6 Tdo 181/2009
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 181/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 7 To 420/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 211/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 1 T 211/2007, byl obviněný M. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že 1) dne 31. 8. 2007 společně s další osobou v době od 18.15 hod. do 22.00 hod. provedl v obci S., na ulici O. před penzionem D., za pomoci šroubováku, vloupání do odstaveného motorového vozidla Volkswagen Passat, reg. zn., kde z vozidla odcizil autorádio Sony v. č., dioptrické brýle s antireflexní úpravou, 14 lahví vína Chardonnay, mapu Německa, Česka, černou koženou tašku s písemnostmi, 2 razítka, kalkulátor, průkaz k povolení pobytu, dopisní obálku s obsahem 6.500,- Kč, tím způsobil poškozenému Ing. P. M., na odcizených věcech škodu 14.800,- Kč,

2) dne 31. 8. 2007 společně s další osobou v době od 18.00 hod. do 22.00 hod. provedl v kempu u obce N. M., za pomoci šroubováku, vloupání do odstaveného motorového vozidla FORD Tranzit, reg. zn., kde z vozidla odcizil lovecký nůž s parožím a emblémem JL, dalekohled, občanský a řidičský průkaz, osvědčení o oprávnění jezdit služebním vozidlem, průkaz zdravotní pojišťovny, černou peněženku, čímž způsobil škodu A. L., bytem H. ve výši 4.400,- Kč, dále odcizil občanský průkaz, řidičský průkaz, cestovní pas, kartu zdravotní pojišťovny, technický průkaz, slevovou kartu, číšnický flek černé barvy, nabíječku na mobilní telefon Nokia, drobné nářadí na opravu vozidla, krabičku se žárovkami, vše v hodnotě 1.400,- Kč, ke škodě poškozeného J. L. a poškozením vozidla byla tomuto poškozenému způsobena škoda ve výši 2.500,- Kč,

a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 91 T 171/2006, uznán vinným trojnásobným trestným činem krádeže dle § 247 odstavec 1 písmeno b), odstavec 2, dvojnásobným trestným činem neoprávněného držení platební karty dle § 249b, trestným činem podílnictví dle § 251 odstavec 1 písmeno a), trojnásobným trestným činem poškozování cizí věci dle § 257 odstavec 1 trestního zákona a byl mu uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 1. 2007 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 2,5 roku .

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 7 To 420/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ve skutkové větě není blíže konkretizováno, jakého jednání se měl dopustit, že je zde pouze obecně a nekonkrétně uvedeno, že ve dvou případech provedl společně s další osobou vloupání do dvou vozidel, ze kterých odcizil věci specifikované ve skutkové větě. Podle jeho názoru však spojení provedl vloupání neobjasňuje, jakého konkrétního jednání, tedy jaké činnosti či nečinnosti, se měl dopustit, zda se na vloupání podílel aktivní činností anebo zda tomuto pouze přihlížel, přímému pachateli pouze radil, hlídal ho, podával mu pomůcky pro vloupání apod. Dále konstatoval, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že do obce S. ve vozidle AUDI A6, které (obviněný) řídil, spolu s M. D. pouze přijel, resp. že víc ohledně jeho jednání či jeho záměru z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (i z provedených důkazů) zjistit nelze. Vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud sám připouští, že mu není známo, co (obviněný) kromě jízdy autem do S. (která sama o sobě trestná rozhodně není) konkrétně dělal a jakým jednáním se na spáchání trestného činu krádeže podílel. Poznamenal, že za této situace měl nalézací soud postupovat podle zásady in dubio pro reo a nikoliv nekonkrétním způsobem údajné jeho jednání definovat tak široce, aby nemuselo být ve skutkové větě přesně specifikováno, co skutečně učinil a vykonal. Uzavřel, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. soudy obou stupňů kvalifikovaly to, že automobilem AUDI A6 jako řidič přijel spolu s M. D. do obce S., což není vůbec trestné a nezákonné.

V další části svého dovolání argumentoval, že ze skutkové věty uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v popisu skutku, kterého se měl dopustit, není vůbec žádná zmínka o tom, že by se tohoto trestného činu dopustil úmyslně, z popisu skutku proto podle něho nelze jednoznačně dovodit, zda je subjektivní stránka předmětné trestné činnosti dána či nikoliv, a takto popsaný skutek lze podle zásady in dubio pro reo posuzovat tak, že zde subjektivní stránka trestné činnosti chybí.

Následně s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, a ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, zdůraznil, že žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu, resp. že povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z článku 4 Ústavy České republiky. Poté uvedl, že v rámci dovolání uplatňuje také porušení esenciální zásady spravedlivého procesu, tedy porušení povinnosti soudů rozhodovat na základě poznatků a důkazů zjištěných řádným a zákonným dokazováním, přitom shledal, že v rámci předmětného řízení nebyl proveden jediný důkaz, který byť jen vzdáleně naznačoval či prokazoval, že se na vloupání do vozidla jakkoli podílel. Podle jeho slov byla v rámci tohoto trestního řízení provedena celá řada důkazů, avšak k samotnému skutku (k samotnému jednání pachatele) se vztahovala pouze výpověď svědka M. D., která jej z trestné činnosti rozhodně neusvědčuje, ba dokonce svědčí o jeho nevině. Akcentoval, že nalézací soud při hodnocení důkazů vychází ze dvou naprosto protichůdných závěrů, když na jedné straně tvrdí, že výpovědi svědka D. nevěří, na straně druhé však o jeho výpověď opírá své skutkové závěry, čímž bezesporu dochází k porušení § 2 odst. 6 tr. ř.

