6 Tdo 175/2009
Datum rozhodnutí: 17.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 175/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2009 o dovolání obviněného P. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 To 642/2008-204, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 150/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 To 642/2008-204, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. J. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 T 150/2007-184, kterým byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst.1 tr. zák. a byl mu podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále bylo o nároku poškozené rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že uvedeného skutku se nedopustil a necítí se být vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Soudu první i druhého stupně vytýká, že nesprávně hmotně právně posoudily prokázaný skutkový stav. Na základě skutečností, které sám popisuje, dovozuje, že z takto prokázaného skutkového stavu nelze dovodit, že se pokusil úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví poškozenému S., neboť v trestním řízení mu nebyl prokázán úmysl ve smyslu § 4 tr. zák., a to přímý ani nepřímý. Poukazuje na to, že poškozeného sice zasáhl pivní lahví, ale na hlavu poškozeného nemířil, na místě konfliktu nebylo vidět, poškozeného zasáhl omylem, poškozený si toto zranění způsobil i sám svým pádem na zem. Dále argumentuje tím, že na místě konfliktu byl nalezen nůž, kterým na něj poškozený zaútočil, tento nůž držel v pravé ruce, čemuž odpovídá i zranění ruky poškozeného, a z tohoto skutkového stavu podle mínění obviněného vyplývá, že pouze odvracel přiměřeně útok, který směřoval proti jeho osobě ve smyslu § 13 tr. zák. V tomto směru nesouhlasí se závěry soudu prvního a druhého stupně, pokud nedovodily, že nejednal v nutné obraně. Rovněž pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody, tak i v tomto případě soudy nesprávně posoudily prokázaný skutkový stav, neboť podle obviněného se vrátil (obviněný) do pokoje, kde bydlel poškozený S. pro pivo, které mu poškozený dal a které si tam zapomněl, přičemž dveře do pokoje byly otevřené, tudíž nebyl dán úmysl neoprávněně vniknout do tohoto pokoje . Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozhodnutí napadené dovoláním, ale také rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. mu odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, je nezbytné uvést, že soud prvního stupně po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl ke skutkovému stavu, se kterým se ztotožnil také odvolací soud, že obviněný v době od 23.30 hodin dne 24. 6. 2006 do 00.30 hodin dne 25. 6. 2006 v O. M. H., na ulici V., v ubytovně hotelového typu, nejprve neuzamčenými dveřmi vstoupil neoprávněně do pokoje č., kde v té době spali J. S. a J. O., a setrval v něm do doby, než se probudil J. O., který probudil J. S., a tento následně pronásledoval utíkajícího obžalovaného P. J., který dostižen v prostorách schodiště, se pokusil udeřit J. S. nejprve třikrát pivní lahví do hlavy se slovy mám tě zabít! , kdy útoky nebyly úspěšné z důvodu aktivní obrany J. S., a nakonec byl poškozený J. S. udeřen citovanou pivní lahví do levé části čela takovou intenzitou, že se pivní láhev roztříštila a jmenovanému J. S. byla způsobena otevřená poranění měkkých tkání obličeje v oblasti čela vpravo spočívající ve dvou tržně zhmožděných ranách o délce 3 a 5 cm a řezné rány v oblasti prstů pravé ruky, konkrétně na palci a prsteníku, s dobou léčení delší 7 dnů, nepřesahující dobu 6 týdnů, zpravidla v trvání 10 - 14 dnů, kdy J. S. byl omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí samotného poranění, léčebnými úkony a obtížemi při vykonávání osobní hygieny a omezenou hybností prstů ruky, přičemž s ohledem k povaze, lokalizaci a intenzitě útoku toliko shodou náhod nedošlo k závažnějším poraněním např. skeletu obličeje, hlubokým ranám měkkých tkání obličeje, zasažením nervových struktur, ztrátě oka či poranění krčních cév .

Obviněný v podaném dovolání předně argumentuje tím, že se uvedeného skutku nedopustil a necítí se být vinným trestnými činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Také v dalších pasážích svého dovolání, která jsou rozvedena výše, vyjadřuje své názory na způsob hodnocení důkazů soudy a sám provádí vlastní konstrukci skutkového děje, což je patrno např. z té části dovolání, kde poukazuje na to, že poškozený si vlastně zranění způsobil sám, když upadl na zem uhýbaje ráně vedené lahví od piva, zranění na pravé ruce (popsané ve výroku rozsudku jako zranění způsobené útokem obviněného) si podle verze obviněného mohl způsobit poškozený sám čepelí nože, kterým na obviněného poškozený zaútočil, přičemž obviněný se tomuto útoku poškozeného pouze bránil . Z výše uvedených skutečností je patrno, že obviněný posouvá skutková zjištění učiněná soudem do roviny svých vlastních úvah o průběhu konfliktu. V této souvislosti je pak nutno uvést, že smyslem dovolání je znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Jak vyplývá ze shora uvedeného skutkového děje, soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, nedospěl k závěru, že by došlo k takovému jednání poškozeného vůči obviněnému, že by byl oprávněn jednat ve smyslu § 13 tr. zák. Naopak ze skutkového zjištění vyplývá, že poté, co obviněný vnikl do pokoje, poškozený a další osoby se probudili a obviněný byl pronásledován poškozeným, byl to právě obviněný, který se snažil pivní lahví drženou v ruce poškozeného udeřit, což se mu nakonec podařilo. Zejména na str. 7 - 8 odůvodnění svého rozsudku rozvádí soud prvního stupně své úvahy k jednotlivým důkazům, které hodnotí ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvádí způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění tohoto rozsudku je patrno, proč nebyla soudem akceptována výpověď obviněného (tento uváděl několik verzí průběhu předmětné události), proč nebylo uvěřeno svědkovi, který vypovídal ve prospěch obviněného (svědek M. nebyl v předmětnou noc na ubytovně, o konfliktu se dozvěděl zprostředkovaně, jeho výpověď je vyvrácena výpovědí poškozeného, svědka O., ale i policistů, kteří popsali snahu obviněného, aby mu ostatní spolubydlící potvrdili jeho přítomnost na pokoji uvedeného večera apod.). Účelovou byla shledána rovněž obhajoba obviněného, pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody, kdy soudy neuvěřily tvrzení obviněného, že se vrátil pro pivo, které mu poškozený dal, neboť z popisu skutku vyplývá, že neuzamčenými dveřmi neoprávněně vstoupil do pokoje na ubytovně hotelového typu v době, kdy poškozený a J. O. spali . Je tedy zřejmé, že oproti zjištěnému skutkovému stavu také v případě trestného činu porušování domovní svobody obviněný konstruuje vlastní průběh skutkového děje odlišně od soudy zjištěného skutkového děje. V souvislosti s trestným činem porušování domovní svobody lze pouze okrajově zmínit, že ustanovením § 238 tr. zák. je chráněn také hotelový pokoj a vniknutím se pak rozumí nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do bytu nebo domu, přičemž v daném případě soudy dospěly k závěru, že obviněný do hotelového pokoje vnikl bez souhlasu jeho uživatelů v době, kdy tito spali.

V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž podstatou jeho dovolání je podrobit učiněné skutkové zjištění novému přezkoumání, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann