6 Tdo 1658/2008
Datum rozhodnutí: 22.01.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1658/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2009 dovolání, které podala obviněná J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 To 46/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 61 T 5/2007 byli uznáni vinnými:

- obviněná J. Š. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (v bodech ad I. III.), dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodě ad I.),

- obviněný J. D. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodě ad I.),

a to u obou obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za uvedené trestné činy byli odsouzeni:

- obviněná J. Š. podle § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 450.000,- Kč. Pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.

- obviněný J. D. podle § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let.

Naproti tomu byly podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné J. Š. a E. F. zproštěny obžaloby pro skutek, kterým měly spáchat dvojnásobný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Vůči tomuto rozsudku podali obvinění J. Š. a J. D. odvolání.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 To 46/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné J. Š. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku, jímž byl této obviněné uložen peněžitý trest (pozn.: ohledně odvolání obviněného J. D. bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 1 To 34/2008).

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to ve výroku o vině pod body I. III. a výroku, jímž jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, napadla obviněná J. Š. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Podle jejího názoru bylo trestní stíhání vedené proti její osobě podle zákona nepřípustné a rozhodnutí ve výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podání obviněná namítla, že v průběhu trestního řízení v projednávané věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že od spáchání skutku do konečného meritorního rozhodnutí uplynula doba delší než čtrnáct let a od zahájení trestního stíhání (s přihlédnutím k té části trestního stíhání, které bylo pravomocně ukončeno zprošťujícím výrokem soudu prvního stupně) do doby konečného meritorního rozhodnutí uplynula doba delší než jedenáct let. V této souvislosti poznamenala, že dlouhá doba trvání trestního stíhání nebyla zapříčiněna jejím jednáním a bezprostředně souvisela pouze s celkovou aktivitou a postupem samotných orgánů činných v trestním řízení. Obviněná podotkla, že nemůže jít k její tíži, že daná problematika byla v dané době pro orgány činné v trestním řízení nová či obtížně zhodnotitelná. Vyslovila názor, že za situace, kdy jí byl uložen nepodmíněný trest v trvání sedmi let, je fakticky na dobu více než osmnácti let ovlivněna trvajícím trestním řízením, jehož zátěž v osobním životě nese, je zbavena možnosti reálně si plánovat další život včetně uspořádání si osobních vztahů.

Podle obviněné bylo povinností soudů obou stupňů využít všech prostředků, které trestní právo poskytuje, aby bylo kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Taková kompenzace může spočívat až v učinění závěru o nepřípustnosti trestního stíhání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., dostalo-li se právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele do extrémního rozporu s právem obviněné na projednání věci v přiměřené lhůtě (usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 316/2001), či alespoň v promítnutí do výměry ukládaného trestu odnětí svobody, aby splňoval kritéria ustanovení § 23 tr. zák. o účelu trestu. Obviněná konstatovala, že účelu trestu nelze v daném případě dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu k ní výlučně represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon nepředvídá, a proto může být uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v § 23 tr. zák.

V další části dovolání obviněná odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 544/04. Podle tohoto rozhodnutí je třeba s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tj. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zkoumat, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv obviněného, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde o to, zda zásah do jeho osobní svobody obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. S prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním pachatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, zejména, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání pachatele je v jeho životě excesem vymykajícím se jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena.

Obviněná uvedla, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že zohlednil při hodnocení zákonných okolností rozhodných pro druh a výměru trestu i z hlediska účelu trestu dosavadní délku trestního řízení a dobu, která uběhla od spáchání vytýkaného jednání . Namítla, že toto konstatování je nepřezkoumatelné a nekonkrétní. Neobsahuje totiž žádné další úvahy, kterými se prvostupňový soud při rozhodování o trestu odnětí svobody řídil, eventuálně závěr o tom, proč nelze ve věci rozhodnout jako v případě nepřípustnosti trestního stíhání. Poznamenala, že tento nedostatek se sice pokusil napravit vrchní soud, jenž v odůvodnění usnesení rozvinul úvahy, jakou výměrou trestu odnětí svobody by byla reálně ohrožena v případě, kdyby bylo o vině včas rozhodnuto. Současně shledal trest odnětí svobody, jak byl krajským soudem uložen, za přiměřený. Obviněná vytkla, že odvolací soud nevzal v úvahu všechna kritéria podstatná pro určení proporcionality mezi ukládaným trestem a porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Omezení její osobní svobody, a to v podobě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, označila vzhledem k okolnostem, jak byly v průběhu trestního řízení zjištěny, jako nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti. Tím, že Vrchní soud v Olomouci ponechal v platnosti rozsudek krajského soudu, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele na straně druhé, porušil čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i ustanovení § 23 tr. zák. Důvodem takové neproporcionality bylo faktické nezohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání skutků, jimiž byla uznána vinnou. Nebyl zohledněn ani předchozí a následný život obviněné a zátěž pro ni plynoucí z celkové délky trestního řízení.

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 To 46/2007-3844, a podle § 265l tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, eventuálně přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno, nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Státní zástupkyně poznamenala, že zmíněný dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé, zejména k odsuzujícímu rozsudku, a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

Podle státní zástupkyně obviněná namítla, že bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je Česká republika vázána. Je zřejmé, že vytkla nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a důvod nepřípustnosti v dovolání výslovně označila. V uvedeném smyslu lze považovat její námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.

Dále státní zástupkyně konstatovala, že Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje ve svých rozhodnutích tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, neboť takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení. Státní zástupkyně připomněla, že průtahy v řízení a nedodržení přiměřené lhůty byly také předmětem rozhodování Ústavního soudu, který rozhodl v zásadě vždy v souladu se závěry Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že mu v této souvislosti zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno. V některých svých rozhodnutích přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal. Ani v jednom z případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, respektive nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že uvedeným postupem měly postupovat obecné soudy.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupkyně shledala za potřebné zohlednit ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., popř. ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř., podle kterého vyjde-li mimo hlavní líčení najevo, mimo jiné některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. ř., soud rozhodne o zastavení trestního stíhání. Současně zdůraznila, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v § 11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality a legality. To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Státní zástupkyně uvedla, že v případě obviněnou citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se domáhá, není stanovena žádná výslovná sankce, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to především nikoliv v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Tudíž samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Argumentaci obviněné, která z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozuje nepřípustnost jejího trestního stíhání a nutnost je zastavit, proto není možné přisvědčit.



Ve vyjádření státní zástupkyně připomněla, že obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když namítla, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný odraz ve výroku o trestu, především v jeho druhu a výměře. Jelikož nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu, jako institutu trestního práva hmotného, tak i tento dovolací důvod uplatnila právně relevantní námitkou. Podle státní zástupkyně je možné přisvědčit tomu, že se v posuzovaném případě konalo víceleté trestní řízení a došlo k porušení práva obviněné na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i když nikoli zásadnímu, se zohledněním charakteru a rozsahu obviněnou páchané trestné činnosti. Zdůraznila, že se námitkou obviněné stran neúměrnosti délky trestního řízení zabýval již soud prvního stupně a při rozhodování o trestu vzal v úvahu též délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu. Byl-li obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž byla reálně ohrožena trestem odnětí svobody v trvání nejméně deseti let, jehož uložení by s ohledem na způsobenou škodu převyšující 261.000.000,- Kč a při včasné reakci státu přicházelo v úvahu, jak poznamenal odvolací soud, tak došlo k zohlednění délky trestního řízení. Státní zástupkyně dovodila, že soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a tuto skutečnost kompenzovaly uložením mírnějšího trestu. Soudům proto nelze vytknout, pokud nerozhodly o zastavení trestního stíhání, jak se toho ve svém dovolání obviněná domáhala.

S poukazem na rozvedené skutečnosti státní zástupkyně ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. l, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí. Zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v § 11a tr. ř.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V dovolání obviněná J. Š. v podrobnostech vytýká, že s ohledem na průtahy v trestním řízení a s tím související jeho neúměrnou délku, došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto porušení mělo být kompenzováno vyslovením nepřípustnosti trestního stíhání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nebo alespoň v promítnutí do výměry ukládaného trestu odnětí svobody, aby splňoval kritéria ustanovení § 23 tr. zák. Uplatněné námitky obsahově odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost podaného dovolání.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).

Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Evropský soud ) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.

Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje krajní rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.

Ústavní soud dal jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).

Již Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, při úvaze o trestu poukázal v odůvodnění rozsudku na společenskou nebezpečnost jednání obviněné J. Š., neboť byl závažným způsobem dotčen zájem státu na řádném výběru daní, byla jím způsobena škoda velkého rozsahu a jeho motivem byla zištnost. V ukládaném trestu rovněž vzal v úvahu délku trestního řízení i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti (vše na str. 48 rozhodnutí).

Dále Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl: Výrok o trestu zohledňuje skutečnosti, které je třeba hodnotit jak v neprospěch, tak i ve prospěch obžalované. Obžalované byl důvodně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť charakter trestné činnosti a její rozsah uložení jiného druhu vylučují, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o trestnou činnost, od jejíhož spáchání uplynula již delší doba a že i celková délka trestního stíhání v případě obžalované J. Š. (s přihlédnutím k trestnímu stíhání, stran něhož došlo k jeho pravomocnému ukončení již před soudem prvního stupně), vybočuje z garancí daných čl. 38 odst. 2 LZPS, event. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně uvedených skutečností si byl soud I. stupně vědom a dal jim výraz při ukládání trestu. V této souvislosti soud druhého stupně konstatoval: při včasném rozhodnutí o vině by u obžalované J. Š. přicházelo v úvahu uložení trestu ne-li na horní pak nepochybně při horní hranici trestní sazby a je nutno učinit závěr, že byla zcela reálně ohrožena trestem odnětí svobody v trvání nejméně 10-ti let, jehož uložení by při způsobení škody v rozsahu převyšující 261 mil Kč při včasné reakci státu (a to i při aplikaci příznivějšího zákona tj. při naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu více než 52 x) přicházelo v úvahu. Odvolací soud také zdůraznil: Obžalovaná se zapojila do trestné činnosti, která výrazným způsobem zasáhla fiskální zájmy státu a jejíž postih jinými formami trestních sankcí by se zjevně příčil účelu trestu upravenému ustanovením § 23 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud zohlednil délku doby, která uplynula od spáchané trestné činnosti, resp. chování obžalované v době následující po spáchání trestné činnosti i v otázce zařazení do příslušného typu věznice, neboť ač je zřejmé, že charakter trestné činnosti i výměra uloženého trestu odnětí svobody by odůvodňovaly zařazení obžalované do věznice s ostrahou /§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák./, z důvodů uvedených na str. 49 napadeného rozsudku, ji zařadil při aplikaci § 39a odst. 3 tr. zák. do mírnějšího typu věznice, do věznice s dozorem (vše na str. 28 až 29 usnesení soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že v případě obviněné J. Š. se jednalo o složitější trestní věc. V trestním řízení, jak vyplývá z trestního spisu, došlo k podstatnějším průtahům, které obviněná nezapříčinila. Soudy obou stupňů však nepochybily, když shledaly, že tyto skutečnosti nemohou být ohledně její osoby důvodem k zastavení trestního stíhání.

Nutno připomenout, že zastavení trestního stíhání, a to jako případná kompenzace průtahů v trestním řízení, o které se zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, je zcela krajní prostředek. O jeho aplikaci lze uvažovat u trestných činů zejména menší společenské nebezpečnosti, kdy z důvodů výrazných průtahů v trestním řízení, které obviněná osoba nezpůsobila, jakož i s ohledem na práva dalších subjektů na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů), nebude tento postup v rozporu s účelem trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Je zjevné, že u obviněné J. Š. se o takovou situaci nejedná. Obviněná byla uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Pokud jí byl za zjištěné jednání uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, tj. těsně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby, jak je zakotvena v § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (stanoví trest odnětí svobody na pět až dvanáct let), tak soudy nepochybily. Při rozhodování vzaly v úvahu nejen společenskou nebezpečnost spáchaného činu (nutno připomenout, že protiprávní jednání bylo pácháno po dobu několika měsíců, vyšší formou úmyslného zavinění a byla jím způsobena škoda mnohonásobně převyšující znak značné škody stanovený v § 89 odst. 11 tr. zák.), ale i délku řízení a delší dobu, která od jeho spáchání uplynula včetně bezproblémového chování obviněné před i po trestné činnosti. Naposledy zmíněné skutečnosti byly též zohledněny při rozhodovaní o zařazení obviněné k výkonu trestu odnětí svobody za použití ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. do mírnějšího typu věznice s dozorem, než by měla být podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena. V této souvislosti lze především poukázat na výše citované části odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

Nejvyšší soud konstatuje, že Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, s jehož rozhodnutím se důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci a argumentačně je doplnil, nelze vytknout pochybení, že by náležitě nezohlednil neopodstatněné průtahy odporující čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, které byly v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení způsobeny, a to zcela konkrétně definovaným zmírněním trestu. Trest, jenž byl obviněné uložen, odpovídá hlediskům ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, tj. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Námitky, jež byly v dovolání formálně relevantně uplatněny, tudíž není možno akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné J. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k