Z rozvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 7 To 420/2008, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 7 To 420/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. (způsobem určeným ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva )a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká mimo jiné také porušení povinnosti rozhodovat na základě poznatků a důkazů zjištěných řádným a zákonným dokazováním, konkrétně namítá nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědka M. D.), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům (prohlašuje, že nebyl proveden jediný důkaz, který byť jen vzdáleně naznačoval či prokazoval, že se na vloupání do vozidla jakkoli podílel, tvrdí, že se k vlastnímu skutku vztahovala pouze a jenom výpověď svědka M. D., přitom vyjadřuje přesvědčení, že tato výpověď jej z trestné činnosti rozhodně neusvědčuje a naopak svědčí o jeho nevině, a zdůrazňuje, že toliko automobilem Audi A6, jako jeho řidič, přijel spolu s M. D. do obce S. a že se na samotném vniknutí do vozidla a odcizení věcí nijak nepodílel). Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však uplatnil i další námitky, jež lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní (směřují vůči právnímu posouzení soudy zjištěného skutku). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou, čin spáchá vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně vyloučení vlastníka nebo oprávněného držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka či oprávněného i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). Škodou nikoli nepatrnou je podle § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. Vloupáním se ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Judikatura obecných soudů přitom uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé - viz. rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Z pohledu výše rozvedených teoretických východisek je třeba učinit závěr, že skutek obviněného naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to byl právě obviněný, kdo řídil automobil, jímž společně s M. D. přijeli do obce S. (na ulici O., před penzion D.) a do kempu u obce N. M. Na uvedená místa činu přijeli automobilem, jenž byl opatřen změněnými registračními značkami (nutno připomenout, že šlo o registrační značky odcizené z jiného vozidla v době, která krátce předcházela propuštění M. D. z výkonu trestu odnětí svobody) a vybaveni nástroji a dalšími věcmi používanými při vnikání do vozidel (klíče, tzv. lámáky či kožené rukavice), které byly v předmětném vozidle Policií ČR také nalezeny. Přitom je na místě zmínit, že obviněný a M. D. byli zadrženi Policií ČR ve spolupráci s Městskou policií v M. bezprostředně po spáchání shora popsaného skutku a že sám svědek M. D. vypověděl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s výjimkou bydliště obviněného nikde nebyl. V souvislosti s tím je třeba dodat, že k zajištění obviněného a M. D. došlo na základě skutečnosti, že dozorčí služba Policie ČR, Obvodního oddělení v M. byla informována, že v K. projíždí zmíněné vozidlo AUDI A6, reg. zn. a jeho osádka obhlíží zaparkovaná vozidla. Je tedy zřejmé, že obviněný společně s M. D. od počátku jednal v úmyslu násilně či nedovoleným překonáním uzamčení vniknout do odstavených motorových vozidel a odcizit věci v nich zanechané. Byť se soudům nižších stupňů nepodařilo postavit najisto, zda při samotném vnikání do vozidel byl i obviněný či zda takto jednal toliko M. D. nebo naopak samotný obviněný, je evidentní, že obviněný se na posuzovaném skutku dále podílel minimálně tím, že věci pocházející z majetku poškozených P. M., A. L. a J. L. z místa činu odvážel (tyto věci byly rovněž nalezeny v předmětném vozidle v souvislosti se zadržením obviněného a M. D.), tedy dovršoval znak zmocnění se a tím přisvojení si cizí věci. Ze souhrnu všech popsaných okolností, které charakterizují zejména povahu celého jednání obviněného a M. D., jejich záměr a zvolený způsob jeho dosažení, je tak zřejmé, že činnost obviněného směřovala k přímému vykonání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. společným jednáním s M. D. Jednání obviněného nepochybně bylo oním pomyslným článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti obviněného a M. D. - články řetězu - směřovaly k přímému vykonání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., působily současně a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu předmětného trestného činu (vzhledem k tomu také nelze považovat popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vyjadřující ve stručné formě zjištění o společném jednání obou spolupachatelů, za vadný). Jak přitom uvádí rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.

Po subjektivní stránce nelze za zjištěných okolností pochybovat, a to i ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, o zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že v popisu skutku nemusí být úmyslné zavinění vyjádřeno explicitně, postačí, když z kontextu vyložených skutkových zjištění vyplývá, že jednání obviněného bylo úmyslné. Tak je tomu v posuzované věci, v níž popis skutku vyjadřuje společný přímý úmysl. Pouze na okraj lze poznamenat, že společný úmysl, který je předpokladem spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

Proto (a se zřetelem ke skutečnosti, že byly naplněny i kvalifikační znaky škody nikoli nepatrné, vloupání i odsouzení a potrestání obviněného pro takový čin v posledních třech letech) lze uzavřít, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý