6 Tdo 165/2009
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 165/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2009 o dovolání, které podal obviněný M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 23 To 813/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 129/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 1 T 129/2008, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 30. 12. 2007 kolem 14:45 hodin v půjčovně lyžařského vybavení v obci Z., okres P., společnosti X., s.r.o., P., uzavřel smlouvu o nájmu věci na dobu od 30. 12. 2007 do 02. 01. 2008 s touto společností, a to na 2 kusy snowboardových prken, včetně vázání, zn. Westige a 2 párů snowboardových bot téže značky, v celkové hodnotě 11.264 Kč, pronajaté věci si na místě osobně převzal, uhradil půjčovné ve výši 2.400 Kč a dále uhradil deposit za půjčené věci ve výši 2.000 Kč, přičemž věci do současné doby nevrátil a způsobil tak společnosti X., s.r.o., P., škodu ve výši 9.264 Kč . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti X., s.r.o., IČ:, R., P., na náhradě škody částku ve výši 9.264,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 23 To 813/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Prachaticích) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že se necítí být vinen spácháním trestného činu, který je mu kladen za vinu. Uvedl, že lyžařské vybavení si skutečně půjčil na své jméno a na svůj občanský průkaz, ale výstroj společně se svým kolegou včas a řádně vrátili. Podotkl, že není logické, aby si snowboardy v hodnotě 11.264,- Kč ponechal pro svou potřebu, když za půjčení zaplatili celkem částku 6.400,- Kč, a to 4.000,- Kč jako depozitum za půjčené věci a 2.400,- Kč jako půjčovné. Dodal, že občanský průkaz na místě zapomněl omylem při sepisu smlouvy. Dále vyjádřil přesvědčení, že z výpovědi svědků zaměstnanců půjčovny jednoznačně nevyplynulo, jakým způsobem se události inkriminovaného dne staly, neboť ani jeden ze svědků nebyl schopen určit, kdo smlouvu sepisoval, kdo s ním osobně jednal a kolik vlastně v půjčovně platili peněz. V této souvislosti konstatoval, že na písemné smlouvě je uvedena částka 4.000,- Kč, která je přeškrtnutá a opravená na částku 2.000,- Kč, přitom zdůraznil, že uhradili jako depozitum částku 4.000,- Kč a nikoli 2.000,- Kč, resp. že při vrácení peněz není obyčejně vystavováno žádné potvrzení, a proto zde chybí jakýkoli objektivní důkaz o tom, že věci nebyly vráceny. Z výpovědí svědků podle jeho mínění nevyplývají žádné závěry, výpovědi obou svědků jsou ploché, neprokreslené, bez detailů a vzájemně si odporují. Vyslovil též názor, že svědci nevypovídali věrohodně a logicky. Namítl, že svědek K. měl vyvrátit verzi obou svědků, podle níž (obviněný) společně s kolegou po zapůjčení věcí odjížděli směrem z lyžařského areálu dolů, a akcentoval, že oba odjížděli směrem do lyžařského areálu využít zapůjčené snowboardy a na horách se pohybovali minimálně dva dny. Doplnil, že si je vědom, že zjištění skutkového stavu, provádění důkazů, jakož i hodnocení všech důkazů nepřísluší dovolacímu soudu z hlediska úpravy dovolání coby mimořádného opravného prostředku nijak hodnotit ani k nim zaujímat stanoviska, přesto považoval za důležité vyzdvihnout shora uvedené skutečnosti. Uzavřel, že soudy obou stupňů se nedostatečně vyrovnaly s provedenými důkazy, které nesprávně hodnotily, ale zejména nedostatečně prokázaly jeho vinu ohledně trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., když ve věci přetrvávají významné pochybnosti.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265l tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 23 To 813/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědků zaměstnanců půjčovny, výpovědi svědka L. K. a písemné smlouvy o nájmu věci) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že z výpovědí svědků zaměstnanců půjčovny jednoznačně nevyplynulo, jakým způsobem se události inkriminovaného dne staly, neboť ani jeden z nich nebyl schopen určit, kdo smlouvu sepisoval, kdo s ním (obviněným) osobně jednal a kolik vlastně v půjčovně platili peněz (v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v písemné smlouvě o nájmu věci je v kolonce deposit za vypůjčené věci uvedena částka 4.000,- Kč, která je přeškrtnutá a opravená na částku 2.000,- Kč), konstatuje, že z výpovědí těchto svědků nevyplývají žádné závěry, že jejich výpovědi jsou ploché, neprokreslené, bez detailů a vzájemně si odporují, resp. že tito svědci nevypovídali věrohodně a logicky, upozorňuje, že svědek L. K. měl vyvrátit verzi dotyčných svědků, že (obviněný) společně s kolegou po zapůjčení věcí odjížděli směrem z lyžařského areálu, a uzavírá, že chybí jakýkoli objektivní důkaz o tom, že věci nebyly vráceny, a že ve věci přetrvávají významné pochybnosti] a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že lyžařské vybavení společně se svým kolegou včas a řádně vrátili). Pouze z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci shora).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý