6 Tdo 184/2009
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 184/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 8 To 105/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 5 T 24/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 T 24/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným, že

dne 16. 11. 2007 v době od 19.00 hod. do 21.00 hod. ve sklepních prostorách v domě v obci R., okres N., po předchozím požití alkoholických nápojů po hádce v úmyslu usmrtit, napadl poškozeného M. L., ranami pěstí do obličeje, a poté ho povalil na zem, dále nožem o délce čepele 12 cm větší intenzitou do obličeje a značnou intenzitou do krku a způsobil mu tak krevní výron a otok měkkých tkání horního a dolního víčka pravého oka, krevní výrony ve sliznici horního a dolního rtu, hluboké tržné rány na vnitřní straně horního rtu, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v pravé spánkové krajině, tři řezné rány v oblasti levého obočí, řeznou ránu na kořeni nosu, řeznou ránu za pravým ušním boltcem, hlubokou řeznou ránu na přední straně krku s přetětím pravého kývače, pravé krkavice, hrdelní žíly, přední stěny hrtanu a hltanu, svalů a vazů mezi jazylkou a štítnou chrupavkou, nářez čtvrtého krčního obratle a další poranění, přičemž poškozený v důsledku vykrvácení z hluboké řezné rány na krku na místě zemřel, a následně mu zasadil nožem o délce čepele 12 cm velkou intenzitou bodnou ránu do pravého spánku a dalším nožem o délce čepele 17 cm rovněž velkou intenzitou do břicha, poté došlo k posmrtnému ohoření celého těla poškozeného, když na místě vznikl požár sklepního prostoru.

Takto zjištěné jednání krajský soud právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené B. Z., ve výši 11.205,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. K. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 8 To 105/2008, byl podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. K. odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 36 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Vůči citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (výroku o vině i trestu) podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V podání obviněný vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací skutku podle ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to z hlediska použití vyšší trestní sazby. Konstatoval, že kvalifikovaná skutková podstata vyžaduje kromě spolehlivého zjištění, že se jednalo o spáchání činu zvlášť surovým způsobem, též důsledné dodržení zásady materiálního posuzování okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby stanovené v § 88 odst. 1 tr. zák. Při zkoumání, zda je v konkrétním případě tato materiální podmínka splněna, je nutné vycházet z kritérií uvedených zejména v § 3 odst. 4 tr. zák. Proto je nezbytné se zabývat též mírou zavinění pachatele, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán a jeho pohnutkou.

Dále obviněný připomněl, že z výsledků dokazování (zejména znaleckého posudku) plyne, že v době činu byla jeho rozpoznávací i ovládací schopnost snížena, přičemž v případě ovládací schopnosti šlo o snížení podstatné, a to v důsledku jeho osobnosti a požitého alkoholu. Takový stav pachatele v době činu významně snižuje míru jeho zavinění, tj. má významný vliv na jedno ze základních kritérií, která spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost. Pokud prvostupňový soud v popisu skutku a v odůvodnění rozsudku uvádí hádku mezi ním a poškozeným, obviněný podotkl, že rovněž hádka, která měla skutku předcházet, představuje okolnost snižující míru zavinění. Skutečnost, že pachatel byl vyprovokován, bývá uznávána jako polehčující okolnost.

Z popsaných důvodů obviněný shledal právní kvalifikaci skutku podle ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako nesprávnou, neboť není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru měl být skutek kvalifikován pouze jako trestný čin podle § 219 odst. 1 tr. zák. Změna právní kvalifikace by se měla též odrazit ve zmírnění uloženého trestu.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 T 24/2008, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265m tr. ř. sám rozhodl, uznal jej vinným pouze trestným činem podle § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení i obviněným vznesené námitky. Uvedl, že podstatu dovolání tvoří tvrzení o absenci podmínek ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněný útočil na poškozeného extrémně vysokou intenzitou a brutalitou, a to výrazně se vymykající způsobu usmrcení oběti, jak je u obdobných trestných činů obvyklá. Zdůraznil, že obviněný použil proti hlavě, zejména obličeji poškozeného, jenž se ani nebránil, většího počtu tupých úderů vedených pěstí velkou intenzitou, které způsobily devastaci obličeje. Rovněž užil i dalšího mechanizmu násilí, když kuchyňským nožem nejméně pětkrát zaútočil opět proti hlavě poškozeného a následně ho v závěru v podstatě podřízl natolik intenzivní silou, že došlo dokonce k nářezu těla čtvrtého krčního obratle.

