6 Tdo 1722/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 211 odst. 1, 6 tr. zákoníku



6 Tdo 1722/2016-60

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2017
o dovolání obviněného T. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 To 32/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 10/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

1) Obviněný T. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 54 T 10/2013, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byl pro shodnou trestnou činnost odsouzen také obviněný J. R.

2) Za tento trestný čin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, alinea druhá trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 T 7/2011-15149, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412, byl obviněný T. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 70 000 Kč. Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 3 880 EUR a 6 220 HRK. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky, a to ať již jako osoby samostatně výdělečně činné či jako obchodní zástupce, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, prokurista v obchodních společnostech a družstvech s takovým předmětem podnikatelské činnosti na dobu osmi let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 T 7/2011-15149,ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obou obviněných (zaplatit společně a nerozdílně) k náhradě škody.

3) Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný spolu s dalším spoluobviněným odvolání, které bylo usnesením Vrchním soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 To 32/2016, podle § 265 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4) Obviněný T. Š. podal proti výše zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením nesprávného právního posouzení skutku, jelikož skutkový stav, který zjistil soud, není dle něj trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu , doplněným o námitku absence subjektivní stránky trestného činu a námitku extremního nesouladu právních závěrů soudů nižších stupňů s vykonanými skutkovými zjištěními . Z obsahu dovolání obviněného dále vyplynulo, že výše uvedené vady vznikly jednak coby důsledek nesprávného postupu soudů nižších stupňů, který byl v rozporu s právem na spravedlivý proces, konkrétně s ustanovením podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., dále nedostatečnou ochranou vlastních práv a majetkových zájmů ze strany samotné poškozené spořitelny, jakož i absencí povinnosti obviněného oznámit snížení kupní ceny jak poškozené České spořitelně, tak příslušnému katastrálnímu úřadu a konečně také nedostatečným konkrétním spolehlivě a s praktickou jistotou prokázaným následkem, jako neopomenutelným znakem objektivní stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu , když soudům vytkl, že do vyčíslení škody započetly i úroky, když podle mínění obviněného za způsobenou škodu lze považovat nesplacenou jistinu nikoliv úroky. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a obviněného obžaloby zprostil.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, a to z důvodů níže uvedených.

10) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že převážná část námitek uplatněných v dovolání obviněným je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Že jde o shodné námitky, je zcela zřejmé např. z námitek, které jsou popsány soudem druhého stupně na str. 5-7 odůvodnění jeho usnesení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11) Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti doplňuje, že obviněný odvozuje existenci extrémního nesouladu především ze skutečnosti, že se soudy nižších stupňů podle jeho mínění dostatečně nezabývaly v dovolání specifikovanými skutečnostmi, které zásadně zpochybňují soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný však na tvrzená pochybení pouze obecně poukazuje, a to bez toho, aby jakkoliv vyvrátil právě onu návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Nejvyšší soud vyjadřuje s takto formulovanými námitkami obviněného svůj nesouhlas, přičemž zdůvodnění tohoto závěru je v podrobnostech rozvedeno níže. Je nutno uvést, že námitky obviněného jsou vytrhovány z kontextu rozhodnutí, případně konstruovány obviněným tak, aby vzbuzovaly zdání hmotně právní námitky, byť např. účelově podřazené pod tzv. extrémní nesoulad, přičemž pravou jejich podstatou je tvrzení obviněného, že jednání, pro které byl odsouzen, není trestným činem, šlo o obvyklý podnikatelský záměr, který nevyšel. Přitom jsou obviněným námitky stavěny a zmiňovány pouze selektivně, vytrženě z kontextu dalších důkazů, a to v zájmu přivodit destrukci rozhodnutí jako celku, aniž by obhajobou bylo bráno v úvahu, že orgány činné v trestním řízení měly za povinnost hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

12) První z obviněným namítaných skutečností, jejímž důsledkem má být existence extrémního nesouladu, je nesprávná aplikace institutů obchodního zákoníku, zákona o katastru nemovitostí, atd. . Konkrétní pochybení je obviněným spatřováno v mylném výkladu o určení osoby, které náleží povinnost oznámit případné snížení kupní ceny poškozené spořitelně. Nejvyšší soud se v uvedeném směru plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který hodnotí identifikaci osoby povinné k oznámení případného snížení kupní ceny jako zcela irelevantní (viz str. 14 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Správně v této souvislosti soud druhého stupně poukázal na znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 211 tr. zákoníku a závěr jím vyslovený, že pokud by České spořitelně, a. s., byly poskytnuty pravdivé údaje o postavení obviněných, o skutečných ekonomických výsledcích penzionu Mariana z předchozích let a o postavení obviněných v tomto penzionu, pak by nikdy nemohlo k uzavření úvěrové smlouvy dojít. Přitom je nezpochybnitelné, že obviněnými byly nepravdivé údaje za účelem získání úvěru poškozené společnosti předloženy.

13) V souvislosti se shora uvedeným je potřebné dále uvést, že podle ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku, se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

14) Uvedením nepravdivých údajů se rozumí situace, kdy jsou poskytovateli úvěru při sjednávání či čerpání tohoto úvěru, záměrné sděleny informace se lživým obsahem. Hrubě zkreslenými údaji se pak rozumí za totožných podmínek poskytnuté informace neúplné, a konečně tím, že pachatel podstatné údaje zamlčí, je chápána situace, kdy tedy pachatel při sjednávání či čerpání úvěrové smlouvy vůbec tyto informace druhé straně neposkytne, ačkoli jde o informace, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu).

15) Ve výše uvedeném kontextu je třeba rovněž připomenout, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, a to jak fyzická, tak právnická osoba. Může to však být i kterákoliv jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání či čerpání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím poskytuje (či neposkytuje) určité informace způsobem uvedeným v předchozím odstavci. Za jednání významné z hlediska trestního práva je třeba požadovat i taková jednání, které uzavření či čerpání úvěru předchází a v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska.

16) Při aplikaci shora uvedených informací na konkrétní případ je zřejmé, že obviněný v pozici majoritního společníka obchodní společnosti, jež se měla podílet nejen na koupi, ale také na revitalizaci předmětné nemovitosti a zároveň jako manažer konkrétního projektu je považován za osobu podílející se na sjednávání a čerpání úvěru. Bezpochyby je právem obviněných hájit se jak uznají za vhodné, avšak v rámci objektivního konstatování je potřebné v předmětné trestní věci připomenout, že obviněný jednal s poškozenou společností (viz svědkyně Ing. M., zpracování posudku konzultoval s Ing. R., atd.). V konkrétní situaci je tak třeba trestněprávní odpovědnost obviněného dovozovat nejen z faktu, že obviněný, vědom si svého postavení i obsahové hodnoty informace o snížení kupní ceny předmětné nemovitosti, neoznámil tuto informaci poškozené spořitelně, ale také z celé řady dalších okolností, kterými jsou např. zatajení skutečných hospodářských výsledků vyplývajících z provozu předmětné nemovitosti coby penzionu, lukrativnosti provozu penzionu o spolufinancování koupě nemovitosti atd.

17) Další z námitek vztažených obviněným pod existenci extrémního nesouladu, spočívá v tvrzení, že navzdory názoru soudů nižších stupňů, není v příslušném právním předpisu nikterak stanovena povinnost doručit katastrálnímu úřadu dodatek ke smlouvě o koupi nemovitosti týkající se snížení kupní ceny. Obviněný brojí rovněž proti tomu závěru soudů nižších stupňů, podle kterého je třeba, aby byl příslušný dodatek opatřen ověřenými podpisy.

18) Nejvyšší soud k uvedenému uvádí, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů obviněným zmiňovaný závěr soudu týkající se povinnosti doložit katastrálnímu úřadu dodatek ke smlouvě o koupi nemovitosti nikterak nevyplývá ve vztahu ke skutkovému zjištění a není proto zřejmé, z čeho obviněný toto své tvrzení dovozuje a jaká skutečnost, relevantní pro předmětné trestní řízení, je z inkriminovaného závěru obviněným dovozována.

19) Co se týče absentujícího úředního ověření podpisů stran na předmětném dodatku, je sice pravdou, že je tento fakt několikrát v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zmiňován (např. str. 14 odůvodnění rozhodnutí soudu druhé stupně), ovšem nikoliv v kontextu zákonné povinnosti takového ověření, ale jako jedna z možných skutečností potvrzujících antidatování uzavřeného dodatku a podporující tak skutková zjištění soudu o zatajení údajů rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy.

