6 Tdo 191/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 191/2013-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 5 To 461/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 136/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 T 136/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným [v bodech 1) až 5)] zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ). Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 29 T 295/2007, byl obviněný M. S. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 29 T 295/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. B. a V. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění M. S. a M. B. zavázáni k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným uvedeným v rozsudku tam vyčíslené částky, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli někteří z poškozených se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byli obvinění M. S., V. D. a P. B. zproštěni obžaloby pro skutky v rozsudku popsané.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. S. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 5 To 461/2011, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. S. v celém rozsahu zrušil a podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného V. D. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným [v bodech 1) až 5)] trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť společně s obžalovaným M. B., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí
1) ve dnech 5. 5. 2009, 11. 5. 2009 a 18. 5. 2009 v Ch. v úmyslu vylákat stavební materiál bez zaplacení obžalovaní B. a S. objednali jménem J. L., jednatele společnosti T.S.L. Company s. r. o., IČ 27959317, z e-mailové adresy company3000@seznam.cz 5.400 m2 expandovaného pěnového polystyrenu a 19.950 kg lepícího tmelu od J. D. podnikajícího pod jménem J. D.-I., který jim ve dnech 6. 5. 2009, 7. 5. 2009, 13. 5. 2009, 15. 5. 2009, 19. 5. 2009, 20. 5. 2009 a 21. 5. 2009 na základě objednávek dodal 5.415 m2 expandovaného pěnového polystyrenu a 19.950 kg lepícího tmelu, které obž. S. převzal a potvrdil dodací listy, a poté obžalovaní B. a S. stavební materiál prodali, ale kupní cenu ani částečně neuhradili, čímž J. D.-I., D. P., ul. V., IČ ..., způsobili škodu ve výši 588.954,50 Kč,
2) dne 8. 6. 2009 v Ch. v úmyslu vylákat zboží bez zaplacení obžalovaní B. a S. objednali jménem L. D., obchodního zástupce společnosti T.S.L. Company s. r. o., IČ 27959317, z e-mailové adresy company3000@seznam.cz od V. P. 1.000 ks europalet typu A, které dne 10. 6. 2009 obž. S. převzal, přičemž se představil jako obchodní zástupce společnosti T.S.L. Company s. r. o., L. D. a předložil objednávku dalších 400 ks europalet, které rovněž převzal, a dne 16. 6. 2009 obžalovaní B. a S. z téže internetové adresy objednali od V. P. 1.400 ks europalet typu A, jako doklad o zaplacení kupní ceny předložili směnku na částku 248.240,- Kč, palety obratem prodali, přičemž kupní cenu ani částečně neuhradili, čímž V. P., L. n. L., ul. K., IČ ..., způsobili škodu ve výši 496.468,- Kč,
3) dne 29. 7. 2009 v Ch. v úmyslu vylákat zboží bez zaplacení obžalovaní B. a S. objednali jménem J. L., jednatele společnosti T.S.L. Company s. r. o., IČ 27959317, z e-mailové adresy company3000@seznam.cz od společnosti Mios CZ s.r.o. 700 ks europalet typu A, poté objednávku navýšili na 812 ks europalet, k objednávce připojili mj. padělaný hromadný příkaz k úhradě částky 147.850,- Kč a výpis z fiktivního bankovního účtu společnosti T.S.L. Company s. r. o., obsahující mj. položku dokládající zaplacení kupní ceny, přestože taková platba uskutečněna nebyla, obž. S. dne 10. 8. 2009 převzal 760 ks europalet, potvrdil dodací list, a téhož dne společně jeli do P., kde obžalovaný S. palety prodal ve výkupně a výtěžek z prodeje si oba obžalovaní rozdělili, přičemž kupní cenu za europalety ani částečně neuhradili, čímž společnosti Mios CZ s.r.o., Praha 2, ul. Korunní 859/18, IČ 27066797, způsobili škodu ve výši 138.373,- Kč,
4) dne 10. 9. 2009 v Chomutově v úmyslu vylákat stavební materiál bez zaplacení obžalovaní B. a S. objednali jménem J. L., jednatele společnosti T.S.L. Company s. r. o., IČ 27959317, z e-mailové adresy company3000@seznam.cz od společnosti Stavospol, s. r. o., 27 palet pórobetonových tvárnic Ytong a 27 pytlů lepícího tmelu, k objednávce připojili mj. výpis z bankovního účtu společnosti T.S.L. Company s. r. o., do nějž vepsali položku dokládající zaplacení kupní ceny, přestože taková platba uskutečněna nebyla, poškozená na základě této objednávky dne 25. 9. 2009 dodala 27 palet pórobetonovýeh tvárnic Ytong, 27 palet Xella, 27 pytlů zdící malty Ytong a 1 ks europalety, které obž. S. převzal, potvrdil dodací list, a poté obžalovaní B. a S. dodaný stavební materiál prodali, ale kupní cenu ani částečně neuhradili, čímž společnosti Stavospol, s. r. o., Brno, ul. Staňkova 41, IČ 15545521, způsobili škodu ve výši 85.797,- Kč,
5) dne 19. 11. 2009 v Ch. v úmyslu vylákat stavební materiál bez zaplacení obžalovaní B. a S. objednali jménem J. L., jednatele společnosti T.S.L. Company s. r. o., IČ 279 59 317, z internetové adresy company3000@seznam.cz od společnosti Best, a.s. 110 m2 zámkové dlažby Best Legenda II/6 cm Colormix podzim a 110 m2 zámkové dlažby Best Legenda I/6 cm Colormix podzim, k objednávce připojili mj. výpis z bankovního účtu společnosti T.S.L. Company s. r. o., dokládající zaplacení kupní ceny, přestože taková platba uskutečněna nebyla, poškozená na základě objednávky dne 27. 11. 2009 dodala 110 m2 zámkové dlažby Best Legenda II/6 cm Colormix podzim, 110,76 m2 zámkové dlažby Best Legenda I/6 cm Colormix podzim a 23 ks europalet, které obž. S. převzal, potvrdil dodací listy, poté obžalovaní B. a S. dodaný stavební materiál prodali, ale kupní cenu ani částečně neuhradili, čímž společnosti Best, a.s., Rybnice 148, okres Plzeň-sever, IČ 252 01 859, způsobili škodu ve výši 136.849,- Kč . Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 29 T 295/2007, obviněného M. S. podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 29 T 295/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného M. S. zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku vyčíslené částky, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé z poškozeným se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného M. S. zprostil obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněného V. D. vrátil soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce ohledně obviněného P. B.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. S. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozsudek odvolacího soudu je zmatečný, nepřezkoumatelný a trpí především skutkovými vadami (nejasností a neúplností skutkových zjištění), přičemž právě uvedené vady skutkové vedly soudy obou stupňů k nesprávnému právnímu posouzení jeho postavení v předmětné věci. Podle jeho názoru mu není možné klást za vinu spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství s tím, že měl být souzen toliko za účastenství ve formě pomoci k pokusu trestného činu. K tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění poznamenal, že odvolací soud své rozhodnutí opřel zejména o skutečnosti uváděné v protokolech o výslechu jeho osoby a spoluobviněného M. B., jež jsou v podstatných částech rozporné, přičemž v odůvodnění svého rozsudku odkázal na závěry soudu prvního stupně. Obviněný shledal, že na základě zmíněných výpovědí je nepochybné, že strůjcem a vůdčí osobností trestné činnosti byl spoluobviněný M. B., přičemž on (obviněný) konal pouze na základě pověření jmenovaného spoluobviněného, a to pod tlakem podřízenosti. Soudům nižších stupňů v této souvislosti vytkl, že za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že nemohl spáchat předmětný trestný čin jako spolupachatel, nýbrž jako pomocník - osoba ovládaná (když nebyl schopen danou trestnou činnost zorganizovat a připravit veškeré pro spáchání trestného činu nezbytné podklady), nevyhověly důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, jenž by prokázal intelektové, rozpoznávací a volní schopnosti jeho osoby a zodpověděl otázku, zda má sklony k tomu, aby se stal snadno ovládanou a přemluvitelnou osobou. Zdůraznil, že je jeho právem na obhajobu předkládat návrhy na provedení důkazu, že neprovedení takového důkazu musí orgány činné v trestním řízení náležitě odůvodnit, a v souvislosti s tím odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ). Podle jeho slov však v daném případě k náležitému odůvodnění odmítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nedošlo. Shrnul pak, že je tedy nucen konstatovat, že ani Okresní soud v Chomutově a následně ani Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval v souladu s trestním zákoníkem, když postupem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušil a jelikož měl za to, že pro obviněného není s ohledem na dobu spáchání skutků nyní účinná právní úprava v ničem příznivější, postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl, jak je uvedeno shora. Uzavřel, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a že uložený trest je nepřiměřeně přísný.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 5 To 461/2011, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 5 To 461/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z nesprávných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dále připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Rovněž vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného, jimiž brojí proti tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen souhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z těch trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Dále je na místě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2013 Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý