6 Tdo 1809/2016
Datum rozhodnutí: 19.01.2017
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 1809/2016-24

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2017 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 55/2016, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 7. 2016, č. j. 1 T 55/2016-46, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 7. 2016, č. j. 1 T 55/2016-46, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu tří roků.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům v rámci dovolání vytýká, že se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, které svědčí v jeho prospěch, zcela pominuly aplikovat zásadu in dubio pro reo, a dostatečně se nezabývaly vyjasněním rozporů vyplývajících ze skutkového stavu věci . Argumentaci soudu, že se v daném případě jedná o jednoduchou kauzu , a tudíž není třeba provádět obhajobou navržené důkazy, považuje obhajoba za jeden ze základních důvodů chybného hmotně právního posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů. V souvislost s odsouzením pro přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nebyl podle dovolatele naplněn znak tohoto trestného činu, spočívající v tom, že by vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. V souvislosti s touto argumentací poukazuje obviněný na to, že podle skutkového zjištění měl pod vlivem alkoholu řídit po lesní cestě. Obviněný v dovolání poukazuje na to, že vozidlo neřídil, v něm pouze seděl a konzumoval sice alkohol a přemýšlel, koho by přivolal, aby jej odvezl. K žádnému pohybu chodců, cyklistů nebo posádek vozidel pracujících v lese nedošlo a výskyt takových osob na uvedeném místě je podle obviněného nepravděpodobný, tudíž nemůže obstát tvrzení odvolacího soudu, že šlo o komunikaci, kde mohl obviněný svojí činností chodce, cyklisty, posádky vozidel pracujících v lese, ohrozit. V další části poukazuje na to, že v dokladech založených ve spise se vyskytují různá označení pro místo, kde se měl podle skutkového zjištění soudů pohybovat, aniž by soudy zjišťovaly povahu údajné lesní cesty , zda tato má znaky pozemní komunikace ve smyslu zákona. Nebylo ani zjišťováno vlastnictví, číslo parcely apod., uvedené přístupové cesty. Obviněný dále argumentuje tíž, že ve věci byl vyslechnut pouze jeden svědek, policista Ř., který sice viděl jet vozidlo po lesní cestě, oproti tomu však stojí výpověď obviněného, který tvrdí, že vozidlo neřídil, pouze v něm seděl a konzumoval alkohol. Dle názoru obviněného měl být vyslechnut rovněž druhý policista, což soudu navrhoval, ten však tento důkaz neprovedl. Za takového stavu je pak rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Podle obviněného šlo ze strany Policie ČR o cílené pátrání po vozidle, které měl řídit podnapilý řidič, a proto si již předem učinila závěr, že to byl obviněný, kdo vozidlo na základě oznámení řídil, přičemž policejní hlídka byla podle obviněného zjevně zainteresována na výsledku pátrání. Podle obviněného došlo k favorizování výpovědi svědka Ř. oproti výpovědi obviněného, když uvedené výpovědi se rozcházejí. Soudům vytýká, že nezjistily, zda obviněný vozidlo skutečně řídil, a pokud ano, zda byl veden úmyslem vjet na pozemní komunikaci (soudům vytýká, že nebylo zjišťováno místo a sídlo jeho pracoviště). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek uplatněných obviněným v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat, a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů.

9. Předně je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho jednání mělo spočívat v tom, že dne 1. 4. 2016 v době od 13.40 do 13.45 po lesní cestě ústící na silnici č. v katastrálním území obce K., okres M. B., po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Pickup, reg. značky , přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR a odborným měřením na alkohol, provedeným analyzátorem Drager Alcotest 7510, výr. č. ARDM 0114, bylo v jeho krvi v 13.47 hod. uvedeného dne prokázáno 3,12 promile alkoholu a ve 13.52 hod. 3,32 promile alkoholu .

10. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný zpochybňuje jednak znak trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, když poukazuje na to, že svým jednáním, nemohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku s ohledem na místo, kde k jeho protiprávnímu jednání mělo dojít, jednak prostřednictvím odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 520/16 vznáší výhradu, že v předmětné trestní věci nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, když nebyly soudem prvního stupně provedeny jím navržené důkazy a důkazy soudem provedené byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch.

11. Právě s ohledem na poukaz obviněného na nerespektování práva na spravedlivý proces existují dle názoru Nejvyššího soudu pochybnosti v tom směru, že rozhodnuto o vině obviněného bylo předčasně. Bylo povinností soudu prvního stupně podrobněji se vypořádat v odůvodnění svého rozsudku se skutečnostmi, které do značné míry toto rozhodnutí zpochybňují, a tím plně odůvodňují odkaz obviněného na již shora zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu a porušení práva na spravedlivý proces.

12. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces nejen Ústavní soud, ale také Nejvyšší soud připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

13. V souvislosti s posledně zmíněným požadavkem řádného, srozumitelného a logicky zdůvodněného rozhodnutí je však Nejvyšší soud toho názoru, že povinnostem, které vyplývají pro soud prvního stupně z ustanovení § 125 tr. ř., tento nedostál. Přestože soud druhého stupně svým obsáhlejším odůvodněním se snažil reagovat na námitky obviněného uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, které z pohledu shora uvedených kritérií nebyly logicky odůvodněny, nelze konstatovat, že by uvedená rozhodnutí ve svém souhrnu vyvrátila pochybnost o tom, že nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

14. Předně je nutno uvést, že návrh na potrestání byl na obviněného podán z důvodu, že mj. dne 1. 4. 2016 v době od 13.40 do 13.45 hodin na silnici č. v katastrálním území obce K., po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo, přestože v jeho krvi bylo prokázáno 3,12 promile alkoholu, resp. 3,32 promile alkoholu . Obviněný byl odsouzen pro jednání, které spočívalo v tom, že dne 1. 4. 2016 v době od 13.40 do 13.45 po lesní cestě ústící na silnici č. v katastrálním území obce K., okres M. B., po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Pickup, reg. značky , přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR a odborným měřením na alkohol, provedeným analyzátorem Drager Alcotest 7510, výr. č. ARDM 0114, bylo v jeho krvi v 13.47 hod. uvedeného dne prokázáno 3,12 promile alkoholu a ve 13.52 hod. 3,32 promile alkoholu . Již z uvedeného je patrno, že ke spáchání předmětného trestného činu mělo podle návrhu na potrestání a výroku rozsudku dojít na rozdílných místech. V tomto směru se jevilo vhodným, alespoň odkazem na některá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývají otázkou totožnosti skutku, na tuto skutečnost reagovat. Z protokolu o hlavním líčení dne 13. 6. 2016 vyplynulo, že obviněný se hájil tím, že s vozidlem nejezdil, seděl v lese a popíjel. Soud prvního stupně vyslechl však pouze jednoho z policistů, který upřesnil místo, kde měl obviněný vozidlo řídit, přičemž druhý z policistů se nedostavil. S ohledem na tyto skutečnosti, tj. rozpory mezi výpovědí obviněného a svědka, navíc za situace, kdy další ve věci slyšený svědek (Ch.) uvedl, že vozidlo bylo zaparkované v lese asi 300 metrů od silnice, obviněný uváděl (15-20 metrů), policista (3-5 metrů od silnice) bylo potřebné uvedené rozpory odstranit výslechem svědka W., nákresem, kde mělo ke kontrole obviněného dojít. Bez povšimnutí soudu by neměla zůstat ani ta část výpovědi svědka Ř., kde uvedl, že obviněný již v ranních hodinách pil alkohol, že měl v lese pracovat apod. V tomto směru je tedy potřebné opatřit a provést důkazy, kterými bude podpořena obhajoba obviněného nebo naopak vyvrácena a znevěrohodněna, a tím posílena věrohodnost výpovědí příslušníků policie.

15. V souvislosti s odůvodněním usnesení soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že velmi podrobně oproti soudu prvního stupně reagoval na námitky obviněného, které tento uplatnil, nikoli pouze v odvolacím řízení. Reagoval také na výpověď svědka Ch. (kamaráda obviněného), avšak pouze v tom směru, že uvedl, že vozidlo stálo uprostřed lesní cesty, přední částí směrem k hlavní silnici, avšak již se nevypořádal s argumentací, že mělo stát v lese asi 300 metrů od silnice, což může vést k závěru, že výpověď policisty (jednoho z dvoučlenné hlídky) je favorizována, oproti výpovědi obviněného, přičemž závěry vyjádřené v odůvodnění zmíněného usnesení mohou vyznívat logicky. Jejich přesvědčivosti, by však bylo dosaženo, pokud by obhajoba obviněného (že vozidlo neřídil, pil až v lese atd.) byla provedenými důkazy vyvrácena (např. výslech svědků, kteří již v dopoledních hodinách viděli obviněného požívat alkohol, že pod vlivem alkoholu jel nakupovat párky, pod vlivem alkoholu jel do lesa atd., což by dokreslovalo situaci zmíněnou soudy v úředním záznamu, přičemž provedení uvedených důkazů se nabízelo). K hodnověrnosti výpovědí se dále např. nabízí označení místa, kde měl v lese obviněný pracovat, a zjištění, zda toto místo odpovídá místu, kde podle své verze ve vozidle seděl. Pokud by se neshodovalo, pak se naskýtá otázka, jak se dopravil z místa, kde pracoval do místa, kde bylo vozidlo zajištěno apod.

16. Obviněného je nutno upozornit na skutečnost, že trestný čin, pro který je stíhán, je ohrožovací delikt, z čehož vyplývá, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost , což nepřímo vyjádřil soud druhého stupně na straně 4-5 odůvodnění svého usnesení. Vzhledem k tomu, že věc se po zrušení vrací soudu prvního stupně k dalšímu dokazování a rozhodnutí, je Nejvyšší soud toho názoru, že opatření fotodokumentace z místa, kde mělo k zastavení obviněného podle policisty dojít, ev. místa, kde vozidlo stálo podle verze obviněného či svědka Ch., spolu s nákresem a mapou a informací, k jakým účelům je uvedená cesta užívána, by bezpochyby přispěly k jednoznačnému zjištění skutkového stavu (polní či lesní cesty, jak správně uvedl soud druhého stupně jsou využívány nejen turisty chodci, cyklisty, ale také v souvislosti s prací v zemědělství, lesnictví, což je nutno zdůraznit, pokud jde o ohrožení života či zdraví, ev. poškození používané techniky). Nejvyšší soud uvádí, že skutkové zjištění konstatuje, že v krvi obviněného bylo zjištěno určité množství alkoholu, které specifikuje, přitom u obviněného byla provedena pouze dechová zkouška na zjištění alkoholu.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 7. 2016, č. j. 1 T 55/2016-46, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265s tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 n tr. ř.).

V Brně dne 19. ledna 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu