6 Tdo 170/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 170/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 13 To 303/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 109/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 1 T 109/2008, byl obviněný M. S. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

v době od 19.20 do 19.30 hodin dne 19. 9. 2007 v obci Z., okr. P. z., v restauraci hotelu H., společně s blíže neustanovenou spolupachatelkou, v místnosti s hracími automaty, vypáčil čelní kryt u kombinovaného hracího automatu na mince a papírové bankovky, vytrhl zásobníky a odcizil finanční hotovost ve výši 21.000,- Kč, čímž způsobil společnosti C. M, s. r. o., odcizením škodu ve výši 21.000,- Kč a poškozením škodu ve výši 9.750,- Kč, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 2 T 17/2004, ze dne 27. 9. 2004, odsouzen pro tr. čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti C. M, s. r. o., škodu způsobenou trestným činem v částce 30.750,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 13 To 303/2008, byl podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř., a to při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a výroku o náhradě škody, znovu ve věci rozhodl a obviněného podle § 247 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině, trestu a náhradě škody) napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním ze dne 19. 1. 2009 ve znění jeho doplnění ze dne 9. 2. 2009, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že se trestného činu krádeže nedopustil. Uvedl, že na hrací automat hrál a dotýkal se jej. Proto na něm musely zůstat stejné stopy jako na skleničce od nápoje. Namítl tudíž, že dokazování vykazuje rozpory, ke kterým se v průběhu hlavního líčení nemohl vyjádřit.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný shledal v porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Konstatoval, že dne 7. 7. 2008 telefonoval soudci, že má problém v dopravě a nemůže se včas k hlavnímu líčení dostavit. Předpokládal, že hlavní líčení bude odročeno, neboť nedal soudu výslovný souhlas, že se může konat v jeho nepřítomnosti, jak uvádí ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř. Hlavní líčení se v jeho nepřítomnosti nemělo konat, čímž mu bylo odňato právo se obhájit. K trestnému činu, který mu je kladen za vinu, se nedoznal a ani jej nespáchal. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 828/2005, řešící otázku konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V rozhodnutí se uvádí, že podmínku ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. (věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného) je třeba vykládat poměrně restriktivně, zejména v případech, kdy obviněný popírá skutek, kladený mu za vinu. Podle obviněného nebyla jeho námitka lichá, jak uvádí Krajský soud v Praze. Byla důvodná, neboť prvostupňový soud vyložil jeho účast velmi široce a v jeho neprospěch. Současně obviněný připomněl znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zahrnující právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Poznamenal, že hlavní líčení je těžištěm procesu dokazování a přítomnost obviněného je pravidlem. Zmínil též čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 13 To 303/2008, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha západ k provedení hlavního líčení za jeho účasti.

Samosoudce Okresního soudu Praha západ nechal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V dovolání obviněný namítá, že pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky. Tyto výhrady uplatněný dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda řízení před prvostupňovým soudem vykazuje namítanou procesní vadu.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyplývá, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje požadavky ohledně přítomnosti obviněného u hlavního líčení.

Podle § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

Předně je potřebné připomenout, že nebyla dána žádná ze skutečností zakotvených v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. (v době konání hlavního líčení obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to v posuzované či jiné věci, přičemž nebyl stíhán pro trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let), v důsledku níž by nebylo možno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat. Proto je zcela nepřípadná výtka, která byla uplatněna v dovolání, že v daném případě obviněný nedal souhlas s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti podle § 202 odst. 5 tr. ř.

Důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení může být např. náhlé či vážné onemocnění, které obviněnému bránilo v účasti nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Pokud se obviněný nedostaví k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, což znamená, že svoji nepřítomnost u tohoto úkonu neomluvil vůbec, nebo uvedl důvody, které nelze považovat za omluvitelné, popřípadě se neomluvil včas, soud může podle § 202 odst. 2, 3 tr. ř. rozhodnout o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V případě, že je třeba osobní účasti obviněného u hlavního líčení, zejména z důvodu provedení úkonu, který vyžaduje jeho přítomnost, soud hlavní líčení odročí. Provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného však nebrání ani skutečnost, že svoji neúčast u hlavního líčení omluvil řádně; hlavní líčení lze v tomto případě konat v jeho nepřítomnosti za obecných podmínek podle § 202 odst. 2 tr. ř., ale neuplatní se již zvláštní postup pro možnost přečtení protokolů o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných předpokládaný ustanovením § 202 odst. 3 tr. ř. Současně je nutno posoudit, zda nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť při řádné omluvě by se hlavní líčení mělo v nepřítomnosti obviněného konat výjimečně.

Z výše citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mimo jiné vyplývá, že obviněný má v rámci práva na spravedlivý proces právo být přítomen hlavnímu líčení a aktivně se zúčastnit provádění důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. V žádném případě však nejde o povinnost obviněného, a proto v případech, kdy se i přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon presumuje z důvodu rychlosti a efektivnosti řízení v ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. skutečnost, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, které může proběhnout v jeho nepřítomnosti a při provádění důkazů lze postupovat podle § 211 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř.

Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., § 9 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému doručeno dne 18. 4. 2008 (viz doručenka na č. l. 2 spisu). O skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný v přípravném řízení policejním orgánem vyslechnut dne 18. 4. 2008 (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 6 9 spisu). Dne 24. 4. 2008 byl obviněný ve smyslu znění § 166 odst. 1 tr. ř. upozorněn na možnost prostudovat dne 28. 4. 2008 spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (č. l. 55, 58 spisu). Tohoto úkonu se osobně zúčastnil a prostudoval spis, k čemuž mu byla poskytnuta přiměřená doba. Návrhy na doplnění vyšetřování neučinil (vše na č. l. 59 spisu). Předvolání k hlavnímu líčení, jehož termín byl stanoven na 7. 7. 2008, bylo spolu s obžalobou obviněnému doručeno dne 9. 6. 2008 (viz doručenka na č. l. 65 spisu).

Z úředního záznamu založeného na č. l. 71 spisu vyplývá, že v den konání hlavního líčení byl Okresním soudem Praha západ přijat telefonát ženy, která se představila jako paní N., známá obviněného M. S. (v úředním záznamu je mylně uvedeno obviněného J. S.), v němž požádala o omluvu jeho osoby z hlavního líčení nařízeného na týž den v 10.00 hod. Jako důvod uvedla: že má poruchu na dálnici někde u B. a opravuje auto s tím, že pravděpodobně hlavní líčení nestihne.

Z protokolu o hlavním líčení plyne, že samosoudce Okresního soudu Praha západ po zahájení hlavního líčení poté, co přečetl výše citovanou omluvu obviněného, vyhlásil usnesení, jímž rozhodl o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 72 spisu). V jeho rámci byli osobně slyšeni svědci P. K. a J. H. Rovněž byly provedeny i další důkazy.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Praha západ v rozporu s ustanoveními trestního řádu, když dne 7. 7. 2008 konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Z popsaných skutečností je zjevné, že v posuzovaném případě byly naplněny formální předpoklady vymezené v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. Dále byly splněny i materiální podmínky, když okresní soud dospěl k důvodnému závěru, že věc lze v hlavním líčení spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Byť se obviněný k trestné činnosti nedoznal, bylo možné o obžalobě rozhodnout na podkladě důkazů provedených u hlavního líčení, přičemž nelze pominout, že šlo o věc skutkově jednoduchou a nebylo potřebné obsáhlejší dokazování. Za situace, kdy se obviněný shora popsaným způsobem omluvil, avšak současně výslovně netrval na provedení hlavního líčení ve své přítomnosti, mohl soud prvního stupně výjimečně provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Kromě splnění podmínek uvedených v § 202 odst. 2 tr. ř. nebylo totiž soudní řízení z hlediska čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako celek dotčeno v takové míře a způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu včetně požadavků ústnosti, veřejnosti a projednání věci v přiměřené lhůtě. Navíc obviněný měl následně reálnou možnost osobně se před odvolacím soudem vyjádřit k tomu, co mu bylo v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž byla obžaloba založena. Námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou proto zjevně neopodstatněné. S obdobnými výhradami, jak byly již v odvolání vzneseny, se náležitě vypořádal i Krajský soud v Praze, což je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 2 a 3 rozhodnutí).

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v dovolání námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný v podrobnostech tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustil, přičemž provedené dokazování vykazuje rozpory, ke kterým se nemohl v průběhu hlavního líčení vyjádřit. Nutno zdůraznit, že vznesené výhrady primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze skutku obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, konkrétně, že nespáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud Praha západ (následně též Krajský soud v Praze) učinil právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha západ plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil Krajský soud v Praze (str. 4 napadeného rozsudku).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k