Pokud jde o působení alkoholu, státní zástupce uvedl, že soudy z vyjádření znalce dovodily, že obviněný byl v době spáchání činu ve stavu středního až těžkého stupně opilosti. Zdůraznil, že se však nejednalo o patickou opilost, ani nebyla zjištěna porucha vědomí. Obviněný nebyl na alkoholu závislý, ale nadužíval ho, přičemž jeho účinky na svoji psychiku znal a jednání mohl předvídat. V důsledku požití alkoholu byly jeho schopnosti rozpoznávací sníženy nepodstatnou měrou, ovládací schopnosti byly sníženy podstatně, avšak nedošlo k jejich vymizení. Soudy obou stupňů rovněž přijaly závěr, že mezi obviněným a poškozeným došlo před spácháním činu k rozepři.

Z popsaných skutečností státní zástupce shledal správným právní závěr soudů o existenci potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost v jednání obviněného ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Podtrhl, že brutálním útokem atakoval jeden z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákonem, a to zájem na ochraně lidského života, když nejprve pěstmi a poté i noži napadl poškozeného, který se podle učiněných zjištění v podstatě ani nebránil, čímž mu přivodil smrt. Již v minulosti se obviněný mimo jiné dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, přičemž v době jeho běhu spáchal nyní posuzované jednání. Skutečnost, že se zřejmě před útokem s poškozeným hádal, nemá na správnost právního posouzení vliv, neboť běžná rozepře mezi spolubydlícími nijak zásadně závažnost útoku obviněného nemůže snížit.

Dále státní zástupce podotkl, že ze všech posuzovaných dílčích okolností, na něž obviněný poukázal, lze v jeho prospěch do jisté míry pouze akceptovat významnější snížení ovládacích schopností. Ani tyto schopnosti však nebyly vymizelé, přičemž obviněnému byly účinky alkoholu na jeho osobu známy. Při posouzení naplnění materiální podmínky ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. je navíc třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tj. z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. a nelze nadhodnocovat některé hledisko (srov. rozhodnutí č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce připomněl, že stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). Podle přesvědčení státního zástupce obviněný naplnil znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu znění § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., které spočívaly v realizaci trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem, a to jednáním odpovídajícím takto stanovenému charakteru útoku, za absence jakýchkoli skutečností, jež by měly společenskou nebezpečnost skutku snižovat natolik, aby jeho materiální stránka nedosahovala úrovně jiných případů formálně naplňujících znaky téhož ustanovení.

Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že soudy postupovaly v souladu se zákonem, když jednání obviněného posoudily podle ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a tudíž dovolací argumentaci nelze v žádné její části přisvědčit. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný M. K. v podrobnostech nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, jímž byl uznán vinným, jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru není naplněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena namítanou právní vadou.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Zákon v § 4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Předně je nutno uvést, že Krajský soud v Praze (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze) postupoval v souladu s trestním zákonem, když ve skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku, shledal naplněny formální znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z popisu skutkových zjištění je zjevné, že obviněný M. K. úmyslně usmrtil poškozeného M. L., kterého napadl ranami pěstí do obličeje, a poté ho povalil na zem, dále nožem o délce čepele 12 cm větší intenzitou do obličeje a značnou intenzitou do krku , čímž mu způsobil v rozhodnutí specifikovaná zranění, přičemž poškozený v důsledku vykrvácení z hluboké řezné rány na krku na místě zemřel. Jednání, kterým obviněný napadl a usmrtil poškozeného, bylo jednoznačně spácháno zvlášť surovým způsobem. Kromě úderů pěstí se jednalo o útok nožem zmíněné délky čepele, jímž opakovaně a intenzivním způsobem zaútočil na jeho obličej i krk. Pokud jde o subjektivní stránku v činu obviněného, tak Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku na str. 6 konstatoval: proti poškozenému zaútočil uvedeným způsobem, když v podstatě šlo o jeho fyzickou likvidaci. Není pochyb o tom, že nejen věděl, že poškozenému může způsobit smrtelné poranění, ale smrt poškozeného způsobit přímo chtěl. Jednal tedy v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. poškozeného usmrtit. Současně je potřebné předeslat, že z hlediska materiální stránky obviněný nesporně naplnil i znaky základní skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným (viz argumentace popsaná níže). V dosud konstatovaném směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů soudy obou stupňů vycházely, vyplývá, že v době páchání trestné činnosti byly u obviněného M. K. rozpoznávací i ovládací schopnosti snížené, a to ovládací schopnosti dokonce měrou podstatnou. Nejednalo se však o vymizení těchto schopností, přičemž k uvedenému snížení došlo především v důsledku požitého alkoholu. Podle znalce rovněž nešlo o patickou opilost. Obviněný je schopen odolat počátku požívání alkoholu a jeho účinky na svoji psychiku a jednání mohl předvídat. Pokud odvolací soud k činu obviněného na str. 7 rozsudku zdůraznil, že Stav zmenšené příčetnosti si tedy přivodil přinejmenším z nedbalosti požitím návykové látky sám a podmínky ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák., které umožňuje přihlédnutí k takovémuto stavu při výměře trestu, tak nejsou rozhodně splněny , nelze tomuto právnímu názoru vytýkat pochybení, neboť je podložen zcela konkrétním skutkovým zjištěním.

S námitkou obviněného M. K., jak byla v mimořádném opravném prostředku uplatněna, že po materiální stránce svým jednáním nenaplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., nelze souhlasit. Jednání obviněného je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo jeden z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákonem, kterým je lidský život. Navíc jde o osobu, jež se předmětného činu dopustila ve zkušební době odsouzení k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody za násilnou trestnou činnost, a to trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Současně je společenská nebezpečnost jednání obviněného podstatně zvyšována tím, jak bylo konkrétně spácháno. V tomto směru Vrchní soud v Praze k jeho činu důvodně zdůraznil: Útok proti poškozenému se vyznačoval extrémně vysokou intenzitou a brutalitou, výrazně se vymykající způsobu usmrcení oběti, jak je u trestných činů vraždy obvyklá. Nejenže obžalovaný použil proti hlavě, resp. proti obličeji poškozeného většího počtu tupých úderů vedených pěstí velkou intenzitou, které vedly k devastaci obličeje, ale též dalšího mechanismu násilí při použití kuchyňského nože, jímž nejméně pětkrát zaútočil opět proti hlavě poškozeného a v závěru poškozeného v podstatě podřízl natolik intenzivní silou, že došlo dokonce k nářezu těla čtvrtého krčního obratle a přetětí vazivových spojení mezi třetím a čtvrtým obratlem (vše na str. 6 rozsudku odvolacího soudu). K těmto zásadně správným úvahám Nejvyšší soud dodává, že zjištěné jednání obviněného se vyznačovalo takovou mírou surovosti v útoku proti tělu poškozeného M. L., který se prakticky nebránil, jež se výrazně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu.

Skutečnosti, které by společenskou nebezpečnost spáchaného jednání ovlivňovaly do té míry, aby nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jímž byl obviněný M. K. uznán vinným, soudy obou stupňů právem neshledaly a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Jimi rozhodně není v soudním řízení zjištěné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného v době páchání trestné činnosti, neboť k němu došlo po požití alkoholu, jehož vliv znal a počátku jeho požívání byl schopen odolat. Jak již bylo řečeno, u jeho osoby nešlo o patickou opilost. Taktéž zjištěná hádka mezi obviněným a poškozeným nevypovídá nic o tom, že by M. L. pachatele činu záměrně provokoval. Výhrady, které byly v tomto směru v dovolání vzneseny, tudíž nelze akceptovat.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. K. jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. včetně náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin zvlášť surovým způsobem. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k