20) Dalším argumentem subsumovaným obviněným pod uplatněný dovolací důvod je porušení práv na spravedlivý proces, kdy v tomto smyslu jsou obviněným zmíněny konkrétně ustanovení podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 tr. ř. Porušení příslušných ustanovení tr. ř. je obviněným shledáváno především v tendenčím předvolávání svědků ze strany soudu, v žádosti soudu prvního stupně o vyjádření k činnosti insolvenční správkyně ze dne 3. 9. 2015, ale především v obsahu napadeného rozsudku . Nejvyšší soud hodnotí i takto formulovanou námitku jako obsahově nekonzistentní, popsanou pouze zevrubně, bez bližší specifikace domnělého pochybení. Ve vztahu k tomuto okruhu námitek je nutno uvést, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl odvolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky svou neurčitostí vyvolávají nepřezkoumatelnost (viz sp. zn. I. ÚS 452/07, Nejvyšší soud sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 11 Tdo 1159/2015, 8 Tdo 705/2015).

21) Nejvyšší soud tak zcela nad rámec své přezkumné činnosti doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

22) Soudy nižších stupňů v konkrétním případě shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků a celé řady listinných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, jak již bylo uvedeno, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétního skutku.

23) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Opětovně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozhodnutí (odůvodnění) soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a netrpní znaky libovůle při hodnocení důkazů.

24) Jako jeden z dalších důvodů podporujících verzi obviněného o porušení jeho práv na spravedlivý proces v předmětném trestním řízení, je uvedeno pozdní zaslání protokolu o výslechu svědkyně S. ze dne 9. 11. 2015 soudem prvního stupně obviněnému, kdy v důsledku tohoto pochybení pak obhájce obviněného nedisponoval úplnými podklady pro přípravu závěrečné řeči, popř. nemohly být podány námitky proti takové protokolaci.

25) Nejvyšší soud i přes již několikráte vyjádřenou nedpodřaditelnost námitek takového charakteru pod uplatněný dovolací důvod doplňuje, že podle ustanovení § 65 odst. 1 tr. ř. má obviněný a jeho obhájce - mimo jiné - právo nahlížet do spisu (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka vyslýchaného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř.) a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Sám obviněný ve svém dovolání uvedl, že protokol o výpovědi svědkyně S. byl vyhotoven již 30. 11. 2015. V kontextu této informace Nejvyšší soud hodnotí uvedenou námitku obviněného jako zcela účelovou, neboť má za to, že pokud byla skutečná potřeba informací obsažených v protokolu o výpovědi svědkyně S. takové intenzity, jak je prezentováno v dovolání, obviněnému popř. jeho obhájci nic nebránilo využít svého práva podle § 65 odst. 1 tr. ř. a obsah protokolu zjistit prostřednictvím nahlédnutí do spisu. Je sice pravdou, že podle § 41 odst. 6 tr. ř. má obhájce právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že obhájce obviněného požádal o zaslání kopie protokolu až po provedení výslechu svědkyně S. a nikoliv před tímto úkonem. V takovém případě trestní řád povinnost soudu zaslat obviněnému protokol o výpovědi svědka neukládá. Naproti tomu je pravdou, že uvedený postup trestní řád ani nikterak nezakazuje, což ostatně dokazuje skutečnost, že požadovaný protokol byl obviněnému skutečně doručen. Z uvedeného ovšem logicky vyplývá, že v případě dobrovolného splnění požadavku obviněného ze strany soudu, není pro uvedený úkon stanovena žádná lhůta. Na tomto místě je třeba připomenout existenci zásady práva náleží bdělým . Jedná se o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu. Lze tedy uzavřít, že svědčilo-li obviněnému právo podle § 65 odst. 1 tr. ř. a obviněný tohoto práva nevyužil, a to i přes to, že si byl vědom faktu, že by za předpokladu uplatnění svého práva požadované informace získal, nejde hodnotit situaci vzniklou v konkrétním případě jako porušení práva na spravedlivý proces.

26) Vyjma pochybení vztahujících se k existenci extrémního nesouladu a k porušení práva na spravedlivý proces, zpochybnil obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu také skutková zjištění týkající se skutečného stavu předmětné nemovitosti, včetně výše finančních prostředků vynaložených na její opravu, existenci subjektivní stránky či zanedbání prevenční povinnosti ze strany poškozené spořitelny. S odkazem na obecné konstatování těchto námitek uvedené shora, Nejvyšší soud opětovně připomíná, že se jedná o námitky skutkové, a tedy o námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud doplňuje, že se v konkrétním případě plně ztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů stran skutkového zjištění o údajných vadách předmětné nemovitosti, existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, nelogičnosti argumentace obviněného, jakož i postupu poškozené spořitelny při sjednávání poskytnutého úvěru, na něž plně odkazuje. V souvislosti s obecně formulovanou výtkou vůči poškozené České spořitelně je nutno uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně poukázal na jednotlivé kroky činěné obviněnými v souvislosti s žádostí o úvěr a následné kroky činěné obviněnými (viz str. 37-43 rozsudku, str. 14-15 usnesení), přičemž Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, neboť v daném případě bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená Česká spořitelna úvěrovou smlouvu uzavřela výhradně na základě nepravdivých informací, které jí poskytli právě obvinění v rámci informací potřebných k poskytnutí úvěru. Nepřiléhavý je v tomto případě odkaz obviněného na konstantní judikaturu, když např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, vyplývá zcela odlišná skutková situace. V předmětné trestní věci to byl obviněný(í), kdo inicioval(i) jednání o poskytnutí úvěru.

27) V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, a to k subjektivní stránce tr. činu, že podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

28) Z ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Zákon v § 138 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

29) K naplnění obou základních skutkových podstat obsažených v ustanovení § 211 odst. 1, resp. 2 tr. zákoníku se způsobení škody nevyžaduje, když objektem trestného činu je zde zájem na ochraně poskytovatele úvěru a jeho práva rozhodnout o jeho udělení na podkladě jím požadovaných údajů.

30) V případě kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, je nutno uvést, že k základní skutkové podstatě, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí dále přistupuje také ochrana majetku, což je v zákoně vyjádřeno, že takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu . Ke škodě jako znaku kvalifikované podstaty shora uvedeného trestného činu tedy postačuje ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.

31) Škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1421 s.). Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).

32) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že škoda ve smyslu § 211 odst. 6, písm. a) tr. zákoníku se bude rovnat prostředkům, které budou z úvěru poskytnutého za podmínek § 211 odst. 1 tr. zákoníku čerpány a nebyly poté poskytovateli úvěru vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 312/2004). Podle názoru Nejvyššího soudu dospěl Krajský soud v Ostravě k důvodnému závěru, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl nepravdivé a podstatné údaje zamlčel, jak je zjevné z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku, čemuž odpovídá právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Současně však lze souhlasit s tím, že zjištěným jednáním obviněný způsobil ve smyslu ustanovení § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku škodu velkého rozsahu. Dále je nutno podotknout, že ze skutkových zjištění, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyplývá, že nebyla uhrazena žádná splátka na jistinu daného úvěru.

33) Ačkoliv obviněný ve svém dovolání prezentoval domněnku, že úroky plynoucí z jistiny se do výpočtu výše způsobené škody nezahrnují, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1409/2012, kde tento konstatoval, že do škody způsobené jednáním pachatele připadají i úroky z čerpání úvěru. V předmětné trestní věci je však nutno konstatovat, že námitku obviněného, kterou je jen zpochybňována výše způsobené škody, je třeba označit za námitku skutkovou, neboť bylo prokázáno, že obviněnými byla vylákána částka 16 300 000 Kč a na jistinu nebylo nic splaceno. Pokud obviněný v dovolání dále namítá, že nebyl spolehlivě a s praktickou jistotou prokázán následek (aniž by toto obecné konstatování blíže specifikoval), musí Nejvyšší soud odkázat na již výše zmíněnou nepřezkoumatelnost takové námitky (viz bod 20). Lze tedy pouze obecně uvést, že v daném případě bylo prokázáno, že jednáním obviněných došlo k vylákání úvěru, jehož výše přesáhla hranici škody velkého rozsahu, neboť byla vylákána částka 16 300 000 Kč (bez úroků), aniž by na jistině úvěru byla nějaká částka uhrazena. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního stupně (viz str. 43-45) a závěry soudu odvolacího (viz str. 16) ohledně případné eliminace trestnosti jednání ve vztahu k poskytnuté zástavě. V této souvislosti bylo soudy nižších stupňů zdůrazněno, proč nelze aplikovat např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 573/2009 (případně další rozhodnutí). Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit rovněž nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, ve kterém Ústavní soud mimo jiné připomněl, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší, než hodnota poskytnutého úvěru a že banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. V předmětné trestní věci bylo v této souvislosti prokázáno nejen uvádění obviněnými nepravdivých informací poškozené České spořitelně s cílem od této vylákat částku 16 300 000 Kč (předložením nepravdivých dokladů o činnosti obviněného R. v penzionu Mariana, nepravdivých informací o výši zisku a tržeb atd.), ale také na to, že obvinění snížili původně dohodnutou kupní cenu z 22 mil. Kč na částku 10 512 000 Kč, aniž by poškozenou spořitelnu o tomto kroku informovali, aby následně činili další kroky k tomu, aby poškozená Česká spořitelna nebyla ze zástavy vůbec uspokojena [v tomto směru lze odkázat na velmi výstižné závěry vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně na str. 41-43, spol. IPG nedisponovala finančními prostředky, nevyvíjela žádnou činnost, účelovost prodeje předmětných nemovitostí spol. VD Trade spol. s. r. o. (obv. Š. jediný jednatel a společník) za 1000 Kč atd.]. Ze všech obviněnými činěných kroků je zřejmé, že tyto kroky byly obviněnými činěny záměrně za tím účelem, aby Česká spořitelna nemohla svou pohledávku zhojit realizací zástavy (viz bod 34).

34) Obecně k zástavě lze uvést, že podmínky, při jejichž splnění lze zástavu zohlednit při výpočtu způsobené škody, se vztahují k otázce, zda zástava je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Účelem zástavy je její zpeněžení a tím pádem i získání takové peněžní částky, která když se dostane do dispozice věřitele jako poskytovatele úvěru, nahradí nedostatek peněžního plnění ve formě pravidelných splátek ze strany dlužníka. Zástava ovšem musí být způsobilá splnit tento účel efektivně, to znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle. Pouze tehdy může zástava nastolit stav, který je z hlediska poskytovatele úvěru srovnatelný s předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu, jehož dominantním znakem je řádné a včasné placení splátek. Uvedené podmínky nejsou nijak vázány na cenu zástavy stanovenou podle § 137 tr. zákoníku, neboť nejde o stanovení ceny věci, která byla předmětem útoku (tím byly v posuzované kauze peněžní prostředky ve formě úvěru). Podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase obvykle prodává, nýbrž na cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce (vyjádřeno terminologií obchodníků s nemovitostmi). Nejvyšší soud tedy připouští, že je logické, že tato cena je zpravidla nižší než tzv. obvyklá cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně splnit svůj účel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 312/2004). V předmětné trestní věci však podle mínění soudů nižších stupňů, s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, byly činěny kroky k tomu, aby Česká spořitelna nemohla svou pohledávku vůbec zhojit realizací zástavy, jednali tak, aby zástava nebyla způsobilá efektivně plnit účel zástavy.
35) K námitkám obviněného, které se týkají uloženého trestu, je nutno podotknout, že ačkoliv jsou uvedené námitky formálně subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedené námitky uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l), h) tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). V souvislosti s uloženým trestem odnětí svobody a zařazením obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest (jehož uložení není jako takové zpochybňováno), přičemž nejpřísněji trestný byl trestný čin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, který obviněný spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny, proto se trestní sazba (pět až deset let) zvyšovala o jednu třetinu (viz § 108 tr. zákoníku). Jestliže tedy soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání třinácti let jako trest souhrnný za současného respektování § 108 odst. 1 tr. zákoníku, šlo o takový druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit a současně o trest, který byl uložen v rámci trestní sazby zvýšené v souladu s § 108 odst. 1 tr. zákoníku o jednu třetinu. Pokud byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, bylo rovněž postupováno v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby a pro výkon trestu byl rovněž zařazen do odpovídajícího typu věznice, tudíž nelze argumentovat tvrzením, že mu byl uložen nepřiměřený trest a nebyl zařazen do jiného (mírnějšího) typu věznice. V souvislosti s přiměřeností trestu Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
36) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

37) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. února 2017

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu