnost a požádat o jiný termín lékařského zákroku (za situace shora popsané nelze s ohledem na další již dříve uvedené skutečnosti vyloučit účelovost tohoto jednání).

Dále Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno posuzovat nejen z formálního, ale i materiálního hlediska. Z materiálního nazírání na tento dovolací důvod je pak nutno uvést, že při předmětném veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 23. 6. 2014 nebylo prováděno žádné dokazování, k němuž by obviněný jinak měl právo se vyjádřit. Obviněný V. H. zde byl také zastoupen obhájcem, který v jeho prospěch vykonával úkony obhajoby. K reálnému zkrácení jeho práv tak ve skutečnosti nemohlo dojít, když obviněný V. H. při veřejném zasedání chtěl jenom prezentovat svoji dosavadní obhajobu vyloženou mimo jiné v mimořádně obsáhlém odvolání, že se trestné činnosti nedopustil, resp. nebylo prokázáno, že by ji spáchal.

Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, jestliže dne 23. 6. 2014, po vyrozumění obviněného V. H., konal předmětné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť tento se z účasti na něm řádně neomluvil.

Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván mj. jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být ve vztahu k obviněnému T. Ď., který jej uplatnil, dán již proto, že odvolací soud jeho odvolání nezamítl, nýbrž mimo jiné z jeho podnětu napadený rozsudek soudu prvého stupně (též) ohledně něho v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Nehledě na to lze poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a že v posuzované věci konkrétní dovolací argumentace jmenovaného obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídala.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně do oblasti procesní (skutkové). V prvé řadě totiž všichni obvinění soudům nižších stupňů vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (činí tak v podstatě v obecné poloze) a vadná skutková zjištění, obvinění V. H. a T. Ď. dále neúplné důkazní řízení (obviněný V. H. tak opět činí pouze v obecné rovině), obviněný T. Ď. též, že se dostatečně nevypořádaly s pochybeními orgánů činných v trestním řízení stran zajišťování a vyhodnocování pachových stop, a obviněný R. H. rovněž porušení zásady in dubio pro reo. Jejich námitky tak směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudků soudů obou stupňů. Současně obvinění prosazují vlastní od skutkových závěrů soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového stavu věci (nebylo prokázáno, že by se jednání kladeného jim za vinu dopustili, toto jednání nespáchali, resp. jednání s dlužníky se účastnili pouze ve formální a zákonné rovině). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci) vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svojí argumentací nenamítají rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů soudy učinily.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy všemi obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Na tomto místě je nutno uvést, že každý obviněný, který svoje dovolání (formálně) opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvého, resp. druhého, stupně), je povinen konkrétně uvést, v čem podle jeho názoru spočívá nesprávnost právní kvalifikace skutku. Nepostačuje pouze obecné tvrzení, že skutková zjištění neodpovídají znakům trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem do značné míry formalizovaným, dovolací soud rozhodnutí přezkoumává pouze z důvodů v dovolání uvedených a není jeho povinností a úkolem rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká (v dané věci je zřejmé, že obvinění žádnou konkrétní hmotně právní námitku vázanou na skutkové závěry soudů nižších stupňů neuplatnili a ve skutečnosti uplatnili námitky procesní a skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až v návaznosti na to dovozovali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení).

Nejvyšší soud ještě odkazuje (nad rámec výše uvedeného) na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

V návaznosti na to lze konstatovat, že již soud prvého stupně si byl vědom důkazní situace, přičemž z jeho rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy a relevantními skutkovými zjištěními, potažmo užitou právní kvalifikací, přičemž odvolací soud skutková zjištění vyjádření ve výroku rozsudku soudu prvého stupně toliko zpřesnil. Nelze pak činit závěr, že by způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postrádal elementární logiku či, že by byly činěny závěry, které nemají obsahovou spojitost či jsou v přímém rozporu s obsahem provedeného dokazování. Není přitom na Nejvyšším soudu jako soudu dovolacím, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

Obiter dictum dále Nejvyšší soud dodává k argumentaci obviněného T. Ď., že se soudy ve věci činné dostatečně nevypořádaly s pochybeními orgánů činných v trestním řízení stran zajišťování a vyhodnocování pachových stop, následující skutečnosti.

Především upozorňuje, že dotyčný obviněný v dané souvislosti nevznesl zcela konkrétní námitky, když v podstatě v obecné rovině uvedl, že při zajišťování pachových stop ne vždy došlo k dodržení metodiky jejich snímání, neboť nebyl prováděn test zájmovosti u služebního psa a výsledky pachové identifikace nebyly ověřeny za použití dalšího psa ve všech případech. Na základě takovéto námitky, v níž se de facto směšují rovina zajišťování pachových stop a rovina jejich vyhodnocování, však nelze účinně zpochybnit závěry soudů doposud ve věci činných.

Podle ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Žádný úkon tak nelze vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop neboli metody pachové identifikace stop.

V této souvislosti nutno poukázat na to, že ve spisovém materiálu jsou zařazeny protokoly o odběru otisků pachových stop (a protokoly o ohledání míst činů) a také o odběru pachového (srovnávacího) vzorku osoby (obviněných), osvědčující nezávadnost postupu při zajištění jak otisků pachových stop, tak odběru pachových (srovnávacích) vzorků obviněných, jež není důvodu jakkoli zpochybňovat. To platí tím spíše, že správnost některých odběrů otisků pachových stop byla potvrzena výpověďmi svědků, policistů, kteří pachové stopy zajišťovali na místech činů (viz např. výpovědi svědků T. M., č. l . 4389 spisu, J. N., č. l . 4422 4423 spisu, V. B., č. l . 4425 4426 spisu). Dále je na místě zmínit výpověď svědka L. K., který se při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2013 u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně dostatečně vyjádřil k procesní bezvadnosti vyhodnocení pachových stop zajištěných na místech činů a také jejich předávání k vyhodnocení (č. l. 4427 4428 p. v. spisu). Jmenovaný svědek uvedl, že vše bylo prováděno standardním způsobem, ve smyslu pokynu č. 9/2009. Zejména poukázal na skutečnost, že V případě, že by tento vzorek přišel porušen jakýmkoli způsobem, tak se nepřevezme, to znamená, tam se používají pouze otisky pachových stop zajištěných, které přijdou v bezpečnostním sáčku, který je neporušený. Pachové stopy (vzorky) tak byly řádně doručeny na příslušné stanoviště Policie České republiky. Jmenovaný svědek dodal také podstatné skutečnosti stran uchovávání pachových stop, jejich předávání a následného průběhu (opakovaných) zkoušek, vyhodnocování výsledků, když toto vyhodnocování proběhlo zcela standardním způsobem, v souladu s praxí v daném oboru. Vyjádřil se také k nezbytnosti existence protokolů, ale také využití počtu psů. Nutno zdůraznit, že za podmínku použitelnosti vyhodnocení pak (ve shodě se shora uvedeným) nelze považovat opakování zkoušky s různými psy, jak dovozuje v podaném dovolání obviněný T. Ď.. Součástí důkazní materie jsou pak také odborná vyjádření (včetně grafických záznamů) o vyhodnocení otisků pachových stop. Lze shrnout, že ze spisového materiálu nevyplývají zjištění, která by zákonnost zajištění otisků pachových stop, odběru pachových (srovnávacích) vzorků osob (obviněných) a vyhodnocování jednotlivých otisků pachových stop jakkoli zpochybňovaly. Nevznikly tak z těchto hledisek pochybnosti o použitelnosti důkazů v podobě tzv. pachových stop a jejich vyhodnocení.

Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a právě z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale i ostatních důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pouze na okraj lze velmi stručně konstatovat, že skutková zjištění vyjádření v rozhodnutí soudu prvního stupně a podrobně rozvedená v jeho odůvodnění vyjadřují též ve vztahu k obviněnému R. H. všechny atributy rovněž znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku spáchal jako člen organizované skupiny.

K uvedeném skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. jako celek (zčásti se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné, zčásti o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných T. Ď. a R. H. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o předmětných dovoláních v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný V. H. učinil v dovolání podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu uloženého trestu vyhoštění, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. září 2015


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu